Hrátky se slovy

Druhý svátek vánoční jsem byla po noční. Zvbudil mě telefon od babičky (tchýňky). Naštěstí to vzal manžel. Chtěla vědět, jestli přijedeme a jestli budem té lásky a dokupíme jí nějaké potraviny. Osprchovala jsem se, sbalili jsme tašku, dárek a jelo se. V otevřeném Lídlu bylo docela dost lidí. Měli všechno, co bylo na miniseznamu. A ještě nám příjemná pokladní popřála hezký zbytek svátků. U babičky bylo plno dětí a já jediná teta mei nimi. Předali jsme dáreček - bezlepkové potraviny. Babička se nejdřív zlobila, že prý jasně řekla, žádné dárky, ale jak vytahovala jeden kousek za druhým, očička jí svítila. Ježíškovi se podařilo sehnat bezlepkové Caro, které udělalo asi největší radost. Mě ke štěstí stašilo normálné horké kafe. Sedla jsem si ke stolu plného razítek a vystřihovaček. Kouzlo vánoc mě vrátilo do dětství.

Stačilo vzít razítko, velké nebo malé, vybrat barvu a už se tisklo.

Malá neteřinka Kája dostala i vyřezávátka. Můj 25 letý synárot vyřezával jako o život.

Ořezal i můj výtvor, je to vidět na předchozí fotce.

Potom vzal vyřízlé tvary a rozprášil je po stole s výkřikem: Sněží po americku!

Smích nás všech musel být slyšet až v Prostějově:-)

Hitem letošních vánoc u babičky byla hra zvaná šibenice.

Pokusila jsem se rozdováděná děcka zabavit a vyšlo to. Dvě slova nám všem dala zabrat.

Tím prvním je zkrácenina čtyř různých českých jmen.

Druhým slovem se mě pokusil pověsit můj vlastní syn. Naštěstí se mu to nepovedlo. Postupně jsem písmenka doplnila. Problém nastal při čtení tohoto jednoho z nejdelších českých slov. Muselo to za mě udělat neteřinka Karolínka. Já bych svým koktáním trumfla i slvaného Kokošku z pohádky Šíleně smutná princezna.

Nebudu vás napínat, tím prvním slovem je Slávek.

Druhé slovo je Nejneobhospodařovávatelnější.

Tak a teď bych vás chtěla slyšet, jestli taky koktáte :-D :-D :-D

Protože doma dochází pečivo, pokusila jsem se upéct vlastní. Myslí, že se mi to docela povedlo. Vzhledově i chuťově.

Pečeno z celozrnné mouky.

Veselého Silvestra vám přeje

Chybíš mi

Původní zdroj obrázku

Poslední šance - Michael Connelly

Poslední šance

Napsal: Michael Connelly

Vydáno v roce 2005

Detektiv Harry se po necelých třech letech výslužby vrací zpět o služby k losangelské policii. Na oddělení nevyřešených případů spolupracuje s bývalou kolegyní Kiz Riderovou. Rozmotávají spolu 17 let starý případ vraždy černošské středoškolačky Rebeky. Přezkoumávají postup detektivů, kterým se vražda před lety nepodařila vyřešit. Nabízí se motiv rasové nesnášenlivosti. Jenže někteří z tehdejších vyšetřovatelů jsou dnes na vysokých postech a rozhodně si nepřejí, aby kdokoliv vytahoval jejich kostlivce ze skříně. Rasový podtext vraždy by je totiž i po letech stál nejen pracovní místo, ale hlavně společenské postavení. Takže se vraždí znovu, tentokrát proto, oby se přestřihly nitky vedoucí k tehdejší vraždě. Podaří se detektivům Harrymu a Kiz tohle klubko rozmotat? Nestáhne riskantní rozhodnutí jednoho ke dnu i toho druhého?

Je to vcelku dobrá detektivka. Ale není to můj šálek čaje. Četla jsem ji v podstatě jen proto, že byla ve svazku s předchozími třemi knihami. A nečetla se vůbec špatně.

Štědrý den

Už je po Vánocích. Před chvilkou se kluci rozjeli do svých přechodných bytů a my dva zůstali sami. Pobrali si zásoby na Silvestrovskou oslavu se svými kamarády a přítelkyněmi. Na rozloučenou jsem dostala pár pus na rozdíl od manžela, který se ani nezvedl od televize. Kluci jsou pryč a já nemám chuť přisednout k odpolednímu filmu. Raděj se vrátím zpět ke Štědrému dni.

Takhle se mi povedla v podvečer Štědrého dne jedna ze dvou vánoček.

A tady jsouuž obě dvě upečené. Tentokrát jsem je nespálila.

Ráno, na Štědrý den jsme je posnídali s máslem, marmeládou a kakaem.

Manžel tvrdí, že drží půst, ale na oběd musí mít rybí polévku.

Abych se při jejím vaření v kuchyni cítila jako o vánocích,

dala jsem si tam svoji vázičku s jehličím a jmelím.

Hezky mi to tam provoněla.

Můj muž, držící půst se dožadoval cukroví.

Když držel ten půst, tak ho dostal až po Štědrovečerní večeři.

Byly řízky z kapra s bramborovou kaší.

No a po večeři začalo rozbalování dárků.

Stromeček nastrojili kluci už ráno. Když byli malí, probudili se a stromeček byl nazdobený od Ježíška. Jak trochu víc vyrostli, zdobili ho, aby Ježíšek věděl, kam má dát dárečky. Je trochu šišatý, hlavně ta špice letí docela dost do skříně. A těch dárečků pod ním není zas tak moc. Dáváme si dárky pro radost. Letos Ježíšek objevil kouzlo poukazů. Kluci dostali společný zážietek, Českou pevnost PBoyard. Já mám dárkový poukaz na služby Slender plus - cvičení, masáže. Manžel dostal předplacené masáže šíje a zad taky ve Slendru. A společně s ním nám Ježíšek nadělil Pivní lázně v Rožnově pod Radhoštěm. Manžel mi pořád bere můj polštářek s pejskem. Tak se Ježíšek rozhodl, že dostane svůj. Jen jaksi nevíme, co to vlastně je. Možná mufin, možná šmoulí zmrzlina v kelímku...

Nadělovaly se také potřebné dárečky, jako holení (Gillete, pro muže to nejlepší) , sprchová kosmetika (asi bych nechtěla vonět po rumu), parfém, trička, pouzdro na mobil (to staré se rozpadává - ten Ježíšk je ale všímavý), karetní hra Double, káva (ještě že to nebylo kilové balení jako vloni) a jiné pochutiny...

Před námi je Silvestra a Nový rok.

Dáváte si nějaké předsevzetí?

Vánoční písně

Jak se tak probírám internetem, pouštím si přitom písničky.

Na tom u mě není nic neobvyklého.

Poslouchám stále ještě vánoční písně.

Mám je moc ráda.

Mezi klasiku patří asi Tichá noc. Tohle je jedna z jejích verzí:

Placido Domingo a Michael Bolton

Jedna píseň z mého dětství.

Měla jsem ji a stále mám moc ráda. Silná melodie doprovázená krásným hlasem.

Alžbětínská serenáda a Karel Gott

Tuhletu písničku už skoro vůbec nehrají.

My jsme doma měli jeho písničky natočené na kotoučáku.

Pavel Bartoň - O vánocích

Tahle píseň je nazpívaná s láskou.

Je to vidět na dětech i dospělých. Užívají si každičkou notu:

Zpěv začíná na1:35 - Už z hor zní zvon

A zahraniční písničky?

Můj favorit je asi tahleta.

Zní každé vánoce snad 100x, ale já prostě miluju:

Last Christmas a Wham

Další klasiku, kterou známe hlavně v podání Franka Sinatry.

V české verzi Zpívá Milan Drobný že Padá sníh:

Cascada a Let It Snow

A další zahraniční hvězda si krásně sní o Vánocích bílých:

Rod Steward Wite zpívá White Christmas

A jednu, kterou známe třeba od Hanky Zagorové Rolničky:

Tohle je originál Jingle Bells

No a na konec jsem si nechala dvě písničky.

Tohle byla hodně oblíbená písnička na každé školní besídce ještě i u mých dětí.

Někteří aktéři klipu se nás bohužel u dívají jen z nebe...

Vánoce přicházejí hezky zvesela

Poslední písničkou mého vánočně laděného výběru je naše česká klasika.

Bez ní by Vánoce nebyly Vánocemi. Složili ji Suchý a Šlitr v roce 1962:

Purpura

Nabízí se otázka, jestli se vám můj výběr líbil a co byste do něj přidali, nebo z něj vyřadili.

Hezký večer

Silvestrovská pusa.

Bylo mi hrozně. Zase jsme se pohádali. My se snad snad už neumíme ani normálně bavit. Jen na sebe křičíme. To měl být svazek na celý život. Ještě že mě nebije. To bych asi nezvládla a sbalila bych kufry. No nic, raděj jsem se podívala, co se děje na internetu. Koukla jsem na týden starý inzerát na seznamu. Třeba mi někdo odpověděl. Pár komentářů se tam našlo. Žena asi tak v mém věku si chtěla pokecat. A jeden muž by si rád psal. Prý nejlíp sms. Osobní kontakt jsem hned v začátku odmítla. Nechci svému muži zahýbat. Jen se chvílemi cítím strašně sama. S tím cizím chlapem se mi povídalo docela dobře. Aniž bych mu řekla (napsala) cokoliv o své identitě, bavíme se o dost osobních věcech. Začalo to mejly, jeden týden napsala já, druhý mi on odpověděl. Po pár měsících jsem si vyměnili telefonní čísla. Volá jen on. Svěřuje se mi se svými starostmi, i přesto, že je ženatý, má poměr a chce slyšet co já na to. Říkáme si navzájem co si myslíme. Žádné ohleduplné řeči, ale hezky natvrdo vyslovíme svůj názor na to či ono jednání toho druhého. Jednou jsem měla takový nutkavý pocit, poslat mu sms. Dlouho jsem váhala, ale pak jsem ji odeslala. On mi za chvilku volal zpět. Pár minut před tím, než mu zapípala moje zpráva mobilu, měl chuť rozjet se autem proti stromu. Už byl téměř rozhodnutý, když mu přišla moje zpráva. Prudce zabrzdil, přečetl sms a zavolal mi. Telepatie? Možná. Hodně jsme si povídali o svých dětech. Co kdo udělal špatně a jak se to právě na nich odrazilo. Obvykle volal k večeru. Tehdy se trefil, když jsem měla napuštěnou vanu. Eukalyptová koupel mi měla trochu protáhnout nos a uvolnit dutiny. Voda byla příjemně teplá, zakryla jsem se pěnou a pouštěla si na mobilu svoje písničky. Měl výbornou náladu, jako už dlouho ne. Ptal se mě na kamaráda Š. Utahoval si ze mě. Prý jsem se do něj zamilovala. Zlobila jsem se na něj. Chtěla jsem hovor ukončit, ale on dělal další narážky na Š. Nakonec jsem se opravdu naštvala a zavěsila. Přišla mi sms, že za pravdu se každý bije. Za nějaký čas pochopil, že neměl pravdu, já a Š jsme velmi dobří kamarádi, možná i přátelé, ale láska mezi námi není a nebyla. Postupně jeho volání řídla. Ale pokaždé, když jsem byla ve srabu, jsem se na něj mohla obrátit a on mě opravdu podpořil. I když jen po telefonu. Na silvestra před pár lety jsem mu napsala. To už jsme o sobě věděli spoustu věcí, i kde žijeme. Ten večer mi zase bylo smutno. Chtěla jsem vidět ohňostroj, jenže můj muž tvrdil, že mu není dobře, ať jdu sama. Naštvaná a smutná jsem šla a cestou poslala sms. Odpověď na sebe nenechala čekat. Ohňostroj byl nádherný, podmalovaný hudbou. Jenže já se nemohla dočkat, až skončí. Jak se náměstí začalo vylidňovat, začali jsme se hledat. Pak na mě někdo oslovil. Stál naproti mě. Objal mě. Dal mi pusu, normální, žádné líbání se. Bylo to moc hezké ale krátké setkání.

Domů jsem přišla v povznesené náladě. Muž spal u televize. Takže ta silvestrovská pusa na náměstí byla i pusou na dobrou noc...

Ohňostroj

U pohádky

Sedím v obýváku a píšu na synově tabletu. V televizi dávají Shreka 2. Je to docela sranda. Líbí se mi písnička, která provází oba zelené obry cestou k Fioniným rodičům:

Za okny to hezky fouká. Za pár hodin budu muset do té zimy vyjít, mám noční. Dnes se na ni těším. Alespoň budu mít pocit užitečnosti. Pokazila jsem zase celý oběd. Začalo to hned ráno. Zaspala jsem. První malá hádka proběhla v kuchyni. Když naštvaný muž prohlásil: "Ještě že mám navařeno od včerejška." a bylo po náladě. Nakonec jsem kachnu s šouletem stihla upéct včas. Jenže podle jeho výrazu mu moc nechutnalo. Nejdřív se zeptal, kde je chleba a okurek. Podle receptu se to podávalo bez nich... Kluci se nijak nevyjadřovali, snědli všechno. Po obědě šel znovu na PC, v ruce držel kus krajíce chleba. Teď leží vedle mě a hezky nahlas chrápe.

Ta pohádka se mi vážně líbí. Je o tom , jak se jeden z lásky k druhému snaží změnit. Stačí aby byl šťastný jeden a šťastní pak budou oba. To je moc krásná utopie. Sláva pohádkám :-D

Máte všechny dárky?

Přiznám se bez mučení, že já ještě včera neměla. Chyběly mi poslední tři. Jeden jsem vyzvedla na poště. Druhý byl ve formě darovací poukázky. No a ten třetí, ten jsem musela jít koupit...:-)

Ale v sobotu jsem jeden dárek pomáhala darovat. Byl pro děti zaměstnanců naší nemocnice. Splečnost, která nás vlastní pronajala celý areál Hrubá Voda. I jeden vláček se třemi vagony byl pro sobotní odpoledne jen náš. Ve dvojici jsme obsluhovaly ten poslední. Pro každou čtveřici nám napekli plný tácek cukroví. Děti dostaly čaj, dospělí svařák a pro náladu domácí slivovici. Děti snad všech věkových kategorií i dospělí si vezli od sáněk, přes boby, nejrůznější lopaty a pekáče až po snowboardy a lyže. Nabízela se otázka, na čem asi budou sáňkovat a lyžovat. V 16 hodin jsme to všichni uviděli. Zasněženou stráň. Všech vyznavačů zimních sportů se rázem zmocnilo šílenství. Každý chtěl rychle vystoupit a užívat si. Jako by se báli, že jim ten malý zázrak roztaje. Jasně že neroztál. Lyžovalo, bobovalo a snowbordovalo se jako o život. Aby se nikdo nenudil, bylo pro děti připraveno hledání pokladu a dospělým se podávala tentokrát na zahřátí slivovička. My, co jsme neměli sportovní náčiní jsme vyzkoušeli bobovou dráhu. Jezdilo se buď sólo, nebo ve dvojicích. Moji první a jedinou jízdu ve dvou řídila kolegyně z JIPky. Cestou nahoru jsme měly intenzivní pocit, že se vyvrátíme a vypadneme. Na první zatáčce moje "řídící" zkusila brzdu. Jak jsem později v cíli zjistila, bylo to poprve a naposledy. Jízda to tedy byla dost šílená. Hlavně v klopených zatáčkách to byl parádní adrenalin. Hlavou se mi mihla myšlenka, jestli vypadnu teď, nebo se nabodnu na kovovou konstrukci těsně před cílem. Samozřejmě, že celá dráha je bepečná, navíc každý pasažér je jištěný bezpečnostními pásy. Samo sebou, že jsem jela ještě několikrát, ovšem pokaždé sama. Bezva nálada nám všem vydržela až do večera. Odjíždělo se ve 21 hodin. Malé děti spokojeně klimbaly na klínech dospělého doprovodu. Ty starší nám ukázaly, zač je puberty loket.

Původně jsem vám chtěla ukázat fotky, jenže v tom předvánočním shonu prostě nemám čas je stáhnout a upravit. Zítra, vlastně dnes odpoledne, bych ráda zajela na hřbitov. Máma má narozeniny, tak jí zapálím svíčku. V rádiu hráli jednu z mých oblíbených starších vánočních písní a já při ní spustila slzavé údolí. Už je to hezkých pár let, co tu se mnou máma není a já mám někdy pocit, že mi chybí pořád víc a víc. Ale i když odešla v prosinci, nikdy jsem na vánoce nezanevřela. Asi za to může tehdy roční Honzík, kvůli kterému jsme pár dnů po pohřbu museli odložit smutek a radovat se ze svítícího stromečku i z dárečků, které na něho čekaly. Pořád vánoce miluju pro tu nádhernou atmosféru. Lidi se k sobě chovají alespoň na pár dnů hezky. Jsou hodně tolerantní. Dávají najevo svoji radost a snaží se předávat ji dál. A to je asi nejkrásnější na tom všem. Rozdávat radost i naprosto cizím lidem.

Tak šťastné a veselé :-)

Velké sólo - Pen Hadow

Velké sólo

Napsal: Pen Hadow

vydáno v roce 2005

Příběh vypráví o splnění jednoho velkého snu. Muž, který si už jako dítě klade velké cíle, aby dokázal nejen sobě, že je dokáže splnit. Největším snem se stalo dosáhnout za určitou časovou jednotku sám, bez doplnění zásob zvenčí, severní pól. Tomuto snu podřídí celý svůj dosavadní život. Nebojí se začínat znovu, když se výprava nezdaří a on ji musí ukončit sotva začala. Postupně dolaďuje speciální úpravy severského vybavení, aby mohl vytouženou výpravu zakončit úspěchem. Tak 17. 3. 2003 vyráží ze základny na ostrově Ward Hunt naprosto sám. Veškeré zásoby jídla, oblečení a náhradních součástek veze na upravených saních. Bez možnosti sdělit si pocity s druhou osobou, omezuje veškerou komunikace na sdělování technických dat pomocí vysílačky. Americkou základnu kontaktuje pouze v domluvených časech tak, aby mu zdroje vysílačky vydržely do té doby, než si bude muset zavolat o leteckou přepravu z polárních končin. 19.5.2003 přesně 9:54 greenwichského času, 64 dnů od opuštění chaty na Ward Hunt, se Penovi na displeji GPS zobrazuje 89° 59' 59,9' severní šířky, což znamená, že dosáhl cíle. V tom okamžiku stanul na severním pólu. GPS totiž neumí zobrazit samotný sevení pól, jak si později ověřil, v 9:54 přišel na základnu signál přesně z 90° 00' 00' severní šířky.

Musím se přiznat, že tenhle název byl důvod, proč si půjčit právě tuhle sbírku světového čtení. po přečtení Velkého sóla jsem však byla dost zklamaná. Asi se ten příběh ve mě musel nejprve usadit. Nečetlo se mi to tak lehce, jako jiné příběhy. Bylo to popisování toho, co Pen dělal a zdůvodnění, proč to dělal. Než se dostal k samotné cestě na pól, byla třetina knihy pryč. Postupně mi docházelo, co všechno tenhle muž dokázal. A také jak velká musí být láska jeho ženy, když ho dokázala "pustit" do ledových polárních končin. Na druhou stranu nechápu, proč Pen dával svůj život všanc, když už měl rodinu, ženu a dvě malé děti. On sám moc dobře věděl, jak strašně tenká je právě v polární oblasti tenká linie mezi životem a smrtí...

Mluvím si nahlas

Patří to prostě ke mě. Už od malička si chvilkama povídám sama se sebou a ještě k tomu nahlas. Občas tak vzniknou docela srandovní situace. Třeba když stojím ve frontě na pokladnu a nemůžu najít peněženku ukrytou v tašce. "Vždyť jsem ji dávala pod tu igelitku, tak kde je? Nebo že by vypadla do kufu v autě?", lamentuju potichu těsně před vykládacím pásem. Někdy vyvolám úsměv na tváři sousedních skoroplatících. Jendou se dokonce stalo, že mi paní nabídla hlídání nákupního košíku, abych mohla nerušeně hledat. Zatím jsem ji nakonec pokaždé našla. Hrozím se chvíle, kdy budu mít platit a ona bude ležet v autě.

Mluvím si pro sebe, když jsem zahnaná do úzkých. Bojím se pavouků. Už to není fobie, ale stejně je mi velice nepříjemné vzájemné setkání. Pokud si nestihnu dát ruku před pusu, dost hlasitě zaječím. Siréna hadra. Když to zvládnu, začnu k nám o běma mluvit. Přesvědčím nás, že vlastně nic nestalo: "Ty tady zůstaň a já kolem tebe přejdu. Neboj, nic ti neudělám. Jenom nikam nechoď!!!" Pokud se setkáme v koupelce u vany, stává se ze mě vražedkyně. Nemilosrdně ho spláchnu vřelou vodou. Při sprchování pak stojím kilometr od odtokového otvoru. Co kdyby náhodou ta uvařená příšerka obživla a vylezla.

Někdy si sama sobě kecám do vaření, hlavně u pečení "buchet". Nad otevřenou kuchařkou diskutuju o použitých surovinách. O způsobu přípravy. Komentuju hustotu pokrmu, barvu i vůni. A při závěrečném ochutnávání jsem ráda, pokud můžu říct: "To by šlo."

Když jsem se jako malá koupala ve vaně, nechávala mě máma pokaždé chvilku samu, abych si mohla pohrát. Sotva za sebou zavřela dveře do kuchyně, začala jsem si zpívat svoje oblíbené písničky. Před ní ne, to jsem se styděla. Ale o samotě jsem pěla jako zlatá slavice. Hezky z plna hrdla.

Před pár lety, během návštěvy u kamarádky, začal dost hustě padat sníh. Můj styl jízdy domů by se dal přirovnat k následujícímu: na tachometru 30 a v očích smrt. Přes veškerou opatrnost auto sjelo z krajnice. Mobil jsem tehdy ještě nevlastnila, silnice nebyla protažená a ani nevypadalo, že v krátké době bude. Seděla jsem uvnitř auta a nahlas rozebírala situaci. Nebyla příliš lichotivá. Kdybych nemluvila, asi bych se zbláznila strachem. Kolem dokola jen pole a jinak nic. Naštěstí jel kolem jeden zbloudilý řidič a pomohl mému autíčku zpět na silnici. Doma jsem navrch dostala sprda, že se flákám a kde že to vlastně jsem byla tak dlouho...

Sranda je, když někde hrají tu mou písničku. Zajásám docela hlasitě a okomžitě si ji začnu broukat. Obvykle upoutám něčí pozornost. Usměju se takovým tím omluvným co už. No a buď se dotyčný na oplátku taky usměje, nebo v údivu pozvedne obočí, což se rovná zaťukání si na čelo. V autobuse se hodně krotím, ale když nemůže hlas, tak mluví tělo. Pohybuje se v rytmu. Tančit se dá i v sedě. Třeba zrovna tahle písnička mě nenechá v klidu ani vteřinu:

Lady in Black od Uriah Heep- jedna z mých oblíbených

A tady je v češtině: Slečna závist od Arakainů

Samomluva prostě ke mě patří, je mou nedílnou součástí. Bez ní bych to asi nebyla já. A co vy?

Tady a teď

To byla síla!

Myslím tím film Tady a teď. Vypráví příběh mladé dívky, která nechce prožít poslední týdny života v nemocnici. Léčba rakoviny přestala zabírat a Tessa chce zbytek mládí užívat plnými doušky. Pro jejího tátu je to bolestné, těžko se s jejím rozhodnutím vyrovnává. Kamarádka Zoe jí pomáhá splnit jednotlivé body ze seznamu věcí, které chtěla zažít na vlastní kůži. Nečekaně se zamiluje do souseda Adama. Když však Tessa začne velmi silně krvácet z nosu, on situaci nezvládne. Při cestě z nemocnice je téměř na každé zdi napsáno Tessa. Adam tak plní jeden bod z jejího zvláštního seznamu. Vzniká mezi nimi velmi silné pouto. Tessa si přeje, aby Adam byl pořád s ní. Aby spolu usínali, aby se spolu probouzeli, aby byl s ní, až bude čas odejít. Dokáže Adam toto přání splnit? Dožije se Tessa narození holčičky její kamarádky Zoe?

Podívejte se a uvidíte sami.

Tento velmi silný a zároveň velmi smutný příběh se mnou pořádně "zacloumal". Dává nahlédnout do mysli teenagerky, která ví, že nikdy nezestárne. Nikdy nebude matkou. Bojí se, že se nikdy nebude milovat s chlapcem. Nestojí o soucit, chce žít a přitom ví, že musí zemřít. Říká svému tátovi co si myslí, drze a tvrdě.

Co vy říkáte na tento film?

P.S. Doporučuji kapesníky do ruky.

Tessa a Adam

Bohyně domácího štěstí

Bohyně domácího štěstí

Napsala: Sophie Kinsella

Vydáno v roce 2005

Máte chuť přečíst si něco bláznivého? Něco jako Popelku naruby? Tak toto je ten správný příběh.

Samanthě je 29 let a právě se měla stát u jedné z největších advokátních kanceláří v Londýně společníkem firmy. Dosud tvrdě dřela, aby se na kýžený post dostala. Pracuje denně dlouho do noci, volné víkendy téměř nezná. Soukromý život podřizuje práci. Tam si nemůže dovolit být nedůsledná, vše má svůj řád, své místo. Zato její domácnost je jedna velká pohroma. Nová uklízečka nechává hned po prvním úklidu vzkaz: "Milá Samantho, veškeré jídlo, co tu máte, má prošlou spotřební lhůtu. Mám ho vyhodit? Máte nějaké úklidové prostředky? Sbíráte krabičky od čínského jídla? Pro všechny případy jsem je nevyhodila. Vaše uklízečka Joanne." V den svého očekáváného povýšení Samantha při uklízení pracovního stolu narazí na nevyřízenou pohledávku 5 týdnů starou. Nechápe, jak na ni mohla zapomenout, nevzpomíná si, že by ji dostala ke zpracování. Bohužel, tato chyba přivedla jednu firmu k bankrotu, banku připravila o 50 milonů liber. Celý vystrašená prchá z firmy. Sedá na vlak a ujíždí pryč z Londýna. Ve vlaku se opije. Vystoupí v Lower Ebury. Nedopatřením, z velké části zaviněným svou opilostí a bolestí hlavy dostane místo hospodyně v přepychovém domě manželského páru. Ona, která se nedokázala postarat o svůj malý byt, má uklízet a hospodařit v rodinném domě. Samantha po vytřízlivění nakonec místo přijímá a stává se hospodyní. Začátky jsou velice těžké. Nikomu však neprozradí svoji pravou identitu. Pouze velmi přátelský a přitažlivý zahradník ví, že uklízení není její hobby. On však nemá v lásce právníky, takže ani před ním Samantha neodhalila o sobě pravdu.

Co se stalo, když jednoho dne dům jejich zaměstnavatelů obléhali reportéři, kteří prahli po rozhovoru se Samanthou?

Podařilo se jí zbavit se viny za své fiasko v právnické firmě?

Vrátila se zpět ke svému pravému zaměstnámí, nebo zůstala na venkově se zahradníkem?

Jestli jsem vás alespoň trochu zlákala ke čtení tohoto bláznivého osvěžujícího příběhu, tak vám přeji, abyste se při něm bavili stejně dobře jako já.