Rozhodnutí

Kdybych se rozhodla jinak, byla bych dnes asi někde úplně jinde. Ale to je vlastně už úplně jedno. Možná by byl můj život jednodušší, možná taky ne. Když to vezmu kolem a dokola, vychází mi z toho, že bych neměnila. Proč taky. Jsem vpodstatě spokojená a šťastná žena. Že si tu sem a tam postěžuju a přijdu se sem vyplakat? Ale kdo z nás je bez chybičky a dokonalý?

Mám práci, která mě baví. Ano, je docela náročná, ale přináší mi pocit uspokojení a užitečnosti. Tím se nechci dotknout jiných zaměstnání, každá práce je důležitá. Jenže kdo si může s klidem říct, že tam chodí rád? Taky je fůra lidí, kteří by rádi pracovali a nemají kde. Moje druhá volby v 8.třídě byla tuším prodavačka nebo kadeřnice...

Mám přátele "co nepřestanou hrát, když nemám chuť se smát..." Můj první kluk mě postupem času od kamarádek odstřihl.

Mám muže, co mi sem a tam pije krev :-) a přesto se pořád máme rádi. To on mě vlastně naučil pokoře a toleranci. Díky němu bych dnes nebyla to, co jsem. V tom dobrém samozřejmě...

Mám dva kluky, kteří mi dělají víc radosti a jen sem tam nějakou tu vrásku a šedivý vlas. Už vím, co znamená to okřídlené rčení: malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti. Jsem ráda, že mám tu výsadu být matkou, ne každá žena se jí stane i když po tom velmi touží.

Takže žádné: kdybych se rozhodla jinak. Rozhodla jsem tak, jak jsem se rozhodla. Někdy dobře, jindy špatně. Ale o tom je, pokusit se poučit z omylů a přetavit je na to nejsprávnější rozhodnutí. Tak je to i v pohádkách, kde je dobrá vůle, tam je dobrý konec... :-)

Krásné vánoce

Moji milí blogoví přátelé i vy, kteří sem zavítáte jen tak ze zvědavosti,

protože Vánoce už opravdu klepou na dveře,

dovolte mi, abych vám poslala přáníčko.

Je z velmi šikovných rukou Valin.

Ona to s grafikou opravdu umí...

* * * * *

Klidné a pohodové Vánoce Vám všem

Nečekaně pro radost

Chodím už rok a půl do angličtiny. Na konci prvního roku jsme si s "pančelkou" potykaly. Pak jsme se spřátelily i na FB. Tam uviděla moje sovičky. Jedna přiletěla i k ní a uhnízdila se na jejím svazku klíčků. Minulou hodinu se jen tak mezi řečí zmínila, jak se sova líbí synkovi. Dnes je poslední hodina angličtiny tohoto roku. Budeme mimo učebnu. No a naše nic netušící "pančelka" dostane maličký dáreček pro synka...

Sovička má na sobě malou rolničku.

Snad prckovi udělá radost.

V mém srdci...

Ač to může být někomu proti mysli, ráda chodím do ZOO. Ráda zvířata pozoruju a ráda se taky dívám na dokumenty o tom, jak žijí ve volné přírodě. Některých se bojím a setkat se s nimi "na živo" bych rozhodně nechtěla. Mít takovou krásně vybarvenou tarantuli na rameni, tak mi jedna pemprska nestačí a asi mě rovnou vezou i do blázince. Z některých mám docela velký respekt. Takový lev nebo tygr rozhodně nejsou kočičky na mazlení, přestože to tak přes sklo občas vypadá. No a některá zvířata mi přímo přirostla k srdci...

Můj kamarád mi poslal odkaz na skladby Daxe Johnsona. Na jednom videu (A moment in the life) je plno záběrů z moře. Konec tam patří majestátným velrybám. Bohužel toto video bylo YouTube staženo. Kytovci mají v mém srdci stálé místo. Obrovští mořští savci nejsou krásní v tom pravém slova smyslu. Jsou krásní svým způsobem chování, svojí ladností pohybu... Nikdy je asi na živo neuvidím, tak se alespoň kochám podobnými videi...

A druhým zvířetem mého srdce je slon. Přitahuje mě jako magnet. Ani sama nevím proč. Možná proto, že je to symbol Afriky a tento kontinent mě vždy zajímal. Není to tak dávno, kdy jsem stála jen pár metrů od živého slona. Srdce mi bilo jako zvon, měla jsem strach i obrovskou radost zároveň. Byl tak velký. Stačilo, aby udělal jediný pohyb... Ale on jen stál. Viděla jsem nespočet dokumentů o slonech a jistě jich ještě hodně uvidím. Líbí se mi, jejich chování ve stádě. Jejich majestátnost. Jejich schopnost nezapomenout určité situace. Dokážu jen tak stát a dívat se na ně. Jsou úžasní...

Co mi změnilo život?

Život se s námi nemazlí. Dokáže být laskavý i krutý. Ale stejně ho máme rádi. Nebyl to jediný okamžik, jediná chvíle, jeden zážitek, který by změnil ten můj život. Byla to celá řada událostí, díky nimž můj život nabral nový vítr do plachet...

ROZHODNUTÍ VZDÁT SE MĚ byl ten nekrásnější dar od mých biorodičů. Jak jinak bych se dostala pod křídla mámy a táty? Jak jinak bych prožila dětství naplněné jejich bezpodmínečnou láskou?

MÁMINA SMRT mě donutila konečně dospět. Musela jsem se začít chovat zodpovědně. Začít se starat i o tátu. Najednou zůstal sám a nevěděl si s tím rady.

NAROZENÍ DĚTÍ ze mě udělalo rodiče. Pochopila jsem, co je to strach. Objevila jsem kouzlo mateřské lásky.

HÁDKY S MANŽELEM ve mě probouzejí lítou šelmu. Zároveň mě však posouvají dopředu. Chyba není vždy pouze v něm, já občas taky přidám svůj díl.

NEMOCI MÝCH NEJBLIŽŠÍCH mě naučili vážit si každé společné chvíle. Smrt totiž zaútočí obvykle v ten nejnevhodnější okamžik.

TÁTOVA SMRT se mnou pořádně otřásla. Život mi dal facku. Taky mi ukázal, že na tom naše manželství není až tak špatně.

MOJE PRÁCE mi dává pocit potřebnosti. Naplňuje mě. Cítím, že dělám dobrou věc a dělám ji moc ráda.

Jak už jsem řekla, život není peříčko. Miluji ho a dobrovolně bych se ho nevzala. Dal mi milující rodiče, muže s kterým se rozhodně nenudím, děti co mi určitě vyčarují nějakou tu vrásku a šedivý vlas, pár přátel s velkým P... Děkuji :-)

Českou Kanadou - výlet do Rakouska

Dnes se jelo na hrad do Rakouska. Trasa to byla hodně dlouhá, takže se jelo i vláčkem. Ve Střižovicích na nádraží nás málem nevzali. Bylo plno. Ale můj smutný pohled zabral. Stáli jsme sice na malém prostoru před vstupem do vagónku, ale to vůbec nevadilo. Pánská společnost, která nám svými veselými průpovídkami zpestřovala cestu, prostě neměla chybu. Pánové oblečeni do modrých triček s potiskem od nás dostali tajnou přezdívku šmoulíci. Jak jsme později zjistili, stejné "šmoulí oblečky" měli i jejich děti a ženy. Vláček jel docela pomalu a my se tak mohli kochat nádhernou přírodou. Zaastávek moc nebylo. Většina cestujících vystoupila v Kaprunu jen aby se podívala na pomník Járy Cimrmana. Naši "šmoulíci" o vlaku a jeho trase věděli hodně, ale to, že uvidí i tuhle legraci, tak to netušili. Společně jsme dojeli až do Nové Bystřice. Sotva jsme vystoupili, modří pánové nám už mávali s vychlazeným půllitrem v ruce.

V Nové Bystřici jsme si dali na zahrádce malé hospůdky u náměstí oběd. Jak si tak čekáme na naši objednávku, někdo vedle mě se ptá:"A néste vy náhodó z Určic?" Zvedla jsem v údivu hlavu. Manžel se s mužem hned pozdravil a začal zjišťovat:"Co ty tady?" Já se začala smát. Přišlo mi to legrační. Skoro soused, můj muž pochází z Určic", doma na sebe nenarazíme... Byl tu na dovolené se ženou. Taky sjížděli Českou Kanadu na kolech. On si dal pauzu a jel jen do Bystřice, žena to protáhla do Rakouska. Sedl se vedle mě a začli jsme klábosit. Postupně jsem zjistila, kdo to vlastně je. Jeho ženu a tchýni jsme potkávali na naší první zahraniční dovolené v Řecku. Ona pochází jako já z Kelčic. Jak dokáže být ten svět maličký...

Po obědě jsme sedli na kola a vjeli podle navigace na manželově mobilu do Rakouska. Skoro celou cestu se jelo z kopce. Už dopředu jsem se děsila zpátečního šlapání. Navigace není špatná věc, pokud vás nenavede nějakých 10 km vedle. Ale nakonec se před náma objevil nápis Heidenreichstein.

Hrad Heidenreichstein

Na hradě bylo pusto a prázdno.

Další prohlídka byla za 55 minut.

Když jsme spočítali trasu z Bystřice sem,

přidali čekací dobu

a hodinovou prohlídku

rezignovali jsme.

na malém náměstí jsme si dali příšerně drahou,

ale moc dobrou zmrzlinu,

počkali až přejde pohřební průvod

a vydali se zpět´do Čech.

Tentokrát po silnici, podle směrovek. Poslední vláček z Nové Bystřice směr Střížovice jel kolem 17. hodiny. Tak tohle jsme teda nevychytali. Stihla jsem ho s 20 minutovým předstihem. A hádejte, kdo se objevil na nádraží? Šmoulíci! Manželovi se do vlaku moc nechtělo. 50 km mu bylo mála. Ujistil se, jestli mi nebude vadit, když pojedu sama. Jasně že nevadilo. Měla jsem dost, další km bych nedala. Ve vlaku si ke mě sedly mladé ženy s dvojčaty, tak kolem 1,5 - 2 let. Chlapečkům se cesta vláčkem moc líbila. Když pak vystoupili, způsobili na nástupišti rozruch. Plakali jak pominutí, vlastně by se dalo říct, řvali jako tuři. Za žádnou cenu nechtěli nechat vlak odjet bez nich...Na nádraží ve Střížovicích na mě čekal muž. Cesta mu trvala hodinu a čtvrt. Pořádně si mákl, ale byl spokojený. Šmoulíci ho z oken ještě naposled pozdravili. Zamávali jsme jim na cestu a vdali se na statek...

Dáma z popela

Už jste si někdy vybrali knihu podle obalu? Tohle je jedna z nich. Stála tam tak krásně vystavená, mezi vrácenými knihami. Ten přebal mě prostě přitahoval. Navíc anotace na něm byla jako magnet. Do příběhu mladé paní Violetty z Viktoriánské doby jsem se začetla velmi snadno. S manželem vedli pohřebnický ústav. Vlastně hlavně Violetta. Uspořádala celý pohřeb až po uložení do hrobu. Uměla připravit zesnulého člověka tak, aby v rakvi vypadal co nejlépe. A vedla si velmi dobře. Byla žádaná. Její klidný, lidský přístup a správný odhad povahy pozůstalých, jí dokonce otevřel dveře i do královské rodiny. Na rozdíl od manžela Grahama nechtěla rychle zbohatnout, ale slušně žít a zajistit svou rodinu. Jednoho dne našla za podivných okolností malou špinavou dívenku a rozhodla se ji vzít domů. Manželovi se to moc nelíbilo. Malá holčička to vycítila a bála se ho. Zato Violette i zamilovala a bylo to vzájemné. Graham totiž toužil po penězích a velkém bohatství. Svou ženu měl sice rád, ale nemiloval ji. Aby zbohatl co nejrychleji, rozjel špinavý obchod. Zanechal svou ženu téměř bez prostředků a v tajnosti odcestoval. Violetta se tak musela prosadit jako žena obchodnice. Bez muže to nebylo jednoduché. Navíc je o ni začal zajímat neznámý muž. Může mu věřit?

Kniha se mi líbila. Jediné, co bych autorce vytkla, byla dějová linka zaměřená na pisatele zvláštního listu. Zmínila se o něm v téměř každé kapitole. Byl to zlý člověk. Podle mě zbytečně roztříštil děj, stejně jako dlouhé pasáže líčící politickou situaci války Severu proti Jihu. I přes tohle všechno se mi kniha ale četla velmi lehce. Myslím, že stojí za přečtení.

Milující manželka???

Dnes jsme měli jít na pohřeb. Bylo to z mé strany rodiny. Muž o tom věděl celý týden i to, že budeme muset jít na "trachtu". Dopoledne mi jednou jedinkrát řekl, že nemá v čem jít. Brala jsem to jako normální průpovídku a chystala v kuchyni oběd a těsto na linecké cukroví. Pak přijel syn se slečnou a dovezli mi část vánočního dárku. Schválně říkám mi, protože se se mnou o tom bavil v kuchyni a manžel u toho nebyl. Je to obrovská klec s prolézačkou. Dnes si totiž odvezli myšky pískomilky a věděli, že mi po nich bude smutno. Jen nevím, jestli se mám bát, ta klec se fakt velká...Zdrželi se jen krátce, spěchali někam jinam. Krátce po obědě jsem se začala chystat na pohřeb. Muž zalehl k TV. Na otázku ty nejdeš? Odpověděl ne. Prý si nemá co vzít na sebe. Nerozuměla jsem tomu. Během krátké intenzivní hádky mi to řekl. Kašlu prý na něj o druhé se starám a o něj ne. Jsem samá sova, ale abych mu nachystala oblečení, to ne. Nikdy jsem mu nenachaýstala, v čem má jít. Vytáhl si oblek a košili ze skříně a já to jen přežehlila, pokud to bylo potřeba. Na jeho stížnost, že nemá nachystané a spravené montérky do práce, jsem jen vztekle ukázala na čerstvě vyžehlenou hromádku. Ponožky štupovat odmítám, ale to už ví léta... Jak už jsem řekla, hádka byla prudká. Vyčetla jsem mu jeho neustálou nepřítomnost na akcích mojí rodiny. Při představě, že se zase budu muset vymlouvat, že se mnou muž na pohřbu není, se mi udělalo fyzicky nevolno. Šla jsem sice do auta, že pojedu sama, ale vrátila jsem se, po telefonické omluvě jedné ze sestřenic. Pláč mi nedovolil řídit auto. Pomalu jsem neviděla na cestu k domu. A tam to začlo nanovo. Přišel za mnou do kuchyně, byl naštvaný, že jsem nešla. Ale pod drobnohledem "toho" strýce bych se rozsypala. Sypu se i když to teď píšu. Večer jsme měli jít na mikulášskou zábavu. Lístky byly koupené v předprodeji. Na otázku, jestli půjde, mi ale vůbec neodpověděl. A nebaví se stále. Zavolala jsem kamarádce, jestli lístky nechcou. Bylo by škoda, aby propadly. Co už, že jsem si na tuhle akci vzala dovolenou, jen abych měla jisté volno... Celý rok o tom básním a teď fakt nemám náladu tam jít.

Jsem opravdu tak špatná manželka? Je tohle důvod podat žádost o rozvod? Neumím uvařit opravdu dobrý oběd. Čím víc se snažím, tím to podělám. Umím vcelku hezky plést a háčkovat, ale je mi s prominutím k h.... To, že jsem si dala tu práci a udělala mu pivní adventní kalendář, je asi normální. Trochu jsem musela šetřit, ono koupit naráz 24 piv není levná záležitost. A vyrobit dva deklíky na bednu od piv zabralo trošku času. Máme taky vyzdobená okna i naše dveře do bytu. V ledničce je pořád něco k jídlu. V mražáku je nějaké to maso navíc. Sem tam upeču i domácí chleba nebo pečivo. Ale to je asi ten nejmenší základ. Asi nejsem dobrá žena. Jen takový ten slabý základ. Je tohle sebelítost? Je! No tak ať. Jsem opět dole a je mi mizerně. Je to ledová sprcha.

Po tak dlouhé době...

Vloni jsem se dala na angličtinu. Ze dvou důvodů.

Prvním byl stud, že se nedokážu domluvit na dovolené v cizí zemi. Konkrétně to bylo v Maďarsku. Bez wifi a translatoru v tabletu bysme byli nahraní.

Druhým důvodem, proč se učit anglicky byla touha porozumnět obsahu písniček. Takový Bryan Adams a jeho Summer of 69 je velmi hezká písnička. Ráda bych si někdy zpívala a přesně věděla, co vypouštím z pusy.

Jenže mám takový divný pocit, že po roce a půl v Big Benu toho moc neumím. Na základce a na střední do nás valili ruštinu, dokonce jsem z ní i maturovala. Ale moc toho v hlavě nezůstalo. Do angličtiny chodím s kamarádkou Zdenou. Ona se učila německy, navíc má hudební sluch a řeč velmi dobře slyší. Já sice nemám hudební hluch, ale až tak dobře neslyším melodiku řeči. Klidně vypustím z pusy i naprostý nesmysl.

A co že mi na tom jazyku nejde? Zapamatovat si úplně nová slovíčka. Musím se je pracně drtit. Když jsme brali otázku v přítomném čase, nechápala jsem, proč a kdy tam musím vkládat pomocné sloveso. Pomocná slovesa vůbec byla mojí smrtí. Přežila jsem ji jen s vypětím všech sil. Sotva jsem jakž takž jejichzvládla záludnosti , dostal mě na kolena slovosled ve větě. Byl a stále ještě je to mor. Nějaký SVOMPT je mi zcela ukradený, když přesně nevím, co které písmenko znamená.

Zdenča mi půjčila knížečku o angličtině. Jmenuje se Angličtina na rovinu. Je super. Už vím, proč mi ta ženská pořád opakuje, abych před hodinou nechala mozek doma. Podle autora je to vlastně barbarsky jednoduchý jazyk. Já bych to tak jednoznačně neviděla, ale díky knížce jsem ledaco pochopila. Hlavně to, že nemá cenu chápat. Lepší je to vzít jako hotovou věc a moc nad tím nedumat, protože odchylek je hodně.

Rok a půl je docela dlouhá doba. Moc toho opravdu neumím. Když už si myslím, že rozumím čtenému textu, zjistím, že mnou přeložené slůvko má docela jiný význam a tím pádem se změní i smysl celé věty.

Tady je malá ukázka:

Who won their fourth Fotball World Cup in 2006? Kdo získal na MS ve fotbalu 2006 svůj 4. mistrovký titul?

Můj překlad: Kdo byl 4. na MS ve fotbalu 2006 ?

Občas se ptám sama sebe, jestli má cenu se dál trápit a na angličtinu chodit.

Domluvím se někdy anglicky?

 

Deset žen

Do knižní výzvy z databáze knih jsem potřebovala nějakou povídkovou knihu. Stáhla jsem si ji do tabletu a četla v mezičase ve chvilkách volna. Zajímavé příběhy 10 žen něco spojuje. Strach ze samoty, z minulosti, z budoucnosti, neschopnost přizpůsobit se...tím vším si ženy z tohoto povídkového románu prošly. Každá se s tím poprala po svém. Osudy všech se protly s osudem jedné z nich. Víc vám neprozradím. Každopádně koho baví krátké příběhy ze života, ten si zde přijde na své.

Deset žen - Marcela Serranová

Adventní kalendář

Tak jsem zase něco vyrobila.

Pro svého muže.

v rámci Adventní výzvy

Kuchařky pro dceru.

Snad se mu to bude líbit.

Ty deklíky mám dva.

Jak vypije první 4 piva,

vyměním je.

Křížek se sovou

Tak jsem se dokonale zblbla do frivolitek. Tedy ona mě do toho nevědomky navezla Graža. Na setkání V Rajhradě nám všem totiž vytřela zrak svými nádhernými báňkami. Oblékla je do frivolitkové krajky a my při pohledu na ně jen vzdychaly. Doma jsem pak za pár dnů na YouTube zapátrala a našla návody jak na to. Nejprve jsem si koupila jehlu. Na frivolitky musí být dlouhá, tenká a ouško by mělo být stejný průměr jako zbytek jehly. Je fajn, když není ostrá. Pravá jehla na frivolitky nejde v kamenných obchode sehnat. Na netu nabízejí sice jehlu na frivolitky, jenže s délkou 7 nebo 8 cm se pravda frivolitka dělá docela špatně. Takže mám sadu dlouhých tenkých jehel na hračky, nejdelší má 13 cm a je docela pevná, neohýbá se. Zmínila jsem se paní v obchodě a ona mi nabídla frivolitkový člunek. Jeden jsem si koupila. Jenže mi to s ním vůbec nešlo. Zkoušela jsem to zároveň s videem, jenže místo aby mi uzlíky klouzaly po vodící niti, udělaly pokaždé suk. S jehlou mi to vcelku jde. No a tady je výsledek.

Je to záložka do knihy vytvořená podle obrázku.

Dostane ji moje spolupracovnice.

Snad se bude líbit.

Nešlo jen zkoušet frivolitky. Musela jsem rozdělat ještě něco, co mi jde. Začala jsem teplý svetr. Jenže pak mě poprosila kamarádka, jestli bych neuháčkovala sovičku pro její tchýňku. Takže svetr šel bokem a po chvilkách vznikala sovička.

Snad se bude líbit.

Je to totiž součást dárku k narozeninám.

Krom sovičky jsem dostala ještě jednu zakázku.

Na zelenou žabku.

Budu ji dávat jako dáreček na vánoce.

Tohle tvořeníčko mám jako terapii.

Krásně mě zklidní

a dostane do pohody.

USA na dlani

Tentokrát jsem hledala nějakou populárně naučnou, pokud možno, čtivou knihu. Myslím, že jsem se trefila přímo parádně. Knížku napsal "lesník" a napsal ji čtivou formou. Začal historií vzniku USA a skončil pohledem do budoucnosti států. I když dějepis nikdy nebyl mým oblíbeným přednětem, letopočty mi fakt nešly, tady mě to vcelku bavilo. Bylo mi líto indiánů, kteří dnes úřežívají v několika málo rezervacích. Zajímavý byl také výčet amerických prezidentů. Bavily mě kapitoly o tamní přírodě a národních parcích. Fascinovalo mě povídání o sekvojích. Při čtení o tom, co prožívaly tisíce lidí během hurikánu Katrina mi hrůzou vstávaly vlasy na hlavě. Autor nezapomněl ani na doporučení, kam se určitě podívat při návštěvě spojených států a kolik času je vhodné si na to udělat.

Líbilo by se mi na vlastní oči spatřit obří sekvoje, zažít na vlastní kůži tep New Yorku, projít se po okraji Grand Canyonu nebo pozorovat, jak se na pobřeží pacifiku tříští mořské vlny. Nejspíš se mi tenhle sen nikdy nesplní, což vlastně vůbec nevadí. Je přece krásné o něčem takovém snít...

USA na dlani

Rakovina

Když onemocněla máma, bylo pojmenování její nemoci tabu. Táta slovo rakovina nechtěl ani slyšet. Tak se prostě nepoužívalo. Bojovala s ní necelý rok. Táta zůstal sám a hodně špatně to nesl. Odneslo to jeho zdraví, zhoršil se mu zrak i sluch a dostal cukrovku. Jezdili jsme za ním na domeček každou sobotu...

Manžel se diagnózu dověděl dost drsným způbem. Doktor mu natvrdo řekl, máte rakovinu varlete a musíte jít na operaci. Zlomilo ho to. Řešili jsme spolu otázku, jak to komu říct. Klukům (16 a 13 let) jsem to oznámila já a podala to opatrně, velmi optimisticky. Slovo rakovina jsem použila. Stejně tak se to podalo manželovým sourozencům a mému tátovi. Ale když to chtěl říct svým rodičům, najednou se slovo rakovina stalo tabu...

A tak to zůstalo i když jeho táta onemocněl myelomem krve, což je vlastně taky rakovina. Tehdy to nikdo tak nebral. Všichni se tvářili, jako že o nic nejde. Snažila jsem se jim říct, že se strašně pletou, ale neposlouchali. Švagr mu sháněl přes internet "zaručená léčiva" a nechtěl slyšet nic o podstatě nemoci. Pokoušela jsem se jemu i celé rodině říct, že lepší to u dědy bohužel nebude, aby se snažili užít si s ním a zpříjemnit mu poslední roky jeho života. Neposlouchali. Podle nich jsem všechno jen zveličovala. Bohužel se spletli oni, ne já...

Manžel se rakovina několik měsíců od ukončení léčby vrátila. Nebylo snadné, říct klukům a mému tátovi, že začíná nový boj s rakovinou. Ale tentokrát jsme ignorovali, že pro jeho mámu, teď už vdovu, by to mělo být tabu. Jeli jsme za ní a všechno jí s citem řekli. Slzy tekly proudem...

Rakovina nás něčemu naučila. Nebojíme se o ní mluvit. Naopak. Oba kluci vědí, na co si mají dávat pozor a také vědí, že včasná léčba je mnohem účinější.

Nemám ráda tabu,

ať už se týká čehokoliv.

Přijde mi, že když je něco tabu,

chodí se kolem toho

jako kolem horké kaše.

Přitom se mnohdy nadělá

víc škody než užitku...

Českou Kanadou - Na Bejčkův mlýn a Dačice

Konečně zase na kolech. Naplánovala jsem trasu podle knížky na Bejčkův mlýn.

Dál byly v plánu Slavonice a Landštejn.

Stylové posezení u ní přímo lákalo,

ale sluníčko bylo zubaté...

A to je ona,

samoobslužná pípa.

Veselý návod k použtí pípy

Čtečka na občanku nebo řidičák fungovala.

Bez ní nám pivo prostě neteklo.

Tedy mě ne...

Já si dala vychlazenou malinovku...

Bylo mi po ní pěkně zima...

Muž si po kontrole řidičáku dal pivo.

Hodně pěnilo.

Na trase byl i Český Rudolec.

Zámek stojí přímo u cesty, stačilo jen udělat vlevo hleď.

Jsem moc zvědavá, zda se podaří "malou Hlubokou" asanovat celou.

Je strašná škoda, že vypadá tak jak vypadá---

Smrtka zblízka.

Bejčkův mlýn nás zklamal. Restaurace měla i přes nic moc počasí otevřeno jen venku, navíc docela pomalá obsluha zaměnila jídlo. Vzhledem k čekací době a velkému hladu sme to ignorovali.Jídlo se jim povedlo, Chutnalo výborně. Prošli jsme si mini ZOO, sedli na kola jeli dál. Ve Slavonicích měli sraz snad všichni cyklisti a motorkáři světa. Konalo se tam totiž jedna z akcí Slavonického kulturního léta. Pokračovali jsme dál, směr Landštejn.

Vyšlápnout kopec, na němž hrad stojí, byla fuška.

Pořádná!

Ten strom mě prostě fascinoval.

Kdo že byl majitel hradu?

Ten kdo měl ve znaku pětilistou růži?

No přece Rožmberkové...

Prohlídku hradu jsme si nechali ujít, přemohla nás únava. Před námi bylo ještě hezkých pár kilometrů. Po příjezdu na statek jsem se vyhřívala na sluníčku. moje vyzáž připomínala cibuli. Triko, tričko, svetr, bunda... Muž se mi smál, ale mě byla fakt zima. Ale na luníčku, v bezvětří, to vůbec nebylo špatné...

Pohled

Není to tak dlouho, co mi přišel jeden hodně veselý pohled.

Když mi ho manžel dával, bral ho ze schránky,

smál se jako blázen.

A co že ho tak rozesmálo?

Mrkněte se sami

a hned víte kdo....

Možná tu službu české pošty taky znáte,

možná jste ji už někdy využili.

Z vaší fotky vám na netu vytvoří pohlednici

a spolu vámi vymyšleným textem ji zašlou adresátovi.

No a ten z ní pak má stejnou radost

jako já.....