Pár hodin štěstí

Začalo to o mých narozeninách. Kamarádka mi dala ten sám dárek, který jsem pro ni o pár týdnů později měla i já. Obě jsme koupily 2 lístky na Vánoční koncert Lucie Bílé. Ona pro mě do první řady, já pro ni do třetí řady. Tak a co teď? Ještě, že jiná kamarádka měla na podzim slavit 50. narozeniny. Ty mnou koupené dva lístky dostala ona.

Na koncert jsem se hodně moc těšila. Den před ním mě dohnala rýmečka. Takže jsem se nadopovala vším možným, jenom abych ten předvánoční narozeninový dárek mohla vidět a slyšet. Aby toho nebylo málo, kamarádka taky ochořela. Přes všechny svízele jsem ji nakonec ve čtvrtek večer naložila do našeho červeného autíčka a jely jsme směr Olomouc na koncert...

Lucka v bílé říze vypadala úchvatně.

Zpívala písničky s vánoční tématikou.

Písničky hladily po duši, ona dokázala vyzpívat vánoční atmosféru.

Saxofonista, kytarista a bubeník kapely Petra Maláska

zdatně doprovázely Lucii Bílou.

Přivezla si s sebou i hosta.

Jan Toužimský pro mě do té doby naprosto neznámý zpěvák.

Ale teď už vím, že je to zpěvák skupiny Arakain.

A hlas má jako zvon.

Spolu s Luckou si dali Purpuru

Lucie je nejen vynikající zpěvačka,

ale také velká osobnost.

Tahle holčička na její přání krásných vánoc určitě nezapomene.

Fotila jsem mobilem bez blesku,

je to hodně nekvalitní,

jenže já to spíš prožívala, než fotila.

Během koncertu mi bylo strašně krásně.

Nabíjela jsem se velice pozitivní energií

sálající ze srdcem zpívaných písní.

Snad mi slečna na vozíčku promine mou drzost,

ale když ono to celé bylo tak nádherné.

Lucčin přístup nejen mě dokonale odzbrojil.

Slečna nakonec od usměvavé Lucky dostala stříbrný řetízek s přívěskem.

Vyrábí je pro charitativní účely.

Abych její snažení podpořila, koupila jsem si náramek.

Tohoto malého chlapečka v parádním obleku si Lucka vytáhla až na pódium.

Normálně mi samou radostí, nad touto spontánní reakcí hrkly slzy do očí.

Neodmítla ani podpis do památníčku.

Její soustředěný obličej mluví sám za sebe.

Koncert se velmi vydařil.

byla tam i mnou obdarovaná kamarádka,

svůj druhý lístek dala naší třetí společné kamarádce.

Všem 4 se koncert moc líbil.

Lucka nám rozdala v písničkách radost, lásku i štěstí.

Egypt - na pláži

Druhý den, v pátek 7.6. 2019 jsme nadšeně vyšli na pláž. Už samotná cesta na snídani byla dobrodružství, ale nakonec jsme to našli a královsky se nasnídali. Vrátili jsme se zpět do bytečku, pořádně se namazali, vzali si všechny propriety nutné na pláž a vyrazili si konečně dosytosti užít svůj první den v Africe.

Vstup na pláž.

Tady nám připravovali míchané, chlazené nebo teplé alko i nealko nápoje.

Uvnitř, v tom kulatém přístřešku.

Je to vpravo od vstupu na pláž.

Kávu a čokoládu si každý mohl připravit sám.

K dispozici byl i barel se studenou vodou.

Odpoledne měli i samoobslužnou točenou zmrzku.

Od 12 hodin dělali i minutky,

jako třeba špagety Carbonara...

Sprchy na pláži.

Neměly chybičku.

Krásně osvěžily.

Hrál se tu i volejbal.

Byl docela problém sehnat lidi,

kteří by se ochotně na slunku potili.

Jednou jsem se nechala zlákat i já.

Naposledy jsem hrála před 30 lety a 20 kily...

Byla to docela sranda,

ale dva sety bych bez plážové sprchy nedala.

Pohled na lehátka ze zadu.

Každý tu měl jakés takés soukromí.

A tohle jsou naše dvě lehátka.

Obří osušky nám dávali zdarma na kartu pokoje.

Každý den ráno jsme je vyzvedli čisté

a večer je vraceli špinavé od písku a mokré.

Lehátkový les byl velký,

snadno bychm v něm zabloudili,

proto jsem na tyč uvázala šátek.

Protože přímo u pláže byl korál,

lehátka zela po většinu dne prázdnotou,

páč my dva byli po většinu dne pod vodou.

Pohled od vody, tudíž od Rudého moře.

Plavčík byl velmi přísný.

Za ty oranžové koule se nesmělo.

Klidně to zopakoval i hodně nahlas

a ukazováčkem vás přitom zcela jednoznačně identifikoval.

Jedna z mnoha výletnich lodí.

První den to byla atrakce,

pak už jsme je skoro nevnímali.

Šnorchlovaly vsechny věkové kategorie,

ženy i muži.

Moře zkresluje vzdálenost.

To molo bylo hezky daleko.

Doplavat nebo došnorchlovat k němu nešlo,

oranžové bójky nás nepustily.

Muselo se tam pěšky.

Hotel jsem vybírala i podle informace,

že korál je součástí pláže. Rybičky mi plavaly kolem nohy, celé hejno.

Plavala jsem jen tak, se slunečními brýlemi a viděla jsem toho docela dost.

Odpoledne jsem si vzala svůj obyčejný šnorchl.

Muž si ten svůj tady koupil.

Za 23 euro usmlouvaných ze 30...

(měl spešl filtr, mohl ho celý potopit)

...já mu říkala, aby si doma koupil, ale to ne...

Parádní podívaná už jen na korál samotný. A těch pestrobarevných rybek.

Už první odpoledne jsme oba šnorchlování propadli.

Kávička i džusík na mě čekali hooodně dlouho...

Pohled na protější břeh.

Bylo nám řečeno, že resorty tu rostou jako houby po dešti.

Tenhle se jmenuje Marina Beach

Kolem 17.hodiny budovy konečně stínily posezeni plážové restaurace.

Odpoledne jsme koupili 2 výlety.

Jeden do pouště a ten druhý jsme si nechali poradit přímo na pláži.

Spoluvýletníci z Brna a okolí nám doporučili výlet lodí,

který jsme původně nechtěli,

protože delegátka nás upozorňovala na 2 hodinovou plavbu otevřeným mořem,

kterou ne každý snese...

Ale o tom až později...

Naslouchadla

Už během práce na traumatologii jsem věděla, že špatně slyším. Ale nikdo mi to nedal sežrat. Ani ke kolegyni, která na tom byla mnohem hůř než já se nikdo nechoval nehezky. Prostě na ni mluvili hlasitěji, nebo se jí dotkli, než jí něco řekli. No a když už opravdu slyšela velice špatně, sehnali pro ni kontakt na foniatrii. Dnes nosí naslouchadla a je více méně spokojená.

Během mého působení na dialýze mi nikdo mou nedoslýchavost nevytkl snad ani jednou. Pak jsem ale přešla na své nynější pracoviště, na urologii...

To, že mi některé informace musejí zopakovat, některé kolegyně nesli velice nelibě. Občas mi to dávaly docela sežrat. Jejich vtípky mi nepřišly ani trochu vtipné. Časem mě dohnaly k tomu, abych si řekla o kontakt na foniatrii. Čekala jsem spíš tabletky nebo max infuze, ale naslouchadla? Ještě mi nebylo ani 50 let?

Nejdřív to šlo dobře. Nadšení, že slyším líp přehlušilo jisté nedostatky. Slyšet to, co jsem předtím vubec nevnímala??? Mít celodenně ucpané obě uši??? Při každém polykání opravdu hodně nahlas slyšet pohyby čelistního kloubu???

A pak to přišlo. Jeden pracovní telefon je normálně špatně slyšet. K naslouchadlu se musí přiložit zvláštním způsobem. Ale ať jsem s ním točila jak jsem chtěla, stejně jsem neslyšela. Nepomohla ani speciální aplikace v naslouchadlech. Musela jsem tefeon s omluvou předat. Prvních pár ostrých výtek mi vehnalo slzy do očí. Ještě, že tam byly i takové duše, které mi řekly, no tak to předáš, no a co! Není to pravidlo, že bych telefon neslyšela pořád, ale sem tam se to stane.

Občas mě jedno ucho bolí, tak chodím v práci s jedním naslouchadlem, abych mu ulevila. Stejně jako minule. Hledala jsem lékaře a bylo mi hrubě a tvrdě odpovězeno : "Copak tys neslyšela, jak dupe po schodech?" Hodně mě to zamrzelo. A taky trochu naštvalo. Odpověděla jsem:"Ne, neslyšela, no a co? Nemůžu za to." Na pracovně jsem doktorovi zavolala a bylo to. Apoň jsem si myslela, že bylo to. Nebylo. Na pokoji se mi hnaly slzy do očí. Měla a jsem co dělat, abych to ustála. Jenže cestou zpět na pracovnu se spustil vodopád ...Bylo mi mizerně. Fakt mizerně. A to jsem ještě netušila, že mě dotyčná za pár dnů srazí na kolena ještě jednou. Tentokrát se to ale naslouchadel netýkalo. Za tu druhou botu se mi naštěstí omluvila....

Egypt - "horáci" v Resortu

Ubytovaní jsme tedy byli. Mohli jsme se konečně jít najíst. Při pohledu na to množství jednotlivých jídel u každého chodu nám spadla brada. Jak si z tohoto máme vybrat.

Oba dva máme rádi sladké, takže bychom měli být v ráji.

Jenže oni to mají strašně přeslazené.

Skoro všechno je polité medem.

A zrovna tohle pečivo nebylo zase tak měkoučké a křupavoučké,

jak se na první pohled zdá.

Tyhle sladké placky jsem neochutnala.

Bylo mi blbé vzít si jako první,

co kdyby se někdo náhodou díval...

Sladká tečky podávaná při večeři.

Pečivo ke snídani jsem potajmu nosila na pláž.

Dopoledne se plážová restaurace otvírala až v 10

a to ještě pouze na tekutiny.

Jídlo nabízeli až od 11 hodin.

Po vydatném obědě jsme se vrátili zpět do bytečku. Manžel si šel lehnout. Já se rozhodla prozkoumat okolí. Chtěla jsem jít na pláž. Změť uliček mi dokonale zamotala hlavu. Připadala jsem si ztracená jako horák ve městě. Cestu na pláž se mi nějakým zázrakem povedlo najít. Sama, bez muže, se mi tam ale najednou nechtělo. Pro dnešek mi musel stačit hotelový bazén. Jenže kde to vlastně bydlím? Ještě, že jsem si kartičku vzala s sebou. Myslela jsem, že je to ostuda, nevědět, kudy k ubikaci, ale když se hoteloví zaměstnanci ptali i mezi sebou, kudy jít, pustila jsem to z hlavy. Bazén jsem s jejich pomocí nakonec našla. Na kartičku mi dali na polohovací lehátko krásnou obří osušku. Hezky jsem se vykoupala a ještě si dala další osvěžující nealko drink. No a když na mě pak zamával manžel z balkonu, nechybělo mi už vůbec nic. Spokojemě jsem se usmívala a bylo mi krásně....

Vstup do našeho Sunrise Marina Resortu v Port Ghalib

Přes den to vypadalo moc hezky,

ale když se rozsvítilo večerní osvětlení,

byla to paráda...

Tohle je takové malé atrium před vstupem do části hotelu s recepcí a jídelnou.

Příjemné, z části zastíněné posezení u vody.

Bohužel vesměs obsazené kuřáky...

Pokračujeme směrem k našemu ubytování.

Opět se mi to mnohem víc líbilo večer,

krásně nasvícené.

Sešli jsme po schodech dolů a dali se doprava.

První pohled zvenčí je docela obyčejný.

Modro - písková kombinace se docela lišila od okolí.

Uvnitř byl příjemný chládek

se spoustou maličkých obchůdků...

Tímto průchodem se šlo k našemu bytečku.

Žádný stín od rána do večera.

Ráno pohodička,

v poledne peklo,

večer opět pohodička...

A to už jsme na nábřeží přístavu Ghalib.

Kolem majáčku jsme chodili cestou z pláže.

Pokud byste chtěli posedět v této vskutku stylové restauraci,

můžete si nechat natočit Heineken pivko.

Některé altánky jsou vybavené houpačkou.

Po obědě, cestou na pláž, nás číšníci lákali.

Večer, cestou z pláže už bylo skoro vždycky plně obsazeno.

Není to jako hrad z písku?

Moc ce mi tahle část našeho Resortu líbila.

Marně jsem však hledala Aladina na kouzelném koberci...

Malá nízká budova vpravo je část přístavu.

Stačilo kolem ní zatoř´čit doprava

a po pár desítkách metrů na nás čekala pláž.

Cestou rovně se šlo k té krásné zlaté fontáně u hlavního vchodu do Sunrise Marina Resortu

nebo taky k aquaparku,

který jsme jen tak zběžně prošli,

ani jednou jsme se tam nekoupali.

Myslím si, že tohle je část s vícepokojovými apartmány.

Naše procházka po Sunrise Marina Resortu v Port Ghalib je u konce.

Vstup na Bowling byl placený a nám se nechtělo utrácet penízky.

Dovolenou jsme si užívali po svém.

Hodně času jsme strávili šnorchlováním u korálu v moři,

jeli jsme na dva výlety

a vyzkoušeli večeři v Ala carte restauraci.

Ale o tom zase příště...

Egypt - na ten správnější pokoj

Autobus nás přepravil do Port Ghalib. V destinaci Sunrise Marine Resort jsme pak hrozně dlouho čekali na volný pokoj. Až do 11:30. Před recepcí bylo nádherné, křesílky a stolky vybavené foajé...

Chvílemi jsme v nich dokonce pospávali.

To čekání bylo opravdu dlouhé,

během letu jsem neusnula a pak to na mě padlo...

Zajímavě řešený strop.

Pouštěl dovnitř jen trochu světla,

což bylo docela příjemné.

Personál nás donutil vstát a protáhnout si nohy.

Umýt se to prostě muselo...

Delegátka nám řekla, že právě skončil Ramadán,

proto máme připraveno tohle parádní občerstvení.

Můj nealko koktejlek a naše společné cukrovíčko.

Koktejly připravili všechny nealko.

Moc nám chutnaly.

To měkoučké, na jazyku rozplývající se cukroví

měli na mě dost přeslazené.

Krátce přd polednem nás konečně vyvolali z recepce. Odevzdali jsme v letadle vyplněné přihlašovací lístky a už se moc těšili na náš "junior suite" pokoj. Jenže ta malá, tmavá místnost s miniaturní koupelničkou rozhodně neodpovídala tomu, co jsme si zaplatili. Rozhodně jsem česko - anglicko německy a vehementní gestikulací projevila nespokojenost. Odmítla jsem se tam ubytovat a trvala na změně. Portýr zase trval na tom, že tady žádný "junior suite" není, tvrdil, že všechny pokoje jsou právě takovéto. Když viděl, že se mnou nehne, rezignoval a šli jsme zpět na recepci. Tam jsem jim přímo na mobilu ukázala, že máme zaplaceny dvě místnosti, velkou koupelnu a krásnou terasu. Ještě, že jsem si stránky hotelu uložila do záložek a měla s sebou i kopii objednávky z cestovní agentury. Recepčnímu nezbylo, než kapitulovat. Museli jsme opět čekat. než nás zavedli na pokoj číslo 4328.

Místnost byla sice jenom jedna, ale zato velikánská.

A krásné prosvětlená.

K dispozici byla i vybavená kuchyňská linka,

včetně elektrického sporáku a trouby.

Nechyběla ani pračka.

Museli jsme si říct pouze o elektrickou konvici.

Každý den nám doplnili kávu i čaj.

Naproti pohovky je velká televize.

Oddělené postele nám vůbec nevadily.

Není to moc vidět, ale na jedné by se pohodlně vyspali dva lidé.

Jen kdyby jedna z nich nebyla na kolečkách,

kterým chyběly brzdy...

Zvláštní stínítko stropního osvětlení.

Pouštělo na nás jen tlumené světlo.

Místo terasy jsme měli prostorný,

částečně zastřešený balkon.

A ten parádní výhled z něj!

Přímo pod sebou máme jeden z hotelových bazénů.

Každý den nám uklízeli, nechávali jsme jim tam vždy 1 euro. Moji kosmetiku pokaždé poskládali podle velikosti. Vždycky s něčím pohnuli, aby bylo vidět, že uklízeli. Jenom ručníky neskládali do podoby zvířátek. Škoda. Koupelna byla velká tak akorát. Ani velká, ani malá. Dovezla jsem si svůj sprcháč i šampon na vlasy. Ani jednou jsme je nepoužila. Tamní přípravky krásně voněly, navíc jsme měla k dispozici i vlasový kondicionér.

Nejspíš nás neubytovali do toho úplně správného pokoje, ale nám se líbil, takže jsme v něm už zůstali. A rozhodně jsme nelitovali.

A jak to bylo dál? To se dozvíte příště...