Můj boj s rakovinou - Únik

V pátek jsem se do práce moc netěšila. Budu tam sama se kolegyní, která je na mě docela dost drsná. Sama. Naštěstí dopoledne žádnou botu neudělám, protože je jako každý týden úklid. My sestry uklízíme povrchy a technici vnitřky umělých ledvin. Je to nutné proto, aby mohly fungovat tak jak mají. Zavolala jsem na onkologii a chtěla k telefonu přítelovu ex. Představila jsem se jako jeho bývalá spolupracovnice z prostějovské traumačky a ona, "dr. Maruška" mě hned poznala. Dokonce od přítele věděla, že pracuji na dialýze. Řekla jsem jí stručně co a jak a ona mě pozvala na oddělení. Sotva jsem položila sluchátko, zvonil mi mobil. Ozval se přítel. Prý si právě přečetl sms. Napsala jsem mu kratičkou větu: " Ahoj Š, mám rakovinu prsu." Mluvili jsme spolu skoro půl hodiny. Chvilkama jsem mu brečela do telefonu. Chvilkama měl roztřepaný hlas on. Byl rád, že půjdu za dr. Maruškou. Na moje lamentování nad tím, že jsem zkazila vánoce mým nejbližším, že je pokazím holkám v práci, že nebudu moct v lednu udělat nástupku...mi řekl:"Reňoušku, teď musíš myslet na sebe, musíš být sobec." Já? A jak to asi mám udělat? On sám se přiznal, že mu to trvalo hodně dlouho, než se to v určitých situacích naučil. Ten telefonát mi pomohl uvědomit si, že teď půjde o mě a až v další řadě o zbytek světa. Asi jsem to potřebovala slyšet. Dr. Maruška mi nastínila, co se bude dít dál. Čeká mě pár pomocných vyšetření. Předloží mě tzv. mamární komisi složené z onkologa, chirurga a radiologa. Ti určí přesný postup při mé léčbě. Od nich dostanu další informace. Sejdou se v pondělí a pak mi někdo z nich zavolá. V pátek jsem ještě stihla nechat si zrentgenovat srdce a plíce.

V úterý odpoledne se ozvala nějaká lékařka a dala mi termíny dalších vyšetření. Zrovna jsem háčkovala. Stačilo otočit návod na druhou stranu a psát. Ve čtvrtek mě tedy čekalo sono a magnetická rezonance. Magnet byl s kontrastem. Od pasu nahoru jsem byla na Evu. Dostala jsem plášť s tkaničkami vepředu. Do ruky mi napíchli kanylu. Lehátko magnetu bylo hodně nízko, špatně se mi lehalo. Bylo to lehátko s otvory na prsa. Jednou rukou jsem se přidržovala, abych mohla kleknout a nepsadla při tom a druhá ruka musela zůstat natažená a bokem. Takže prsa do otvorů dával mladý radiolog. Styděla jsem se až za ušima. Chvilku mě snímali a potom mi do žíly přidali kontrastní látku a zase snímali. Byla mi děsná zima. Nakonec poděkovali za spolupráci a vytáhli kanylu. Cestou z magnetu jsem potkala kolegyni z vedlejšího oddělení v PV nemocnici. Šla s manželem na CT. Svěřila se mi, že on má rakovinu močového měchýře asi v pokročilém stádiu. Ptala se, co já tam a tak už to ví taky. Zhrozila se. Stejně jako já nad jejím manželem. Nebude to mít snadné, vlastně to bude mít hodně těžké. Bylo to v tu chvíli ode mě hrozně hnusné, ale na chvilku jsem si pomyslela, jaké mám vlastně štěstí.

V sobotu jsme měli jít na Mikulášskou zábavu skupin Keks a Kontakt. Hrozně jsem se těšila. Dopoledne jsme ještě stihli takovou mini zabíjačku. Ze 40 kg půlky prasete se toho moc nedá udělat. Jen malé tlačenky, bílá polévka něco se pomlelo na sekanou a nějaké to maso na zmražení. Synovec přemlouval manžela, aby jsme tam přespali, ale on nechtěl, protože mi slíbil tu večerní zábavu. Ještě v autě cestou domů mi přiznal, že mu řekl: "A co kdyby to bylo naposledy..." Přijeli jsme domů, šla jsem do sprchy jako druhá a on celý čisťounký usnul. Když jsem ho vzbouzela, seřval mě na tři doby. Obrečela jsem to. Sedla k PC a spustila slzavé údolí. Pak jsem se oblíkla, zavolala si taxíka (kolega z bývalé práce si v sobotu přivydělává) a jela se bavit. Užívala jsem si to se známýma. Chyběla mi tam kamarádka Marcela s manželem. Asi je nemocná, pomyslela jsem si, netušíc, jak obrovský je můj omyl. Když po půlnoci hráli ploužáky, tiše jsem se vypařila. Opět mě odvezl exkolega. Zlost na manžela mě ale nepřešla. Moc se mě jeho hnusné chování dotklo. Kdyby řekl na rovinu, že nikde nejde a nevykládal takové nesmysly.

Za týden byl Rebelský večírek. Zdravé jádro z obou oddělení mé bývalé práce se už druhým rokem sešlo na předvánočním večírku. Poprvé jsme měli mít na sobě něco zeleného. Teď nesměl na hlavě chybět klobouk. Ve vinárně U Reka se nepilo jen víno a káva, také se soutěžilo. Zdenča vytvořila filmový kvíz. Kromě cen z vinotéky jsem vyrobila tři ceny i já.

Jedna strana diplomu

Druhá strana diplomu.

Hrnek se stejným motivem jako diplom.

No a jedna moudrá sova pro vítěze.

Tak nějak jsem se snažila užívat si, co to jde. Na tomhle večírku s výborným vínkem to šlo samo. Ještě jednou jsem měla možnost, trochu se odreagovat. Manžel kamarádky měl narozky. Připojila jsem se až po denní službě. Těsně před odjezdem u Olomouce jsem zavolala Zdeně, ajestli by mi neobjednala pizzu, protože mi v břiše slušně kručelo v břiše. Přijela jsem tak akorát, pizza na mě v hospůdce Šnyt už čekala. Zbytek osazenstva už byl po jídle, takže o veselé komentáře nebyla nouze. Bavila jsem se přímo královsky. Balzám na moje zjitřené nervy k nezaplacení. Krátce po 22. hodině jsme to zabalili. Byl to moc fajn večer. Tu sobotu jsem to o nemoci řekla v práci a jedna z odezev nebyla zrovna košer. Kamarádka s mužem odešli a my se Zdenou stály venku před hospodou. Podívala se na mě a zeptala se: "Tak co?" Není moc objímací typ, ale tentokrát jsem ji objala a mezi slovy:"Zdeni, já se tak bojím," se rozplakala. "Ale no tak," objala mě taky a pak mě začala zpovídat. Šla se mou k autu i když to pro ni byla cesta navíc...

Měli se mi ozvat z mamární komise, jenže se neozvali a já si nenapsala ani jméno lékařky, která se mnou komunikovala. Znovu jsem tedy navštívila dr. Marušku na onkologii. Uklidnila mě. Předala mě do rukou specialistky na léčbu rakoviny prsou. Určitě se mi ozvou. Chce to jen trochu víc trpělivosti. Ono se to lehce řekne. Když je člověk nemocný, má pocit, že lékaři by tu měli být pro něj. Má pocit, že by se svět měl točit podle něj. Má pocit, že je sám na celé planetě. Je tedy naprosto nezbytné, učit se trpělivosti. Trocha pokory ještě nikomu neuškodila, spíš naopak.

Bojácné odpočítávání

10.)

Pavouk

Tenhle strach jsem díky příteli zčásti zvládla. Dokážu vzít do ruky časopis o němž vím, že uvnitř je fotka pavouka. Dokonce na ten obrázek mi chytnu. V ZOO se statečně kouknu do terária. Při tv dokumentu o tarantulích už neodcházím z místnosti, ale s úžasem obdivuji jejich nádherná zbarvení. Ale na obrazovku přitom nedokážu chytnout, co kdybych se ho doopravdy dotkla....

9.)

Tma

Nesnáším, když nic nevidím. Nedokážu si představit, jaké to je být slepý. Nevidět tu krásu kolem sebe? Nemoct háčkovat? No, ale na něco je tma docela fajn. Při milování milosrdně skryje příliš ženské křivky mého těla...

8.)

Faleš

Tahle madam umí způsobit spoustu smutku a bolesti. Bohužel jsem už měla tu "čest". Možná proto jsem teď tak nedůvěřivá a opatrná.

7.)

Zlost

Byla doba, kdy jsem se roztřepala jako ratlík a začala brečet, když na mě měl můj muž zlost. Časy se mění. Bojím se zloby, není dobrý rádce. Spíš naopak. Ve zlosti se dělají ukvapená rozhodnutí, kterých pak s chladnou hlavou litujeme. Po pravdě, nechtěla bych být svým vlastním protivníkem, když se rozzlobím...

6.)

Závist

Je to škaredá vlastnost. Ruku v ruce s falší způsobuje zkázu. Když pak pravda vyjde najevo, zůstane jen hořkost a zklamání. Bojím se závisti, odhalit ji není vždy snadné. Umí se dobře maskovat. Bohužel, závidím i já. Závidím těm, co nemusejí bojovat s rakovinou...

5.)

Závislost

Vím, jak snadno se jeden dostane do vleku závislosti. Nejdřív to byl tv seriál. Když to nešlo, nahrávala jsem si každý díl. Byla to posedlost. Věděla jsem o tom, ale nešlo přestat. Až přítel mě nevědomky dostal z tohoto vleku. On a kolečkové brusle. Jenže pak mi dal syn pod stromeček chytrý mobil s hrami uvnitř. Dala jsem si závazek 3 hry a dost. Ovšemže některé jsou hooodně chytlavé...

4.)

Samota

Jsem společenský tvor. Samota mě zabíjí. Stačí pár hodin soukromí. Samotu fakt nemusím. Asi bych se zbláznila žít sama. Odřízlá od rodiny, přátel. No, vlastně už pomalu začínám bláznit už teď. Jsem teprve měsíc na neschopence, co bude další týdny a měsíce? Zmagořím úplně?

3.)

Bezmocnost

Vyzkoušela jsem si jaké to je být závislá na pomoci druhých. Zbytečně jsem nezvonila na sestřičky, jen když to bylo fakt nezbytné. Ale v nemocnici to ještě šlo. Horší to bylo doma. Bylo mi trapně, když se manžel staral o mou hygienu během týdne horeček. Cítila jsem se mizerně, když mi nezbylo nic jiného, než poprosit o pomoc kamarádku. Donutily mě k tomu silné bolesti a horečka. Manžela neoustili z práce a já sama cestu k lékaři nezvládla. Ona s úplnou samozřejmostí vzala auto, naložila mě a jelo se. Občas jsem bezmocná a mám sklony zuřit nad těžkým vzorem na háčkovanou hračku nebo frivolitku. Ale nemám v povaze se jen tak lehce vzdávat. Tak dlouho to zkouším, až se věc povede. A když to nejde, udělám to po svém....

2.)

Bolest

Byly doby, kdy mě bolest dokázala dostat na kolena. Strach z bolesti z části může za moje částečné zubní náhrady. Když vím, že to bude bolet, ocitnu se rázem ve sračkách. Stalo se mi, že jsem z bolesti omdlela. Přímo před lékařem. Trapas. Nemám ráda trapasy. Kdo má?

1.)

Smrt

Poprvé jsem se jí bála, než mi bylo 10. Bála jsem se, že se těch 10. narozenin nedožiju. Během doplňování kvalifikace na doškolováku nám p|ednášeli o smrti a umírání velmi zajímavě. Ukázali nám, co je to hospic. Pochopila jsem, jak důležité je, aby člověk neumíral o samotě. Pak mě smrt vyděsila, když manžel bojoval s rakovinou varlete. Bála jsem se o něj, ne o sebe. To se děje teď. Jsem vyděšená k smrti. Bylo ohroženo moje vlastní bytí.

Můj boj s rakovinou - špatný našeptávač

Konečně jsem myslím pochopila, jak funguje dialýza. Dalo to hodně práce. Ono ve 47 letech měnit zaměstnání je tak trochu na pováženou. Možná, kdybych zůstala v oboru, nebyly by mé začátky tak tragické. Jenže já si řekla, když změnu, tak se vším všudy. Tempo na traumatologii mě strašně vyčerpávalo. Vysávalo ze mě život. Občas jsem neměla sílu ani chuť vůbec na nic. Jen tak jsem ležela u televize a hleděla do blba. Myšlenky se mi zatoulaly někam do neznáma. Při setkání s personalistkou jsem si uvědomila, jak moc chci změnu. Jenže místo na chirurgii, ani na traumatologii nebylo. Zato na dialýze potřebovali novou sílu. Ze slušnosti jsem se tam šla podívat. Docela jsem se lekla. Těch hadiček na přístrojích... Ale byli tam na mě moc hodní. Ukázali mi služby a já šla do kolen...každá holka tam měla alespoň jeden víkend v měsíci volný. Navíc úterý, sobota a neděle bez noční, což je bezva. Zapracování mi šlo docela ztuha. Bylo to něco naprosto neznámého. Vyšli mi vstříc a nástupku jsem měla dělat až v lednu.

Jednou jsme tak seděli na pracovně a holky se domlouvaly, kdy půjdou na mamograf. Rozhodla jsem se, že jdu taky, ale v Prostějově. Zašla jsem na preventivní gynekologickou prohlídku. Paní doktorka mě jako obvykle poslala i na mamograf. Nemám ho moc ráda. Stisknutí prsu je docela nepříjemné. Protože mám tkáň "hutnou", chodím ještě na SONO. Takže jsem i tentokrát šla v klidu a v pohodě. Jenže ta skončila ve chvíli, kdy doktorka opakovaně jezdila sondou po levém prsu. Pak to v přístroji začalo cvakat. Měřilo se. Ale co, a proč tolikrát? Bylo mi navrženo, jestli bych zvládla biopsii. Jsem srab, co se bolesti týká. Asi to na mě bylo i vidět, protože mi hned začala vysvětlovat, že místo odběru vzorku mi samozřejmě umrtví. Jasně, že jsem souhlasila. Bylo by hloupé, nemít jistotu, že to opravdu jen neškodný nález. Opravdu to moc nebolelo, jen umrtvení museli trochu přidat. Samotný odběr tkáně byl takový tupý náraz provedený 3 x. Modřina se povedla krásná. Hezky se rozlila. Za týden jsem si měla jít pro výsledky. Kromě manžela o tom věděly jen kamarádka Zdena a Jana. Obě mě utvrzovaly v tom, že to bude negativní. Jenže hlava si vedla svou. Začal hlodat červíček pochybností.

O víkendu se slavilo synovo čtvrt století. Přijeli oba dva kluci i se svýma slečnama. Měla jsem strašnou radost, že je mám doma. Jako kvočna s kuřátky. Co na tom, že jsou trochu odrostlá. Popřát mu mělo přijít kolem 20 lidí. Nakonec nás bylo jen "17", ve 2+1 .

Obě slečny od synů poskládaly postele v obýváku velice šikovně. Z druhé strany se sedělo ještě na křeslech. V pozdních večerních hodinách pak i na zemi. Pokusila jsem se upéct dort. Mrkvový, promazaný krémem s mascarpone. Chutnal všem. Ještě, že jsem zvolila srdce, protože zdobení mi fakt moc nejde.

Když jsem se ptala syna, co chce k narozkám, poslal mi, mimo jiné, obrázek stylového držáku na pera s tím, že ten asi neseženu. Měl by ho do své vojenské pracovny. Chtěla jsem mu udělat radost a koupila ho přes Amazon. Byly to nervy jak blázen, neuměla jsem platit kartou přes internet a ještě k tomu do zahraničí. To dlouhé čekání na potvrzení, že platbu přijali, mě přivádělo k šílenství. A do toho ještě čekání na výsledek biopsie z prsu. Ale povedlo se. Ani jsem ho nestihla líp vyfotit. Tohle byla jen taková rychlovka, když jsem konečně dostala balíček.

Druhý syn má taky narozky v listopadu, dokonce 19.11.1989. Dostal od bráchy takový hezký dáreček. Hrnek na kafe, který se po zahřátí zbarví. A protože má rád jistý seriál, je v jeho duchu.

Oslava se tedy povedla, jen já byla taková nějaká divná. Posmutnělá. Nedokázala jsem se rozjet. Kmitání mezi kouchyní a obývákem mi dělalo docela dobře. Přišla za mnou synovcova žena a uhodila, co se děje. Nešlo moc zapírat, tak jsem to s biopsií po mamografu, respektiove SONU vyklopila. Ona zase měla vleklý kožní alergický problém. Takže se to zakecalo. V kuchyni mi pak hodně pomáhala jedna ze slečen. Moc se mi to líbilo a užíval jsem si to. Povídaly jsme si v důvěrném rodinném tónu. Prostě taková chvilka štěstíčka a pohody.

V pondělí jsem si přála, aby už byla středa. To měly být výsledky. Jenže nebyly. Doktorka se mi omluvila, mám přijít zítra. Snaha myslet pozitivně vzala za své. Ve čtvrtek ráno mi bylo zvláštně. Hlásek uvnitř hlavy mi našeptával, že klidně to může být pravda. Vzpomněla jsem si, jak mi bylo cestou k tátovi. Tehdy jsem si říkala, jenom ať je to dobrý, klidně ho vemu k nám domů, jenom ať je to dobrý. Druhý hlas mi našeptával, a co když umře. Snažila jsem se ho zahlušit mluvením nahlas. Cestou autem jsem se pokoušela samu sebe přesvědčit, že je to jenom planý poplach. Někde uvnitř jsem věděla, že táta už nežije...

Ten stejný hlas uvnitř mě mi opět našeptával, že je to rakovina. V čekárně mamografie jsem seděla jen chvilku. Paní doktorka si mě zavolala do ordinace, kde mi dělala SONO. Podívala jsem se jí do očí a pár vteřin než mi to řekla, jsem to věděla. Vy už to asi tušíte paní Chudobová, nemám pro vás dobré zprávy... Byl to zvláštní pocit. Jako bych tam snad ani nebyla. Proč mi to vlastně říká? Proč se mám rozhodnout? Mám rakovinu? Já? Ne! Vyšla jsem ze dveří ordinace, čekárny a v hale to na mě padlo plnou vahou. Panebože, mám rakovinu! Začalal jsem plakat. Nezdravila jsem nikoho, přitom skoro všechny znám. Bylo mi to šumafuk. Zavolala jsem manželovi. Do telefonu se to hodně špatně říkalo, ale nedokázala jsem s tím být sama. Měla jsem se rozhodnout, jestli léčba doma v Prostějově, nebo na vyšším pracovišti v Olomouci. Chtěla jsem se poradit s doktorem z bývalého oddělení. Utřela jsem slzy a vyjela na traumačkučku. Seděl na pracovně za počítačem a hned se ptal, jak se mám na novém pracovišti. Měl dobrou náladu, stejně jako holky. Neměla jsem to srdce mu ji zkazit. Po chvilce jsem odešla, aniž bych cokoliv vyřídila. Cestou domů jsem ještě zavolala na gyndu, že to tentokrát nedopadlo a oni si mě hned pozvali na pondělí. Jenže já měla mít denní. Následoval další telefonát, tentokrát do práce. Mezi vzlyky jsem sekretářce řekla, co potřebuji a proč. Ona mě ujistila, že všechno ráda zařídí, protože vrchní i staniční byly někde na kongresu.

V bytě to na mě zase padlo. Uvědomila jsem si, že obě kamarádky taky čekají, jak to dopadlo. Na volání mi už nezbyly síly, měly to vyřešit krátké zprávy o 4 slovech. Je to v prdeli. Jasně, že následovaly jejich telefonáty. Jana brečela se mnou. Zdena asi byla hodně v šoku.

Musela jsem to ještě říct oběma klukům. Nechtělo se mi do toho. Několik dnů jsem se vymlouvala sama sobě, že jim zkazím vánoce. Už si to dvakrát prožili s tátou a teď jim dám pecku já, pod stromeček. Voják nemohl přijet domů. Tak jsem mu chtěla zavolat, aby u toho byla i jeho slečna. Jenže ona měla nějaké školení mimo Prahu. Nakonec jsem to jako první zavolala jí. Poradila mi, abych mu to řekla až později odpoledne, na večer měl domluvené posezení s kamarády v hospůdce. Cítila jsem se hrozně provinile během toho smutného telefonátu. Druhý syn i se slečnou si to vyslechli společně. Škoda, že ani oni nemohli přijet. Nebo je to možná dobře. Kdoví, co by se pak během dlouhé jízdy zpět do jejich bytu mohlo stát.

V den, kdy jsem se diagnózu rakovina levého prsu dověděla, jsem načala litrovou flašku vaječného koňaku. Nedávala jsem si ho do kávy, ale pila ho ze štamprlek. Vlastně v ten čtvrtek poprvé přímo z láhve. Do operace se mi povedlo celý litr zkonzumovat nebo chcete-li prostě vychlastat. Další jsem raděj nekoupila.

Rakovinu mám zachycenou v začátku, na mamografu nic nebylo, až na ultrazvuku. A hmatného taky nic nebylo. To mi dává velkou šanci na úplně uzdravení se. Táta mi kdysi řekl, že jsem tvrdá ženská. Hodně o tom teď přemýšlím, co tím vlastně myslel. Kamarádky i rodina tvrdí, že jsem silná osobnost, že to zvládnu. Ono nic jiného nezbývá, než bojovat. Síla žít je velice silný motor. Děkuji všem za milé a povzbudivé komentáře pod tímto článkem. Snažila jsem se vypadat navenek statečně. Jenže to bylo divadlo. Hodně mi pomohla " moje" milá Doktorečka. Díky ní jsem si utřídila spoustu myšlenek. Taky mi píší Simča, Ježurka a Janinka, ta mě drží nad vodou přes FB. Asi nejvíc kromě manžela, který se neuvěřitelně snaží, mi pomáhá kamarádka Zdenča. Je dobré vědět, že je úplně normální se bát. Že je normální si pobrečet nejen o samotě, ale i s kamarády, s rodinou. Že v tom nejste sami. Kolem sebe máte spoustu lidí s podobným problémem a někteří jsou na tom mnohem hůř než vy. Přesto trocha sebelítosti není na závadu, pokud se v ní člověk neutápí 24 hodin denně.