Hobit aneb Cesta tam a zese zpátky

Tak jsem se konečně odhodlala přečíst Hobita. Syn o filmu mluvil v superlativech, ale doporučil mi "ho nejdřív přečíst". Jsem spokojená. Připadala jsem si jako v pohádce. Maličký hobit Bilbo putuje s ještě menšíma trpaslíčkama zvláštním světem za dobrodružstvím. Jak už víte, nechci tu popisovat děj. Recenzí je na internetu více než dost. Protože jsem viděla Pána prstenu, moje fantazie pracovala na plné pecky. Ve chvíli, kdy Bilbo soutěžil v hádankách o prsten, jsem skřeta Gluma viděla úplně v jeho šedivých a slizkých

barvách. A jeho "milášku" mě doslova rozesmálo. Při boji s pavouky jsem málem ani nedýchala. Když našel ukrytý poklad, přistihla jsem se při úsměvu. Tolkienovo pojmenování postav se mi moc líbilo. Takoví divocí vrrrci anebo Medděd, hobiti žijící v Hobitíně... Prostě jsem celý příběh prožívala s postavami a to se pak čte jedním dechem. Po přečtení jsem zašla do knihovny a mám nachystanou další knížku - Pán prstenů společenstvo prstenu.

http://fanmovie.cz/wp-content/uploads/hobit3.jpg

Proč ....?

Tři tečky a otazník?

Proč? Český film o tom jak partička mladých lidí zdemolovala vlak. Viděla jsem ho povinně na střední škole. Řádění chulígánů cestou na zápas mě tenkrát dostalo. Nemohla jsem uvěřit, mladičká a najivní, že je to natočeno podle skutečné události. Na tenhleten film jsem si vzpomněla při sledování televizních novin, při reportáži o organizované bitce huligans. Takhle si fandění fotbalu tedy vůbec nepředstavuji. Budu se vám asi zdát staromódní, ale bitky žadonící se hošíky bych přehnula přes koleno, sundala kalhoty a naplácala jim na holou. Potom bych je nechala makat, až by se z nich kouřilo...

Písnička skupiny Olympic Podivín, ve mě evokuje další proč. Je přímo v textu....jde to se mnou jako stín, říkají mi podivín, proč?...

15. den - tví oblíbení blogeři

S blogováním jsem začala před pár týdny. Pokouším se psát o věcech, které mě zajímají a které by mohly zajímat druhé lidičky. Inspiraci nasávám tady:

http://jezura.blog.cz/ Sem chodím moc ráda. Je to bábinčino povídání, anebo spíš pohlazení po duši. Moudré a strašně milé útžky ze života:-)

http://povidky-inc.blog.cz/profil Tenhle blog Sasanky mě zaujal svým vzhledem. Psací stroj, svíčka, kniha a svíčka vsazené do červeného tónu...balada pro oči. Pak už jen stačilo začíst se do jednotlivých rubrik a už jsem se chytila do jejích sítí.

http://kreperat.blog.cz/ Tady jsou moc hezké fotky. Chodím se sem nabít pozitivní energií a to je moc fajn:-))

http://ctenari.blog.cz/ Zaujal mě pomačkaný papír, na která se tu píše:-)) A píše se tu moc čtivě. A čte se tu mooc dobře:-))

http://moje-mozkovna.blog.cz/ Na konec blog, který mě zaujal svým vzhledem. Jsem zdravotní sestra a tak mám k neuronům blízko, stejně jako k mozkovně:-))

14. den - tvá nejranější vzpomínka

Moje nejranější vzpomínka jetrochu zvláštní.

Jsem mimino. Mám oblečené dupačky. V puse místo dudlíku cucám palec. Jsem v postýlce, klečím na všech čtyřech a pohupuju se dopředu a dozadu. Potom se chytmu kovových tyčí postýlky a zkouším se postavit.

Je to zvláštní, že?

Ještě mám jeden zážitek, ale to už jsem byla starší. Znovu jsem v dupačkách v postýlce. Tahleta je po bocích vybavená sítěmi. Kovové "šprušle " jsou jen v čele a nohách postýlky. Ručkuju prstíkama po ocích sítě a chodím dokola postýlky. Jsem doma v ložnici rodičů. Snažím se obejít postýlku tak, abych viděla na obrázky v bedničce co mluví...

V obou případech nejspíš nejsem starší tří let. Jak je možné, že si tohleto pamatuju?

13. den - kam by ses rád/a podíval/a nebo přestěhoval/a

Ráda bych se podívala do Afriky. Fascinují mě sloni. Jsou obrovští a majestátní. Jejich chování ve stádě je velmi zajímavé. Malá slůňata jsou i ve své nemotornosti prostě úžasná. Takže pokud bych měla možnost, zbytečné finance a někoho, kdo by jel se mnou, ráda bych viděla slony v jejich přirozeném prostředí a já si vybrala Afriku. 

12. den - popiš celý svůj den v heslech

No jo, co je to heslo? Určitě není myšleno to přihlašovací nebo jako kód. Zkusím to takhle:

Ranní ptáče, dál doskáče - na to že mám dovolenou, jsem vstala už v 7:30

Práce je mým koníčkem - musela jsem do práce, příští týden si budu hrát na vedoucí zájezdu...

S chutí do toho, půl je hotovo - před obědem jsem stihla umýt jedno ze dvou oken

Ani zrno nazmar! - na oběd jsme dnes měli zbytky ze včerejška:-)

Práce šlechtí - po umytí i druhého okna jsem zvládla i podlahy a ještě mě večer čeká žehlení

Učení , mučení - dnes musím zvládnout hezkých pár otázek do pediatrie...

Nadměrné jídlo překáží bystrosti ducha - k večeři bude krupice, po ní další dávka pediatrie...

Nejdřív studování, potom milování...

Proč zrovna já?

Proč zrovna já? Tuhletu otázku jsem si položila po přečtení zprávy ve své zdravotní dokumentaci. Seděla jsem na posteli a po tváři mi tekla jedna slza za druhou. Právě jsem se dověděla o své adopci. Možná by to nebylo až tak hrozné, kdybych neseděla na internátě, ale se svými rodiči (adoptivními) doma. Holky kolem mě se rozdělily na dva tábory. Jedny mě litovali, druhé nade mnou ohrnuly nos. Nevím co bylo horší. Stalo se to v mých 18 letech, je to dávno za mnou. Ale ten poraženecký pocit, že mě ani jako miminko moje máma nechtěla, je ve mě pořád, zastrčený v koutku, ale je a nejspíš už zůstane...

11. den - nastav svůj přehrávač na náhodný výběr a napiš prvních 10 písniček, které přehraje

Po několika dnech pocení a kulírování jsem jakž takž OK. Takže pokračuju v 30. denním dotazníku.

Spustila jsem náhodný výběr:

1. Deat of a Clown - Dave Davies

2. Po schodoch - Richarde Muller

3. Chtěl bych mít - Michal David

4. Invicible - Muse

5. Unintended - Muse

6. Piste1 - Muse

7. Čmelák - Divokej Bill

8. Valčík - Daniel Landa

9. Caba neblázni - Elán

10. Čo s tým - Team

Tak tohle mě dost překvapilo. Třikrát Muse a ještě za sebou??? Zvláštní. Mám tam spoustu písniček, od 60. let do současnosti, včetně dechovky. Náhodný výběr si udělal výcuc trošku na jedno brďo:-))

Květ

Mám ráda květiny, asi jako každá žena.

Před svatbou, když se plánovalo co a jak, mluvilo se taky o kytkách. Jakou budu mít coby nevěsta kytku a jakou budou mít máma s tchýňkou. Chtěla jsem velkou převiskou kytici z karafiátů. Dopadlo to tak, že jsem měla vazbu z barevných gerber. Byla moc hezká.

Jako malá holka jsem často chodila k tetině, která pěstovala v zahrádce narcisky. Byly určené na hřbitov. Občas mi ustřihla pár mých oblíbených žlutých s plným středem. Dala jsem si je do pokojíčku a večer

Zamilovala jsem si frézie. Moc hezky mi voní. Jsou takové jemné.

Od manžela jsem zatím dostala růži a karafiát.

Ví on vůbec o mé zálibě ve fréziiích? Ptal se mě někdy, jakou květinku mám ráda? On asi ne...

10. den - popiš svou první lásku a první polibek

Jsem v 1. třídě základní školy. Na zádech červenou aktovku s bílou plachetnicí a jdu do školy. U hospody se ke mě přidá Jirka. Jeho aktovka na zádech je obnošená, kožená. Je o rok starší. Doprovází mě až ke "zdi" za školkou. Celou cestu se držíme za ruky. U zdi se rozloučíme, zamáváme si a jdeme každý jinam. On se vrací ke školce, kde je i základní škola, já jdu ještě další kilometr do sousední vesnice. Oba chodíme do jednotřídek - v jedné místnosti se učí zároveň dva ročníky. Se mnou chodí třeťáci, s druhákem Jirkou čtvrťáci. On se ale odstěhuje a mě zůstanou oči pro pláč. Zůstala mi jen nostalgická fotka a vzpomínka na jeho oranžové pruhované tričko a střapatou hnědou hlavu.

První pusu jsem ale dostala od Tondy, dvojčete Jarka. Stojíme na Hladomorně a randíme ve čtveřici s Mirkou a Jarkem. Oni dva se milují, my dva jenom děláme křoví. Když zajdou za kříky, chci taky pusu. A on mě políbí. V šesté nebo sedmé třídě. Tonda už se na nás dívá se zhora. Je ho strašná škoda. Byl to prima kluk.

Na základce mě miloval Vítek. Mám jeho maličkou fotku. Z autobusu ke škole chodíme spolu. Pomáháme kuchařkám s nákupem. Přezujem se a Vítek mi nese tašku až ke třídě...

Moje první a jediná platonická láska Mirek vůbec nejspíš netušil, že existuju. Zato já se rozplývám v jeho společnosti. Je to starší bratr dvojčat Jarka a Tondy. Ještě že tak, jinak bych asi umřela, nevidět ho aspoň jednou za den v autobuse cestou na základku. Mých sladkých náct...

Moje první opravdová láska Tomáš pracuje ve stejné nemocnici jako já. Jen trochu jinde. Pro oba to bylo poprve. Připravili jsme se o to navzájem. Milovala jsem ho. Naše láska nevydržela jeho vojnu. Vlastně to moje láska nebyla tak silná. Pravda někdy není moc příjemná...

9. den - jaká doufáš, že bude tvá budoucnost

Moje budoucnost? Přála bych si aby byla...když napíšu lepší než minulost, bude to vypadat, že jsem žila špatně. Stejně jako kdybych si ji přála lepší než současnost. Tak tedy nevím.

Vezmu to od lesa. Chtěla bych spolu se starším synem příští rok dokončit vysokou. Aby i ten mladší byl úspěšný a doháhl to až do třeťáku ke státnicím.

Taky bych ráda, aby tu s náma ještě dlouho byl můj táta, který se momentálně rozhodl vyzkoušet, co všechno vydržím, respektive co si nechám bez reptání líbit. Mám ráda svou tchýňku a nerada bych o ni ještě hezkých pár let přišla. Taky bych re ráda radovala z pomaličku uzdravujícího se manželství, i když zrovna dnes bych svého mužíčka nejraděj připozabila.

Pokud to bude možné, chci pracovat i nadále ve zdravotnictví. Ve své budoucnosti bych ráda měla osůbku, která jak pevně věřím brzy najde ženu svého života. Moc bych mu to přála.

Taky se chystám vyšít ten úchvatný červenozlatý vánoční ubrus. Jo a nesmím zapomenout uplést si svetřík, přízi mám doma už minimálně dva roky, jestli ne dýl.

Takže vize budoucnosti je na světě: Spokojená paní v letech sleduje TV, v ruce vyšívání nebo pletení. Vedle ní sedí taktéž spokojený manžel. Film skončí, oba se zvednou, obléknou si tričko a šortky, sednou na kola a jedou ke svým dospělým synům. Tam naloží vnuky na sedátka a jedou navštívit prababičku a pradědečka. Po výletě si pak v útulné hospůdce sejdou u skleničky vínka a piva se svými přáteli.

Plánů je habaděj, což o to, teď jen aby zdraví sloužilo nejen mě, ale celé rodině.

8. den - chvíle, kdy ses cítil/a nejspokojenější se svým životem

7. den - tvé znamení horoskopu a jak si myslíš, že to na tebe sedí

Jsem Blíženec. Mým šťastným číslem je 13. Vpodstatě mi tohle znamení sedí. Jsem aktivní, zajímá mě dění kolem sebe. Nejdřív jsem hrr a potom prr - ne všechno co začnu dokončím. Skoro všechno bych si ráda vyzkoušela. Samotu opravdu snáším špatně a stane se, že zapomenu, že nejsem na bolístky sama. Opravdu nehodnotím, nenutím, nepřikazuji, pouze nabídnu řešení a projevuji zájem - to byl důvod svárů ohledně výchovy dětí s manželem. Jsem dost tolerantní a toleranci žádám i pro svoje jednání a chování. Určitě je na mě spoleh - tady se liším od horoskopu, při mé práci by to jinak ani nešlo. Také jsem přecitlivělá, občas si věci zabírám víc, než je záhodno. Potřebuji k regeneraci hooodně spánku, manžel by mohl povídat nejedno story. Pracovní zařazení jako by mi horoskop ušil na míru, komunikace s lidmi je základem. V práci se sice zčásti bez rutiny i stereotypu neobejdu, ale v životě tyhle dvě věci nesnáším. Co se týká lásky a vztahů, tak to je horoskop vedle. Nejsem přelétavý motýl, rodině jsem věnovala rozhodně mnohem víc času než péči o sebe (možná je to taky špatně) Soužití s Rybou (manžel) je chvílemi fakt dost obtížné, plné kompromisů a spousty tolerance. Ale jde to. Takže mi ten hosroskop vcelku vyšel dobře.

6. den - napiš 30 zajímavých informací o sobě

1) Snažím se žít naplno

2) Miliju své dva syny

3) Miluju manžela

4) Mám ráda svoji práci zdravotní sestry

5) Jsem empatická, někdy až moc

6) Dokážu naslouchat

7) Umím udržet tajemství

8) Ráda se učím nové věci

9) Ráda učím novým věcem

10) Jsem přátelská

11) Nejsem sobecká

12) Mám ráda hudbu

13) Ráda čtu

14) Při čtení se umím vžít do děje, jsem jeho součástí

15) Baví mě tvořit nové věci - ruční práce (pletení, šití, háčkování, vyšívání)

16) Ujedu na kolečkových bruslích 20 km v kuse, báječný relax, ten adrenalin při jízdě z kopečka...

17) Ráda jezdím na kole

18) Bojím se pavouků, teď už to není panická hrůza

19) Jsem lekavá

20) Strašně ráda sním, umím si přivodit ten "svůj" sen

21) Mám hodně bujnou fantazii

22) Studuji při zaměstnání VŠ

23) Baví mě řídit auto

24) Nesnáším bramborový salát, i jeho vůni

25) Jsem dost vybíravá v jídle

26) Jsem adoptovaná, biologičtí rodiče o mě nikdy neprojevili zájem, bolí to

27) Nedokážu si odpustit, že jsem své mámě(adoptivní) neřekla jak moc jsem ji měla ráda, už nežije

28) Mám přítelkyni a pár velmi dobrých kamarádek

29) Mám kamaráda, kterému jsem nevědomky zachránila život

30) Mám přítele, pro kterého bych dokázala udělat to, co jen pro manžela a kluky - obětovat svůj život

Tak to bylo moc těžké.

5. den - okamžik, kdy si přemýšlel/a o sebevraždě

Tohle je ale hoodně intimní otázka. Fakt je, že jsem si s touhle myšlenkou opravdu pohrávala. Sebevědomí na nule, nebo spíš po bodem mrazu, vůbec nic mi nešlo, na so jsem sáhla, to jsem zkazila. Začaly se mi hlavou honit myšlenky jako že stejně nejsem k ničemu a vlastně ani nebudu nikomu chybět...vařit neumím, uklidit neumím, na kluky nejsem dost přísná, v posteli taky za moc nestojím...Proti těmhle nesmyslům se mi tam honily i lepší věci, jako...no jo, ale co si kluci beze mě počnou, a co táta, opravdu jsem v posteli tak nemožná???? Polekala jsem se sama sebe a šla k psychiatričce. Ta mi řekla, že takové myšlenky má skoro každý, že je to normální. To mě vyděsilo ještě víc a bylo to.

Ten první pocit při myšlence na sebevraždu si nepamatuju. Asi bych to nedokázala vzít si život. Dnes jsem odpovědnější a nejsem tolik sobecká. Zni to nafoukaně? Možná. Ale tehdy jsem byla tak strašně zabraná do vlastních pocitů, že jsem nevnímala pocity lidí kolem mě. Teď se víc dívám kolem sebe...

4. den - tvůj názor na náboženství

Nejsem věřící v tom pravém slova smyslu. Nevyznávám žádné náboženství. Jsem pokřtěná, mé jméno je Renata Anna. Už jako malé dítko jsem se uměla pomodlit "Andělíčku můj strážníčku", ale i "Otčenáš, jenž jsi na nebesích" a "Zdrávas Maria". Do dnes ráda chodím do kostela. Je tam zvláštně, jakoby svátečně. Ráda se dívám na nádherné barevné vitráže. Nevěřím v Boha. Věřím v člověka. Učím se věřit v sebe sama. Je to těžké a občas se cítím jako maličký mravenec s obrovským rancem starostí na hřbetě. Vždyť se říká, že ženská zvládne všechno...

Četla jsem Bibli, Starý i Nový zákona. Viděla jsem několik filmů o Ježíšovi, i ten kontroverzní od Mela Gibsona. Zajímá mě tahle tematika, ale na zase natolik, abych se stala věřící. Neodsuzuji nikoho kdo věří. Jen jaksi nechápu rozbroje mezi náboženskými skupinami. Přijde mi totiž, že ať vezmu křesťanství, islám nebo judaismus, je to s prominutím "na jedno brdo". Všichni mají svého Boha, Aláha nebo Hospodina (JHVH) kterým pomáhají proroci. Své posvátné Bible, Tenachy a Tóry, či Korán. Tak proč rozepře a války? Proč jedni neuznávají druhé? Proč je církev tak majetná, když hlásá skromnost? Proč jsou i mladí lidé hrdí na své sebevražedné atentáty?

e Přesto pořád věřím v Něco mezi nebem a zemí.

3. den - tvůj názor na drogy a alkohol

Drogy jednoznačně ne! I když vlastně až tak jednoznačné to ne zase není. Marihuanu jako lék uznávám. Jen jako lék!

Alkohol? K němu mám jednoznačně pozitivní vztah:-) Nejsem alkoholička, ale alkohol mám v určitých situacích ráda.

Víno, opradvu dobré, kvalitní, mi chutná. Je mi jedno jestli je červené nebo bílé. Musí mi prostě chutnat. Zakončit chutný oběd dvojkou bílého, to vůbec není špatné. Likéry mám taky ráda. Domácí vaječný koňak, hmmm. Stačí jedna nebo dvě štamprlky a hned je svět veselejší. Tvrdý alkohol moc nemusím. Slivovice je na mě moc silná. Když už "kotlovat", tak s čistým fernetem. Stačí dva kotýlky a jsem tam...Ještě zbývá pivo. Když je správně hořké, zažene v létě žízeň nejlíp ze všech tekutin.

Když si to po sobě čtu, připadám si jako pijan první kategorie. Kdo mě zná, ten ví, že se dokážu skvěle bavit i bez alkoholu. Umím se opít i z jednoho panáka. A kdo mě nezná, ať si myslí co chce :-))

2. den - kde bys chtěl/a být za deset let

To je otázka. Za 10 let bych ráda byla babičkou pokud možno od obou synů. Teď jsou ještě oba na vysoké škole, momentálně oba bez "kamarádek". Ale věřím, že se za 10 let situace změní v můj prospěch. Už se na to docela těším. Jsem zvědavá, jak budu fungovat coby babička a manžel dědeček. Budeme rozmazlovat vnuky stejně jako naši rodiče naše děti?

Taky bych ráda pořád pracovala jako sestřička na "svém" oddělení. Nebo možná na jiném, kdyby nebylo zbytí. Při výběru školy ve 14 letech nade mnou stál andělíček strážníček. Práce se postupně stala mým koníčkem, mám ji ráda, baví mě.

Doufám, že za 10 let tu se mnou bude i manžel. Jak už víte, náš vztah není ukázkový. Ale on se opravdu snaží. Dnes mi poslal zamilovanou smsku :-) Je to dlouhá doba, ale moc bych si přála, aby tu s náma byl i můj táta a manželova máma. Není to až tak moc nesplnitelné přání, letos mu bude 78 a jí 74 let. Bylo by to moc hezké. Hlavně abychom byli všichni za těch zmíněmých 10 let zdraví. Všechno ostatní bude dílem osud a dílem náhoda.

Jak na to? Bod O

Dnes jsem se podívala do zrcadla a řekla jsem si "a dost!"

Obličej by potřeboval nejlíp lifting.

Paže jsou příliš široké.

O bocích ani nemluvím.

A rosolovité břicho už přepadává.

Stehna začínají připomínat dva válce.

Moje postava připomíná Věstonickou venuši a to se mi vůbec nelíbí!

S trochou šikovnosti se to ještě dá ukrýt v oblečení. Ale i když to tak venku nevypadá, je tu jaro a za chvíli bude léto. Ráda bych se vešla do plavek, do světle krémových bikin.

Taky bych chtěla nosit tílka.

Zkrátka, když se podívám do zrcadla, chci si říct "to by šlo" místo "ách jo".

Takže projedu net a pozjišťuju jak na to. Někde jsem četla nebo slyšela, že to člověk musí dostat do hlavy. Musí chtít zhubnout sám pro sebe. A když se k tomu kroku rozhodne, mělo by o tom vědět víc lidí, aby dotyčný měl hnací motor, kontrolu a částečně i motivaci.

Takže veřejně oznamuji, jdu do toho.

1. den - tvůj současný vztah; jsi-li nezadaný/á, piš o tom, jaké to je být single

Jsem vdaná za jednoho muže už skoro 24 let. Brali jsme se za totáče ve slavném roce 1989. 17. listopadu 1989 se nám narodil první syn. Stihl to ještě dopoledne, takže je vlastně "Husákovo dítě", jak se tehdy s oblibou říkalo. Chtěl na svět a vůbec ho nezajímalo, že ještě ten den večer se bude přepisovat historie. Tohle datum mu už nikdo neodpáře, v tom dobrém slova smyslu.

Ale jdeme dál životem. V dalším roce mi umřela máma a můj muž, syn a táta mě drželi nad vodou. Za další dva toky se nám narodil předčasně druhý syn. Manžel mi pomáhal, ale bylo to docela náročné období. Jak kluci rostli, začali si utvářetsvůj názor na věci a situace kolem sebe a ten se občas s tím manželovým dost rozcházel. On to hodně těžce nesl. Připadalo mi, že si pořád myslí, že jsou to stroje. Že budou za každých okolností poslouchat na slovo, vždy mluvit pravdu a nic než pravdu...Ale oni to byly děti, potřebovali jsem usměrňovat. Jeho tresty byly neadekvátní. Týden bez TV, když za dva dvy už děcko neví proč ten trest má? Nikdy jsem nešla před dětma proti němu, snažila jsem jim vysvětlit, že udělali chybu a musí ji napravit. On kluky vždycky měl a má je stále rád. Jen jim to neumí dát najevo. Myslel si, že přísností je naučí chovat se podle pravidel...

Postupně se choval stroze i ke mě. Občas jsem měla pocit, že mě má za služku. Za mizernou služku, podle něj. Zadupával moje sebevědomí do zeme. Byla jsem rozhodlá rozvést se, několikrát, pokaždé se mu povedlo přimět mě situaci přehodnotit. Jeho výbuchy amoku dvakrát řešila i městská policie...

Potom se to stalo. Nejprve to vypadalo jako obyčejný slepák, ale když potíže ani po opeaci nezmizely, přišlo se na rakovinu varlete. U mladších lidí tak doo 30 let vcelku dobře léčitelná nemoc. V jeho skoro 40 docela komplikovaná záležitost. S recidivou po roce a následně velkou břišní operací. Takže kolotoč chemoterapií se znovu roztočil a on je zvládal nebo spíš nezvládal ještě hůř než poprve. Ale to nás ještě nestmelilo. To udělal až nový kolega z práce. Choval a stále chová se ke mě jako k ženě, ne k onuci. A manžel poprve poznal co je to žárlivost. Musela jsem ty dva seznámit, teprve pak se asi začal probouzet. Před očima se mi měnil k lepšímu. Zdravotní problémy se nevyhly ani mě. Když jsem ležela po operaci na gynekologii, měl strach, že by o mě mohl i přijít. Bohužel byl oprávněný.

Tohle všechno se muselo stát, aby náš vztak postupně dozrával jako dobré víno. Není zrovna ukázkový, to ani náhodou. Je o toleranci a učení se k vzájemné úctě. Jistě že to sem tam zaskřípe, ale kde ne? Pro mě je důležité, že můj manžel má mě a naše dospělé děti opravdu rád. Mám vedle něj pocit, že jsem žena. Nic víc a nic míň.

30. denní dotazník

Tak na tenhle zajímavý dotazní jsem narazila při pročítání moc hezkých stránek Sasanky: http://povidky-inc.blog.cz/ :-))

Zkusím ho vyplnit za 30 dnů, ale nevím, jestli tozvládnu. Mám před sebou dvě velké zkoušky. Z pediatrie 10.5. a z chirurgie 20.5. Takže to bude i test pro mě, čeho všeho jsem vlastně schopná.

Nedočkavost

Když jsem si včera přečetla rubriku téma týdne, chtěla jsem vám tu popsat, jak jsem byla nedočkavá až se mi narodí první dítko a jak jsem si o to víc užívala druhé těhotenství.

Dnes je situace trochu jiná.

Tátovi měl být odstraněný šedý zákal na oční klinice Gemini ve Vyškově. Tři dny si rozkapával oko. Byl nedočkavý, až bude mít zákrok za sebou. Těšil se na jasnější vidění. Zároveň se i bál. A ne málo, jak se v ordinaci ukázalo. I když vesele laškoval s pesronálem, měření krevního tlaku prozradilo, v jakém je stresu. Hodnoty 220/120 mluví samy za sebe. (Normálně má 140/80, někdy 140/90) Rázem bylo po zákroku a my jsme ujížděli k obvodnímu lékaři upravit medikaci.

Stres si s tátou nehezky pohrál. Nejenom že se dalších pár týdnů bude dívat na svět přes šedivou pavučinku, ale musí užívat o další tabletku na tlak navíc.

Nezbývá než doufat, že se tlak brzy vrátí do normálního stavu. Všechno zlé je k něčemu dobré, teď alespoň přesně ví, co ho příště na oční klinice čeká. Kromě příjemného, sympatického a ochotného personálu i spousta zpočátku nepříjemného kapání do očí.

Já doufám v tátových 78 letech v to příště...

Citronový smutek na duši

Z internetu na mě dýchl Citronový smutek.

Do hudebního, metalového nebe odešel v necelých 62 letech zpěvák Standa Hranický. Do skupiny Citron přešel z Majesticu. V letech 1984-5 nahrává veleúspěšné zlaté album Plni energie. Prodalo se ho přes půl milionu. Citron je ve Zlatém slavíku druhý, hned za Elánem. V roce 1987 si Standa na koncertní šňůře po Českoslovenku v Bratislavě zlomí nohu a je dlouhodobě nemocný.

Nepříjemnou situaci řeší kapela angažováním Ládi Křížka ze skupiny Vitacit. Následuje další zlatá LP deska Radegast. Citroni prorážejí do televizního vysílání, vítězí v hitparádách a ve Zlatém slavíku jsou na prvním místě.

V 90. letech Standa Hranický hostuje v Citronech s hitem Revizor. Jeho comeback přichází v roce 1994. Citroni koncertují a natáčejí nové album Best of. Jeho přípravy přeruší v roce 1997 náhlá smrt Jindry Kvity. Když Best of kapela dokončí a věnuje Kvitově památce, stává se album opět zlaté.

V roce 2004 Citroni koncertují v USA kde natáčejí i vedeoklip k písničce Rock, rock, rock. V červnu 2008 vystupují jako jediná předkapela skupiny Judas Priest v Ostravě.

7. 4. 2013 Standa Hranický podlehl těžké nemoci a umírá.

Zbožňuju New York

4 šipky směrovky z fotek

Jednu z našich dovolených jsme pojali sportovně. Na Jižní Moravě je spousta cyklostezek a my dva se rozhodli je vyzkoušet. Ubytovali jsme se v chatce autocampu Erika, kam nás navedla tlustá černá dlouhá šipka. První ze čtyř.

Na spoustě míst, která jsme si naplánovali navštívit, jsem už byla, na některých i víckrát, ale pokaždé jsem cestovala pohodlně v autě. Bez velkého úsilí a námahy.

Že jízda na kole posiluje sebevědomí slyšeli všichni návštěvníci Kolonády na Reistně, moje nadšené "jsem dooost dobrá" se nedalo přeslechnout. Vyšlapala jsem celý kopec nad Valticemi až k nádherné rozhledně. Ten úchvatný rozhled za tu dřinu opravdu stál. Viděli jsme Lednický Minaret a tušili polohu zámku, cíle dalšího cyklovýletu.

Druhá šipka směrovka nás oba rozesmála. Napadlo by vás udělat si poutač na vinný sklípek ze sudu? Reklama zafungovala perfektně:-)

Trasa na Akátovou rozhlednu Na Výhoně asi nebyla původně pro cylisty. Šli jsme z Židlochovic, strmou stezku nešlo vyjet, kola jsme táhli vedle sebe. Počasí nám taky zrovna nevyšlo, ještě že nepršelo. Zato vítr foukal tak, že výstup po dřevěných schodech naklánějící se rozhledny si nezadal s hororovou scénou. Vítr na chvíli rozfoukal mraky, takže jsme viděli Brno i vysílač Kojál. Naše snaha najít lepší cestu zpět byla marná, šipka směrovka(už třetí) nás po pár desítkách metrů zavedla zpět na strmou stezku...

A poslední čtvrtou šipku směrovku namaloval někdo na zeď domku, aby případné zájemce pozval na pivko. Tentokrát jsme se nedali nalákat. Dolní Kounice nás nepřijaly zrovna přátelsky, do chatky v kempu jsme se vrátili promoklí až na kost.

Škoda, protože právě cyklostezky do Kounic byly parádní.

Bydlet kousek od Mikulova a nepodívat se na zámek? To by byla stejná absurdita jako nezajít do muzea v Dolních Věstonicích. Na nádvoří zámku mě fascinovalo zvláštní umělecké dílo, klečící lidská postava nesoucí na hřbetě velkou lebku. Mého muže zase zaujala Věstonická Venuše na zdi muzea, ale fotku, kde obdivuje její ušlechtilý prs, mi zveřejnit nedovolil.

Nezapomenutelným se stal výlet na zříceninu hradu Děvičky. Manžel opakovaně píchl kolo. Když se jeho oprava ani po

X-té nezdařila, musela jsem ujíždět zpět do kempu, vzít auto a jet do Pavlova, kam se manžel mezitím s nepoužitelným kolem přemístil. Výšlap na Dívčí hrady byl nekonečný. Rozhledy do okolí nabídla zřícenina bezkonkurenční.

Dovolená se nám vydařila. Najeli jsme nakolách více než 500 km. I když se mi padařilo vyfotit jen čtyři šipky směrovky, v reále jich bylo nepočítaně:-)