Egypt - na ten správnější pokoj

Autobus nás přepravil do Port Ghalib. V destinaci Sunrise Marine Resort jsme pak hrozně dlouho čekali na volný pokoj. Až do 11:30. Před recepcí bylo nádherné, křesílky a stolky vybavené foajé...

Chvílemi jsme v nich dokonce pospávali.

To čekání bylo opravdu dlouhé,

během letu jsem neusnula a pak to na mě padlo...

Zajímavě řešený strop.

Pouštěl dovnitř jen trochu světla,

což bylo docela příjemné.

Personál nás donutil vstát a protáhnout si nohy.

Umýt se to prostě muselo...

Delegátka nám řekla, že právě skončil Ramadán,

proto máme připraveno tohle parádní občerstvení.

Můj nealko koktejlek a naše společné cukrovíčko.

Koktejly připravili všechny nealko.

Moc nám chutnaly.

To měkoučké, na jazyku rozplývající se cukroví

měli na mě dost přeslazené.

Krátce přd polednem nás konečně vyvolali z recepce. Odevzdali jsme v letadle vyplněné přihlašovací lístky a už se moc těšili na náš "junior suite" pokoj. Jenže ta malá, tmavá místnost s miniaturní koupelničkou rozhodně neodpovídala tomu, co jsme si zaplatili. Rozhodně jsem česko - anglicko německy a vehementní gestikulací projevila nespokojenost. Odmítla jsem se tam ubytovat a trvala na změně. Portýr zase trval na tom, že tady žádný "junior suite" není, tvrdil, že všechny pokoje jsou právě takovéto. Když viděl, že se mnou nehne, rezignoval a šli jsme zpět na recepci. Tam jsem jim přímo na mobilu ukázala, že máme zaplaceny dvě místnosti, velkou koupelnu a krásnou terasu. Ještě, že jsem si stránky hotelu uložila do záložek a měla s sebou i kopii objednávky z cestovní agentury. Recepčnímu nezbylo, než kapitulovat. Museli jsme opět čekat. než nás zavedli na pokoj číslo 4328.

Místnost byla sice jenom jedna, ale zato velikánská.

A krásné prosvětlená.

K dispozici byla i vybavená kuchyňská linka,

včetně elektrického sporáku a trouby.

Nechyběla ani pračka.

Museli jsme si říct pouze o elektrickou konvici.

Každý den nám doplnili kávu i čaj.

Naproti pohovky je velká televize.

Oddělené postele nám vůbec nevadily.

Není to moc vidět, ale na jedné by se pohodlně vyspali dva lidé.

Jen kdyby jedna z nich nebyla na kolečkách,

kterým chyběly brzdy...

Zvláštní stínítko stropního osvětlení.

Pouštělo na nás jen tlumené světlo.

Místo terasy jsme měli prostorný,

částečně zastřešený balkon.

A ten parádní výhled z něj!

Přímo pod sebou máme jeden z hotelových bazénů.

Každý den nám uklízeli, nechávali jsme jim tam vždy 1 euro. Moji kosmetiku pokaždé poskládali podle velikosti. Vždycky s něčím pohnuli, aby bylo vidět, že uklízeli. Jenom ručníky neskládali do podoby zvířátek. Škoda. Koupelna byla velká tak akorát. Ani velká, ani malá. Dovezla jsem si svůj sprcháč i šampon na vlasy. Ani jednou jsme je nepoužila. Tamní přípravky krásně voněly, navíc jsme měla k dispozici i vlasový kondicionér.

Nejspíš nás neubytovali do toho úplně správného pokoje, ale nám se líbil, takže jsme v něm už zůstali. A rozhodně jsme nelitovali.

A jak to bylo dál? To se dozvíte příště...

Egypt - poprvé v letadle

Dovolenou jsem vlastně vybrala já. Muž mi dal v podstatě volnou ruku. Měl to být společný dárek ke třicátému výročí svatby. No a jak už to u nás dvou bývá, pár dnů před odletem u nás byla tichá domácnost. Syn mi naštěstí prozradil, že se můj muž docela bál letu. U nás obou to byla premiéra, jenže on to nedával a proto bylo dusno. U mě převážila zvědavost, radost z toho poprvé. Atmosféra doma, by se dala krájet. Snažila jsem se neprovokovat. Snad se mi to dařilo, tedy až na malinkatou výjimku...

Z domu jsme vyjeli 6. června ve 22:30. Těch 30 minut, co nám zbývalo do odbavení bylo nekonečných. Pak to chvilku utíkalo. Nejdřív prošly kontrolou kufry, pak my a na konec palubní zavazadla. Museli jsme odložit do velké plastové krabice mobily, tablety, foťáky, klíče a dokonce i opasky. O legraci nebyla nouze. Ledy se začaly lámat. Dusno ustupovalo zvědavosti. Na posuvný pás se položily malé kabelky a kufříky. Celé to projíždělio nějakým skenovacím zařízením. Jasně, že moje kabelka pískala. Takže si to zopakovala. Pak jsme prošli rámem.

Seděli jsme a opět čekali.

Jednu chvíli někdo na to staré piáno docela pěkně hrál.

Aspoň to trochu utíkalo.

V 0:30 jsme se usadili na židličky a znovu se dali do čekání.

Asi po 20 minutové frontě muž donesl 2 panáky Jagermistra,

aby ledy mezi náma rozcupoval na cucky...

Letecká společnost Smartwings mile překvapila.

Krátce po 1 hodině nás vyzvala k nástupu do letadla.

Prostory na palubě na nás působily docela stísněně. Uzoučká ulička, uzoučká sedadélka, maličká okénka. Najít svá sedadla trošku trvalo. Misto jejich čísla na letence, jsme měli hledat označení sektoru. Usadila jsem se u okénka sledovala, jak v 1:40 vzlétáme. Trochu mi to připomínalo obrovskou kolotočářskou houpačku - klec. Když se celá otáčela kolem své osy, v ní se mi skoro stejně zvedal žaludek. Byla jsem vzrušením celá bez sebe. Tak moc jsem se těšila.

Města pod námi svítila do tmy jako nádherné drahokamy. Pilot nám zahuhňal do éteru, kudy letíme. Vzal to přes Bulharsko, Bosnu, Hercegovinu a Řecko. Chvilkama to s námi trošku házelo, ale jinak byl let vcelku klidný. Tedy až na ten otřesný hluk motorů. Stejně jsem neusnula. Byla jsem moc rozrušená.

Někdy kolem 4. hodiny mě muž upozornil na svítání.

Tohle jsem viděla na své straně.

Okénko přes uličku nabízelo překrásnou podívanou.

Během ní se vystřídaly snad všechny odstíny červené a žluté.

Na mojí, západní straně byla jenom modrá mlha.

Když se rozpustila, achala jsem pro změnu nad zajímavými mraky.

Šedivý kontrastoval s jasně bílým, mléčný přecházel v téměř průsvitný.

A to nemluvím o těch roztodivných, slušných i neslušných tvarech.

Jakmile se pod námi objevila Afrika, byl s barevností ámen.

Postupně ji nahradila nehezká hnědo-šedivá barva pouště.

Při pohledu dolů jsme se s mužem divili, kde asi přistaneme. Pod náma byla jenom poušť, sem, tam nějaká cesta, ale nějakou osadu, město nebo třeba letiště jsme neviděli. Bylo to velice zvláštní vidět, jak se pobřeží vzdaluje a my letíme víc a víc nad pevninu.

Pak jsme šli na přistání. Házelo to s námi docela dost slušně. Hovor v letadle ustal. Jenom letušky pořád štěbetaly. To mě trochu uklidnilo. Ale stejně ve mě byla maličká dušička.

V Africe bylo příjemné teplo a docela větrno. V letištní hale Marsa Alam nás bleskově odbavili a my mohli nasednout do autobudů a ujíždět ke svým resortům. Pravda, řidič před uložením kufrů do busu natahoval ruku na bakšiš. Ale od nás se ho nedočkal. Nemohla jsem v najít peněženku s mincemi.

Vystupovali jsme docela brzy. Náš resort Hotel Sunrise Marina se nacházel v Port Ghalib.

Jak probíhalo ubytování se dozvíte příště.

Kdyby se vrátil čas...

Jedna písnička mého dětství tehdy velmi úspěšné zpěvačky mi na dlouhá léta učarovala.

Jako dítko jsem plně nechápala o čem vlastně zpívá. Ale moc se mi líbilo, jakým způsobem písničku zpívá. A nejen tuhle.

Jako puberťačka jsem si představovala svou budoucí první lásku. Budu na ni taky jednou tak láskyplně vzpomínat?

Jako dospělá žena vím o čem Hana Zagorová zpívá. Prožila jsem to...

A stejně jako ona bych neměnila...

Kdyby se vrátil čas,
já bych věděla co s ním třeba hned,
v sukýnkách svých dívčích let a dětských snů,
šla bych bosá za štěstím.
Kdyby se vrátil sem
den mých prvních střevíčků s podpatkem,
první kluk, co u dveří mě líbával,
stejný sen by se mi zdál, já to vím.
Stejně tak jako dřív šla bych běloučkým vláním,
krásně zmatená vším, co čeká mě dál.
A svět by mě hřál a nestačil přáním,
jedním slůvkem sníh by tál.
První vláha, první klásky,
první dráha, první lásky,
první vrátka na řetízky,
obrys tváře věčně blízký,
žár, který střídá mráz,
ach jé, kdyby se vrátil čas...
Kdyby se vrátil čas...
Ba ne, já bych neměnila klíč. Taky nač?
Vždyť je krásný první smích i první pláč,
první sen je báječný už tím, že byl.
Je to barevný cíl, který ve tmě ti září,
i když vítr a sníh stopy střevíčků tvých dávno svál
a čím jsi dál a výš,
chceš být prvním láskám blíž,
i když nikdy čas nevrátíš.
Je to něžné jako vánek,
je to moudré jako spánek.
Je to léto, první klásky,
první chvíle, první lásky.
Jde tam víla bosá v trávě,
zní tam píseň, která právě
po létech zpívá v nás,
ach jé, kdyby se vrátil čas...

A tady ji máte zpátky v čase.

 

Morseovka

Brouzdám si tak "facebukem", prohlížím jeden příspěvek za druhým a pokouším se najít nějakou inspiraci na dáreček. Koncem listopadu budeme mít setkání Ženského klubu. Takže bych měla vyrobit nebo zakoupit asi tak 15, (plus, mínus) drobností. Tahle sociální síť je plná všelijakých nápadů. Jako zdroj pro dárečky tentokrát nezafungovala, zato mě zase jednou hezky rozesmála.

Na základce jsem byla hrdou členkou TOM Otaslavice (turistický oddíl mládeže). A kromě ježdění na túry a putovní tábory jsme se taky úspěšně účastnili branných závodů. To se běhalo od jednoho stanoviště ke druhému a plnily se nejrůznější úkoly. Museli jsme umět zdravovědu, poznávat bylinky, znát zasady táboření, uvázat uzly a mimo jiné, taky umět přečíst morseovku. Mnozí z vás ji určitě taky znáte. Nebo alespoň víte, jak jednotlivá písmenka píší.

Moje jméno je takhle:

. _ . ruská zem

. erb

_ . národ

. _ akát

_ trám

. _ akát

Na FB na mě vykoukla úplně jiná morseovka. Taková Moravská, chlastací....

Z toho plyne pro mé jméno, že rumíček vypitý na ex způsobuje návyk, kterého když se chci zbavit, mám absťák a tudíž příště budu bumbat pouze té...