Začalo to srdíčkem

Jsem totální cvok. Zbláznila jsem se do frivolitek. Má mě na svědomí Gražka z Ženského klubu a její překrásně ofrivolitkované červené báňky. To je prostě něco úžasně jemného a krásného. Musela jsem to zkusit. Zalíbilo se mi to. Člunkem mi to sice nejde, ale s jehlou jsem kamarádka. Není v tom nic složitého. Když se člověk dívá na video, připadá mu to strašně jednoduché. Jenže ne každá frivolitka má přesný návod a občas není snadné rozluštit směr výroby a správný počet uzlíků. Tohle srdíčko bylo vcelku jednoduché. Docela se mi povedlo.

Ale co s ním? Byl to první kousek, zkoušela jsem ho v té nejjednodušší verzi, bez korálků. No a pak mě napadlo, co kdybych se pokusila udělat z něj záložku do knižky. Prohledala jsem můj oblíbený Pinterest a pustila se do dokončování. Takhle to dopadlo...

Moje úplně první záložka do knížky.

Jednomu srdíčku by bylo smutno...

Tahle sovička měla u sebe schéma,

přesto se povedla až napodruhé...

Tak a už jsou tři.

Motýlek návod neměl,

ta spodní malá křídla šla hodně ztuha...

Malinko jiná verze.

Zkusila jsem ho z vyšívací příze Mouline.

Tento se mi líbil víc.

Použila jsem jiný, tenší materiál,

melírovanou perlovku.

Jinak melírovaná perlovka.

Motýlí rej

Záložková směska.

Záložky se hodily, naše kolegyně měla narozky. Z vybraných peněz se koupilo pár dárečků, všetně knížky. Nemohly jsme se rozhodnout, kterou záložku do ní vložíme, tak jsme tam šouply dvě. Růžové srdíčko a oranžového motýlka. Obě frivolitky sklidily úspěch. Moje srdíčko se zatetelilo radostí. Baví mě dělat takové malé radosti.

Českou Kanadou - jedeme domů

Naše dovolená se nachýlila ke konci. Ještě zbylo zaplatit pobyt a hudá domů. Docela mi to bylo líto, tedy až na tu zimu v noci a po ránu. Příště si prostě zatopím a bude to. Protože muž jako obvykle odmítl koupit dálniční známku, jelo se po normální silnici. Vybírala jsem trasu podle mapy. Nechtěla jsem jet po okreskách. I když máme oba navigaci v mobilu a tabletu, raděj jsem se na trasu pořádně připravila. Jeli jsme přes Telč, Třebíč a Rosice. Před něma jsem potřebovala pauzičku. Pitný režim je potřeba doplňovat a tam kde je příjem, musí být i výdej. Odskočila jsem do lesíka a podívejte, co jsem objevila

Vůbec jsem netušila, že Masarykova studánka republiky existuje. Vznikla z úcty k zakladateli Československé republiky Tomáši Garique Masarykovi. Kromě něj je tu vyobrazen i prezident Spojených států amerických Thomas Woodrow Wilson. Americká vláda uznala v 14 bodovém programu právo Čechoslováků na sebeurčení a došlo k zániku Rakouska-Uherska.

Nahoře stojí sklenička s hrnkem.

Kolem studánky je čisto.

Prezident Československé republiky

Tomáš Garyque Masaryk.

28. prezident Spojených států amerických

Thomas Woodrow Wilson

Životopis T.G. Masaryka jistě znáte, ale co takhle nějaké jeho citáty? Je jich tam plno a jeden je povedenější než druhý.

T.W. Wilson (28.12. 1856 - 2.3. 1924)

S jeho životopisem mi pomohla tetička Wiki

Jak už jsem řekla, nejeli jsme po dálnici, ani podle navigace, ale hezky po staru, s mapou v ruce. Je tedy zákonité, že jsme nutně museli zabloudit. Než naše autíčko dojelo do Komořan, projelo se hezky po dálnici směr Praha. V Brně jsem než by řekl švec, navedla muže na druhou, samozřejmě špatnou, stranu. Sjeli jsme jak nejrychleji to šlo a pak už bez chybičky dojeli až sem, do Komořan.

Na zdejším kruháči se otáčí Socha svobody. Moc zpomalit nešlo, za námi se táhla dlouhá kolona aut. A když se socha otočila hezky z profilu, omylem jsem vypla foťák. Prostě den blbec. Ještě že se muž nenechal přemluvit, abych řídila...

 

Kousek od Kelčic se mi povedla tahle fotečka oblohy.

Taky už se těšíte na teloučko?

 

Lidská duše

Každý člověk se chová jinak. Někdo je vlídný a dobrosrdečný, jiný je nevraživý a zlý. Nemyslím si, že dítě se narodí s takovou nebo makovou povahou. Nerodíme se jako vrazi, zloději ani násilníci. Jisté geny si s sebou na svět přineseme. Hodně však záleží na prostředí, v němž vyrůstáme. Rodiče jsou ti, kteří formují dětské myšlení. Malé dítě kopíruje jednání svého nejbližšího okolí. Ukládá si do paměti vzorce chování. Dobré i špatné. Ve škole mu pak spolužáci zamotají hlavu názornými ukázkami, jak se to či ono nemá dělat. Hodně důležité je, jaké základy dobré výchovy má školák z domu. Později mu zkříží cestu vlastní plašící se hormony v období zvaném puberta. Stačí, aby rodina nefungovala tak, jak by měla a je zaděláno na pořádný průšvih. Zmatené, samo sobě nerozumící dítko hledá oporu. Puberťák se může realizovat v partičce nezbedných výrostků. Pak stačí opravdu málo, aby skouzl na šikmou plochu. Celou tuhle strastiplnou dobu mladý člověk stále ještě kopíruje chování svého okolí. Dospívání není snadné. Jak se má jeden rozhodnout? Co je správné a co ne? Hlavou se honí jeden otazník za druhým. Jak je vyhodnotit? Myšlenkové pochody někdy i bolí. A je tu dospělost. Se vším, co k ní patří. Odpovědnost za veškeré chování je uložena pouze v naší hlavě. Mozek nám nabízí řešení naší povaze nejbližší. On má v sobě uloženy zkušenosti spojené s výhrami i s pády. Co si vybereme, je na nás. Zda se poučíme z chyb nebo se jimi necháme semlít. . .

Oslava lásky

Co je to vlastně láska? Stav mysli? Mísení hormonů? Nebo pouhý pud sloužící k zachování lidského rodu? Jak zpívá Lucka Bílá, láska je láska. Ať už platonická nebo milenecká. Láska nás provází od útlého dětství. Milujeme své rodiče, pak se zamilujeme ve školce. Ve škole nás bolí první platonické láska. O pár let později se učíme prvním polibkům a dotykům. V pubertě zkoušíme jaké to je mít sex.

První kluk, který se do mě zamiloval, se jmenoval Jirka. Chodil mě doprovázet do školy. Moje škola byla totiž v sousední vesnici. Na základce mi Vítek nosil tašku od obchodu až ke škole. Náklonnost byla vzájemná. Vyměnili jsme si fotky s věnováním. Jenže zatímco on byl zamilovaný do mě, já se zaláskovala do MIrka. Platonická láska mi vydržela až do prváku na zdravce. Vítka jsem brala jako bezva kamaráda, což on časem vycítil. Mirek netušil, že někdo jako já vůbec existuje. Zato mě vynechávalo srdíčko, když se na mě náhodou v autobuse podíval. Hrála jsem volejbal, protože on v tu samou dobu trénoval fotbal jen kousíček od našeho hřiště a sem tam se přišel podívat na svou sestru, jak jí to jde. Na zdravce přišla další láska, myslím, že se jmenoval Kája, ale nejsem si úplně jistá. Chodil do Zetek, to byla třída zdravotních sester (já byla Déčko - dětská sestra). Tohle poblouznělní mělo krátké trvání, protože on mě bral s humorem. Moje opravdu první, skutečnou láskou, se stal Tomáš. No a mou životní láskou je můj manžel Ivo. Páni, já měla lásek :-)

Na mém oblíbeném blogu psala Simča o chlapech , kteří "by stáli za to". No a jak vypadají moje filmové lásky?

Stejně jako ona i já se ráda dívám na seriál Hra o trůny. Snow je moc hezký, to nepopírám, ale za hřích by stál i Tyrion Lanister. Není to žádný krasavec, přesto se mu podařilo dostat se mi pod kůži.

Peter Dinklade v seriálu Hr o trůny

V telce avizují ságu Stmívání. Není to tak dlouho, co jsem ji stáhla od synovy slečny a konečně ji celou viděla. Mám dva favority. jak bych dnes řekla na hodině AJ:" I prefer Robert Pattison as Edward to Taylor Lautner as Jakob Black". Proč? Líbí se mi Edwardůw smích. Jeho dabovaný smích. Vážně, přijde mi sexi.

Robert Pattisom

Kdo z vás neviděl Harryho Poterra? Já ho četla i veděla.

A moc se mi líbil mladičký Daniel Radcliffe.

Harry

Jsem na zajíčky? Asi jo, protože k nakousnutí podle mých měřítek

je i Eliah Wood coby Pán prstenů.

Frodo Pytlík

A když už jsem zmínila tuto trilogii, ještě víc než Frodo, se mi zalíbil tenhle potomek králů Isildura a Elendila. Ztvárnil do velice přitažlivý Viggo Mortensen.

Aragorn

Když zabrousíme do našich filmových vod, tak vede jeden z Kamarádů do deště. Dávají s ním krimi seriál a mě docela žere, že ho nemůžu sledovat. Ve směnném provozu to prostě nejde. Trochu zestárl, zhubl, ale stejně se mi pořád líbí jak mluví, styl chůze, způsob hraní, hold je to můj typ.

Lukáš Vaculík včera a dnes

To nejlepčí na konec. Pojďme se podívat na moje hudební lásky. Objevil ho pro mě starší syn a já si ho zamilovala. Hraje na housle rock i vážnou hudbu a strašně si to užívá. To je to, co se mi na něm moc líbí.

David Garret.

V téhle milé a sexi společnosti jsem strávila dnešní den svatého Valentýna.

Popájela jsem čokoládové vínko,

křoupala skořicové čtverečky

a bylo mi fajn.

Hezký zbytek večera :-)

Poslední přání

Přemýšleli jste někdy o svém vlastním pohřbu? Co byste chtěli zahrát? Jaké kytky byste si přáli na hrob. Chtěli byste do zeme nebo zpopelnit? Že je to morbidní? Máte pravdu, je. O tom posledním jsem ještě nikdy nepřemýšlela. Zato vím, co bych si přála zahrát. Bachovo AIR. Cokoliv z těchto písniček od MUSE. No a ještě něco od Vaška Neckáře, třeba tuhle, tuhle nebo tuhle tu. Že se to na pohřeb nehodí? Dnes by to možná bylo zvláštní, jenže za takových dvacet, třicet let? A moje oblíbené květiny? Frézie. Mám ráda řezané květiny. Přítel se mi snaží k narozeninám sehnat frézie, pokaždé se mu to ale nepovede. Zato manžel má v tomto oboru mezery ve vzdělání. Hází bobky, co se květin týká. Můžu jen doufat, že na posledním rozloučení nebude škudlit a nechá udělat pořádnou kytku z živých frézií.

Když umřela máma, táta rozhodl, že půjde do zeme. Jenže ona hodně mluvila o tom, že až jednou odejde, chce být zpopelněná. Měla hrozný strach, že by ji tam dole žrali červi. Táta její přání nerespektoval, udělal všechno podle svých představ.

On rád cestoval. Jeho poslední cesta vedla do pobaltských republik. Na hodně zajímavý zájezd se přihlásil s kamarádem, otcem mého spolužáka ze základky. Už spolu dřív cestovali. Za pár dnů po odjezdu mi volala paní z cestovky, že se můj táta v Litvě ztratil. Dokonale mě to paralyzovalo. Když mi za pár hodin oznámila, že musí pokračovat bez něj, protože by zbytku zájezdu propadla víza do dalšího státu, zhroutil se mi celý svět. Ráno jsem odešla na denní směnu. Spoustu úkonů jsem dělala automaticky. Raději jsem se svěřila staniční, co se stalo a část odpovědnosti tak svalila na ni. Hovor z neznámého čísla mě na okamžik vyděsil. Ale jen na malou chvíli, protože paní z konzulátu v Litvě mi uznámila, že se táta našel. Museli jsme po telefonu vyřešit, jak ho dostat domů. Nakonec mi zaplatili letenku (kterou jsem posléze uhradila). Problém nastal, jak tátu dostat do letadla. On se bránil, bál se. Navíc jeho zdravotní stav byl špatný. Atašé z konzulátu se uvolil, že zkrátí svůj pobyt a poletí s ním. Další problém byl jak ho dostat z letiště v Praze domů. Já měla směnu až do 18 hodin. Musela jsem vypadat jako hromádka neštěstí, protože staniční vzala zbytek směny za mě. Řídit auto jsem ale rozhodně nebyla schopná. Manžel ukecal vedoucího v práci a jelo se. Když mi atašé na letišti podával ruku, byla jsem tou nejšťastnější bytostí pod sluncem. Táta na první pohled prodělal mrtvičku, byl podchlazený a dehydrovaný. Naložili jsme ho do auta a vyjeli. Cestou se však tak zhoršil, že jsem volal 155. Ve Vojenské nemocnici ho nakapali, srazili teplotu a my mohli kolem půlnoci odjet domů. Táta však odmítl spát u nás, takže syn navrhl, že přespí u něj a ráno ho odveze k doktorovi a já tam za nima přijedu. Od té doby to s tátou šlo z kopce. No a když za pár let zemřel, nevěděla jsem si rady s jeho pohřbem. Měl rád Jožku Černého. Svoje oblíbené kostelní písničky hrával na varhany, ale které to byly? Zachránila mě tátova sestřenice. Ona věděla, co rád zpíval a hrál...

Od té doby se snažím, byť ve srandě, sem tam synům naznačit, co bych si přála.

Věřím, že moje cesta životem ještě rozhodně není u konce. Snažím se každý den naplnit až po okraj. Život je krásný a já si ho užívám plnými doušky.

Českou Kanadou - do Jihlavy za synem

Konec naší dovolené v České Kanadě je za rohem. Moc jsem se chtěla podívat i za druhým synem do Jihlavy. Tak se jelo. Autem. Jeho panelák jsme našli hned napodruhé. V bytě nebyl sám. Povedlo se nám vzbudit spolubydlícího. Oba dva byli po noční směně. Jenže jinak to nešlo naplánovat. Většina podniků držela státní svátek, jejich ale ne...Udělal nám kafe a šlo se na město. Dostalo se nám mini výkladu o Jihlavě. Našli jsme otevřených jen pár restaurací, kde se vařilo. Všechny docela drahé. Chlapi se rozhodovali podle druhu piva. Vybrali moc dobře. Jídlo nám všem moc chutnalo. Uchvátilo mě WC. Tak vybavené jsem ještě neviděla.Přebalovací pult i s plenkami a vlhčenými ubrousky. Toaletní mýdla různých vůní. Dokonce i dámské vhožky s křidélky i bez. Nechyběl ani parfémovaný krém na ruce. Ách...

Po oběděj jsme šli za synovou slečnou do obchůdku, kde si přivydělávala. Víc než oblečení mě ale zaujal klenutý, zdobený strop. Domluvili jsme se, kdy se k nám připojí a courali se dál městem. Docela jsem se těšila na prohlídku podzemí. Provázel nás fešný muž a jeho výklad zněl poutavě a nevšedně. Synátor nevypadal až tak moc nadšeně, že může se svými rodiči procházet jihlavským podzemím. Sotva se k nám připojila jeho slečna, rozzářil se jako vánoční stromeček.

Jihlava

Jihlavká ZOO mi udělala obrovskou radost. Málem jsem zavařila foťák. Myslím, že některé fotky jsou docela slušné. Třeba hádající se plameňáci. Zvláštní expozici vytvořili v tropickém pavilonu. Dřevěná lávka se slušně houpala a já trdlo dala najevo, že se trochu víc bojím. Samo sebou, že ti dva za mnou dělali divy, aby ji rozpohybovali. Uvnitř havarovaného letadla byl malý zelený ještěr. Kolem něj, ve vodě i pod ní se to hemžilo krokodýly. Malými i velikými. Ukázali nám i něco málo ze života hmyzu. Živého i mrtvého. Některá zvířata jsme v ubikacích hledali marně. Takový lenochod tam prostě nebyl. On si jen tak ležel nad hlavami nás návštěvníků, přímo v chodbičce (video 2:27 ). Z některých šelem se staly na chvíli kočičky k pomazlení. Okouzlily mě žirafy. Hrdě na nás hleděly z výšky. Jihlavská ZOO není velká, ale je moc hezká. Taková útulná.

Zoo Jihlava

Myslím, že výlet za synem se povedl.

Setkání bylo krátké a intenzivní

a tak to má být.

Kocour Bob

Začátek příběhu o přátelství kocoura a odvykajícího narkomana mě tedy moc nenadchl. Ale vybrala jsem si ho jako titul pro výzvu do Databáze knih č. 18, kniha o přátelství. Takže se četlo dál. Postupně si mě ten chytrý kocou ochočil. Přiznám se, že osud mladého muže Jamese, který se dostal do programu pro dovykání drog mě moc nebral. Spíš se mi líbilo, jak ti odva, on a kocour Bob, spolu dokázali žít. James přestal být sobec. Dal lásku malému zvířátku, které ho v tu chvíli potřebovalo. Spolu vydělávali peníze na každodenní živobytí. Z pouličního muzikanta se postupně stal prodavač časopisu. Dokonce se časem rohodl zbavit se i závislosti na methadonu. Podařilo se Jamesovi zbavit se i této berličky a stát se úplně čistým? A co jeho rodina? Podaří se mu obnovit vztahy s rodiči? Zůstane Bob s Jamesem nebo se vrátí k dřívějšímů způsobu kočičí potulky? Jak mu v tom kocour Bob pomáhal?

Teprve až téměř v půlce knihy se mi celý příběh dostal pod kůži. Když mi knihovnice knihu doporučovala, zmínila se, že vyšlo i pokračování...

Odkaz

 

Čtvrtý rok

Už na základce jsem se vymykala z normálu svým přístupem k českému jazyku. Tedy vlastně k předmětu literatura. Narozdíl od většiny spolužáků mě bavilo vést si čtenářský denník. Nadpisy přečtených knih se podle mých dětských měřítek staly malým uměleckým dílem. Bavilo mě hrát si s pastelkami. Nakreslit obrázek jsem zvládala jen s odřenýma ušima. Neuměla jsem, a do dneška neumím, vystihnout ten správný tvar malovaného předmětu. Moje kreslené výtvory se občas podobaly abstraktnímu umění. Ale ozdobit písmenka, to mi šlo. A pak tu byl ten bonus v sepisování obsahu příběhu. Netvrdím, že každou knihu jsem přečetla. Ale nestalo se, abych pouze opisovala to, co jiný (vesměs brácha mé kamarádky) pracně stvořil. Ke každému nadpisu jsem vlastními slovy krasopisně napsala svůj obsah. Povinná četba mě nikdy moc nebavila. Zato nepovinné jsem měla v denníku hafo. Líbilo se mi ponořit se do příběhu a zapomenout na okolní svět. Klíčilo ve mě malé přání, umět to jako oni. Jako spisovatelé. Jednou jsem napsala krátkou povídku. V krajském kole soutěže Požární ochrana očima dětí vyhrála 3. místo. O hezkou řádku let později se v jednom filmu mluvilo o blogu. Chvilku jsem si hrála s pokušením taky založit blog. Hlavou se mi honily otázky. Bude moje výlevy někdo číst? Co když mě někdo pozná a bude si pak ťukat na čelo? Nejsem na podobné věci moc stará? Bude mě to vůbec bavit? Kde budu brát inspiraci? No a pak se to stalo. Včera, před 4 roky vyšel na tomto blogu první článek. A pak další a další. Zjistila jsem, že psaní mě baví.

Díky blogu se mi změnil život. K lepšímu. Už nejsem tak sama na svoje trable, ani na svoje radosti. Našla jsem tu nové přátele. Je mi tu s vámi všemi moc fajn. Moc vám všem děkuji za čas, který věnujete při čtení tohoto blogu. Bez vás by to nemělo smysl.

 

Pracovní deziluze

Docela vážně a hlasitě uvažujete o změně pracovního místa. Už vás totiž unavuje pracovat za druhé. Málo zaměstnanců na vaší pozici a ještě míň pomocného personálu vás nutí makat jako o závod. Volných dnů v měsíci kvapem ubývá, přesčasů, které stejně neproplatí, valem přibývá. Patříte mezi zkušené a zdatné pracanty, takže vaše protesty jsou vyslyšeny. Je přijata nová pracovní síla na vaší pozici. Aby se dobře zapracovala a nevzala do zaječích, má pracovat ve dvojených směnách. Jenže jak už to tak bývá, je nakonec všechno jinak. Nová síla je vhozena do hloubky a plav. A to je hodně surové po týdnu praxe. Nejen pro ni, ale i pro zbytek pracantů. Kdyby to alespoň jinak fungovalo normálně... Jenže vy si nesmíte stěžovat na podřízeného muže právě proto, že je to muž. Vyhýbá se práci jak čert kříži, je strašně vztahovačný a ještě víc hádavý. Ovšem je vám důrazně doporučeno "držet hubu a krok", neb pán tvorstva je nedostatkové zboží. Když se povede na jeho pozici přijmout ženu, dostane 14 dnů na zapracování. Konečně tak budete mít k ruce dvě ženy, budou se střídat na směny, ale dost nešťastně. Víkendy opět budete zvládat s vypětím všech sil. Vaše iluze, že s dvěma novými posilami to bude mnohem lepší vzaly do zaječích. Do toho dostanete výplatu s věrnostní odměnou za odpracová léta. Tu z větší části spolknou daně a vám zůstane pouhá almužna. Příští měsíc se můžete těšit na nový platový výměr, dostanete přidáno celých 12% do základu. Ale některým z vás jako pára nad hrncem zmizí osobní ohodnocení.

Z iluze se opět stává pouze přání.

Nedivíte se rozhodnuí 4 pracovníků, kteří i přes navýšení platu opouštějí podnik.

Naopak, hodláte se poddat iliui, že jinde to bude lepší. Sednete k netu a hledáte, jako ti 4 před vámi....

Ve vzácných chvílích volna nesledujete tv pořady, raději vyrábíte přívěsky a naušnice z příze a korálků. Uklidňuje vás i háčkování růžovoučkých prasátek. Když je dost světla, vyšíváte po maličkých kouscích polštářek se sovou. Ani svého zlozvyku číst si u jídla se nevzdáváte. Při pohledu na sněhovou nadílku si snad po sté slibujete, že ten příští rok konečně zkusíte po víc než 20 letech znovu stoupnout na lyže. Vždyť se vám to tehdy tolik líbilo... :-D