Zpět na svém

Dva měsíce jsem si hrála na paní staniční místo kolegyně, která musela na docela bolestivou operaci.

Nejdřív jsem měla strach, že spadnu penězmi dolů. Beze směn a vídendů sotva dosáhnu na svůj základ. Když mi staniční svoji funci předávala, doporučila mi, abych si brala jen soboty. Přes týden toho prý budu mít plné zuby a neděli uvítám s otevřenou náručí. Říkala jsem si, dám na ni. Ale ouha. Hned první týden mě čekala sobota, protože jsem ji musela vrátit za volno na sraz ze základky po 30 letech. V něděli jsem si sotva vydýchla a už tu bylo pondělí a celý další týden. Tím, že jsem musela ze služeb na ranní, nás o jednu ubylo, k tomu nějaká ta dovolená, která se stejně musí vybrat a najednou služby nešly sepsat. Nezbylo než vzít víkendové služby, pokud bych tedy neriskla nezákonné služby víc jak sedm dní v kuse. Prostě jsem vzala skoro každý týden buď sobotu, nebo neděli. Pouze třikrát na mě čekal volný víkend. Přes týden jsem nestíhala skoro nic. Z práce jsem přišla většinou hodně po 14 hodině. Sotva jsem se totiž chystala domů, zákonitě se něco pokazilo. Buď přivezli akutní příjem, nebo se rychle muselo navážet na sál a zároveň ihned odvážet z dospávacího pokoje. V tom lepším případě jsem dopoledne nestihla udělat objednávu zdravotnického materiálu a musela zůstat a doobjednávat. Prostě mi bylo zatěžko odejít, když každá ruka navíc byla dobrá. Jak já se těšila na svoje směny!

Ale už jsem opět ve střídačkách. S daleko větší pokorou vůči své staniční. Sloužím si svoje denní a noční a jsem spokojená. Dostala jsem na starost zaučení (už při zastupování) zdravotnického asistenta. Je radost ho něco učit. Naprosto jiná zkušenost, než u jedné kolegyně, která přešla z pozice učitelky praxe do pozice sesty. Neměla to jednoduché, protože nedokázala zapomenout na to, že praxe je jiná než její vyučování. Musela podstoupit adaptační proces a zládla to po necelém roce jen tak tak. Teď už je v pohodě a snaží se zvládat svoji práci. S tímhle asistentem mám pocit, že by to zvládl z fleku na jednu čistou. Proč? Informace do sebe nasakuje jako houbička. U práce přemýšlí, ptá se proč je to tak a ne jinak. Má už za sebou nějakou praxi, ale jako sanitář a jako administrace v kartotéce.

Včerejší den byl od rána hodně náročný. Měla jsem denní s asistentem. Blíží se doba reakreditace a tak se žádné naše úlevy v provádění úkonů neomlouvají. Chodí jeden audit za druhým. Pracuje se předpisově, tedy i zdlouhavěji. A včera jsme vyměnili skoro celé oddělení. Propuštění, překlady, plánované příjmy, akutní příjmy...Dopolední kafe jsem v 11 hodiny vylila úplně studené. A asistent na tom nebyl jinak. Makal jako šroubeček. Některé výkony jsem musela dělat sama (nemá na ně kompetence), ale stejně mi pomohl alespoň tím, že nachystal všechny pomůcky, než jsem si stačila o ně říct. Při práci s lidmi si skvěle rozumíme. Tohle jsem už jednou zažila s mužem, který je již mimo obor. Souhra beze slov. Pracovní souznění. Pojmenujte si to jak chcete, ale prostě nám to se Š. šlapalo jako na kolovrátku. Včera se ten starý pocit vrátil. Je ho škoda, asistent se totiž po složení nástupní praxe vrátí zpě do ambulantní sféry.

Večer jsem se dovlekla domů unavená, ale spokojená. Myslím, že jsme zvládli všechno. Pokud nám něco uteklo, určitě to byla drobnost. Po delší době se opět těším nejen do práce, ale i na práci.

P.S.: Mám svoji práci ráda a kolektiv v němž pracuji také. Každý z nás, včetně mě, máme svoje mouchy a já mám ráda každého takový jaký je.

Asi jsem našla jeden klenot:-)

Kontakt nula - David Wolnstencroft

Když je mi mizerně, čtu a poslouchám hudbu. Během posledních tří týdnu jsem obojí dělala takřka s vášní a zde je výsledek:

Ben se stal agentem tajné služby MI6. Před odletem do Londýna na oslavu matčiných padesátin je však zadržen letištní bezpečnostní kontrolou. Někdo mu do batohu nabalil cihlu heroinu. Ve stejném časovém období se stane podobná řada podivných událostí i jeho spolužákům ze základního výcviku špionů. Někteří z nich však ony "nehody" nepřežijí. Ben se postupně spojí s Lucy, Natem a Jamiem. Všem je znemožněn přístup zpět do MI6 přes bezpečný kontakt "máma". Při pokusi vrátit se je čeká zatčení a možná i smrt. Proto vloží veškeré své naděje do "Kontaktu nula". Jak se však s touto organizací založenou postradatelnými špiony spojit? Existuje vůbec Kontakt nula? Během hledání záchranné organizace Ben vzpomíná na začátky u MI6. Na svůj vztah s Lucy. Rozmotává klubko zvláštních přátelství mezi nováčky. Dozvídá se, že byl záměrně označen za nedůvěryhodného, podlého a vypočítavého. Benova pomsta se otáčí proti nadřízeným i když ví, že půjde do vězení. Kruh se uzavírá opět na letišti, kdy jednomu z Benových velitelů K.B. odhalí v zavazadle kokain za půl milionu dolarů.

Zůstane Ben ve vězení? Podaří se Lucy, Natovi a Jamiemu najít Kontakt nula? Setká se ještě Lucy s Benem?

Příběh se mi vcelku líbil, až na jednu pro mě důležitou věc. Špatně jsem se orientovala, až skoro do jeho poloviny, kdo je dobrý a kdo ten špatný.

Rozloučení

Noční z pátku na sobotu proběhla poměrně klidně. Zato ráno po ní nabralo na rychlosti. Vzbudit syna, jet s ním pro opravené auto, cestou zpět vyzvednout kytku, osprchovat se, umýt vlasy a rychle usnout, protože ve 14 hodin začíná pohřeb. Samozřejmě jsem si zapomněla natočit budíka a vzbudila se až ve 13:15. To byly fofry! Přijela jsem tam těsně před začátkem. Docela velký kostel byl úplně plný. Stálo se i venku. Nahlédla jsem dovnitř. Spolužáci stojící hned za posledními lavicmi mlčky pokynuli, abych šla za nimi. Stihla jsem si nachystat drobné i kapesníky do ruky a začala mše svatá. V jejím závěru promluvila jen o měkolik málo let starší Jana. Její řeč nás dostala všechny. Byla to upřímná slova plná bolesti ze ztráty mladého člověka, pronesená v duchu víry. Potom následoval přesun na hřbitov. Přejíždělo se z jedné vesnice do druhé. Při čekání na ostatní spolužáky jsem se pozdravila se vzdálenými příbuznými, s nimiž se vídáváme bohužel už jen na pohřbech. Uložení do hrobu probíhalo vzhledem k velice nevlídnému, sychravému počasí a vzhledem k tomu, že si rodina nepřála přijímat kondolence trochu rychleji, než je obvyklé. Celý pohřeb mi připadl takový zvláštní. Dost mě vykolejilo, že jsem kromě Janina projevu vlastně vůbec neplakala. Jen mnou procházel takový zvláštní pocit smutku smíchaného se zmarem.

Už předem jsme se domluvili, že si půjdeme sednout do jedné z místních hospod a zapijeme Jendův odchod. Před pár měsící v tom samém lokále znělo naše rozesmáté: "Panebože, už 30 let jsme ze školy ven". A teď tam sedělo 12 zaražených, nemluvných lidí. První dotaz padl ke mě. Chtěli vědět, co že se to vlastně stalo, proč zemřel. Ale já jim nemohla a nemůžu nic říct. Naštěstí to po chvíli pochopili a dál se neptali. Seděli jsme tam a začali si ovídat si o všem možném. O dětech, o práci, o svých partnerech, o svých úspěších i prohrách. Někteří na srazu nebyli a chtěli vědět. Bylo nám spolu moc příjemně. Mirka to řekla moc hezky, jako bychom navázali tam, kde jsme před 30 lety skončili.

Kolem 18. hodiny nám postupně volali naše protějšky, aby se ujistili, že je vše v pořádku. Až na výjimky a jednou z nich byl můj muž. V telefonu byl dost nepříjemný. Dal mi okázale najevo, že on je tady sám a já se tam zase bavím. Musela jsem ven, abych jeho sobeckost rozdýchala.

Ještě asi hodinku jsem poseděla, ale únava se hlásila a já měla před sebou jízdu autem. Nejprve jsem se rozloučila s Mirkou. Podaly jsem si ruce a pak pusu. Potom přišel na řadu Pavel. (To on seděl s Jendou v lavici za mnou. Oni dva mi ukázali, jak chutná kamarádství. Pavel byl plachý a tichý, Jenda otevřený a hodně přátelský. Po něm jsem pojmenovala našeho syna, chtěla jsem, aby byl jako Jenda.) Podávala jsem ruku Pavlovi a chtěla se rozloučit i s ním. Nejdřív mi dal pusu, potom si mě přitáhl k sobě aby mě mohl obejmout. Bylo to pevné přátelské obejmutí. Jako by mi chtěl předat kousek své síly. Trochu povolil stisk a dal mi pusu. Pak ještě jednu. Já už měla v očích slzy. Jeho upřímnost mě odzbrojila. Bylo strašně těžké ovládnout se a nezačít plakat. Čekalo mě dalších 8 podání ruky, 8 pus a nějaké to malé obejmutí. Vypotácela jsem se z místnosti na čerstvý vzduch totálně dojatá. Bulila jsem jako malá holka.

V autě jsem pustila jsem si přehrávač "na plný pecky" a zpívala si s Michalem a Petrem. Jako by v rádiu věděli odkud jedu...

Dnes nikam nejedu, tak Ti Jendo připíjím horkým čajem vonícím rumem. Ať tam kde jsi, dojdeš klidu.

Honza měl 25.

17. listopad 1989 má pro mě úplně jiný význam než jen sametová revoluce. Narodil se mi syn. Honzík. Letos je to už 25 let, tak jsme to oslavili v rodinném kruhu. Manžel ráno přišel s bláznivým nápadem,že dovezem babičku už na oběd. Nadšením jsem zrovna nevýskala. Mám babičku (tchýňku) moc ráda, ale na oběd rozhodně nestihnu uklidit kuchyň, to bylo v plánu až odpoledne, až bude navařeno. Muž jako obvykle seděl u PC, což mě rozžhavilo do běla. Tak já se plichtím v kuchyni, Jirka jede pro piva, Honza pro tchýňku a on si sedí a projíždí internet. V tu ránu začal makat na přestavění postelí v obýváku, aby se tam babča mohla po obědě pohodlně usadit. Jenže sotva ji syn dovezl, stala se svědkem naší hádky. Chtěla jsem, aby manžel vyhodil sušeného pavouka a on ho místo toho vhodil po mě. Zaječela jsem jako siréna a s pláčem utekla do kuchyně. Po chvíli jsem začala smažit telecí řízky, babička seděla v kuchyni a napomínala kluky i manžela, aby mi pomáhali s nádobím. Když šli prostřít stůl, dala mi 2000kč, prý na vánoční dárky. Nechtěla jsem je, ale ona mi je vnutila. Odešla ke stolu a já peníze vložila do své rozečtené knihy. Víc jsem je neviděla. Oběd dopadl jak jinak než hrozně. Mrkev v polévce se mi trochu rozvařila, řízky byly místy žvýkací a brambory nedosolené. Po obědě manžel s klukama kecali s babičkou a já v kuchyni tvořila dál. Pomazánku na jednohubky a chlebíčky. Potom jsme se šli vyfotit s dortem.

...on je prostě malé pivo...

Byl to piškot proložený ovocem.

Když přijel zbytek rodiny, zábava se rozběhla naplno. Přišla řeč na to, co je u koho v práci nového a mě se začali ptát na toho mladého, který zemřel, jestli jsem ho znala. Znala a nechtělo se mi mluvit o kamarádovi, spolužákovi ze základky, po nemž jsem pojmenovala syna a který si svůj nešťastný konec svým způsobem zavinil sám. Bylo to příliš čerstvé a příliš bolavé. A proto jsem místo odpovědí odešla do kuchyně pro další várku jednohubek. Někdo přinesl mého motýlka v láhvi a svět byl zase veselý a plný smíchu. Stačí zaťukat on lítá a lítá... I dospělí si občas chtějí hrát:

...a vůbec nezáleží, kolik je vám let...

Usmažila jsem i moje kuřecí "Jitčiny" řízky a sklidila slova chvály.

Opravdu chutnaly výtečně. A nebyly žvýkací.

Alespoň něco se mi povedlo.

Oslava Honzových 25 narozenin se povedla. Švagrová mi druhý den dopoledne volala, jak se jí to líbilo. A že by nebylo špatné občas se sejít imimo domácnost, aby ta, co chystá nebyla uhoněná a setkání si taky užívala. Ten nápad se mi docela líbí. Opravdu jsem byla večer docela unavená i přesto, že mi oba kluci vydatně pomáhali. Jediné, co moji radost z povedených narozenin pokazilo a to dost, byla ztráta peněz na dárky. Přisšla jsem na to až druhý den odpoledne, když jsem nedočkavě zasedla ke knížce, abych si dočetla konec příběhu. Prohledali jsme všichni 4 snad celý byt, ale nic se nenašlo. Zatím jsem o tom v rodině ještě nemluvila. Až to přijde, bude to velice nepříjemné. Pořád totiž doufám, že se peníze nějakou shodou náhod objeví.

Ještě jednou...

Co bych chtěla zažít znovu?

Kdyby se vrátil čas, zůstala bych s tátou až do rána a neodjížděla bych domů. Ještě jednou bych mu naposledy ohřála večeři, uvařila poslední voňavý čaj a zůstala s ním naposledy dlouho do noci...

Myšlenky na to, že čekal až odejdu (a já odjela poměrně brzy) a ještě ten večer úplně sám odešel navždy, mě občas děsí. Byl tak sám a já spěchala, abych stihla nakoupit...

Co ještě bych chtěla zažít znovu? Chtěla bych být ještě jednou těhotná. Cítila jsem se pokaždé nádherně. Chodila jsem v mateřských šatech a pyšně dávala na odiv rostoucí bříško. Když prcek začal kopat, položila jsem Honzíkovu ručičku na vypouklinu a on se smál...

Co ještě bych si ráda zopakovala? Kojení. Milovala jsem to spojení dětské pusinky s mým prsem. Ten úžasný pocit naplnění mateřství, když spokojeně sál. Je to něco, co se dá těžko popsat. Krása, štěstí, spokojenost a možná i trocha euforie. Nevím jak své pocity při kojení přiblížit. Emotivní a naprosto úžasná záležitost.

Mít příležitost něco prožít ještě jednou ale mít nebudu, takže se budu dál snažit žít naplno.

Užívat si každý den, jako kdyby byl ten poslední.

Je krásné žít, rozdávat radost i sdílet starost.

Život je dar :-)

Kniha života

Moudra

Přišla mi mejlem a udělala mi radost. Moudra ze života. Byla zabalené do kabátku prezentace, jenže tu já neumím vložit na blog. Tak jsem ji prostě rozložila obrázek po obrázku a vybrala ty, které se mi líbily nejvíc. Omlouvám se, ale hudbu z prezentace neumím vytáhnout. Snad vám ta tichá životní ponaučení udělají radost, jako udělala mě, když jsem ráno přišla z města, abych tam objednala věnec se stuhou na zítřejší pohřeb.

Tahle chytrá slova nají velkou moc. Dokáží změnit pohled na život. Podívat se na něj shora s nadhledem a pousmát se nad všedními problémy. A to je v dnešní uspěchané době potřeba. Na chvilčku se zastavit a naslouchat nejen sobě, ale i druhým.