Rozhodnutí

Kdybych se rozhodla jinak, byla bych dnes asi někde úplně jinde. Ale to je vlastně už úplně jedno. Možná by byl můj život jednodušší, možná taky ne. Když to vezmu kolem a dokola, vychází mi z toho, že bych neměnila. Proč taky. Jsem vpodstatě spokojená a šťastná žena. Že si tu sem a tam postěžuju a přijdu se sem vyplakat? Ale kdo z nás je bez chybičky a dokonalý?

Mám práci, která mě baví. Ano, je docela náročná, ale přináší mi pocit uspokojení a užitečnosti. Tím se nechci dotknout jiných zaměstnání, každá práce je důležitá. Jenže kdo si může s klidem říct, že tam chodí rád? Taky je fůra lidí, kteří by rádi pracovali a nemají kde. Moje druhá volby v 8.třídě byla tuším prodavačka nebo kadeřnice...

Mám přátele "co nepřestanou hrát, když nemám chuť se smát..." Můj první kluk mě postupem času od kamarádek odstřihl.

Mám muže, co mi sem a tam pije krev :-) a přesto se pořád máme rádi. To on mě vlastně naučil pokoře a toleranci. Díky němu bych dnes nebyla to, co jsem. V tom dobrém samozřejmě...

Mám dva kluky, kteří mi dělají víc radosti a jen sem tam nějakou tu vrásku a šedivý vlas. Už vím, co znamená to okřídlené rčení: malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti. Jsem ráda, že mám tu výsadu být matkou, ne každá žena se jí stane i když po tom velmi touží.

Takže žádné: kdybych se rozhodla jinak. Rozhodla jsem tak, jak jsem se rozhodla. Někdy dobře, jindy špatně. Ale o tom je, pokusit se poučit z omylů a přetavit je na to nejsprávnější rozhodnutí. Tak je to i v pohádkách, kde je dobrá vůle, tam je dobrý konec... :-)

Krásné vánoce

Moji milí blogoví přátelé i vy, kteří sem zavítáte jen tak ze zvědavosti,

protože Vánoce už opravdu klepou na dveře,

dovolte mi, abych vám poslala přáníčko.

Je z velmi šikovných rukou Valin.

Ona to s grafikou opravdu umí...

* * * * *

Klidné a pohodové Vánoce Vám všem

Nečekaně pro radost

Chodím už rok a půl do angličtiny. Na konci prvního roku jsme si s "pančelkou" potykaly. Pak jsme se spřátelily i na FB. Tam uviděla moje sovičky. Jedna přiletěla i k ní a uhnízdila se na jejím svazku klíčků. Minulou hodinu se jen tak mezi řečí zmínila, jak se sova líbí synkovi. Dnes je poslední hodina angličtiny tohoto roku. Budeme mimo učebnu. No a naše nic netušící "pančelka" dostane maličký dáreček pro synka...

Sovička má na sobě malou rolničku.

Snad prckovi udělá radost.

V mém srdci...

Ač to může být někomu proti mysli, ráda chodím do ZOO. Ráda zvířata pozoruju a ráda se taky dívám na dokumenty o tom, jak žijí ve volné přírodě. Některých se bojím a setkat se s nimi "na živo" bych rozhodně nechtěla. Mít takovou krásně vybarvenou tarantuli na rameni, tak mi jedna pemprska nestačí a asi mě rovnou vezou i do blázince. Z některých mám docela velký respekt. Takový lev nebo tygr rozhodně nejsou kočičky na mazlení, přestože to tak přes sklo občas vypadá. No a některá zvířata mi přímo přirostla k srdci...

Můj kamarád mi poslal odkaz na skladby Daxe Johnsona. Na jednom videu (A moment in the life) je plno záběrů z moře. Konec tam patří majestátným velrybám. Bohužel toto video bylo YouTube staženo. Kytovci mají v mém srdci stálé místo. Obrovští mořští savci nejsou krásní v tom pravém slova smyslu. Jsou krásní svým způsobem chování, svojí ladností pohybu... Nikdy je asi na živo neuvidím, tak se alespoň kochám podobnými videi...

A druhým zvířetem mého srdce je slon. Přitahuje mě jako magnet. Ani sama nevím proč. Možná proto, že je to symbol Afriky a tento kontinent mě vždy zajímal. Není to tak dávno, kdy jsem stála jen pár metrů od živého slona. Srdce mi bilo jako zvon, měla jsem strach i obrovskou radost zároveň. Byl tak velký. Stačilo, aby udělal jediný pohyb... Ale on jen stál. Viděla jsem nespočet dokumentů o slonech a jistě jich ještě hodně uvidím. Líbí se mi, jejich chování ve stádě. Jejich majestátnost. Jejich schopnost nezapomenout určité situace. Dokážu jen tak stát a dívat se na ně. Jsou úžasní...

Co mi změnilo život?

Život se s námi nemazlí. Dokáže být laskavý i krutý. Ale stejně ho máme rádi. Nebyl to jediný okamžik, jediná chvíle, jeden zážitek, který by změnil ten můj život. Byla to celá řada událostí, díky nimž můj život nabral nový vítr do plachet...

ROZHODNUTÍ VZDÁT SE MĚ byl ten nekrásnější dar od mých biorodičů. Jak jinak bych se dostala pod křídla mámy a táty? Jak jinak bych prožila dětství naplněné jejich bezpodmínečnou láskou?

MÁMINA SMRT mě donutila konečně dospět. Musela jsem se začít chovat zodpovědně. Začít se starat i o tátu. Najednou zůstal sám a nevěděl si s tím rady.

NAROZENÍ DĚTÍ ze mě udělalo rodiče. Pochopila jsem, co je to strach. Objevila jsem kouzlo mateřské lásky.

HÁDKY S MANŽELEM ve mě probouzejí lítou šelmu. Zároveň mě však posouvají dopředu. Chyba není vždy pouze v něm, já občas taky přidám svůj díl.

NEMOCI MÝCH NEJBLIŽŠÍCH mě naučili vážit si každé společné chvíle. Smrt totiž zaútočí obvykle v ten nejnevhodnější okamžik.

TÁTOVA SMRT se mnou pořádně otřásla. Život mi dal facku. Taky mi ukázal, že na tom naše manželství není až tak špatně.

MOJE PRÁCE mi dává pocit potřebnosti. Naplňuje mě. Cítím, že dělám dobrou věc a dělám ji moc ráda.

Jak už jsem řekla, život není peříčko. Miluji ho a dobrovolně bych se ho nevzala. Dal mi milující rodiče, muže s kterým se rozhodně nenudím, děti co mi určitě vyčarují nějakou tu vrásku a šedivý vlas, pár přátel s velkým P... Děkuji :-)

Českou Kanadou - výlet do Rakouska

Dnes se jelo na hrad do Rakouska. Trasa to byla hodně dlouhá, takže se jelo i vláčkem. Ve Střižovicích na nádraží nás málem nevzali. Bylo plno. Ale můj smutný pohled zabral. Stáli jsme sice na malém prostoru před vstupem do vagónku, ale to vůbec nevadilo. Pánská společnost, která nám svými veselými průpovídkami zpestřovala cestu, prostě neměla chybu. Pánové oblečeni do modrých triček s potiskem od nás dostali tajnou přezdívku šmoulíci. Jak jsme později zjistili, stejné "šmoulí oblečky" měli i jejich děti a ženy. Vláček jel docela pomalu a my se tak mohli kochat nádhernou přírodou. Zaastávek moc nebylo. Většina cestujících vystoupila v Kaprunu jen aby se podívala na pomník Járy Cimrmana. Naši "šmoulíci" o vlaku a jeho trase věděli hodně, ale to, že uvidí i tuhle legraci, tak to netušili. Společně jsme dojeli až do Nové Bystřice. Sotva jsme vystoupili, modří pánové nám už mávali s vychlazeným půllitrem v ruce.

V Nové Bystřici jsme si dali na zahrádce malé hospůdky u náměstí oběd. Jak si tak čekáme na naši objednávku, někdo vedle mě se ptá:"A néste vy náhodó z Určic?" Zvedla jsem v údivu hlavu. Manžel se s mužem hned pozdravil a začal zjišťovat:"Co ty tady?" Já se začala smát. Přišlo mi to legrační. Skoro soused, můj muž pochází z Určic", doma na sebe nenarazíme... Byl tu na dovolené se ženou. Taky sjížděli Českou Kanadu na kolech. On si dal pauzu a jel jen do Bystřice, žena to protáhla do Rakouska. Sedl se vedle mě a začli jsme klábosit. Postupně jsem zjistila, kdo to vlastně je. Jeho ženu a tchýni jsme potkávali na naší první zahraniční dovolené v Řecku. Ona pochází jako já z Kelčic. Jak dokáže být ten svět maličký...

Po obědě jsme sedli na kola a vjeli podle navigace na manželově mobilu do Rakouska. Skoro celou cestu se jelo z kopce. Už dopředu jsem se děsila zpátečního šlapání. Navigace není špatná věc, pokud vás nenavede nějakých 10 km vedle. Ale nakonec se před náma objevil nápis Heidenreichstein.

Hrad Heidenreichstein

Na hradě bylo pusto a prázdno.

Další prohlídka byla za 55 minut.

Když jsme spočítali trasu z Bystřice sem,

přidali čekací dobu

a hodinovou prohlídku

rezignovali jsme.

na malém náměstí jsme si dali příšerně drahou,

ale moc dobrou zmrzlinu,

počkali až přejde pohřební průvod

a vydali se zpět´do Čech.

Tentokrát po silnici, podle směrovek. Poslední vláček z Nové Bystřice směr Střížovice jel kolem 17. hodiny. Tak tohle jsme teda nevychytali. Stihla jsem ho s 20 minutovým předstihem. A hádejte, kdo se objevil na nádraží? Šmoulíci! Manželovi se do vlaku moc nechtělo. 50 km mu bylo mála. Ujistil se, jestli mi nebude vadit, když pojedu sama. Jasně že nevadilo. Měla jsem dost, další km bych nedala. Ve vlaku si ke mě sedly mladé ženy s dvojčaty, tak kolem 1,5 - 2 let. Chlapečkům se cesta vláčkem moc líbila. Když pak vystoupili, způsobili na nástupišti rozruch. Plakali jak pominutí, vlastně by se dalo říct, řvali jako tuři. Za žádnou cenu nechtěli nechat vlak odjet bez nich...Na nádraží ve Střížovicích na mě čekal muž. Cesta mu trvala hodinu a čtvrt. Pořádně si mákl, ale byl spokojený. Šmoulíci ho z oken ještě naposled pozdravili. Zamávali jsme jim na cestu a vdali se na statek...

Dáma z popela

Už jste si někdy vybrali knihu podle obalu? Tohle je jedna z nich. Stála tam tak krásně vystavená, mezi vrácenými knihami. Ten přebal mě prostě přitahoval. Navíc anotace na něm byla jako magnet. Do příběhu mladé paní Violetty z Viktoriánské doby jsem se začetla velmi snadno. S manželem vedli pohřebnický ústav. Vlastně hlavně Violetta. Uspořádala celý pohřeb až po uložení do hrobu. Uměla připravit zesnulého člověka tak, aby v rakvi vypadal co nejlépe. A vedla si velmi dobře. Byla žádaná. Její klidný, lidský přístup a správný odhad povahy pozůstalých, jí dokonce otevřel dveře i do královské rodiny. Na rozdíl od manžela Grahama nechtěla rychle zbohatnout, ale slušně žít a zajistit svou rodinu. Jednoho dne našla za podivných okolností malou špinavou dívenku a rozhodla se ji vzít domů. Manželovi se to moc nelíbilo. Malá holčička to vycítila a bála se ho. Zato Violette i zamilovala a bylo to vzájemné. Graham totiž toužil po penězích a velkém bohatství. Svou ženu měl sice rád, ale nemiloval ji. Aby zbohatl co nejrychleji, rozjel špinavý obchod. Zanechal svou ženu téměř bez prostředků a v tajnosti odcestoval. Violetta se tak musela prosadit jako žena obchodnice. Bez muže to nebylo jednoduché. Navíc je o ni začal zajímat neznámý muž. Může mu věřit?

Kniha se mi líbila. Jediné, co bych autorce vytkla, byla dějová linka zaměřená na pisatele zvláštního listu. Zmínila se o něm v téměř každé kapitole. Byl to zlý člověk. Podle mě zbytečně roztříštil děj, stejně jako dlouhé pasáže líčící politickou situaci války Severu proti Jihu. I přes tohle všechno se mi kniha ale četla velmi lehce. Myslím, že stojí za přečtení.

Milující manželka???

Dnes jsme měli jít na pohřeb. Bylo to z mé strany rodiny. Muž o tom věděl celý týden i to, že budeme muset jít na "trachtu". Dopoledne mi jednou jedinkrát řekl, že nemá v čem jít. Brala jsem to jako normální průpovídku a chystala v kuchyni oběd a těsto na linecké cukroví. Pak přijel syn se slečnou a dovezli mi část vánočního dárku. Schválně říkám mi, protože se se mnou o tom bavil v kuchyni a manžel u toho nebyl. Je to obrovská klec s prolézačkou. Dnes si totiž odvezli myšky pískomilky a věděli, že mi po nich bude smutno. Jen nevím, jestli se mám bát, ta klec se fakt velká...Zdrželi se jen krátce, spěchali někam jinam. Krátce po obědě jsem se začala chystat na pohřeb. Muž zalehl k TV. Na otázku ty nejdeš? Odpověděl ne. Prý si nemá co vzít na sebe. Nerozuměla jsem tomu. Během krátké intenzivní hádky mi to řekl. Kašlu prý na něj o druhé se starám a o něj ne. Jsem samá sova, ale abych mu nachystala oblečení, to ne. Nikdy jsem mu nenachaýstala, v čem má jít. Vytáhl si oblek a košili ze skříně a já to jen přežehlila, pokud to bylo potřeba. Na jeho stížnost, že nemá nachystané a spravené montérky do práce, jsem jen vztekle ukázala na čerstvě vyžehlenou hromádku. Ponožky štupovat odmítám, ale to už ví léta... Jak už jsem řekla, hádka byla prudká. Vyčetla jsem mu jeho neustálou nepřítomnost na akcích mojí rodiny. Při představě, že se zase budu muset vymlouvat, že se mnou muž na pohřbu není, se mi udělalo fyzicky nevolno. Šla jsem sice do auta, že pojedu sama, ale vrátila jsem se, po telefonické omluvě jedné ze sestřenic. Pláč mi nedovolil řídit auto. Pomalu jsem neviděla na cestu k domu. A tam to začlo nanovo. Přišel za mnou do kuchyně, byl naštvaný, že jsem nešla. Ale pod drobnohledem "toho" strýce bych se rozsypala. Sypu se i když to teď píšu. Večer jsme měli jít na mikulášskou zábavu. Lístky byly koupené v předprodeji. Na otázku, jestli půjde, mi ale vůbec neodpověděl. A nebaví se stále. Zavolala jsem kamarádce, jestli lístky nechcou. Bylo by škoda, aby propadly. Co už, že jsem si na tuhle akci vzala dovolenou, jen abych měla jisté volno... Celý rok o tom básním a teď fakt nemám náladu tam jít.

Jsem opravdu tak špatná manželka? Je tohle důvod podat žádost o rozvod? Neumím uvařit opravdu dobrý oběd. Čím víc se snažím, tím to podělám. Umím vcelku hezky plést a háčkovat, ale je mi s prominutím k h.... To, že jsem si dala tu práci a udělala mu pivní adventní kalendář, je asi normální. Trochu jsem musela šetřit, ono koupit naráz 24 piv není levná záležitost. A vyrobit dva deklíky na bednu od piv zabralo trošku času. Máme taky vyzdobená okna i naše dveře do bytu. V ledničce je pořád něco k jídlu. V mražáku je nějaké to maso navíc. Sem tam upeču i domácí chleba nebo pečivo. Ale to je asi ten nejmenší základ. Asi nejsem dobrá žena. Jen takový ten slabý základ. Je tohle sebelítost? Je! No tak ať. Jsem opět dole a je mi mizerně. Je to ledová sprcha.

Po tak dlouhé době...

Vloni jsem se dala na angličtinu. Ze dvou důvodů.

Prvním byl stud, že se nedokážu domluvit na dovolené v cizí zemi. Konkrétně to bylo v Maďarsku. Bez wifi a translatoru v tabletu bysme byli nahraní.

Druhým důvodem, proč se učit anglicky byla touha porozumnět obsahu písniček. Takový Bryan Adams a jeho Summer of 69 je velmi hezká písnička. Ráda bych si někdy zpívala a přesně věděla, co vypouštím z pusy.

Jenže mám takový divný pocit, že po roce a půl v Big Benu toho moc neumím. Na základce a na střední do nás valili ruštinu, dokonce jsem z ní i maturovala. Ale moc toho v hlavě nezůstalo. Do angličtiny chodím s kamarádkou Zdenou. Ona se učila německy, navíc má hudební sluch a řeč velmi dobře slyší. Já sice nemám hudební hluch, ale až tak dobře neslyším melodiku řeči. Klidně vypustím z pusy i naprostý nesmysl.

A co že mi na tom jazyku nejde? Zapamatovat si úplně nová slovíčka. Musím se je pracně drtit. Když jsme brali otázku v přítomném čase, nechápala jsem, proč a kdy tam musím vkládat pomocné sloveso. Pomocná slovesa vůbec byla mojí smrtí. Přežila jsem ji jen s vypětím všech sil. Sotva jsem jakž takž jejichzvládla záludnosti , dostal mě na kolena slovosled ve větě. Byl a stále ještě je to mor. Nějaký SVOMPT je mi zcela ukradený, když přesně nevím, co které písmenko znamená.

Zdenča mi půjčila knížečku o angličtině. Jmenuje se Angličtina na rovinu. Je super. Už vím, proč mi ta ženská pořád opakuje, abych před hodinou nechala mozek doma. Podle autora je to vlastně barbarsky jednoduchý jazyk. Já bych to tak jednoznačně neviděla, ale díky knížce jsem ledaco pochopila. Hlavně to, že nemá cenu chápat. Lepší je to vzít jako hotovou věc a moc nad tím nedumat, protože odchylek je hodně.

Rok a půl je docela dlouhá doba. Moc toho opravdu neumím. Když už si myslím, že rozumím čtenému textu, zjistím, že mnou přeložené slůvko má docela jiný význam a tím pádem se změní i smysl celé věty.

Tady je malá ukázka:

Who won their fourth Fotball World Cup in 2006? Kdo získal na MS ve fotbalu 2006 svůj 4. mistrovký titul?

Můj překlad: Kdo byl 4. na MS ve fotbalu 2006 ?

Občas se ptám sama sebe, jestli má cenu se dál trápit a na angličtinu chodit.

Domluvím se někdy anglicky?