Makču Pikču

Druhý týden mé čtrnáctidenní dovolené jsme vyjeli s manželem na výlet. Tentokrát sami dva.

Chtěla jsem si vysadit před domečkem po tátovi nějaké rostlinky, nejlíp skalničky. Muž našel na netu několik arboret. Jedno z nich ho zaujalo zajímavým názvem Makču Pikču. Je kousek od hradu Sovince. Cestu manžel prý zná, takže stačí sednout do auta a vyjet. Ha. Samozřejmě, že jsme zakufrovali. Nakonec naše autíčko dojelo kam mělo:

Tak hezky nás nádherné terasovité arboretum vítalo. Dříve tu prý byla skládka.

Nejprve naše kroky zamířily do skleníku za barevnými netřesky.

Rostly zde i kaktusy s brálemi. Slabozrakost si nevybírá...

O nápaditosti pěstitelů není pochyb. Dokázali zde vytvořit kousek ráje.

Tahle trvalka bude zdobit i moji předzahrádku u domečku.

Máte rádi fíky? Tohle je jedna z odrůd fíkovníku.

Místo střechy zahrádka s nápisem.

Rozkvetla spousta leknínů v nejrůznějších barvách.

Tohle je hrad Sovinec.

Trochu zvláštní, ale rozhodně veselý trabant parkoval přímo pod hradem.

Touhle nádhernou a jistě i moudrou sovou ze Sovince se s vámi dnes looučím

Ztracené vzpomínky

Sedím na posteli a přemýšlím. Kamarád měl narozeniny. Poslala jsem mu esemesku, ale v doručence se psalo: odeslání se nezdařilo. Možná odletěl na avízovanou dovolenou do USA. Jak mi včera prozradila kamarádka, naše mobily tam nefungují. Abych se odreagovala, beru do ruky knížku od Barbary Woodové a pokouším se začíst do příběhu dívky, která hledá vzpomínky na prvních 5 let svého života. Ale nějak mě bere spaní. Poslední dobou se cítím docela unavená. Po uvolněném prázdninovém režimu v práci si hodně ztěžka zvykám na pravidelný režim služeb: den, noc, dva dny volna - po noční jsem spala až do 14:30, vzbudil mě hlad. Založím stránku papírovou fotkou své mámy abych mohla odložit knížku na taburetku. Zavřu oči a zkouším si vybavit aspoň některé chvíle před pár lety. Ještě dnes mám husí kůži, když si uvědomím, že jsem normálně pracovala na noční směně a pak bez varování upadla do krátkého bezvědomí. Nevěřila jsem, že bylo nějaké moje bezvědomí. Nebylo mi špatně, nic mě nebolelo. Kamarád zavolal doktora, já se prý mezitím probrala a doktor to uzavřel jako krátkou mdlobu. Stávalo se to zřídka a já vehementně popírala, že se to vůbec stalo. Neměla jsem na to vůbec žádné vzpomínky. Jednou jsem se prý nemínila probrat, takže ihned následovala hospitalizovali na interně, začal kolotoč vyšetření. Během jednoho z nich jsem prý odpadla přímo doktorovi pod rukama. Poprve a naposledy ve dne, všechny ostatní příhody se staly v noci. Dostala jsem zvláštního Holtra(krabička, která snímá srdeční akci, zaznamenává EKG) na jeden měsíc. A chodila jsem přitom do práce. Prý je třeba normální zátěž, aby se zjistilo, proč odpadávám. Epilepsii a jiné podobné nemoci vyloučili, teď se hrálo o reakci srdíčka na vysokou zátěž. Nasadili mi taky léky na vysoký tlak. Jenže jak už to bývá, s Holtrem jakoby moje pády ustaly. Každý týden jsem zmáčkla kouzelné tlačítko, které odeslalo záznam EKG na určený email. V práci jsem řekla, že kdybych odpadla, je třeba hned tohle tlačítko taky zmáčknout. Poslední týden nosení Holtra se to stalo. V práci. Prý. Musím jim to věřit, nepamatuju si to. Na EKG stejně nic pozoruhodného nebylo. Ani při kontrole v kardioporadně. Nasadili mi jednu tabletku navíc, poradili co dělat, když ucítím, že bych mohla omdlít. Moje sdělení, že nikdy nic dopředu necítím, prostě odpadnu, nikdo nebral vážně. Tu tabletu jsem brala přes rok. Byl klid a já ani jednou neodpadla. Měla jsem za sebou operaci, po níž už nemůžu mít děti a která mého muže naučila vážit si víc našeho vztahu. Někdy se ptám sama sebe, co když ty moje neslavné pády jsou důsledkem psychického tlaku, pod kterým jsem toho roku byla. Můj táta ke mě ten rok nebyl zrovna moc přátelský a já tehdy ještě neměla o koho se doma opřít, komu se vyplakat na rameni. Doma to taky nebyl ráj na zemi. Můj muž se občas choval tak, že jeho rodina byla na mojí straně. Byl tu sice kamarád, ale ten měl svůj vztah a já ho nechtěla zatěžovat svými problémy. I tak se mi snažil pomáhat jak to šlo. Mohlo tohle způsobit vysoký tlak a občasná krátká bezvědomí? Je strašně zvláštní, že si vůbec nepamatuju, co se vlastně stalo. Vůbec nemám v hlavě vzpomínku na jediný svůj pád.

Už víc jak tři roky jsem naprosto "čistá" - bez pádu. Poctivě beru každé ráno tabletku na tlak. Kontroly na interně jsou v pořádku. Jen začínám být víc unavená. Náš vztah se začíná podobat normálnímu manželství, nechtěla bych tím vším procházet znovu. Chci toho tak moc? Kousek štěstí.

Dovolenkové kompromisy

Letos jsme se vrátili ke starým časům, kdy nezbyly peníze na souvislý dovolenkový pobyt. Tehdy jsme s dětma vyrážely na výlety po širokém okolí. Během těch 14 dnů dovolené jsme jich sice moc neudělali, zato jsme si je všichni pořádně

a dosytosti užili.

Když byli kluci ještě malí, měli jsme každý za svém kole dětské sedátko. Oba dnes už dospělí potomci si pamatují, jak jsem si na konci Drahanského kopce sedla na velký bílošedý kamenný patník a se slzami v očích prohlašovala, že dál už rozhodně nejedu. Samozřejmě že to byl kec. Docela v pohodě jsem zvládla dojet k Punkevní jeskyni v Moravském krasu. Prohlídka jeskyně spojená s plavbou lodičkou je bavila mnohem víc než výklad z Horního můstku nad propastí Machocha.

Druhou variantou bylo to, že večer manžel půjčil od rodičů auto, natankoval, aby se hned ráno vyjelo třeba do Kopřivnického muzea automobilů Tatra.

Z té obrovské plejády všelijakých vozítek byly všichni tři kluci úplně paf.

Ke konci dovolené se většinou jezdilo vlakem do ZOO na sv. Kopeček u Olomouce. Později, až chodili oba kluci do školy, by tam mohli dělat i průvodce, tak často tam jezdili. Pořád tam bylo co objevovat. Hlavně s dědou, bez dohledu přísných rodičů.

Když jsem nastoupila do zaměstnání, postupně se našetřilo víc peněz, takže jsme mohli uvažovat o opravdové dovolené.

Ta první byla na týden s naším prvním autem Renault Chamade v Krkonoších. Bydlení na chalupě v Benecku bylo bezva. Podnikali jsme tůry do "vysoce" položeného okolí.

Tahle rozhledna Žalý stála "kousek" za chatou

Klukům nejvíc učaroval propršený den strávený v Libereckém Aquaparku Babylon. Neplatilo se tu korunami, ale Babkami. A těch tobogánů co tu bylo. Jeden polepili obřími lentilkami. Ze začátku svítila barevná světýlka, jenže uvnitř pak byla tma. Takže jsem pištěla jako myš a víc na něj nechtěla jít. Normálně mi tekly slzy, ještě že to v tom mokru nebylo hned vidět. Starší syn mě přesvědčil a já tehdy překonala strach ze tmy v těsném prostoru o kterém jsem dřív neměla ani páru. Prý: tak si něco zpívej. Tak já uvnitř zpívala: Já se nebójím, já se nebójím, jen když tu není ten hnusnej vlk, já se nebójím...pořád dokola a ono to zabralo. Co by máma neudělala, aby si šplhla u svých dětí a nevypadala jako strašpytel. Pak mě manžel zavedl ke zvláštnímu tobogánu, který končil takovým trychtýřem. A matko dívej se, já jdu do toho. Šel, vlastně jel, ale moc mu to neklouzalo a otočil se uvnitř trychtýře jen jednou, pak hned vypadl dírou ven. Sklidil úžas a obdiv dětí i můj. Už nevím, jak se mu povedlo mě přesvědčit, abych tuto zvláštní "skluzavku" šla taky vyzkoušet, když mi předtím sdělil, že začíná prudkým, ale krátkým sjezdem ve tmě. Zážitek to byl parádní.

V trychtýři jsem se točila jako káča a už při druhém sjezdu jsem si jízdu parádně vychutnala.

Pak následovala naše úplně první dovolená v zahraničí. Autobusem do Řecka k moři. 34 hodin jízdy na poloostrov Chalkidiky, osada Polychrono. První seznámení se slanou mořskou vodou. První potápění se, opět v režii dětí.

Celodenní výlety na kláštery ve skalách Meteora nebo do vodního ráje blízko Soluně.

Později jsme vyzkoušeli dovolenou ve dvou. S kolama na autě jsme se ubytovali v chatce malého rodinného kempu Erika v brodu nad Dyjí. Odtud začala téměř každý den naše poznávací cyklotrasa do okolí. Počasí nám moc nepřálo, takže odměna v podobě termálních koupelí v nedalekém Laa se mohla dokonce jednou i zopakovat.

V mezičase jsem si dokonce vyzkoušela několik dnů u moře v Chorvatsku bez manžela, jen se švagrovou, její švagrovou a dcerou té první švagrové.

O pár let později s námi jel na dovolenou do Chorvatska i mladší syn, ten starší, zaláskovaný, zůstal doma.

Tehdy se u moře sešli všichni 4 sourozenci a nejstarší z nich se stala podruhé babičkou.

Slogan To je hustý z následující písničky nás všechny doprovázel ještě pár let po téhle parádní dovolené.

O tom, jak jsem těžce odmarodila jízdu autem z naší poslední dovolené u moře se raděj moc rozepisovat nebudu, protože na svou schopnost úniku ze silné bolesti do mdloby nejsem zrovna hrdá a měsíc pracovní neschopnosti jsem finančně doháněla ještě půl roku.

O cyklotoulkách v okolí Františkových lázní jsem už psala dokonce 3x za sebou. I tahle dovolená se nám vydařila. Myslím si, že ani dospělí synové nepohrdli plně vybavenou lednicí a volným bytem na týden.

Takže podtrženo a sečteno, naše dovolená je bezva všude tam, kde si to dobrý uděláme my dva, tři, nebo čtyři - podle zaláskovanosti našich potomků. A tak nějak to střídáme. Párkrát objevujeme krásy Česka a širokého dalekého okolí, pak se urvem z řetězu u moře a pak zase potíme krev púři jízdě na kolách na bezvadně udržovaných českých silnicích...

Jak jste na tom vy?

Jezdíte na dovolenou dokromady, nebo každý sólo nebo dohromady a pak ještě každý zvlášť?

Jste spokojenější u vody, nebo jste vyznavači aktivní dovolené?

Homosexuál? A proč vlastně ne.

Dnes jsem otevřela internet a na stránkách, kde obvykle čerpám recepty pro domácí pekárnu na mě vykoukl zajímavý článek.

Název článku je: Rodiče s námi přerušili styk...

Je to až neuvěřitelná reakce v dnešní době.

Co na tohle říkáte?

Jste na straně jeho sestry? Nebo na straně rodičů? Já osobně na té sestřiné...

Modrá je dobrá

Tak tu pro vás mám slíbené pokračování výletu na Velehrad.

Z Velehradu do Modré je to coby kamenem dohodil. Šli jsme tedy pěšky procházkou kolem krásných rybníčků a tak trochu jiné křížové cesty. V Modé je unikátní sladkovodní expozice s typickými vodními i suchozemskými živočichy pro danou oblast. Nalákala nás sem svými fotkami z FB švagrová. A já teď budu lákat vás . Nejprve se jde kolem Archeoskanzenu. Protože bychom mohli díky svým nepočítaným návštěvám dělat průvodce ve Skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm, tenhleten jsme dnes vynechali. Mezi ním a Živou vodou je krásná dřevěná stavbička pro děti:

Prolézačka a bludiště v jednom. Parádní hračka, škoda že jen pro děti.

Těsně před vstupem do Živé vody nás na plotě zaujala tahle veselá cedulka.

Tady máme vstup do expozice.

Jde se po schodech dolů, 3,5 m pod hladinu do tunelu 8m dlouhého a 2m širokého.

Můžeme tu vidět jelce, lipany, pstruhy, parmy, oukleje, kapry,

štiky, candáty, sumce, jesetery.

Největší exemlářem je 2 metrová vyza velká.

Podařilo se mi zachytit menšího jesetera.

To je on v celé své kráse.

Tohle jsou želvy. Tři se vyhřívají pod reflektorem a další dvě plavou pod nima.

Tak a toto je tunel zvenku.

Uvnitř jsou vidět lidičky snažící se jako já, zachytittu svoji rybku v akci.

Čekání se opravdu vyplatilo. Díváte se na dvoumetrovou vyzu velkou.

Venkovní expozice s nádhernými květy leknínů.

To by nebyl on, aby mi nešel naproti.

Otočil se jeden špalek před cílem, zatímco já tři špalky za startem.

Okolí se mohlo potrhat smíchy...

Před tím nízkým bílým domečlem je tunel zvenku.

Nádrž je oddělena od nízkého broudaliště nejen pro děti.

Pohled shora, od botanické části výstavy.

Domeček pro kroužky z různých druhů dřevin.

Cestou zpět na Velehrad sluníčko dohánělo, co za ten den zmeškalo. Pánové si dlai pivo a já musela řídit. Tentokrát vzal mapu do ruk manžel a jal se navidovat. Vzal jsem to nejkratší cestou, přes Bunč. Je to tam samá serpentýna. Syn cestu onačil jako takovou širší cyklostezku. Ve Zdounkách mě muž začal dirigovat, kudy jet, když jsou v okolí samé uzavírky. Jako vzorná manželka jsem ho bohužel poslechla. Vzápětí jsem toho litovala, protože naše jízda opět mířila směr Velehrad. Nedal si vymluvit, že jedem blbě. Naštvala jsem se, na úzké silnici zastavila a na mapě mu ukázala důsledek jeho mistrovské navigace. Nezbylo mu, než uznat svůj omyl s dovětkem, že mapa je nepřehledná....Stejně se nám výlet podařil.