Dobrý nebo zlý?

Dobro a zlo by spolu měly žít ve vzájemné symbióze. Bez špatné zkušenosti nedojdeme k dobrým skutkûm. Aneb jak řekl klasik: všechno zlé je k něčemu dobré.

Ležela po operaci napojená na infuzi. Na posteli měla zavěšený sáček, který odváděl moč. Vedle něj visel druhý, napojený na drén z operační rány. Svět kolem sebe nevnímala. Občas ucítila v podbřišku tupou bolest při pokusu otočit se na bok. V ústech cítila hořkost. Během tří hodin od operace zvracela už čtyřikrát. Barva jejího obličeje se v bílém nemocničním povlečení úplně ztrácela.

Její manžel přišel na návštěvu. Suverénně vešel na oddělení. Pozdravil sestřičku a dožadoval se vstupu na pokoj. Sestra ho upozornila na nevhodnost buzení manželky, která po narkóze opakovaně zvrací a potřebovala by spíš odpočinek a spánek. Muž přesto otevřel dveře a vstoupil. Při pohledu na zelenou barvu manželčina obličeje mu úsměv zmrzl na rtech. Snažil se s ní mluvit, ale ona nebyla schopná vést rozhovor. Když jeho oči sklouzly na oba pytlíky plné barevné tekutiny, udělalo se mu nevolno. Odcházel domů sklíčený.

Další den zaznamenala žena změnu v chování svého manžela. Příjemnou změnu. Vydržela celou dobu jejího pobytu v nemocnici. Trvala i po propuštění domů. Jejich manželství dostalo další šanci. On si konečně uvědomil, co by v ní mohl ztratit...

Prší a leje

Hezké a hlavně příjemné páteční odpoledne strávené společným nákupem, spojeným s vyzvednutím fotek a videa z promoce jsme s manželem chtěli zakončit nejedním zdravotním chazeným chmelovým mokem. Kluci "nadšeně" uklízeli nákup zatímco já se čančala do naší hospůdky. Sotva jsme vystrčili paty ze vchodových dveří, začalo krápat. Byl to takový letní nepřetávající teplý deštík. Nějak moc se po něm vzduch neochladil, ale jako závlaha zafungoval dobře. Vrátili jsme se domů, abychom si mohli vyslechnout nejapné poznámky našich dětí o kráčení mezi kapkami deště.

V sobotu jsem oba kluky sbalila a jelo se na domeček. Jeden sekal trávu v zahradě a druhý chystal gril. Jelikož podpalovač pepo zůstal doma ve městě, hezky se u toho zapotil. Já se zatím věnovala tátovu obýváku. Se zvlhlýma očima jsem roztřídila jeho oblečení pro charitu a do sběrného dvora a pak se s vervou pustila do zaplňování prázných vitrínek. Obývací stěna je jen o malinko mladší než já. Máma ji měla vždycky plnou hrníčků dušičkáčů, ručně malovaných skleniček a jiných lapačů prachu. V Kuchyni jsem už dřív vystavila nádhernou porcelánovou soupravu s motivem Prodané nevěsty. Obývák se zaplnil starožitným sklem a porcelánem až teď.

V podvečer jsme s mužíčkem opěr vyrazili do naší hospůdky. Tentokrát jsme cestou nezmokli. Přisedli jsme ke známým a s chutí vypili první pivo. Teprve pak začalo pršet. My jsme pod pergolou nezmokli, narozdíl od těch vodníků pod slunečníkama. Tohle byl pravý letní déšť. Na jedné straně docela hustě pršelo, na druhé svítila modrá obloha. Škoda, že jsme neviděli duhu, určitě si někde blízko rozbalila svůj krásný barevný kabátek. Dokonce se po dešti i trochu ochladilo, což bylo docela příjemné.

Ráno se mi vůbec nechtělo vstávat do práce. Bylo sice málo lidí, ale to příšerné dusno a vedro nás všechny ubíjelo. Kolem páté večer to začlo. Kapky vztekle bubnovaly do oken. Blik a elektřina byla odpojena, jelo se na záložní zdroje a zelené zásuvky. Ty normální, bílé, nefungovaly. Sešeřilo se. Déšť nabíral na síle. Stála jsem na pracovně a s otevřenou pusou se dívala, jak provazy vody bičují stěnu nemocnice doslova všeni směry. Z prava, zleva, ze spodu i zhora. Když se v okně zablesklo a zaburácel hrom, měla jsem dost. Kolegyně vtipně poznamenala, dívajíc se na šílenou vodní smršť, že se venku všichni čerti žení. Abych odlehčila svému zakořeněnému strachu z bouřek, svatbu pekelníků jsem okamžitě s nevybíravým slovníkem zrušila a její účastníky poslala ke všem svatým. Chvilku po konci služby déšť skoro přestal. Záložní generátor umožnil jen velmi sporé osvětlení v suterénních šatnách, takže při rachlosti v převléknutí jsem určitě vytvořila nový světový rekord. Manžel na moji esemesku, aby pro mě přijel, reagoval s naprostým klidem dalším sledováním tv pořadu doma v suchu. Naštvaná a vystrašená jsem si vrazila sluchátka do uší. To abych neslyšela všudypřítomný hrom burácející v kratičkém intervalu za bleskem. Samozřejmě, že jsem všechno slyšela i přes hudbu. Doma jsem si rychle ustlala a zalehla do peřin. Na manželovo, co je s tebou a kdo ti co provedl, jsem vůbec nereagovala. Se zavřenýma očima jsem si strašmě moc přála ihned usnout, nevnímat pokračování bouřky. Spát a nechat i zdát nějaký hodně příjený sen...

Snědá a bílá kůže

Každý máme svoji vlastní identitu. A každý se s ní sžíváme po svém. Homosexuálové a transsexuálové to nemají zrovna jednoduché. A to nemluvím o hermafrositech. Nedávno jsem dočetla zajímavý příběh jednoho z nich.

Od malička slýcháme o Romech, jak jsou ve své většině nepřizpůsobiví. Jak někteří z nich umějí využívat náš sociální systém aniž by hnuli prstem a museli pracovat. Nejsem rasista, to ne. Vždyť mám také snědou kůži, jako oni. Ale když mě přepadli, začala jsem být vic opatrná, začala jsem se víc bát. V mém okolí žijí romské rodiny, které jsou velmi slušné. Žijí zde také bílé rodiny, které těm romským nesahají ani po kotníky.

Když měl táta narozeniny, měla jsem denní. Na druhý den ráno jsem koupila kytku v květináči a bonbobiéru a jela mu popřát. Byl hodně navztekaný. Prý narozeniny měl včera. Začal mi nadávat. Ve zlosti řekl, že jsem stejná...jako moje biologická matka. Jeho slovník byl slušně řečeno vulgární. Odjela jsem v slzách. Vím, že to tak nemyslel, ale bolelo to tak, že moje auto zastavilo pár milimetrů před stromem. Za pár dnů se zklidnil a zase bylo všechno fajn. Ale ve mě hlodal červík pochybností. Musela jsem zjistit, kdo vlastně jsem. Přes 40 let jsem byla vděčná, že mě naši v děcáku našli a vychovali. Když po mě moje vlastní máma nikdy nezatoužila, nechtěla jsem ji nikdy hledat ani já, Až teď. Manžel a vlastně celá moje rodina se mi to pokoušela rozmluvit. Jen jeden člověk mi rozuměl. Šlo o to zjistit, kdo se skrývá v mé snědé kůži. Kamarád Š. jel se mnou do města, vyhledat v matrice záznamy před mojí adopcí. Prozradím jen, že původně jsem slovenka. Neulevilo se mihned, ale až za deší dobu. Nejprve bylo třeba se s tím srovnat. Táta, který mě vychoval o ničem neví. Prošvihla jsem ten správný okamžik mu ro říct a taky se bála jeho reakce.

Zpočátku jsem se za svůj původ styděla. Pokaždé, když v médiích proběhla nějaká kauza s Romy, snažila jsem se být neviditelná. Pak přišly přijímačky a vysoká. Spolužák, Rom, mluvi o své národnosti otevřeně a beze studu, až jsem se za své myšlenky nejednou zastyděla. Když se vybíralo téma na bakalářskou práci, zvolila jsem multikulturní ošetřovatelství. Moje vedoucí mě navedla na komunikaci Romy. Až teprve při vyhledávání materiálu, jeho pročítání a zpracování mi postupně docházelo, kdo vlastně romové jsou. Proč jsou takoví jací jsou. Hltala jsem jejich historii, tradice i současnou situaci jako hladový pes. Osvobodila jsem sama sebe.

Dnes už se nestydím za svůj původ. Něco dobrého jsem dokázala pro všechny Romy.

S manželem jsme vychovali dvě děti. Oba kluci mají maturitu. Oba studují dál.

Mám dobrou práci, která mě baví i docela slušně živí. Doplnila jsem si vzdělání na vysoké škole.

Můžu být hrdá na svou barvu kůže. Dokázala jsem to, co u bílých je normální a vcelku běžné.

Už nejsem uvězněná ve snědé kůži, já v ní naplno žiju.

Zklamání

Dnes jsem dostala nepříjemnou informaci. Bylo mi z ní všelijak. Budu si muset hodně otevřeně promluvit se svým synem a nejspíš udělat opatření, do kterých se mi moc nechce. Ale co naplat, malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti. Problémy jsou od toho, aby se řešily. Přišla jsem domů, manžel pochrupoval u Komisaře Rexe, tak jsem si lehla vedle něj a za chvilku jsme spinkali oba dva. Dvacet minut krátkého spánku mě dokonale osvěžilo. Dalších dvacet minut jsem dávala dopořádku "uklizenou" kuchyň, teprve potom sedla za PC a hledala a hledala až našla. Potřebuji nové venkovní dveře. Výběr je hooodně velký. Dřevěné, plastové, kovové, s komorovým systémem i bez, s okenními průhledy a s různým stupěm bezpečnostních prvků. Podle toho se také odvíjí cena. Párkrát jsem jen hlasitě vydechla. PC máme u kluků v pokojíku. Při každém pohledu na synovu postel se moje myšlenky rozběhly kam neměly. Tak jsem si hledání dveří zpříjemnila hudbou. David Garrett nezabral, patrně proto, že mi ho poprve syn pustil. Sáhla jsem po klasickém metalu, ale ten mou mysl víc rozbouřil než uklidnil. Hlavou mi blesklo, kamarád Š. by věděl, jak se dostat do pohody. Copak asi dělá? Než jsem začala psát smsku, kterou jsem nakonec neodeslala, prsty se mi rozběhly po klávesnici aby napslaly do vyhledávače krátké slovo Muse. pustila jsem si celý jeho koncert, abych nemusela překlikávat jednu skladbu za druhou. Tyhle písničky v něm byly také. Ale nejen ony:

Tohle je písnička z Twilight ságy. Viděla jsem první dvě části, ale neoslovily mě. Jen ta hudba mi zůstala v hlavě. Letící bílý míček a melodie dporovázející upíří hru. Kamarád Š. se potutelně usmíval. On jako kdyby věděl, že až mi Muse o několi týdnů později pře ICQ pošle, začnu ho naposlouchávat a zalíbí se mi. A když uslyším tuhle písničku, neomylně prohlásím, že je z upírů :-)

Tahle pohodovka pomalu mazala chmury z hlavy. Nazpíval ji i Micahel Buble , George Michael nebo Vojta Dyk a pokaždé je to jakoby trochu jiná písnička, která umí pohladit a potěšit. Vím, že mi hudba pomůže když je mi ouvej. Ještě to umí jeden můj známý. Viděli jsme se jen jednou. Komunikujeme spolu mobilem. Jsme na sebe asi nějak zvláštně telepaticky napojeni, píšeme si, když ten druhý potřebuje povzbudit. Před chvilkou mi přišla od něj smska :-)

Upsiring je osvěžující, vyzývá k boji. Dveře mám skoro vybrané, rozhoduji se mezi dvěma variantama. V hlavě mám uklizeno a na svět se dívám opět s úsměvem. A přišla mi druhá smsmka. Tak nashledanou

Černobílý svět

Jsem jako utržená z řetězu, během jednoho týdne už druhý film. Líbi se mi možná ještě víc než Atlas mraků. Stručný obsah filmu si můžete přečíst v oficiální upoutávce distributora. Trailer je s titulkama, film byl v češtině. Velmi stručně řečeno, režisér Tate Taylor rozehrál příběh o pošlapaných liských právech černošských služek v bílých rodinách. Příběh o snaze bílé dívky Skeeter zveřejnit letité zkušenosti těchto černých adnělů.

Ani nevím,kde jsem na tenhle fillm narazila. Pravděpodobně v některém blogu jako součást výčtu těch nej filmů. Byla to moc dobrá volba. Závěrečné titulky jsem pro slzy skoro neviděla.

Kdysi běžel v televizi seriál Kořeny. Vyprávěl o osudech černocha, zavlečeného do otroctví. Tyhle pomocnice v domácnostech sice nebyly otrokyně, ale někteří z jejich předků ano. Vydělávat si ani ne za minimální mzdu na živobytí uklízením jim bylo takříkajích předurčeno. Jinou práci nesehnaly. Pokud vychovávaly bílé děti, nesměly je nijak trestat. Při vaření musely k ochutnávání pokrmu používat vlastní nádobí uložené odděleně od ostatního. V některých domácnostech nesměly používat vlastníma rukama naleštěnou, téměř sterilně čisťounkou toaletu. Pomáhaly ve výchově dětí "svých" vychovaných dětí, z nihž mnohé na svou lásku k nim jakoby pozapomněly. Některé pomocnice měly vztah se svou zaměstnavatelkou dobrý, jiné špatný. Bylo napínavé pozorovat, jak se jedna z bílých dam snaží učit právě od své úplně první služebné, jak mezi oběma vzniká křehké pouto přátelství. Rozesmutnilo mě doznání matky Skeeter o neuvěřitelně kruté výpovědi pro jejich pomocnici. Když se matka svoji chybu pokusila napravit, zjistila, že stará černá žena, kterou její dcera milovala, mezi tím zemřela. Jako hojiná mast na mě zapůsobilo poděkování pomocnic slečně Skeeter, za vytrvalost při sepisování jejich životních příběhů vydaných v knize. Když celý kostel děkoval skromné černé Aibileen, která jako první našla odvahu a svěřila svůj příběh Skeeter, byla jsem na ni tak pyšná. Konec jsem proplakala, nemohlo to skončit šťastně, to by byl slaďák a ne ten nádherný film, který vám tady doporučuji. Silný příběh mě vtáhl dovnitř. Vím, je to umělecké dílo, není to dokument. Ale stejně je v něm tolik bolestné pravdy. Je poplatný i v dnešní, moderní době. Krádný zážitek vám přeje

Bylo to krátké leč intenzivní

Neděle odpoledne. Muž sedí u Formule 1. Já na PC u korektuy textu, který jsem díky škole zanedbala. Z obýváku se najednouozve: "Mamóóóó´, honééém!"

Všeho nechám a letím za ním. Má tam puštěné Óčko Gold, tenhle klip:

Říkám mu: "Stejně to byl bezva seriál, krátký, leč intenzivní."

Když se objevil asi za půl minuty On, dodala jsem: "To je chlap, svýho času jsem z něj málem ucvrkávala."

Manžel se vševědoucně usmál a pak si začal hladit neexistující Sandokanův plnovous.

Pak jsme se začali oba smát jako puberťáci :-D

A tady je charismatický Kabir Bedi v době své největší slávy a v roce 2013

Fotka

V pátek jsem byla (po noční) přes den taková "oundaná". Manžel se jel odpoledne s kamarádem vykoupat na přehradu. Stahoval mě, ale já přírodní koupaliště zrovna dvakrát nemusím. Když mám vlézt do vody, stávám se schizofrenikem. Druhá osobnost se mě snaží přesvědčit, že právě v této vodní nádrži je plno dravých, masožravých ryb. Když už náhodou mé já se zdravým rozumem vyhraje, já čistě náhodou vlezu do vody, stačí aby se jedna jediná vodní rostlinka otřela o mé tělo. Rychlost s jakou vystřelím na osušku by mi záviděl i Bolt. Takže moje volné odpoledne jsem totálně zabila jednou klikačkou na FB. Parádně mi vyčistila hlavu.

Muž mi po 17. hodině zavolal abych přijela na kole ním. Seděl s pivem před sebou na poloprázdné zahrádce. Za chvilku přišla teta z X-tého kolene s rodinou. Měly jsme obě z tohoto náhodného setkání velkou radost. Vídáme se hodně málo, tak je nám to vzácné. K poslechu hrála živá hudba. No, hrála je silné slovo. Spíš by se hodilo courala. Byla to část skupiny, která to parádně rozbalila minulý týden na přehradě. Tam váleli, narozdíl od ufňukaného přehrávání na zahrádce. Když začali hrát To se nevrátí, nejprve jsem měla radost. Jenže oni to hodně zpomalili a navíc neuměli slova. Ani manžel nebyl nadšený, krátce před 20 hodinou zaplatil, sedli na kola a jeli domů.

Kousek od našeho, za kruháčem, na zahrádce hospody hrála hudba. Tahle hudba byla něco jiného. Nebyla živá, nebyla utáhaná , byla dobrá. Co na tom, že hrála v hospodě poslední cenové kategorie, na zahrádce vyladěná jako plážová, přímořská. Sedli jsme, muž dal další pivo. DJ hrál božsky. Mixoval country se strýma peckama. Jedna hitovka střídala druhou. jeho písničkový vkus se líbil i mé polovičce. Když jsme se dohadovali, kdo že zrovna tuhletu písničku zpívá, šel se manžel zeptat a přitom zjistil, že DJ zná. Nechal mi dokonce zahrát písničku od Springsteena. Moc nás tam nebylo, ale skoro všichni jsme se na lavicích kývali do rytmu a zpívali písničky. Někteří dokonce využili i karaoke. Já ale ne. Bylo mi hezky, tak proč to kazit mojí neumělou produkcí. Jeden pár to nevydržel a začal tančit. Moje snaha vyhecovat manžela byla marná. Ale když DJ pustil následující písničku, poznala jsem ji hned podle prvních taktů. V jeden den hned dvě parádní písničky, to bylo něco.

Manžel nemanžel, šla jsem trsat za sympatickou štíhlou blondýnkou v kratičké sukni a trochu víc rozložitým pánem ve vzdušném plážovém kompletku. Obě jsme si zpívaly česká slova této pecky, naučená ze zábav. Paní očividně chodila na Keksy a Kontakty. Když písnička dohrála, postavil nás onen muž těsně vedle sebe, líčko na líčko, že si nás vyfotí. Až byl spokojený s naší pózou, poodešel kousek dopředu. Přemýšlela jsem, čím nás asi tak vyfotí. Že by měl v kapse mobil? Muž se na nás ještě jednou hezky usmál. Otočil se, předklonil se a pak si stáhl ty nádherné plářové šortky aby nás vyfotil svojí bílou zadnicí... Ten smích musel být slyšet po celém sídlišti, na jehož okraji zahrádka je. A to jsme chtěli jít ve 20 hodin domů. Tahleta srandička rozproudila náladu. Když se přehoupla 22 hodina, musel DJ produkci ukončit. Na závěr nám pustil nádhernou písničku. Opět stačily první takty abych ji bezpečně poznala. Tentokrát manžel neprostestoval, poslušně se ke mě tiskl tělo na tělo při nádherném ploužáku. Jak už jsem jednou říkala, písničku zná skoro celý Prostějov. I tentokrát jsme zpívali všichni český překlad kapela Keksy: To se nevrátí ...

Vůbec jsem nečekala, že páteční večer bude takhle krásný a tolik veselý.

Co mám ráda

Je to pár dnů, kdy mě v práci doslova šokovalo přiznání jedné kolegyně. Chodí do práce nerada. Občas se v noci zbudí se strachem, že ráno půjde na směnu. Před noční je prý strašně vystresovaná. Jestli si myslíte, že je to "čerstvá" sestřička, tak se šeredně pletete. Je starší než já. Dřív pracovala jako zdravotní sestra, později si dodělala školu a učila na zdravce. Zhruba před rokem se vrátila do praxe, na směnný provoz. Když se nás zeptala, jak to máme, nechápavě se po nás dívala.

Máme to hodně podobné. Někomu ranní svtávání nevadí, pro mě je to očistec. Když odcházím z domu, v uších prima hudbu, je mi fajn. Ráda pozoruju lem vysokých stromů na okraji lesoparku. Sem tam některý vykukuje nad ostatní. Je to zelená nádhera ve něstě. No a když se setkáme před nemocnicí s kolegyněmi, mám pusu od ucha k uchu. Těšíme se na sebe. I na ty občasné žabomyší války, kterým se v převážně ženském kolektivu asi nedá vyhnout. Samozřejmě že se těším na pacienty, na samotnou práci s nimi. Jistě že jsem ve stresu. Je to odpovědná práce, kdybych ji flákala, mohla bych udělat chybu. Nemuselo by se stát nic strašného, ale mohla bych zavinit poškození pacienta. Nic horšího nechci přivolávat. Musíme být celou směnu ve střehu.

Dotyčná kolegyně to má postaveno asi jinak. Když se zeptáme na důvod jejího strachu, nedokáže odpovědět. Přitom technicky téměř všechno zvládá docela dobře. Můj kamarád a bohužel bývalý spolupracovník měl problém se směnností. Nezvládal změnu denního režimu při střídání denních a nočních služeb. Příliš ho to vyčerpávalo. Práci jako takovou měl ale moc rád a bylo to vidět.

Cestou z práce jsem o jejích smutných slovech hodně přemýšlela. Napadlo mě, co a proč mám ráda já: (kromě práce)

• Nemohla bych existovat bez své rodiny, manžela a obou kluků. Nejšťastnější jsem, když je nás všech 5 pohromadě - mladší syn má stronovou lásku. Připadám si jako kvočna se svými kuřátky.

• Hudba je mou součástí, bez ní to nejsem já, mám ji v genech, prodí v mi v žilách.

• Přátele, kteří jsou tu pro mě a pro které jsem tu já, kdykoliv se budeme potřebovat.

• S radostí čtu knihy a příběhy ve kterých se strašně ráda dobrovolně ztrácím.

• Ráda pozoruju a fotím východ i západ slunce. Poslední dobou čím dál krásnější a nádhernější.

• Ráda tvořím, pletu, vyšívám, vypichuju patchwork. Taky mě baví sekat trávu. Práce na baráku je fajn v tom, že jeden hved vidí její výsledky. No, občas se nestačím divit, co jsem to vyvedla...

• Mám ráda grilované kuřecí prsíčko se sladkou chilli omáčkou z naší oblíbené hospůdky U Dudka. Taky už umím díky Martinovi udělat milovanou "Aspergerskou" rajskou. Taky můžu špagety nebo lasaně. Mňam.

• Baví mě dělat lidem radost. Někdy stačí obyčejný úsměv a nálada je hned o stupeň lepší. Vidět radost v očích obdarovaného je pro mě odměna. Nejsem svatá, samozřejmě, že taky ráda dárky dostávám. Jen je pro mě zadostiučinění, když můžu udělat někomu den příjemnější, šťastnější, veselejší.

Radosti není nikdy dost. Co vám zpříjemňuje život?

Atlas mraků

Hned tři režiséři: Tom Tykwer, Lana Wachowski a Andy Wachowski uvedli roku 2012 do kin film podle stejnojmenné knižní předlohy Davida Mitchella Atlas mraků. Mým synům se moc líbil a tak mi ho doporučili. Nalákali mě na hvězdné obsazení: Tom Hanks, Halle Berry, Hugh Grant a Suan Sarandon. Nezapomněli dodat, že je dost náročný na pochopení. Musím přiznat, že měli pravdu pravdoucí. Možná kdybych si dopředu přečetla nějaké recenze, byla bych mnohem dřív v obraze.

Oficiální text distrubutora říká, že filmová adaptace vypráví šest žánrově odlišných příběhů, které se odehrávají v různých časech a na různých místech od začátku 19. století až po postapokalytickou budoucnost. Film zobrazuje myšlenku kontinuální propojenosti našeho bytí a především našich činů napříč časem a prostorem, kde všechno má svoji příčinu i následek, smysl, kde se vrahova duše promění ve velkého hrdinu a kde jediný laskavý skutek v přítomnosti vyvolá revoluci v daleké budoucnosti.

A co na to já? Začnu od konce. První moje slova po shlédnutí filmu byla: "Tak to teda byl film!" Myšleno v pozitivním smyslu slova. To, jak se v závěru všech šest příběhů propojí je úžasné. Velmi zvláštní je, že herci jsou obsazení do dvoj i troj rolí. Zajímavé byly všechny dějové linky. Záchrana života notáře a účetního Adama Ewinga otrokem během plavby do Spojených států před hamižným doktorem Goosem. Proces tvorby skldby Atlas Mraků homosexuálem Robertem Frobischerem. Setkání novinářky Reyové s Rufusem Sixsmithem, Frobischerovým přítelem. Útěk Timothyho Cavendishe a jeho přátel z nedobrovolného věznění v domově důchodců Aurora. Poslední rozhovor Archiváře s jídlonoškou Sonmi v daleké budoucnosti, před její vraždou, o pokusu vymanění se z totalitního systému. Retrospektivní vyprávění Zachryho podané v nářečí...

Všechno souvisí se vším.

Slova tchána oproti slovům Adama Ewinga:

Je jedno co děláš, vždy to bude mít jen hodnotu kapy v nekonečném oceánu. Copak oceán není jen velké množství kapek?

Je to nádherný film se silnými myšlenkami. Mohu jen doporučit.

Ošklivé káčátko

Ošklivé malé káčátko,

budeš kouzelnou bílou labutí.

Anderson řek to pohádkou,

změna za dveřmi už stojí...

To není z mé hlavy, jsou to slova písničky dua Hložek, Kotvald.

Nevím jak to měli kluci, ale my holky jsme v době předpubertální a pubertální občas slýchaly, že se z nás jednou stanou krásné a přitažlivé ženy.

Jenže když jsme se podívaly do zrcadla...když jsem se podívala do zrcadla, viděla jsem malou holku o které máma říkala, že mám mohy jak hůlky do betonu. Sama sebe jsem viděla asi takhle:

Na tváři plno uhříků. Nos, taková malá bambulka, trochu "pršatá", posazená mezi velkýma hnědýma očima, které se na svůj odraz v zrcadle nerady dívaly. Vlasy se mi kroutily a mastily takovou rychlostí, jak jsem si rozhodně nepřála. Vytvořit nějaký normální účes bylo hodně úmorné. Jediné, co jakž takž ušlo, byly moje dívčí vnady. Přiroda mi nadělila tak akorát do velikosti i tvaru. Břicho nebylo sice úplně placaté, ale to zas tolik nevadilo. Klidně jsem mohla nosit tričko zastrčené v kalhotech a vypadalo to ucházejícně. Křivé prsty na rukách mi zůstaly až do dneška. Špičatými lokty jsem se nikdy neuměla bránit. No a nohy, to byla jedna velká hrůza. Vystouplá kolena oddělovala krátká, široká stehniska od tenoučkých lýtek. No prostě hrůza se na mě podívat. Jedna velká nesouměrnost. Když mi táta jednou řekl, že v těch nových bikinách vypadám dobře, měla jsem dojem, že bude muset štando péde navštívit oční amnulanci, protože přichází o zrak. V roce 1984 vyšla deska Hložka a Kotvalda Ošklivé malé káčátko (na druhé straně byla Santa Monika), tak mi ji rodiče za 12 korun koupili. Od té doby pořád čekám, kdy ze mě bude ta nádherná bílá labuť...

Oslava ve velkém, aneb Rock Memory Of 2014

Nastal čas, všechno pořádně oslavit. Narozky, výročí, státnice. Kdykoliv se mě někdo zeptal, jaká byla oslava, musela jsem říct, že ještě žádná. Takže čas dozrál a já s radostí spojila poslech oblíbených kapel mého mládí s mírným alkoholovým opojením. Aneb jak říkávala moje máma: Vzhůru do bezvědomí, střízlivé nás nedostanou...

V sobotu 12. 7. 2014 v 17:25 jsme tedy vyšli svižným krokem, aby nám neujel svoz. V autobuse bylo hodně těsno a hodně veselo, tak jak to má před velkou akcí být. V 18 hodin se Plumlovská přehrada začala plnit. Žízeň jsme uhasili pivem. Zábavu rozproudil švagřík: Ona s tím titulem dostala i rozum, konečně pije pivo... To ale netušil, že když moderátor oznámil zahájení 7. ročníku Rock Memory Of kapelou ATD, šla jsem si koupit první kotel ferneta.

ATD hrají písničky z repertoáru Pražského výběru. Při písničce Pražákům těm je tu hej to manžel nečekaně rozbalil přímo u stolu. Jeho taneční kreace byly naprosto jedinečné, pobavil nás dokonale.

Druhá v pořadí byla kapela Plus. Když hrávali v době před mými 20 kily, tak teda nic moc, ale dnes byli jednoznačně super. Při prvních tónech Summer Of 69 jsem se odtrhla od rodiny a šla pařit pod pódium. Vydatně mi sekundovala jen o maličko starší kolegyně. Plusi hráli písničky z 80. let. Tehdy jednu písničku hrálo víc skupin, každá s jinými českými slovy. Tehdejší režim byl neúprosný, angličtina se neodpouštěla nejen v textech, ale také v názvech kapel. Třeba skupina Keks se musela přejmenovat na Rytmus...Proto když Plusi hráli už druhou písničku Kontaktů, Teta Líza (Take it Ease), vypadalo to, že Kontakti opravdu obnoví repertoár o nějakou tu původní písničku. Jak slíbili na Prostějovských Pivních slavnostech. Zatímco Plusi jeli svou spanilou jízdu, při každé další písničce, třeba téhle, naše pobavené pohledy říkaly: To ne, to není možné, nejsme tak staří a přitom jsme se královsky bavili.

Plusy vystřídali Keksy. Stihla jsem pouze rychlé WC a jeden Fernet. Upíchla jsem se přímo u zábran pod pódiem, ale nepříliš dobře seřízené bedny mě donutily ustoupit pár řad dozadu. Bylo osvěžující, že pořadatelé změnily pořadí vystupujících skupin. Někteří hudebníci se tak nestihli dostat do vlivu alkoholu a zpívali i hráli parádně. Je s podivem, že si mě manžel v tom moři lidí pokaždé našel. Mohli jsme spolu miniploužit na Perly bílé (Gyöngyhaju lany) a já si mohla opřená o něj zabulet na nádherná slova ještě krásnější písničky To se nevrátí (My Hometown). Je to taková kultovní záležitost, tahle perla mezi texty Keksů. Dovolím si tvrdit, že ji zná skoro celé prostějovsko, nejen mojí generace...

Na Quercusy jsem si dala pohov a dalšího ferneta. I když on to pohov až tak úplně nebyl. Sotva začly první tóny pecky ACDC Higway to Hell, hráli jsme s manželem mezi stoly na imaginární kytary a kývali se v tom správném rockerském rytmu, za výrazné podpory sousedních stolů. To prostě nejde jen tak stát při Takové písničce.

No a stal se takový malý zázrak, přijela moje kamarádka s manželem. Měla přitom směnu až do 21 hodin. Sešly jsme se tři holky i s chlapama, které dřív vymetaly jednu zábavu za druhou. A sešly jsme se na tu nej skupinu - Kontakt. Zpívaly jsme s nima jednu písničku za druhou. Kontakti opravdu hráli skoro jen svoje tehdejší staré pecky. Jako úplnou novinku nasadili mého kdysi hodně oblíbebeného Don Chuana (St. Elmo s Fire). Je to k neuvěření, ale po víc jak 20 letech nám všem třem "Gráciím" český překlad naskočil, jako bychom byly na posdlení zábavě včera. Stroj je stadion, tak na tuhle písničku Berniho Paula jsem si kdysi těžce zvykala. Pak se to zlomilo, dokonce mám doma jeho LP. Nechyběla naše hymna Mafie - (Just What I Needed). Jako každá z předchozích, i tato kapela vzpomínala na hudebníky prostějovska, kteří jsou v muzikantském nebi a vzdávala jim hold. Když Pepa připomněl, že u pódia už navždy bude chybět jeden mladý muž, který sice nebyl muzikant, ale hudbu miloval, vhrkly mi slzy do očí. A když potom dodal, že mu tam nahoře dělá společnost jedna mladá veselá sestřička, zesmutnělo nás docela dost. Už nevím, kterou písničku jim věnovali, ale les pohupujících se ruk nad hlavama rozehnal smutek.

Rock Memory Of se chýlil k závěru, ještě všechny účinkují zapěli společně Le It be a byl konec. Dostala jsem svého prvního ranního ferneta a šlo se domů. Do mámina "bezvědomí" jsem měla sakra daleko, ale byo mi strašně fajn. Koncert mě nabil pozitivní energií. Nebyl to jen mírný "dráček", jak by jste si mohli myslet. Na rtech mi hrál úsměv a uvnitř ve mě byla pohoda. Žádný stres. Žádný smutek. Prostě mi bylo hezky. Nejraděj bych ten krásný pocit poslala všem lidem, ale ono to dost dobře nejde. Není to škoda?

Jsem bacilka

Na 11:00 hodin mán být být v Olomouci, ve 12:00 začíná promoce

10:10

Volám švagrové. Ona se totiž rozhodla, že na promoci pojede. Chtěla, brnknout, kdyby jí do toho náhodou něco vlezlo, abychom na ni nečekali. Klaplo to. Manžel ještě poletuje po bytě v trenýrkách, švagrová stojí ve dveřích a obě se jeho pobíhání smějeme. Obvykle takhle totiž poletuju já. Když se souká do očividně menších kalhot, smích se stupňuje. Kalhoty se drží a vypadá to, že neprasknou. Tedy pokud nebude dávat ruky do kapes.

10:30

Konečně odjíždíme od garáže. Cesta obvykle trvá 20 - 25 minut. Kdybychom měli dálniční známku, zkrátí se na 10 - 15. Ale přece nebudeme kupovat známku, když po dálnici jezdíme minimálně a ještě za takový hříšný peníz...Manželovu logiku proklínám celou cestu. V autě si ještě pročítám slavnostní slib, který budu číst. Mám strach, abych se nezakoktala.

10:55

Vjíždíme do Olomouce. Šance stihnout začátek je ne nulová. To nás ještě čeká objížďka přímo v centru. Nálada v autě je stále veselá. Přece se nebudu mračit skrz 10 minit nedochvilnosti. Tradice se má dodržovat. Když pozdě na státnice, tak pozdě i na promoce.

11:10

Vyrazila jsem z auta jako neřízená střela. V v sále č. 2 už všichni sledovali promoci z auly v přímém přenosu. Neprošvihla jsem nic důležitého. Přivítaly mě rozesmáté tváře a rozevřené náruče. Některé z nich už převlečené v talárech.

Začalo udělování instrukcí, jakým způsobem budeme vcházet a že paní Chudobová půjde na druhou fanfáru jako úplně první a postaví se až k závěsům. V ten moment se moje kolena proměnila v rosolovitou hmotu. Vzápětí mi změkla ještě víc, když mi ta milá paní řekla, abych to nespletla jako kolega na obrazovce (čekal na poděkování za přečtení) a po přečtení slavnostního slibu odkráčela zpět na svoje místo. Aby nás všechny uklidnila, dodala, že na You Tube by přebrepty a zakopnutí určitě líbily, S pocitem, že se stanu mediální hvězdou, jsem poslouchala další doporučení. Takže, první se po přečtení svého jména ukloním děkanovi, poté publiku, ale musím přitom vystoupit z řady. Pak budu vyzvána k přečtení slibu. Při skládání slibu přiložím dva prsty na insignii a řeknu slibuji. Opět budu hypnotizovat děkana, protože na ním stojí fotograf. Na své místo se vrátím hodně širokým obloukem....

12:00

Hraje druhá fanfára, vstupuju jako první do auly plné rodin a známých. Hezky pomalu, s úsměvem na rtech. Užívám si tu chvíli. Během toho krátkého pochodu mi konečně dochází, co jsem dokázala. Jsem šťastná jako blecha. Můj úsměv je vysoce nakažlivý. Usmíváme se všichni, někdo od ucha k uchu, někdo jen se zavřenou pusou. Kameraman i fotograf. Dokonce se během slavnostního aktu usmívá hezky ze široka i děkan, když se po nás několikrát podívá. Při čtení slibu mi to jde úplně samo. Plynně, s důrazem na těch správných místech. Po pochvale spolužačky : Jako hlasatelka, jsem vyprskla smíchy. Po předání diplomů a odznaků nás ale všechny humor přechází. Nastupuje dojetí. První oči vlhnou už při děkovné řeči naší A. H. A dílo zkázy dokonává Gaudeamus Igitur. Ještě že máme ty papírové kapesníčky v dlaních. Bulíme skoro všichni.

Když odejdou honorabilis, osušíme slzičky a celí natěšení se stavíme do jednoho chumlu ke společné fotce

Na dotaz jestli budeme házet čepice zazněl aulou jednohlasný souhlas

Na téhle fotce jsou vidět všechny moje emoce. Přijela za mnou moje spolužačka ze zdravky, která teď dokončuje druhý ročník VŚ, takže už se moc těším, až jí to za rok budu moct oplatit a pogratulovat k ukončenému studiu.

Zašli jsme na oběd. Neteř nám doporučila několik restaurací, nezi nimi i Mexickou.

Manžel si dal biftek, švagrová tortilu, já buritos.

Překvapení na konec. Krásný dáreček od švagrové.

Svíčka vonící po kávě. Ona ví, jak mulju kafíčko.

Večer mi doma manžel řekl, že jsem bacilka. Bylo to takové něžné.

Smutno

Zítra mám promoci. Měla bych být natěšená, možná i malinko pyšná sama na sebe, že jsem ve svém věku dokázala úspěšně dokončit vysokou školu. Místo toho mě stravuje smutek a slzy se mi derou do očí. Na společný mejl naší bývalé třídy chodí zpávy o tom, jak se každý těší, jak se jim scházejí rodiny, jestli 15 lidí na slavnostní promoci není moc, jestli si vzít uzavřené lodičky nebo otevřené boty. Nejprve se nad vesele sepsanými mejlíky usměju, ale vzápětí mi zvlhnou oči. Kdo mě půjde na promoci? Manželova máma řekla, že na takové akce není. Přitom se o studium zajímala a ptala se, jak mi to jde. Synovéjsou coby vedoucí na táboře a nemůžou odtud odjet. Prý ani na těch pár desítek minut, protože se dokončují přípravy k závěrečné celotáborové hře. Manžel nejprve vyhrožoval, že bude muset jít na schůzku pracovního úřadu, ta je naštěstí jiný den. Teď se nemůže vlézt do oblekových kalhot, přibral. O svém problému ví pár měsíců o státnicích celý jeden měsíc. Švagrová slíbila, že půjde, ale když jsem jí dnes volala, nebyla příliš nadšená. Znovu mi připomínala, že nebyla ani své dceři na promoci. To už jsem nevydržela a rozbrečela jsem se. Jsem slaboch, cíťa, moc si to zabírám, já to vím. Před pár dny jsme měli výročí a já dostala nádherný dárek. Místo abych byla vděčná a spokojená, brblám tady jako malá. Jen mi prostě přijde, že jsem zůstala sama. Je mi děsně smutno. Kdyby žil táta, nerozmýšlel by se ani vteřinu.

P.S.: Kamarád říkává, abych se na věci dívala s nadhledem: ještě že tam bude profesionální fotograf a kameraman, aspoň budu mít fotky a video jako důkaž, že jsem byla přímý účastník :-)

Slib

Sedí na schodech, v uších špunty, na nohou před týdnem koupené fosforově zelené běžecké boty. Přemýšlí, kterým směrem dnes poběží. Rozhodne se mezi lesoparkem a běžeckým oválem. Příroda vyhravá. Vstane, zapne přehrávač a rozběhne se. Její tělo se při běhu rytmicky pohupuje. Miluje ten pohyb. Za chvíli je v lesíku, pod nohama občas zapraskne větvička. Jedna písnička střídá druhou. ona při tom nemyslí na nic jiného než na slova, znějící v jejich uších. Je naprosto volná. Nikdo jí nevyčítá nepovedený oběd. Ani neochotu v milování se. A ona přitom zbožňuje intimní dotyky na svém těle. Jenže bývá tolik unavená, když přijde z celodenní směny domů. Běhání je pro ni vzpruhou. Elektrickým nábojem do dalších dní. Z poklidného běhu ji vytrhne zvonění telefonu, které přerušilo hudbu. Za pohybu zmáčkne tlačítko aby zjistila, kdo volá. Raději se zastaví a pozorně poslouchá. Po tváři se mladé ženě rozlévá úsměv. Hovor už neslyší jen ze sluchátek, volající stojí kousek od ní. pokleká, roztahuje ruce a dává slib lepších zítřků. Žena ho políbí, on vstává a běží vedle ní. Běh mu očividně nedělá žádné potěšení. Jeho odhodlání je však silné, snaží se s ženou udržet tempo. Běží vedle sebe, na rtech se mu rozlévá nesmělý úsměv...

Snad stokrát si to báječné dopoledne přehrávala v hlavě. Pořád musela myslet na jeho slib, že se bude víc snažit. Ten slib nedodržel. Vydržel mu pouhý měsíc. Hádka střídala hádku. Jejich společný život se blížil k bodu zániku. On opět sliboval, jenže pak to vzdala ona. Neměla sílu ani chuť nechat si zničit život sobcem. Rozešli se. Odstěhoval se, když byla v práci.

První noci v domě byly hodně těžké, smutné a plné slaných slzí. Když se jí po čase ozval starý kamarád s pozváním na skleničku, odmítla. Nakonec se setkání stejně nevyhnula. Potkali se přímo na náměstí. Tak, jak to uměl jen on, naléval mladé osamocené ženě život do žil. Naučil ji opět se radovat z maličkostí. Ona mu oplácela svým zvonivým smíchem a veselým úsměvem. Scházeli se většinou jednou týdně, pokud byl hodně pracovně vytížený, jednou za čtrnáct dnů. Nechtěla ho jako kamaráda ztratit, proto nikdy nepřekročila onu pomyslnou hranici. Do té doby, než ji překročil on. Když se uviděli po měsíční pauze, přivítal ji v kavárně s otevřenou náručí. Celá rozesmátá se nechala obejmout. Pak jí dal krásnou kytičku frézií. Ona mu opět ukázala zářivý úsměv. Milovala frézie. Když se nad ni naklonil podruhé, na okamžik zvážněla, než se jejich rty spojily. V tom krátkém polibku nebylo kamarádství, ale láska. Cit muže velmi mladého muže ke zralé ženě. Oba dva pochopili, že se lásce bránili úplně zbytečně. Pochopili, že láska se neptá na věk. Pochopili, že jsou tu jeden pro druhého...

Vliv bolesti na kvalitu života

O tom, že bolest dokáže negativně ovlivnit kvalitu života není pochyb.

Je pravda, že její přožití má i pozitivní vliv v tom, že si dokážeme víc vážit stavu bez bolesti. Někdo by mohl namítnout, když cítíš bolest, žieš, jenže skuste vegetovat byť jen jediný den s intenzivní bolestí.

Každý člověk bolest vnímá jinak. Někdo ji bere jako nutné zlo, třeba po úzaru z nepozornosti. Věřící lidé bolest mohoiu vnímat jako trest za spáchané zlo nebo hříchy. Bolest se může stát i součástí rutuálů, jako známka zármutku. Občas je docela těžké respektovat různé přístupy k bolesti.

Každý člověk bolest snáší jinak. Někomu stačí rozptýlit se příjemnou společností druhých osob nebo poslechem oblíbené hudby. Někomu postačí zaujmout úlevovou polohu, stočit se do klubíčka, přiložit led nebo teplo a odpočinout si. Jiný musí užít lék od bolesti, ať už ve formě masti, náplasti, kapek, tablet nebo injekcí. Není vhodné čekat příliš dlouho. Slabší bolest se tlumí snadněji než silná. Jsou lidé, kteří silné bolesti snášejí velmi těžce a při dosažení určité hranice upadají do mdloby, nebo bezvědomí. Vědomí, že bolest nezvládají jim dokáže hodně zkomplikovat život. Mnohdy zbytečně z obavy a ze strachu že opět "selžou" odkládají plánované výkony a operace.

Sílu bolesti vnímá každý člověk jinak. Ostatně bolest je vždy subjektvívní vjem. Nelze tedy říct, že totožné poranění u dvou lidí bude mít stejnou intenzitu bolesti. Je svízelné, pokud léky od bolesti nezaberou podle "plánu". Nezlze podávat jeden lék za druhým, musí se dodržovat určitá pravidla. Ale když cítíte bolest a nedaří se ji ztišit, je to zlé. Kvalita života se rapidně zhorší. Pokud se podaří bolest zkrotit natolik, aby byla tupá, nepříliš obtěžující, ještě to ujde. I když...představte si, že začínáte svůj den tabletkou od bolesti, teprve potom vstanete a pomalými, šouravými kroky zamíříte do koupelny. Ony tabletky mají své místečko ve vaší kabelce nebo tašce do práce. Večer, před usnutím opět musíte vzít pililku, jinak by se vám asi nepodařilo usnout... Je důležité, jak se k vám, máte bolest, chová okolí. Někdy stačí porozumění a její intenzita je rázem menší. Nemyslím tím soucit, lítost ale empatii. Schopnosti vcítit se. Úsměv, slůvko povzbuzení, stisk ruky v pravou chvíli dokážou divy.

Hermafrodit

Po zkouškách jsem se s chutí pustila do čtení jiných textů než naučných. Tentokrát to vyhrála kniha Jeffrey Eugenidese Hermafrodit. A to hned ze tří důvodů, blížila se doba jejího vrácení do kniovny, zajímavý název se slibným podtitulem: moderní epos s psychologickým rozměrem a v neposlední řadě malé zlatavé razítko na přebalu, uznamující, že jde o román, který dostal Pulitzerovu cenu za rok 2003. Ani jednou, za 511 stran jsem nelitovala rozhodnutí přečíst si ho.

Den za dnem jsem se pomaličku prokousávala příběhem Calliope měnící se v muže. Od začátku si mě příběh vtáhl dovnitř. Stala jsem se jeho součástí, neviditelnou postavou. Mohla jsem tak nikým nerušena vidět Desdemonu zamilovanou do svého bratra Leftyho, jejich svatbu na lodi během útěku do Detroitu. Sledovat jejich nelehké začátky u sestřenky Sourmeliny i Leftyho první dny v automobilce Ford. Tamní jednotvárná dřina pásové výroby montážní linky je popsána velmi realisticky. Lefty je během hospodářské krize propuštěn a otvírá si v době prohibice tajnou nalévárnu. Desdemonin syn Milton a Sourmelinina dcera Tessie se vezmou a jejich dítě, Calliope pokračuje ve vyprávění tohoto zvláštního příběhu. Přitom překakuje z minulosti do současnosti, občas s omluvou vyprávění přeruší, aby se vrátila k něčemu, co je podle ní důležité, aby se o několik desítek stránek později mohla vrátit k původnímu ději. Kupodivu mi to vůbec nevadí. Vše je podáno natolik srozumitelně, že bez problémů cestuji v čase s ní.

S uzarděním sleduji intimitu milostného vzplanutí Calliope k dívce s inkognito jménem Tajemný předmět touhy. S napětím poslouchám rozhovory doktora Luceho s nejistou Call na Klinice pro sexuální poruchy a ganderovou identitu. Ani nedýchám při jejím útěku poté, co lékař mylně doporučuje dokončit přeměnu v ženu. Zmatený a vyděšený Cal se vzepře. Cítí být více mužem, proto prchá přes Indianu, Iowu a Nebrasku. Nakonec je donucený vyhledat pomoc jistého Boba Prestona, majitele klubu 69. Stává se součástí Show Zahrada chobotkundiček. Díky transsexuální ženě Carmen se sžívá se svou sexuální odentitou.

Tolik z obsahu mýma očima. Jestli se Cal ještě setká se svými rodiči, bratrem článkem jedenáct a babičkou Desdemonou si budete muset přečíst sami...

Zdroj obrázku

Spolu v Brně

Dnes jsem měla naplánovnou další návštěvu u zubařky. Tentokrát se mnou jel i manžel.

První problém byl, kde zaparkovat. Navrhla jsem mu Vaňkovku, ale on chtěl ušetřit a tak najel až před hotel Grand. Parkoviště mělo dost volných míst, za hodinu stání chtěli 30, za druhou a každou další 40 Kč. Navíc nešel vytisknout lístek. Protože se blížila 10. musela jsem ho tam nechat a prchnout do zubařského křesla. Dnes zákrok zvaný ortodoncie vůbec nebolel, obešla jsem se bez injekce. Celých 45 minut se mi zubařka pokoušela zachránit zub a pokud se nic závažného nestane, tak se jí to povedlo. Na konec své dílo zrentgenovala, já zaplatila a mohli jsme s mužem vyrazit za krásami Brna. Nejprve jsme jeli opravdu ušetřit a přeparkovat autíčko do Vaňkovky. Pak naše kroky zamířily utišit hlad (mohla jsem hned jíst) do restaurace Špalíček na Zelném trhu. Ten je zrovna v rekonstrukci, alias je totálně rozkopaný. Po obědě jsme vyrazili kolem divadla Husa na provázku na Petrov. Kostel sv. Petra a Pavla je nádherný zvenku i uvnitř. Nápis na zdi pod označením Havlovy ulice si sám řekl o fotku. Neodolala jsem vábení kávičky a na Náměstí Svobody jsem v "Mekáči" zhřešila a dala si jeden vroucí, voňavý nápoj s sebou. Já Brno moc neznám, trefím ze Zvonařky na Masarykovu třídu, kde je moje zubní ordinace, to je asi tak všechno. Takže když mě muž podruhé přivedl ke Staré radnici s proslulým Brněnským drakem a Kolem, byla jsem naprosto u vytržení, jak jsme se tam opět mohli ocitnout. A když jsem celá vykulená zjistila, že tentokrát při tom stojíme na Masarykově třídě, manžel se málem po... smíchy. Ve Vaňkovce už jsme se smáli oba dva. Abychom našli naše auto, vyfotila jsem písmeno A na sloupu u kterého parkovalo. Jenže těch Áček tam bylo opravdu hodně...

Domů jsme dorazili krátce po 15 hodině. U garáže mě předjela čtyřkolka, věřte nebo ne, moje první čtyřkolka na vlastní oči.

Foceno mobilem