Dovolená

Tak jedeme na dovolenou. Už zítra. Při pohledu na tašky to vypadá že tam budeme celou pětiletku. Ve skutečnosti nás čeká deset dní v ATC Jadran u Františkových Lázní. Bereme i kola, takže mi přubudou nějaké ty kilometry na cyklometru. Na celých 10 dnů se tedy loučím s internetem. Nabíjím baterky do foťáku a mám přibalený sešit s tužkou, abych vám pak mohla popsat naše nejveselejší příhody. Že jich bude hodně, tak o tom vůbec nepochybuju:-))

Mějte se moc hezky a za dva týdny ahojte všichni:-)

Tak trochu jiný řetězák

Možná to znáte, uděláte "dobrý skutek" a tajně doufáte, že se nad vámi také někdy někdo smiluje. Mě se to několikrát povedlo.. Byť to bylo jen pouštění auta z vedlejší silnice na hlavní. Nebo umožnění přednostní platby u pokladny v supermarketu, když jsem měla velký nákup. Pokaždé jsem z toho dobrý pocit.

Mladší syn poslal na FB následující video s dodatkem:"tak kdyby se mi tohle někdy povedlo....AWESOME."

18.6. 2013

Ten den byl pařák a já měla volno. Zavolala jsem kamarádce, co v tom horkém letním dni dělá a ona mě pozvala na návštěvu. Vzala jsem kolo, peníza na inkaso, hodinky na výměnu baterky a vyrazila na výlet. Inkaso se mi podařilo vyřídit jen zčásti. Hodinky mi vzali do opravy k vyzvednutí zítra. Takže nic nebránilo vyrazit po cyklostezce. Do uší mi zpívali Citroni, Muse, Korn, Twisted Sister a Kabáti. Šlapalo se s nimi parádně, skoro do taktu. Není divu, že jsem zazvonila na kamarádku úplně splavená Citronáda mi připadala jako božský nápoj. Seděly jsme ve stínu přístěnku, popíjely a plkaly a plkaly...

...než se probralo k životu jejich nové mimino. Dvouměsíční štěně. Malá hnědá fenka dobrmana. Velké tlapky s hubenýma nožkama nás při jejím pohybu rozesmávaly. Malá psí slečna vyžadovala naši pozornost na 200%. Jako malé dítko. Stačilo se chvíli nedívat a psí uličnice se vrhla na plastovou láhev s pitím. Po chvíli na ni začala i štěkat, když se láhev nehodlala hnout z místa a utéct. Byla velká a skoro plná a to štěně dost vyvádělo z rovnováhy, čemuž jsme se my dvě smály. Co smály, řechtaly jsme se na plné pecky...

Byl to příjemný a hlavně hodně veselý podvečer.

Za ten den mám najeto 16 a něco km.

A díky smíchu se dožiju nejmíň 100 let

Kocovina, aneb vzhůru do bezvědomí, střízlivé nás nedostanou...

Kdo z nás někdy neml kocovinu? Asi každý:-) Někomu je špatně a zvrací, někdo to zvládá jen s bolehlavem. A někdo to "umí" bez kocoviny.

U nás na oddělení je kocovina běžným jevem. Tedy ne že bychom tam konzumovali alkohol jako o život, to ne! Ale máme tu každý týden minimálně jednoho pacienta (obvykle s poraněním hlavy) s několika promilemi alkoholu v krvi. Přijímáme většinou v noci, nebo nad ránem. Kocovina přichází záhy, tedy pokud pacienti nepřejdou rovnou do stádia deliria:-)

Někdo je mírný, jako beránek a za svůj alkoholem ovlivněný úraz se stydí- Někdo je naopak agresivní a je s ním spousta práce. Na takové "případy" se pak vzpomíná, repektive nezapomíná. Věkové rozpětí pacientů s podílem alkoholu v krvi je velmi široké. Od nezletilých chlapců a dívek až po ženy či muže v důchodu. Dokonce máme i své "stálé zákazníky":-)

Není divu, že když to jeden vidí, nemá k alkoholu příliš kamarádský vztah. Nejsem abstinent, to ne, ale mám svou klapku, která mi umí říct stop. Jsem za ni vděčná. Je jen pár lidíček v mém nejbližším okolí, kteří umí tuto klapku otevřít...:-) Náhoda je blbec, stát se to může každému, ale nerada bych někdy ležela na "svém" oddělení s otřesem mozku v ebrietě:-))

Jak říká klasik, alkohol v malých dávkách můžeme pít v jakémkoliv množství. Ale pozor, alkohol je metla lidstva...!

Narozky

Dnes mám narozky. Děkuju všem za přáníčka. Dostala jsem smsku i od člověka, kterého jsem víc než rok neviděla. Moc mě potěšila. Ta úplně první byla od mého mladšího syna. Ale ten starší asi zapomněl...A kamarád taky. Navíc na ICQ mu kytička zčervenala, sotva jsem mu poslala link s odkazem. Možná to bylo neúmyslně, proatě vypnul PC aniž by se podíval...Trochu mě to mrzí. Asi si to moc zabírám. Raděj jdu něco dělat.

Tak vám ten odkaz posílám taky: Kliknitě na start dokud to nespustíte. 30 vteřin se dívejte na obrazec a pak se koukněte naruku, v níž držíte myš. Ale pozor, nelkněte se! :-)

http://neave.com/strobe/

13.6.2013

Dnes jsem jela na bruslích jen kousek. Do práce a zpět. Jedna dobrá duše mi na zítřejší test půjčila kalkulačku s odmocňováním. Chtěla jsem jít pěšky, ale pak mě to popadlo a obula jsem si brusle:-))

Romové

Bylo nebylo. Jedněm starším cikánským manželům se narodilo děvčátko. Měli už dospělé děti a necítili se na to, vychovávat malé dítě. Dohodli se dát ji do dětského domova. Přáli se jen, aby dítě dostala hodná rodina, která ho bude mít moc ráda. Při předání hned podepsali adopci.

V sousedním městě žili bílí manželé, kteří se léta nsažíli mít vlastní dítě. Když paní řekl lékař, že nikdy nebude moci mít vlastní děti, byla moc smutná. Po nějaké době se oba manželé rozhodli pro adopci. Jeli spolu do sousedního okresu a hledali v dětských domovech dítě bez rodičů. Zalíbila se jim malinká holčička. Z čepičky jí vyčuhovaly tmavé vlásky. Velké hnědé oči se na ně dívaly, jako by jim chtěly říct:"Vemte si mě, budu vám dělat radost."

A tak si bílí manželé adoptovali snědou holčičku. Věřte, nevěřte, dělala jim samou radost. Rostla jako z vody. Ve škole se jí dařilo. Dostávala jen jedničky a dvojky. Přihlásila se na střední školu a přijali ji. Její maminka z toho byla smutná. Škola byla daleko a holčička, teď už slečna, musela bydlet na internátě. Mladé středoškolačce se to ale líbilo. Těšila se, že bude samostatná. Byla zvědavá sama na sebe, jak všechno zvládne. Ale ouha. Na internátě ji nikdo neznal a tak jí spolubydlící dávali pořádně pocítit, že mezi ostatní bělochy nezapadá. Než spolužačky poznaly její milou povahu, proplakala spoustu nekonečných nocí. Ona totiž narozdíl od nich vůbec netušila že je adoptovaná. Zjistila to až na konci studia. Zeptala se rodičů, ale ti jí nechtěli nic říct. Tenkrát se zrodilo mezi ní a pár kamarádkami pravé přátelství, kterétrvá dodnes. Dali jí podporu a útěchu, které se nedočkala od milujících, ale strachem ochromených rodičů.

Při nástupu do zaměstnání zažívala od některých spolupracovnic peklo. Znovu si kladla otázku, proč je tolik lidí slepých a vidí jen to chtějí vidět.

Teď je ze slečny dospělá paní a má dospělé děti s bílým mužem. Jedno dítě je bílé a druhé snědé pleti.

Ta paní, cikánka, nebo chcete-li romka, žije vcelku spokojený život.

Svým dospělým dětem dává lásku, jako každá máma. Její manžel kroutí nechápavě hlavou, když někdo bezdůvodně osočí jiné cikány.

Její maminka, dokud žila, nikdy nepřiznala, že svou holčičku adoptovala.

Jen tatínek jí jednou řekl:"Kdybysme tě tam nechali (dětský domov), byla by z tebe prachobyčejná sprostá (vulgární slovo vynechám) cigánka...."

Byla to pohádka, nebo nebyla? To nechám na vás...

Na pivo

V pátek jsem jako obvykle měla školu. Manžel si poručil koupit maso k přípravě domácího hamburgra na soborní směnu a když jsem se vrátila z výuky, měl je skoro všechny upeřené. A hned, že půjdem na pivko, když je venku konečně tak hezky. V "naší" hospůdce jsme sedli ke stolu na zahrádce. Dali jsme si pánské a dámské pivečko:-)

Po chvíli se připojili známí, ale ti brzy odcházeli. Jejich místo zaplnila skupina mladých lidí s malými dětmi. Jeden z nich, chlapeček v modrém triku, se ale vůbec nestyděl. Nebyl nějak vlezlý, jen se nebál. Uviděl můj mobil a hned chtěl vědět, jestli v něm mám hry. Když zjistil, že tudy cesta nevede, zkoumal obrázky. Takový malý špunt, do školy ještě určitě nechodí, ale s dotykovým mobilem si rozuměl bezvadně. Prohlídl si moje obrázky, pustila jsme si pár písniček a hodně jsme se s manželem a prckem nasmáli.

To jsme ale netušili, co nás čeká při konzumaci dobrůtky z grilu. Jídlo bylo jako vždy vynikající. Manžel byl rychlejší, já si ho víc vychutnávala. Šťavnatá kuřecí prsíčka a sladká chilli omáčka, to je moje:-) Chleba jsem jako obvykle pokládala na ubrousek vedle plechového talířku. Tedy než si ho všiml prcek v modrém. Vzal do ruček zbytek chleba a začal ho do sebe ládovat. Smál se celý stůl. Jeho táta se začal omlouvat, ale od svých kamarádů sklidil jen další salvu smíchu, prý že mu ani doma nedá najíst a malý pak musí vylizovat talíře v hospodě:-)) :-)) :-))

8.6. 2013

Včera jsem se vzbudila už před 8 a to díky Oskárkovi. Svítil jak pominitý. Řekla jsem si, když je manžel dopoledne v práci, jedu na brusle. A jela jsem. Letos po druhé. Odpoledne jsem byla ráda, že to mám za sebou, protože večer mě čekala noční směna.

Tohle je naše Hloučela :-) Foceno z mostu cyklostezky. Přejet spojovací články, respektive pozorovat mě při jejich přejezdu je docela stranda. Odborník by řekl:"na tachometru 5 a v očích smrt."

Brusle letos : 22,8 km :-)

Hledaná osoba

Sedím v autě vedle zvláštního chlapa. Musím odtud pryč. Na autobus nemám peníze. On je první, který mi po půlhodině stopování zastavil. Půjčil mi bundu, je mi zima, jsem promoklá na kost. Moc nemluví, jen se usmívá. CD přehrávač začíná novou písničku. Muž si ji pobrukuje. pořád se tak divně usmívá. Silnice je plná děr naplněných vodou. Prší už celý měsíc. Stěrače pendlují po skle docela rychle a přesto nestíhají udržet dobrý výhled na cestu před námi.

"Kdy tohleto psí počasí skončí?", zkusím navázat kontakt.

"Ještě jste si nezvykla?", zasměje se svému vtípku řidič.

"Co se to tam stalo, vidíte ty majáčky?", ukazuju na zatáčku před námi.

"To jsou poldové. Buď někoho hledaj, anebo je tam bouračka." Podíval se na mě jakoby čekal odpověď.

Stáhla jsem si sukni víc pod kolena. Modřinu stejně nejde úplně zakrýt. Sahá mi skoro do půlky lýtka. Pořád trochu bolí. Není jediná. Mám jich parádní sbírku.

"Nešlo by to objet? Víte já spěchám. Moc." Přikrčím se, jako by to pomohlo, abych byla neviditelná.

"Maj důvod? Chtěl jsem říct, vy jste něco provedla?" Jeho oči se vpájejí do mých. Dívá se tak upřeně, až mám pocit, že mě svým pohledem propálí. Z očí mi vytrysknou slzy. Nedokážu tomu zabránit. Přibrzdí a zpomalí. Sáhne pod své sedadlo. "Oblečte si to a pak hleďte usnout. Hezky tvrdě!" Podává mi montérky a pokývne hlavou. Natahuju kalhoty pod sukni. Ještě že má zapínámí na knoflíky po celé délce. "Kam s ní?" Držím mokrou krví nasáklou sukni v ruce. "Můžu pod vás?"

"Pode mě to dejte. Pod váma je lékárnička, kdyby ji chtěli vidět", pobídne mě.

Vtom auto zastavuje a já usínám. Ještě stihnu ztlumit rádio. Řidič stahuje okénko:"Jen ji nezbuďte, nebo s ní večer nevydrřím", podává doklady promoklému policajtovi. "Je tak unavená, že se ani nepřevlíkla z montérek."

"Hledáme ženu menší postavy, trochu při těle, v květované sukni. Nepotkali jste ji cestou? Nestopovala?", zjišťuje policista.

"Nikoho jsem nepotkal, kdo by taky v takovým lijáku stopoval?", odpovídá řidič.

"Otevřete zavazadlový prostor a vystupte si", přikazuje strážce pořádku. Muž vystupuje a otevírá kufr. Policista svítí obrovskou baterkou a zjišťuje, že kromě deky, výstražného trojůhelníku a lana tam nic jiného není. Zavírá ho. Vrací řidiči doklady. "Můžete jet. Všechno v pořádku. Kdybyste ji potkali, v žádném případě nezastavujte a hned to nahlašte na tísňovou linku. Je to nebezpečná osoba. Pravděpodobně zavraždila svého manžela. "

"Nashle." Muž nastupuje do auta. Odjíždíme. Vzdalujeme se barevným majáčkům. Klepou se mi kolena.

Ujíždíme dál. On zesílí rádio a brouká si známou písničku.

Utřu si slzy a začnu pomalu se zpovědí.

"Když včera přišel z práce, byl jako vyměněný. Díval se na mě a nemluvil. Pak mi dal facku. Bez varování. Upadla jsem na zem. Zvedl mě, chytil za obě paže a začal se mnou třást. Vůbec nevím, co ho to popadlo. Prý spím s jeho kámošem. Se kterým? On žádné kamarády nemá. Spíš mi vyčítá moje kamarádky. Chtěla jsem mu vysvětlit, že je to blbost, ale marně. Jen jem ho svýma řečma asi opět vyprovokovala k akci. Ve zlosti mě nakopl do holeně. Podlomily se mi kolena a upadla jsem znovu na zem. Kopal do mě, jako do nějakého hadrového panáka. Byla jsem tak vyděšená, že už nešlo ani plakat. Odtáhl mě do obýváku a na gauči mě znásilnil, abych prý věděla jaké to je spát s vlastním manželem. Čím víc jsem se bránila, tím víc byl surovější. Až se uspokojil, začal mi sprostě nadávat. Mlčela jsem, bylo zbytené cokoli říkat na svoji obranu. Vztek s ním lomcoval tak, že úplně přestal ovládal. Začal mě bít. Rány pěstí namířil do břicha i stehen. Podařilo se mi chytit mezi prsty stolní lampičku. Omráčený manžel spadl hlavou na roh stolku. Ležel tam a nehýbal se. Normální by bylo zavolat záchranku nebo policajty a všechno by se vysvětlilo. Jenže já utekla. Já jsem ho zabila, zavraždila...", víc už nedokážu říct, vzlykám a pláču. Slzy neutírám, tečou si po tváři a padají na jeho bundu. Jsem v autě s úplně cizím mužem, který mi dává najevo víc porozumění, než vlastní manžel. Co se to děje? Zmáhá mě únava. Zavírají se mi víčka. Chce se mi strašně spát. Něco mi teče z nosu, je to nasládlé. Krev? Ne, to ne!

"Jsem Mirek a vy? Nebo ty?", přeruší ticho řidič. Zastavuje auto u železničního přejezdu. Závory jsou dole.

"Určitě ty." Vděčně přijímám nabídku. " Jsem..."nestihnu se představit. Je mi strašně špatně. Hlava se mi točí a hrozně bolí. Krev se valí z obou nosních dírek. Stisknu je a předkloním hlavu. Začíná mnou prostupovat strach. Jednou rukou si držím u nosu kapesník a druhou se chytám Mirka. Opětuje můj stisk. Prstem u pusy mi zakazuje mluvit. Krev z nosu přestává téct. Čím dál víc je mi chce spát. Opřu se o jeho rameno. Cítím se mizerně. Tlak v hlavě sílí. Bolestí zavzdychám. Bleskne mnou podivná myšlenka. Umřu? Umírám? Ne, to nemůže být pravda! V puse cítím sladkou chuť. Krev?

Dýchá se mi hůř.

Zmocňuje se mě panika.

"Neeee!!!!!!!!!!" zakřičím. Jsem celá zpocená. Srdíčko mi tluče jako o závod. Sedím na posteli a dýchám jako bych doběhla maraton. Byl to jen zlý sen. Na co jsem musela myslet při usínání, když se mi tohleto zdálo????

6. 6. 2013

Letos poprve na kolečkových bruslích:-) Jela jsem Kostelec a zpět o fous víc než 11 km. Oskárek mi nádherně svítil, máme tu 18⁰C. A hlavně neprší a já jsem doma a ne v práci:-)) Jelo se mi parádně. Pročistila jsem si hlavu. Sluchátka mi pouštěla bezva mix a já relaxovala a čistila hlavu. Podařilo se mi trasu z části vyfotit. Nejdřív jsem chtěla ten můj prst na okraji odstřihnout, ale by jste ho pak neviděli:-D

Na druhé fotce z mobilu jsem já v miniživotní velikosti. Když se daří, tak se daří. Život přece není o dokonalosti:-))

Už se těším na další jízdu. Tahle trvala zhruba hodinu. Až trochu vyschne po deštích, zkusím střídat běhání a kolečka.

A co vy?

Smutním

Letní povodně 1997

Moje vzpomínka na povodně začíná trochu někde jinde.

Od první do osmé třídy jsem jezdila na "pionýrské tábory". Tenkrát to byly celé tři týdny většinou v Oklukách. Vůbec mi nevadilo jezdit na stejné místo, protože tábor byl pokaždé trochu jiný a zajímavý. S kamarádkou Magdou jsme prožívaly letní dětské lásky i zklamání. Bavilo nás starat se o sebe bez opečovávání maminek. Ani za nic bychom nepřiznaly, že se nám po 14 dnech začalo stýskat:-) Prostě bezva zkušenosti s bezva partou lidiček.

V červenci 1997 měl syn Honzík 7 a 1/2 roku. Přihlásila jsem ho na tábor, který vedl bývalý vedoucí z Okluk, pan Ondra. Napoprve jen na týden. Do Městečka Trnávka jsem ho vezla o víkendu, aby tam byl druhý (poslední) táborový týden. Půjčila jsem si od manželových rodičů auto, naložila i o 3 roky mladšího Jirku a jeli jsme. Celou cestu pršelo. Žádný velký liják, ale souvislý a vytrvalý déšť. Pláštěnku i gumáky měl Honzík v kufru, takže jsem byla docela klidná. Předala jsem natěšeného synka panu vedoucímu, mlaskla pusa a jeli jsme zpět domů. Mobily ještě nefrčely, musela stačit pevná linka do hlavní budovy tábora. Vůbec nikoho tehdy nenapadlo, že by mohly být nějaké záplavy. Potoky i rybníky v okolí sice byly dost plné, ale to nebylo nic vyjímečného.

A v pondělí 7. 7. 1997 to všechno začalo. Opavy, Úpa, Bečva, Morava a další řeky se vylily z břehů. Záplavy si vyžádaly první oběti. V úterý 8. 7. byly zatopeny Troubky. I když po několika dnech voda opadla, více než dva roky bylo na některých domech vidět kam až voda stoupla. Až 16. 7. se postupně začali lidé vracet do poničených domovů a uklízet škody. Tedy pokud vůbec měli kam se vrátit....

Honzíkovi i ostatní děti povodně přestáli bez újmy. Přijeli domů ve stanoveném termínu. Unavení, ale spokojení. Synovi táborový život učaroval stejně jako kdysi mě. Svým nadšením nakazil i brášku. Dnes už coby dospělí jezdí na tábor v roli o oddílového vedoucího a instruktora.

V červenci 1997 naší republiku zaplavila velká voda. Spoustě lidí změnila život v peklo. Zvedla se velká vlna solidarity. Lidé plnili nákladní auta balenými vodami, oblečením, přikrývkami a také potřebami na úklid. Vznikla konta pomoci postiženým oblastem, kam se posílaly nejrůznější finanční částky. Někteří z nás nečekali na organizovanou pomoc, naložili do auta potřebné věci a rozdali je přímo těm, co je potřebovali. Nikdo tenkrát netušil, že katastrofální záplavy by se za několik málo let mohly znovu objevit....

Vašek Neckář

Je mi smutno. Manžel odešel na noční a já nemám ráda vedle sebe při spaní prázdné místo Kluci jsou na škole. Venku prší a v Čechách hrozí povodně. Sedla jsem k počítači a pustila písničky. Hudba je součástí mé bytosti. Když smutním, poslouchám hudbu nebo si čtu. Zavzpomínala jsem na loňské léto. Strašně jsem se těšila na koncert pod širým nebem - Na Plumlovské přehradě vystupoval Václav Neckář. Jako malá holka jsem ho zbožňovala. Dokonce jsem se přihlásila i do jeho klubu přátel (dnes fanklub). Dostala jsem žlutou kartičku s nápisem Bacily a Václav Neckář. Platil se příspěvek 20 korun, myslím že jednou za čtvrt roku. Nevím proč, ale utkvělo mi v paměti, že klub sídlil v Praze Mimoni.

V pubetě mě tofandění a zbožňování přešlo. Ve slabé chvilce zmizel i autoportrét v nadživotní velikosti ze dveří v v mém pokojíčku. Teď, na stará kolena :-) mu opět přicházím na chuť.

Viděla jsem ho živě na koncertě dvakrát. Jak se jmenoval ten první, už nevím. Druhý se jmenoval Planetárium. Seděla jsem s obětavým tátou v Prostějovském divadle a měla oči navrch hlavy z Vaškových tanečních kreací. K jedněm pubertálním narozeninám mi naši koupili gramofonové šasy. Uložili jsme je do modrého plastového krytu z magnetofonu Sonet B5. A hádejte od koho byla moje první deska? No jistě, od Vaška Neckáře. Na jedné straně je Mýdlový princ a na druhé Pár prostých řádků.

Nemám po ruce foťák, tak přidávám pár obrázků z mobilu.

Malé SP desky jsou dnes v dezolátním stavu:-) Jsou prostě ohrané:-)

LP neboli elpíčka se otáčela pomaleji, zato hrála mnohem déle:-) později k nim přibyly i CD.

Tuhle fotku podepsal pro mě :-))

Koncert na Plumlovské přehradě se povedl. Vašek zpíval samé pecky. Jeho typické pohyby a gesta smozřejmě nesměly chybět. Rozpohyboval nás všechny. Bylo nás tam jako much:-)) A samozřejmě nás i rozespíval. Můj muž Neckáře zrovna moc nemusí, ale koncert se mu líbil, zpíval o stošest:-) Na konci byla autogramiáda. Nesměle jsem si stoupla bokem a pozorovala Vaška rozdávajího podpisy. Sebral jsem odvahu a šla k podpisovému stolku. ON se na mě podíval, vzal jednu fotku a zeptal se komu ji má podepsat...:-)) Pro zpěváka nejspíš rutina, pro divačku zážitek s velkým Z, vlastně s V.

Můj muž před odjezdem domů celou situaci okomentoval slovy:"Necvrkla sis do textilu?" :-) :-) :-)

Shrnuto a podtrženo, Václav Neckář zůstane mým oblíbeným zpěvákem pro pohodové chvíle.

Jeho písničky možná nejsou žádné vypalovačky z předních míst hitparád, ale zaručeně jsou pohlazením po duši.