Okamžiky čisté radosti

Cheš poznat štěsí? Pak se snaž žít jednoduše, měj velké sny, buď vděčný, dávej lásku a hodně se směj...

Nikdy se nevzdávej svých snů jen proto, že vyžadují mnoho času, ten uplyne tak jako tak...

Jeden dlouholetý sen jsem si nedávno splnila.. Ten okamžik, když jsem sjela kopec, byl parádní. Měla jsem sama ze sebe radost. Taková malá chvilka štěstí.

Nezapomeň při tom, že nejkrásnější na světě nejsou věci, ale okamžiky a zážitky.

Manžel šel za starším synem pro radu. Ohledně nějaké mobilní aplikace. Nehádali se. Našli k sobě cestu. Diskutovali. Zkoušeli všelijaké možnosti. Seděla jsem v obýváku, tiše jako myška a usmívala se jako jojo. Užívala jsem si okamžiky čistokrevného rodičovského štěstí.

Svoji chvilku štěstí si užili i tvůrci sněhového Masaryka. Musel to být super pocit, když jejich bystu pana prezidenta obdivovali lidé nejen z celého sídliště, ale i z města a jeho blízkého okolí. Dokonce se dostal i do TV zpráv. I já jsem cestou do obchodu vytáhla mobil a fotila jako divá. Povedl se jim naprosto úžasný kousek.

Kliknutím na fotku se o tomhle úžasném dílku dozvíte víc.

Miluj to co máš, přijmi to co dostáváš, dávej to, co můžeš, a jdi za tím, co chceš.

Miluji svou rodinu. Miluji své přátele. Miluji svou práci. Před časem jsem sebrala všechnu odvahu a změnila pracoviště. A pak téměř po roce znovu. Šla jsem za hlasem svého srdce, abych mohla dělat to, co opravdu dělat chci. A po čase přišly první okamžiky štěstí. Když jsem poprvé sama zvládla nějaký náročný výkon, když jsem poprvé sama udělala plánovaný příjem, když jsem poprvé sama navrhla pahu doktorovi, co by se mělo udělat, přestože to nebylo naordinované...Holky už vědí, že se umím radovat z každé maličkostí.

Dobré slovo je jako krásný vzrostlý strom. Má kořeny hluboko v zemi a svými větvemi se dotýká nebe. Laskavost z tebe dělá toho nejkrásnějšího člověka na zemi.

Dnes už to vím, proč mi věnoval tu krásnou sovičku. Věnovala jsem mu svůj čas. Mluvila jsem vlídně ke zmatenému pánovi na jiné posteli a znovu a znovu mu vysvětlovala, proč nesmí vstávat. Slovo má velkou moc. Umí dát i brát.

Okamžik štěstí je velice krásný a příjemný, leč prchavý pocit.

Je to žádost o ruku od milovaného muže,

pochvalné gesto od pubertálního syna,

pohled na spokojeně spinkající miminko,

nebo třeba nečekané umístění vlastní blogové stránky

na titulce v rubrice blog dne:

To jsem opravdu nečekala.

Vaše šťastná Chudobka

Děti

Vemte si takové naše snědé spoluobčany. Tedy přesněji řečeno, jejich rodinné soužití. Rodina je u nich základ všeho. Tedy alespoň to tvrdí. Pokud rómská žena otěhotní a porodí svému muži dítě, hodně dětí, je všechno v naprostém pořádku. Matka je totiž na vrcholu jejich společenského žebříčku. Jenže jakmile je neplodná, ztrácí své výsadní postavení a stává se pouhopouhou služkou. Když se narodí dítko, slaví se. Chlapci mají větší hodnotu, než malé holčičky. Děti jsou vždy na prvním místě. Umějí je hezky rozmazlovat. Proč by jejich Jožka nemohl mít tohle a ještě k tomu támhleto. Vůbec jim nevadí, že ve 12 letech umí hezky šlukovat. Jedna, dvě cigaretky mu prý nemůžou uškodit. Adrianka ve svých 9 letech nechce do školy, nebaví ji to tam. No tak bude doma, pomůže mámě s vařením. Číst a psát už umí, takže o nic nepřijde. Rómské matky milují své děti, udělali by pro ně první, poslední, snesli by jim modré z nebe...

Tak jak je možné, že spousta jejich dětí skončí v dětských domovech?

Co je vede k tomu, aby se vzdali vlastních potomků?

Mám na mysli malá miminka. Ne děti, které jim v 8 nebo 10 letech odebere sociálka, protože podmínky v nihž žily, byly neúnosné.

Snědý drobeček nemá mnoho šancí dostat se do rodiny. Mladí bílí rodiče chtějí ve většině případů bílé dítko. I když občas se to povede a malé cigáně vyrůstá v normální, funkční rodině. Maminka s tatínkem ho zahrnou péčí a láskou. Když se z něj pod jejich dozorem, o mnoho let později, stane dospělý člověk, potažmo rodič, opět si klade tu pošetilou otázku. Proč mě mí biorodiče odložili. Moc dobře ví, že na ni nikdy nedostane odpověď. Stejně se čas od času zeptá...

Po 30 letech...

Kamarádka mi poslala zprávu: asi jsem se zbláznila, jedu na zimní zahraniční dovolenou. Odepsala jsem jí, ať neblázní a úplně v klidu sa pohodě odjede na beztak parádní lyžovačku. Partička to bude bezva a aspoň pozná taky jinačí hory než jsou ty naše. O pár dnů se mi přiznala, že na lyžích nestála 10 let a že by to chtělo rozjet se na nějakém tuzemském kopci. Úplně stejně uvažovala i další kamarádka. No a já se pomaličku ztrácela ve vzpomínkách na školní léta. Na lyžák v 7.třídě s náma do Čenkovic jako pomocná kuchařka i moje máma. Bylo to fajn. Lyžování mě bavilo. Později jsem se školou vyrážela i na občasné jednodenní výlety. V prváku na zdravce se mi povedlo vylepšit si styl. Ale pak jsem se zaláskovala, narodil se jeden a o tři roky později druhý syn a bylo po lyžování. Naši lyže půjčili jednomu klukovi z dědiny a mu se povedlo je zlomit. Škodu nakinec zaplatil, jenže já přišla o své "sulovky". Čas běžel a syn měl jet na svůj první lyžák. Tehdy u nás nefungovala půjčovna. Za přijatelný peníz jsme mu tedy koupili ojeté lyže. No a ono ho to bavilo. Stejně dopadl i mladší syn. Takže oba kluci měli svoje lyžařské nádobíčko a my pokaždé, když chtěli jezdit, utáhli opasek...

Ve chvíli, kdy kamarádka přemýšlela, kam si u nás zalyžovat, jsem se pro změnu zbláznila já. Přispěju vám na benzín, vypadlo ze mě. A bylo vymalováno. Jakmile se dal pevný termín, zašla jsem do půjčovny zarezervovat si kompletní výstroj. O pár dnů později se mi povedlo udělat nálet ve slevách na oblečení a vyplenit Sportisimo.

Pak přišel den D. Tři dospělé baby a dvě děti si koupily permanentky ve ski areálu Červená Voda, resortu Buková hora. Na svah nás vyvezla 4 sedačková lanovka...

Cestou nahoru...

Hned jak jsme sesedaly z lanovky jsem přišla na to, že synáčci meli pravdu. Lyžování se nezapomíná. Úzkou cestou jsem elegantně doplužila k modré sjezdovce. Tak to nedám. Tohle je modra? Jak potom vypadá červená? Nahlas jsem ale statečně řekla: tak jedeme, ne? Širokýma obloučkama přes celou sjezdovku se mi povedlo bez úhony sjet první dva úseky. Vycucaná jak citron jsem u další, dost prudké a části trasy přemýšlela, co bude teď. Tohle nemám šanci sjet. Vedle mě s nenucenou dětskou elegancí sjížděl kopec v doprovodu maminky asi 5 letý prcek. Možná 5 ani neměl. Máma mu radila, jak má jet, tak jsem ji poslechla. Všechno šlo dobře, než jsem najela na ledovou plotnu. Bác. Seděla jsem na zemi a smála se. Když se mi po pár minutách nepovedlo zvednout, postupně jsem se dostala na úzký úsek asi červené trasy, smích mi došel. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než odepnout lyžáky. Postupně jsem se dostala až skoro k cíli. Při pohledu na to, co mě dělilo od konce sjezdovky, ze mě vypadlo:pane Bože...

Tohle je poslední úsek sjezdovky.

Nevypadá tak strašidelně,

ale ledové plotny střídají sněhové návěje.

Sjet tenhle úsek bylo prostě o hubu...

Takhle vyčerpanou mě zachytila kamarádka.

Chvilku odpočinku jsem si prostě musela dát.

Sundat lyže a vydechnout.

Jinak bych asi znovu na lanovku nesedla

Při druhé jízdě jsem si to už užívala.

Obloučky jsem zkracovala.

Vůbec jsem netušila, že mě fotí.

Šťastná a spokojená.

Na to nejhorším, posledním úseku jsem opět spadla.

Zvedal mě moc milý, stejně jako já kulaťoučký pán.

Oba jsme se zasmáli jeho poznámce o těch kilech navíc.

Ski pasy jsme nabily na 4 hodiny.

Přiznávám bez mučení, že po 3 hodinách jsem mela dost.

Dala jsem pauzičku na párek v rohlíku a čaj,

abych zvládla i tu 4. hodinu.

Na závěr horká čokoláda.

Hodný pán nás vyfotil.

Bylo to super. Po víc jak 30.letech jsem se postavila na sjezdovku a už od druhé jízdy si to parádně užila. Jsem strašně ráda, že mě odvaha neopustila. Holky jedou ještě jednou v únoru, ale já budu po noční a další den mám hned denní, to by bylo moc. Už tak jsem se po tom lyžařském úletu vzpamatovávala celý další den...

Dnes má narozeniny

4.2. 2013 ve 21:35 jsem zde vydala svůj úplně první článek s názvem Zkouška. Pamatuji si, jak mi bylo smutno při jeho psaní a jak se mi ulevilo při jeho přečtení. A shodou okolností se mi text z onoho blogového smutnění dnes objevil i na FB, jako připomínka toho, co jsem tam před 6 lety uveřejnila.

Za tu dobu jsem na svém blogu zveřejnila 785 článků. Na počítadle návštěvnosti se objevilo číslo 100480. Možná se vám to bude zdát málo nebo nic moc, pro mě je to přímo hausnumero. Mezi čtenáři je i sličná slečna mého syna, což mě udiveně potěšilo. Taky je tu moje spolužačka ze zdravky, zastavila mě a vysekla mému blogu poklonu, jen tak, na ulici.

Psát jsem začala, abych se podělila o své pocity. Je bezva se vypsat ze vzteku či smutku. On se totiž během psaní obvykle změní v úsměvné sdělení, minimálně se špetkou radosti. Člověk si najednou uvědomí, že je bezva radovat se i z maličkostí. A že nic není tak strašně černé, jak se na první pohled zdá. A taky, že je mnohem pohodlnější a veselejší udělat z velblouda komára.

Našla jsem si tu spoustu přátel. Někteří zůstali v internetovém inkognitu, některé jsem poznala i na živo, s některými si píšu mejlíky. Všechny je mám v boční liště svých stránek v rubrice oblíbené odkazy. Tedy až na jednu. Doktorku se srdcem. Pomohla mi při zdravém rozumu přežít boj s rakovinou. Za to jí patří obrovské děkuji.

Poslední dobou se nějak víc ztrácím v příbězích a románech. Jsem schopná přečíst i 3 knihy za měsíc. Taky docela hodně háčkuju. Chtěla jsem si vytvořit ještě jeden blog zaměřený speciálně na moje výtvory. Když jsem to chtěla pro mou pc negramotnost, po asi miliontém pokusu vzdát, navedla mě Jitka na blogspot. Představu jsem měla jinou, ale nakonec se mi povedlo spustit nový, mou prací zavalený blog. Když kliknete v boční liště na obrázek pejska, taky se dostanete na nový blog. Je tam pouze pár článků. Postupně si tam budu přidávat další svá dílka. Snad se mi povede i vylepšit jeho design.

Jsem ráda, že mě před 6 lety odvaha neopustila a vznikl tenhle blog.

Je mi tady mezi vámi všemi moc dobře.

Dopisy

Na základce jsem si dopisovala s kamarádkou z pionýrského tábora. Jmenovala se Magda. Psaly jsme si několikrát do měsíce a každý rok spolu jezdily na stejný turnus tábora. Já jí přišla na oslovení hvězdička Magdička, ona ni říkala pinďa Renďa. Nebylo to hanlivé, jen tím říkala, že jsem prostě prcek. Já psala čtyř stránkové dopisy v ruce, ona později i na psacím stroji. Dneska už se nestýkáme. Rozdělilo nás dospívání a moje svatba. Asi se urazila, když jsem ji na ni nepozvala. Udělala jsem tehdy botu, dnes už to vím. Já čekala mimino. Ona studovala na vysoké. Nechaly jsme naše dětské přátelství pomalu rozplynout. Když se dnes potkáme, chvilku si pokecáme, ale nic víc.

Jednou si ze mě Magda udělala srandu.

Byla zrovna na brigádě a použila stranickou obálku...

V první chvíli jsem měla bobky, pak na mě juklo její písmo a musela jsem se smát...

Mezi dopisy jsem našla tyhle negativy.

V pubertě kamarádku vystřídala láska. Dopisy to byly hodně hezké a taky zajímavé. Smála jsem se už když mi vychovatelka předávala obálku. Oslovení skoro pokaždé stálo za to...

Psali jsme si každý týden.

Jeden dopis já a druhý on...

Strašně ráda jsem hádala, jak mě osloví tentokrát.

Vzhledem k tomu, že jsem bydlela ba internátě, kde dřív žily jeptišky, by to oslovení mohlo být pravdivé.

Ale opravdu jen mohlo.....

Jedna z mnoha verzí, jak složit dopisní papír.

Tak tohle se mu opravdu povedlo.

Malinká, stará známá, skoro dospělá a maturantka...

To poslední měla být maturantka.

Nějak se mu to vymklo kontrole...

Jasně že jsem si jako správná puberťačka psala deník.

Nestačilo mi jen zapsat ty strašně důležité okamžiky ze života.

Musela jsem to mít všechno hezky zdokumentované.

No a od deníků byl už jen krůček k psaní blogu. Nějak to tak celé přirozeně přešlo od jednoho k druhému. Na zdravce jsme se učili Maslovovu pyramidu lidských potřeb. Myslím si, že psaní blogu dokáže zčásti uspokojit mou potřebu sounáležitosti, uznání, úcty a seberealizace. Cítím se tu mezi vámi všemi moc dobře. Co na tom, že neumím psát příběhy, jako spisovatelé. Úplně stačí se s vámi prostřednictvím písmenek podělit o zážitky a zkušenosti a hned je člověku líp...