Siofok - příjezd

Můj muž měl slíbenou týdenní (7 dnů) dovolenou v září. Jenže pořád se nevědělo, jestli ji dostane. V srpnu strašil, že ne. Byla jsem z toho docela rozhozená. Při výběru místa to bylo také zajímavé. Já to jako obvykle nechávala na manželovi a on se na to vybodl. V koncem srpna jsme se nakonec shodli na Balatonu. Synovec tam byl s rodinou a dával nám proto přesné instrukce: "Teto, nic doma nechysté, neblbni, tam není draho. Stojí to tam jenom o pár kaček víc než tady. Si zandete na jídlo, v pohodě." Ze 7 dnů nakonec zbyl jen víkend + tři dny = dnů pět. Odjezd měl být v sobotu, ale ve čtvrtek se pořád nevědělo, jestli to klapne. V pátek ráno jsem jen tak pro sichr nachystala itinerář cesty, kdyby navigace v tabletu stávkovala. Odpoledne přišel muž, že se nikam nejede, je mu blbě, asi je nemocný. Vzal si prášky a šel spát. No a já místo plánování místa pobytu a zajišťování zdravotního pojištění seděla a vybírala, kterou českou památku, ZOO nebo aquapark poctíme svoji návštěvou. V sobotu ráno nastal obrat o 100%. Muž vyzdravěl. Prý, sbal se a jedem. Tak jsme jeli. Směr Balaton, Siofok. Finance vždycky zajišťoval on. Samozřejmě neměl ani jeden HUF = forint, ale ani jedno euro. Prý si vymění ve směnárně až na místě... Když jsem ho navigovala podle svého itineráře, tvrdil, že jeho trasa na hraniční přechod se Slovenskem je lepší a kratší. Po 90 minutách jízdy zastavil u benzinky před Hodonínem, aby se dál jelo podle mě, později i podle navigace v tabletu. V Bratislavě jsme se v nákupním centru Bory naobědvali, ještě že brali karty. Projížděli jsme pod Hradem, přes Nový most, byla to úžasná panoramata. V podvečer naše cestování konečně skončilo. V Siofoku jsem přes wifi našla tohle volné ubytování:

Tohle je Aparmán Bella

Vodotrysk mě hned zaujal...

...prostě to nešlo ho nevyfotit, úlně si o to říkal...

Zazvonili jsme na recepci a ještě pár vteřin se dohadovali, kdo bude mluvit. Z mluvítka se ozvala maďarština. Já oněměla, ale muž zachránil situaci a spustil:"Bonžúúúr". Paní odpověděla: moment, aby za chvilku osobně poznala francouzské hosty. Jenže oni to nebyli Francouzi, oni to byli Češi jako poleno. Já naštěstí měla text na papíře, kde stálo maďarsky: Van szerdáig szobákat? Česky: Máte do středy volné pokoje? Asi to udělalo dojem, protože se usmála a odpověděla Igen, což znamená ano. Já se mezitím trochu oklepala a začala komunikovat anglicky. Tedy abych to upřesnila: Small English, palce a ukazováčkem ohodnoceno asi tak na 3 cm. Sumu 42 300 foruntů za ubytování paní domácí pro jistotu vyčíslila na papír. A problém byl na světě, neoboť můj muž nebyl ve směnárně. Zkoušel se domluvit německy: Calen karte? Odpověď zněla Nincs, to je maďarsky ne. Vzápětí ale bylo dodáno směrem ke mě anglicky Tomorrow Bank, Exchange. Málem jsem se začala té hodné paní klanět. Moje Thank you very much zcela určitě postrádalo ten správný přízvuk, ale nic jiného mě v té chvíli nenapadlo. Dostali jsme klíče od bytečku 1 + kuchyňka s vařičem, mikrovlnkou, ledničkou a krásnou koupelkou.

Ložnice i s TV. Jupí, budeme se dívat na filmy v originále...

Manželovi pizza chutnala

Křehké duše prominou, ale hlad je sviňa a tak jsme ubytování se odložili a vyrazili na večeři. Paní domácí nás vybavila mapkou s doporučeními a kartičkou na slevu. Ještě že wifi je takřka všude. Byla jsem na sebe pyšná, řekla jsem si o ni úplně sama: "Wifi and code pleas." Heslo mi bylo sděleno perfektní angličtinou, takže jsem musela začít dlaní utlačovat vzduch směrem ke stolu a sympatický mladík zvolnil, abych se hned na druhý pokus připojila na síť. Muž se ujistil zvednutím platební karty, že s ní může zaplatit a dali jsme se do vybírání jídla. Pod domácím, pro nás naprosto nesrozumitelným názvem byl vždycky jeho anglický překlad. Tentokrát jsme translator vůbec neptřebovali. Dala jsem si výbornou rajskou polévku a muži pomohla vybrat pizzu. Dojedli jsme, on zaplatil svým suverénním calen bitte a šli jsme se konečně projít k tomu obrovskému maďarskému moři.

No řekněte, není to romantické?

Do noci se pozvolna nořící Balaton mě dojal. Nabídl nám na přivítanou úžasnou podívanou.

Po tom adrenalinu na recepci a u večeře je to přímo balzám na duši.

Ještě že jsem netušila, jak se bude druhý den adrenalin stupňovat...

Život

Seděla v obýváku, v ruce držela rozečtenou knihu, ale pro slzy na písmenka vůbec neviděla. Hlavou jí běžela znovu a znovu včerejší hádka s manželem. Opět na ni křičel, že zase nevařila podle receptu a potom se to nedá "žrát". Odsunul talíř tak prudce, až se jídlo vylilo na ubrus. Mrzelo ji to. Vždyť se tolik snažila. Jenže rajská pořád neměla správnou hustotu, byla pořád hodně řídká. Tak ji zahustila. Jenomže mouka potom byla v omáčce cítit. Teď znovu přemýšlela nad jeho slovy. Vždyť on má vlastně pravdu. Jsem neschopná uvařit základní jídlo. Nejsem k ničemu. Myšlenky stíhaly jedna druhou. Někdy dokonce zvednu hlas i na děti, místo abych jim vysvětlovala co a jak. Nejsem ani dobrá máma. Jenom v práci mi to jde. A doma? Zabloudila ve vzpomínce na dobu před svatbou. Chtěla se vdávat, být svou paní. Mít muže a děti. O praktickém životě toho věděla strašně málo. Rodiče ji drželi stranou běžných starostí. Umetali cestičku životem. Neuměla hospodařit s výplatou. Zpočátku několikrát nevyšla a musela si jít k mámě půjčit. A vařit vlastně taky neuměla, máma ji ke sporáku nepustila, aby náhodou něco nepokazila. Teoreticky zhruba věděla jak na to, ale prakticky to byla pohroma. Znovu ji přemohla lítost. K čemu tady vlastně je? K ničemu! Po druhém porodu neshodila ani deko. S tolika kilama navíc určitě není pro svého muže ani přitažlivá. Kdy naposledy ji řekl nějak něžně? Ani milování už není to co bylo. Položila knížku pokropenou od slz na stolek. Vysmrkala se. Vstala a zamířila do malé místnůstky, kde měla šicí stroj. Otevřela příruční lékárničku a vytáhla plnou krabičku Paralenu. Šla s ní do kuchyně. Udělala si sirup a začala vymačkávat tabletky na linku. Sotva se první dotkla pracovní plochy, zadunělo to jako když spadne velký kámen. Uplakaná žena se zarazila. Když si vezme celé platíčko naráz, zemře. Jenže co její děti? Pochopí to někdy? Jak to zvládnou takhle malí bez maminky? Co jestli si manžel najde nějakou semetriku? Když si vezme život, už nikdy neuvidí, jak děti vyrůstají v dospělé lidi a zakládají své vlastní rodiny. Ne! To ne! Vypila sirup, Paralen vrátila do lékárničky. Rozhodla se bojovat. Zděsila se, co vlastně chtěla provést. Kdyby tak měla vedle sebe někoho, s kým by si mohla popovídat. Komu by své trápení mohla svěřit. Jenže ona se za sebe styděla. V noci téměř nespala a druhý den šla do psychologické a psychiatrické ambulance. Měla strach, aby ji neposlali do blázince, až se jim svěří, že se chtěla zabít. Jenže paní doktorka jí řekla, že takové choutky má dnes vlastně skoro každý člověk... To bylo na ženu trochu silné kafe. Doma se rozhodla, že tam už víckrát nepůjde. To se raděj pokusí být v kuchyni víc šikovnější. Uvědomila si totiž jednu podstatnou věc a to, že život je krásný a stojí za to ho žít. Když už ne pro svého muže, tak zcela jistě pro své děti a taky pro sebe.

Život je jen náhoda,

jednou jsi dole, jednou nahoře,

život plyne jak voda

a smrt je jako moře.

Každý k moři dopluje,

někdo dřív a někdo později,

kdo v životě miluje,

ať neztrácí naději...

Pyramida

Třetí příběh téhle knihy je detektivka.

Jak spolu souvisí havarované letadlo kteé vlastně ani neexistuje

se dvěma mrtvými muži na palubě

a záhadné úmrtí dvou sester prodávajících galanterii?

Nebo to obojí byla vražda?

Z čeho financovaly dvě staré slečny svojí zahraniční vilu?

Z prodeje látek, stužek, knoflíků či klobouků?

Nebo se podílely na pašování drog?

Zapadne sem i trochu vrtkavý starý otec inspektora Wallandera,

jehož zaadrží policie při nedovoleném vstupu na pyramidu v Egyptě?

V edici Nejlepší světové čtení

Víc neprozradím,

pokud chcete znát odpovědi na tyto otázky,

stačí jen začít číst...

Tvořivé podzimní setkání

V neděli 20. 9. 2015 jsem vstávala brzy. Od 10 hodin probíhalo podzimní setkání Ženského klubu. Moc jsem se těšila. To jarní se mi totiž moc líbilo. Musela jsem ještě udělat nedělní úklid společných prostor a čas při něm utíkal jako splašený. Těsně před desátou jsem popadla svůj háčkovcí košíček, peněženku, klíče od auta a odjela směr Penzion Lada u Repech. Počasí nám vcelku přálo i když bylo trochu víc větrno. Ale sluníčko ještě hřálo.

Kolem penzionu bylo spousta zvířátek.

Znáte chlupatá prasata Mangalica? Mají prý velmi chutné maso.

Tohle jsou trošku jiná zvířátka.

S tužkou jimi ozdobenou se vám bude určitě moc dobře psát,

možná, že ta tužka bude psát sama :-)

Jitka je prostě hlavička plná nápadů.

Ještě jedna zvířátka tu mám, Jitčiny háčkované medvídky.

No nejsou nádherní?

Nádhernou panenkou se nám pochlubila Milada.

Šla z jedněch rukou do druhých, ta panenka samozřejmě :-)

Na chviku jsme asi všechny chtěly být malé holčičky a pohrát si s ní.

Když jsem uviděla Mimoně, zajásal jsem.

Sylva je prostě na 3D origami machr.

Blíží se vánoce. Nechtěli byste mít na dveřích takový hezký věnec?

Nebo si místost vyzdobit háčkovanými ozdobami?

Jak jsem říkala, zima je za rohem....

Pavlína Bartíková je skvěle připravena, jejím sněhulákům to sluší.

Umí to dobře i s pedigem.

Pavlína na to šla od lesa,

kdo nemá tašku, naloží zvonky i s čertíkem a Mikulášem na kolečka... :-)

Moc se mi líbila Jančina háčkovaná srdíčka.

I ty dva modré zvonky o pár fotek výš jsou od ní.

Taky se vám líbí háčkované kabelky pro malé parádnice?

Dostaly jsme dárečky.

Záložku jsem hned vložila do rozečtené knihy.

Mandalu na špejli mám zapíchlou v květináči.

No a to jsme my.

Jitka se vyfotila ve svém novém nádherném ponču.

Opět to bylo velice vydařené setkání.

Stihly jsme naprosto všechno,

pokecat si, ukázat co která umí, naučit se něco nového

a při tom všem ještě udělat kus práce na tom svém výrobku.

Těším se na jarní, jen tentokrát nesmím zapomenout připravit si nějaký malý dárek pro každého.

Ještě neví, co to bude,

ale asi budu tvořit s háčkem v ruce.

Strach z identifikace

Byl podvečer a já nastoupila noční směnu. Krátce po předání služby nás telefonicky varovali, že se ze dvou oddělení a jedné ambulance ztratily osobní věci personálu. Přímo z pracoven sester někdo ukradl kabelky. Upozornění zamykat si skříň s osobními věcmi jsme obě vzaly dost vážně. Zároveň jsme nechápaly, jak někdo může být tak drzý a krást přímo mezi personálem...

Za týden jsem měla opět noční. Předaly jsme si službu a sedly nad kontrolu dokumentace. Musely jsme projít kdo má jaké medikace, na kolik hodin a předchystat si je. Nejprve jsem chtěla orazítkovat sešit hlášení sester, aby bylo zdokumentováno, že jsme v práci. Na pokoj č. 1 mířila návštěva. Nějaký muž v bílém triku se snažil nepozorovaně navštívit našeho hodného pacienta, který tu ještě nějaký čas bude ležet. Koneckonců návštěví hodiny jsou jen doporučené. Podle etického kodexu mají pacienti nárok na kontinuální návštěvy a teprve bylo krátce po 18. hodině. Vchodové dveře se uzamčou až za hodinu. Už bylo skoro všechno zkontrolované, když se pracovnou rozezněl zvonek právě z pokoje č.1. Zeptala jsem se přes signalizační zařízení co se děje. Na druhém konci telefonu mi docela dost rozrušený hlas oznámil, že byl okraden. Vystřelila jsem na pokoj. Pacient seděl na posteli v šoku. Televize hrála docela nahlas. Ubral zvuk. Po chvilce mi vylíčil, co se vlastně stalo.

Ležel otočený k oknu, pozoroval pohyb dětí na zahrádkách rodinných domků u nemocnice. Televizi přes den vůbec nevypínal. Zvuková kulisa mu zpříjemňovala nucený pobyt v nemocnici. Slyšel sice jak klaply dveře, ale myslel, že uklízečka jde do koupelny vynést odpadkové koše. Chvilku ještě sledoval děti na trampolíně, když se mu něco nezdálo. Snažil se otočit, ale s nemocným bolavým kolenem to dost dobře moc rychle nejde. Zahlédl u čela první postele nějakou skrčenou postavu. Než stačil cokoliv udělat, zmizela za dveřmi. Pacient si sedl s nohamadolů a hned to uviděl. Dvířka nočního stolku byla otevřená. Z tašky zmizela ledvinka. Byly v ní nejen peníze, ale i doklady. V tajné kapsišce měl "ulité" dvě tisícovky...

Okamžitě jsem si nechala spojit policii. Při té příležitosti jsem poprosila vrátného, aby opět upozornil všechna oddělení, že se opět kradlo. Šla jsem na sousední oddělení tuto nepříjemnou událost oznámit s tím, že okamžitě uzamykáme naše společné vchodové dveře. Kolega "bratr" si šel zkontrolovat, jestli nená na pokojích ještě opožděné návštvy. Přitom zjistil, že na dva z nich někdo velmi rychle vešel a ještě rychleji vyšel. Jedna pacientka dokonce všimla jak nezvaná návštěva vypadala.

Přijela státní PČR. Muži v černém si zapsali moje nacionále a šli nejprve vyslechnout okradeného muže a poté i pacienty na oněch dvou pokojích ortopedie. Jediná paní byla schopná a ochotná zlodějíčka popsat. Pak policisté odešli, aby asi za hodinu přišli zpět i s ledvinkou. Zloděj vytáhl z peněženky část peněz a pak ji i s ledvinkou odhodil do křoví. Naštěstí si pohozených věcí všimla nějaká paní...Okradený pacient v euforii, že nebude muset vyřizovat doklady ztracené peníze rád oželel...

Já mezitím musela podle vnitřních předpisů informovat nadřízené a udělat zápis do info systému v počítači. Bylo mi z toho všeho nanic. Nejdřív jsme si vyčítala, že kdybych tu nezvanou návštěvu prostě vyhodila...jenže kolega mě zpražil. Nejen podle něj jsem taky mohla lehce přijít k úrazu. Co já, ale onen pacient, ještě že zloděje nevyrušil. Mohl mít u sebe nůž... Raděj nedomýšlet.

Pacientka z druhého pokoje sice slíbila pomoc při identifikaci zloděje, ale nakonec z toho vycouvala. Bála se. Raději zůstala v anonymitě. Já bych ho klidně na záznamech z kamer u vchodu do nemocnice označila, jenže jsem ho vlastně vůbec neviděla. A jak mi řekl policista, v určenou dobu na záznamu bylo hodně osob s bílým trikem.

Tak naplněná sice ta peněženka nebyla,

jenže my nemůžeme nařizovat kolik peněz si pacienti mají u sebe nechávat.

Lze jen doporučit nízkou částku

nebo nabídnout uložení hotovosti do nemocniční pokadny.

Ještě dnes je mi z toho mizerně

a malinko se zlobím na tu osobu využívající možnost zůstat zcela v anonymitě.

On ten případ bude totiž odložený, protože zloděje nemá kdo označit,

takže bude vesele krást dál...

Dálniční slogany

Dnes jsem otevřela mejl s 99 nepřečtenými zprávami. Postupně jsem je pročítala a hodně jich vyházela do koše. Ať si nastavíte spam ochranu jak chcete, pořád vám totiž chodí spousta nevyžádaných zpráv. Mezi těmi, které zbyly, jsem objevila poklady. O jeden z nich bych se s vámi chtěla podělit. Nejmenovaná pojišťovna umístila na své dálniční poutače velmi zajímavou reklamu:

Nebylo by špatné, kdyby nás auto po požití alkoholu prostě odmítlo odvézt.

Pamatujete na Knight Rider? Autíčko co umí mluvit i přemýšlet?

Kdyby byl alespoň postih za řízení pod vlivem větší a ne tak směšný...

Nemusím zažít všechno, jízdu RZP si ráda odpustím...

Slušných řidičů na našich silnicích bohužel ubývá.

To chce klid a nohu z plynu...

...aneb staré leč moudré spěchej pomalu...

Stejně je s podivem, jak někdo může jezdit jako Fitipaldi na našich dálnicích,

to mu není toho auta ani trochu líto?

Tenhle způsob jízdy zdá se mi poněkud nešťastný...

Nejednou jsem trnula, jestli dotyčný týpek tu myšku zvládne nebo za jeho blbost budeme platit my kolem...

Já raději odpočívám s knihou v ruce a dobrou kávou na stolečku...

Zapomenout se na slinicích, potažmo dálnicích "setsakramentsky" nevyplácí...

Tohle je slogan na závěr.

O jakou pojišťovnu jde jistě víte.

Také se ám tyhle reklamní slogany zdají pravdivé?

Jak řekl švagr, z jehož mejlu jsem je stáhla,

konečně pravdivá reklama.

Klidnou jízdu vám přeje