Do dětství za mámou a tátou

Všichni jsme byli dětmi. Všichni zestárneme, doufám. Všichni jednou zemřeme. Tak to prostě je.

Moje máma odešla příliš mladá. Chybí mi. 

S tátou mi dali krásné dětství. Mám na co vzpomínat. A jsou to hezké vzpomínky.

Už tu není ani táta. S láskou se s oběma na chvilku vrátím do svých dětských let...

Dům, kde jsem vyrostla teď patří mému synovi. Projde renovací. Zatím se jen vyklízí. 

A přitom jeden najde tolik pokladů.

Tohoto medvěda jsem našla v bývalé ložnici mých rodičů. Dovezl mi ho táta. Ten den jsem byla u tetiny. Oknem v kuchyni jsme viděly přijíždět trabanta. Vyletěla jsem před dům tátovi přímo do náruče. Dovezl mi dárek. Medvěda. Velkého medvěda. V pokojíčku dostal místo na proutěném křesílku s modrým sedátkem. Budu ho muset vyčistit. Je moc ušmudlaný.

To je on, ještě čistý.

Fotila jsem se v den mých narozenin. V albu mám i fotky s dortem.

Moje máma byla sběratelka porcelánu. Milovala malované talířky. Visely v kuchyni. A hodně padaly. Byla z toho vždycky smutná. Tehdy neexistovala vteřinová lepidla. Nakonec to máma vyřešila šalamounsky. Začala sbírat hrnečky. Hodně jsme jezdili na poutě. Já milovala kolotoče, houpačky a cukrovou vatu. A máma stánky s hrnečky. No a táta nestačil otevírat peněženku. Ten bílomodrý porcelán, nad hrnky, máme co si pamatuju. Nikdy se nepoužíval. Vlastně ani máminy hrnky. Časem se z nich staly kasičky na drobné, úschovny na doklady o zaplacení a koncové části šeků.

Chodila jsem na základku a odebírala časopis Stadion. Proč? To nevím. Možná, že ho odebíral táta. Každopádně jsem z něj vystřihovala hokejová a fotbalová družstva. A pokud byl uprostřed plakát s nějakým fešným sportovcem, nalepila jsem si ho na dveře. To pak máma vyšilovala. Prý jsem holka a ne kluk. Ale já si opravdu hrála i s panenkama a na obchod a na učitelky... Jenže oni ti sportovci byli tak hezcí kluci... Jednou mě naši překvapili. Byla jsem asi v šesté třídě. Koupili mi tenhle plakát. Byla jsem šťastná jako blecha. Hodně dlouho visel na dveřích pokojíčku.

Jsem v pubertě. Vztahy s mámou se pomaličku komplikují. Byla jsem vzpurné dítko. Často jsem za ní jezdila do Prostějova. Počkala jsem na ni před OP. Sedly jsme na pouličku a jely na město. Ráda chodila do prodejny sklo-porcelán na rohu. Skoro vždycky jen tak, podívat se. Do té doby, než začali prodávat dušičkáče. Hrnky s čínským motivem a s pokličkou. Trvalo hezkých pár měsíců, než je nasbírala. Byly drahé. A ne každý se jí líbil. Musela čekat, až budou mít takový, který se jí líbí a ještě ho nemá. Milovala jsem to.

Na horní poličce jsou sklenice ručně vyrobené i zdobené. Mám je moc ráda. Hodně si cením růžové porcelánové soupravy kořenek do kuchyně. Jsou na ní namalované výjevy z Prodané nevěsty. Bohužel ji nemám nafocenou.

A to už jsem těžce v pubertě.

Nikdy jsem ho příliš nemusela, ale jeho plakát jsem si z kapesného koupila.

Jen proto, abych byla inn.

Petr byl mámina láska. Moje vlastně taky. Teda, když zpíval s Hankou Zagorovou. Tenhle plakát byl mámy. Byla jsem i na jeho koncertě. Někdy určitě mám jeho podepsanou fotku. Mámina nejoblíbenější písnička byla Obyčejnej kluk. Mám ji na jeho LP desce.

Tento plakát jsem měla na zdi hodně dlouho. Já milovala Hančiny písničky. Texty některých z nich umím ještě dnes. Byl to skoro vždycky krásný příběh. Kávu si osladím, to je moje dětská vzpomínka na Karla Gotta. V pubertě k ní přibyla ještě Jen se hádej. Teprve až v dospělosti jsem ho pořádně poznala. Ale máma ho měla docela ráda. Našla jsem doma i jednu knihu o něm Říkám to písní. Společně s mámou jsme se dělily o Drupiho. Já měla ráda jeho chraplák, ona toho o něm docela dost věděla. Znala jsem ho jen z písničky Setkání. Pak jeho malou fotku máma přilepila na obrovský plakát na dveřích wc. Vypadal tak trochu jako indián. Na dveřích oné místnůstky nám viselo spoustu zajímavých osobností zahraničního filmového světa. Třeba Michele Mercier coby neohrožená Angelika. Robert Redford v Elektrickém jezdci. Alain Delon, Gérard Philipe, Sophia Loren, Brigitte Bardot a myslím, že i Claudia Cardinale. S trochou nadsázky by se dalo říct, že jsem se během pobytu na toaletě učila filmové historii.

A tohle je současnost.

Vracím se do dětství prostřednictvím háčkování.

Vytvářím hračky pro děti.

Moc mě to baví.

Přečetla jsem v roce 2019

Seznam knih, které jsem v loňském roce přečetla je zase docela slušný. Dokonce jsem o jednu knihu překonala ten minulý. Vlastně to není úplný seznam. Chybí v něm elektronické knihy, které čtu v mobilu. Ale nehledejte v tom žádné závody. Kniha a hudba jsou součástí mne samotné. Bez nich bych to nebyla já.

1.) Cesta domů - Danielle Steel

2.) Nic mi neprozrazuj - Joy Fielding

3.) Manželská past - Jennifer Probst

4.) Sněhulák - Jo Nesbo

5.) Hra osudu - Barbara Wood

6.) Bílá žena - Barbara Wood

7.) Nejlepší přítelkyně - Christine Drews

8.) Slon v mé čekárně : příhody veterinářky s divokými zvířaty - Florence Ollivet - Courtois

9.) Smečka - James Patterson

10.) Cesty osudu - Danielle Steel

11.) Nádherný život - Danielle Steel

12.) Beze stopy - Marry Torjussen

13.) Turbulence - Whitney Gracia Williams

14.) Dědictví Maorského náčelníka - Laura Walden

15.) Ztracené děti - Linda Castillo

16.) My tři - Cynthia Victor

17.) Marnotratný syn - Danielle Steel

18.) Deník 1938-1945 - Helga Weisová

19.) Cizí žena - Danielle Steel

20.) Dívka, jíž jsi tu zanechal - Jojo Moyes

21.) Tajné sestry - Amanda Quick

22.) Sedmá pohroma - James Rollins

23.) Bludiště života - Danielle Steel

24.) Utajená léta - Barbara Hanay

25.) Tatínkova holčička - M. H. Clark

26.) Brooklyn - Colm Tóibín

27.) Cena štěstí - Danielle Steel

28.) Hora mezi námi - Charles Martin

29.) Smrt včel - Lisa O' Donnell

30.) Možná jednou - Coollen Hoover

31.) Dar - Danielle Steel

32.) Daleké obzory - Danielle Steel

33.) Řeka bohů - Wilbur Smith

34.) Řeka bohů ll - Wilbur Smith

35.) Řeka bohů lll Čaroděj - Wilbur Smith

36.) Řeka bohů lV Vnitřní oko - Wilbur Smith

Jak se tak dívám, mám zde hodně knih od Danielly Steelové. Když ony jsou to takové pohádky pro dospělé. Dobře se to čte a má to vždycky dobrý konec. Taky zde mám Barbaru Woodovou. Ona je taky zarukou dobrého počteníčka. Začala jsem číst Wilbura Smitha. Znovu. Chtěla bych postupně ještě jednou přečíst celou ságu rodu Courtneyů. Moc mě to bavilo.

A jak jste na tom se čtením za rok 2019 vy?

Egypt - želva a BBQ na pláži

4.den neděle 9.6. 2019

Ještě doma jsem si koupila podvodní foťák. Takový ten na jedno použití. Dopoledne jsem zkoušela fotit pod vodou

s vědomím, že nevím, co z toho bude, možná jenom rozmazané šmouhy rybiček. Ale co, delfíny jsem už nafotila, tak zbytek filmu vyplácám na podvodní svět našeho korálu.

Přiznávám se bez mučení, že jsem šnorchlování propadla.

Vidět tu mořský svět na vlastní oči, to je něco krásného.

Fotky sice nejsou moc kvalitní,

ale příště si koupím lepší foťák do vody.

Kdo najde téměř průsvitnou rybičku?

Černé rybky se žlutými ocasními ploutvičkami, kdo to kdy viděl?

A ty barevné korály.

Hloubka byla jen kousek od břehu dost velká.

Když jsem plavala kolem malých temných jeskyněk, hlavou mi vířily všelijaké představy.

A když z nich pak naráz vyplulo hejno maličkých červených rybiček,

musela jsem nad hladinu.

Lekat se se šnorchlem v puse není moc dobrý nápad.

Tady je ta hloubka docela hezky vidět.

Barevný svět korálů a v něm modro - žlutá škeble. Nebo lastura?

Zachytit objektivem rychlé rybky nebylo vůbec snadné.

Původně tam bylo takové malé hejno, než jsem se zpamatovala, bylo fuč.

A ještě jeden pokus.

Rozhodla jsem se film dofotit celý.

Ono tam toho už moc z těch 34 snímků nezbylo.

Tahle se myslím docela povedla.

Dopoledne nám na pláži nabízeli takové malé ochlazení. bylo to velice příjemné. Škoda, že se to už neopakovalo.

Nealko nápoje z ovocné šťávy.

Těch bylo hodně.

Pak tam ležel takový krásný řez.

Ona to byla vlastně zmrzlina.

Té bylo hodně málo.

Pak nasekali červený meloun, zelený meloun, pomeranče a přidali k tomu tu zmrzlinku.

No a toho bylo úplně strašně málo.

Tedy, na nás se dostalo, protože jsem fotila a byla v první linii.

Ale na ty vzadu zmrzlinka nevyšla,

pak došel i červený meloun...

Byla to lahoda, takové dopolední plážové osvěžení.

Odpoledne při šnorchlování jsem viděla naproti sobě želvu. A nebyla vůbec malá. Plavala si to kousek ode mě. Hlavičku na dlouhém nataženém krku směřovala do hloubky. Pokusila jsem se plavat za ní, ale než jsem se stihla otočit, zmizela u dna. Projela mnou vlna euforie. Zvedla jsem hlavu nad hladinu a dívala se kolem sebe, jestli není někdo blízko. Nutně jsem se potřebovala o tu radost podělit. Byla jsem tam sama. Tak jsem se zase potopila a šnorchlovala dál. V hlavě se mi ten obrázek s želvou vracel zpět. Zasmála jsem se nahlas pod brýlemi a ony se mi zamlžily. Musela jsem nad hladinu. Na souši je želva docela pomalý tvor. Ve vodě je jako střela. Při jejím pronásledování jsem se ocitla až na druhé straně vymezeného prostoru. Při plavání zpět k našemu lehátku jsem šnorchl sundala a jen tak se nechala unášet. Na břehu jsem se pořád usmívala jako jojo. Měla jsem hlad, do večerní párty daleko, tak jsem si dala na pláži špagety ala carbonara....

Špagety byly dobré,

ala carbonara omáčka byla taky k jídlu,

jen ta slanina se podobala našemu junior salámu...

Už dopoledne jsme se nechali zapsat na BBQ párty na pláži. Vlastně se to oficiálně jmenovalo BBQ dinner beach party. Těšila jsem se na grilované masíčko. Jenže ona tam byla sama zelenina. Masa tam byly dvě. Grilované kuřecí, které vypadalo i chutnalo spíš jak dušené, rozkrájené na zvláštní kousíčky. A něco jako Řecké souvlaki, mleté maso, ale bez špejle. Z dresinků jenom dva druhy ochucené tatarky, brrr. Příloha si říkala resti potatoes, ale měla jeden velký rest, byla dušená a strašně rychle vychládla. Takže jsem se po mletém mase s ledovými brambory musela dorazit ovocíčkem. Dala jsem si malý talíř plný hroznového vína. A pak ještě trošku sladkého...

Všechno bylo velice hezky nasvíceno.

Hrála tu hudba.

Číšník nás odvedl ke stolku...

Na jednom konci stolu bylo pečivo a druhém se měla udržovat teplá grilovaná zelenina.

Maličko se jim to přihřívání vymklo z rukou.

Zákusečky

Jedlo se i očima.

A moje záchrana,

ovocíčko.

Proplula kolem nás nádherně nasvícená výletní loď Nefertari.

Pak jsme se šli podívat na živého zpěváka, večerní program na druhém konci resortu.

V amfiteátru bylo i s náma 5 lidí.

Zpěvačka zpívala sice hezky, ale naživo to nebylo ani omylem.

Prošli jsme se a zalezli na pokoj....

Zítra zase bude líp

Sedím u televize a je mi smutno. Pouštím si nahraný koncert André Riue Vánoce v Londýně. Snad mi zvedne náladu.

Máme skoro tichou domacnost. Zavinila jsem si to sama. Od půlky prosince bojuju s rýmou. Kapeníčky jsou všude. Bohužel někdy i ty, které by měly být v koši. V sobotu nejspíš taky nějaký ten zatoulaný kousek můj muž našel. A když jsem se vrátila z práce, byl vzteky bez sebe. V neděli už byl v klidu, ale skoro se nebavil. A mě bylo děsně zle. Měla jít na noční, bolela mě hlava a nos jsem měla skoro pořád ucpaný.

Noční jsem nějakým zázrakem přežila. Ale hned ráno jsem nahlásila vrchní, že jdu na ORL. Dopadlo to tak , že mám zánět dutin a taky neschopenku. A s úplným klidem ji nechám tak dlouho, jak bude potřeba. Dostala jsem kapky s antibiotikem a kapky s kortikoidy. Oproti včerejšku je mi mnohem líp.

Teď ještě aby se muž usmířil se svou bordelářskou ženou a bude to všechno v cajku. Jenže on mi dneska ani nepřepl v televizi program. A to je co říct. Normálně je to jeho vrcholový sport, přepínat tv kanály podle libosti. On to ve finále přepne tam, kam chci já, skoro vždycky. Jenže dnes si lehl vedle mě, díval se na můj film a nic neříkal.

Teď je na nohejbálku. Hrají ho jednou týdně už několik let. Já si pouštím hudbu. Hudba má velkou moc. Umí člověka naladit. Umí ho rozbrečet i rozesmát. Umí ho pozvednout k lepším zitřkům. Stačí se uvolnit, a nechat ji působit. Ona si najde cestičku dovnitř, do srdíčka. A tam se rozehraje naplno.

Tak ať jsou ty naše zítřky lepší než včerejšky.

Sataya

3.den sobota 8.6. 2019

Dnes nás čekal výlet za delfíny. Nalákala nás na něj jedna paní na pláži. Vychválila ho do nebes. Mě odrazovala jen ta 2 hodinová plavba na otevřeném moři. Delegátka nás varovala, že to tam hodně houpe i při klidném počasí. Nicméně jsme se od oné dámy v plavkách natolik nadchli, že jsme to prostě riskli.

Samotná cesta k přístavu, kde na nás čekala loď stála za to. Nejdřív se jelo busem. Malým s klimatizací. Asi po hodině byla první zastávka. Nabrali jsme delegáta, mladíka v červeném tričku, který uměl trochu česky. Pak jsme zastavili u benzinky, tankovalo se. Po další asi 1/2 hodině jsme stejně dlouho čekali na poslední pasažéry z jiného resortu. A bus byl až na 1 místo plný.

Stylová sedačka v minibusu.

Cestou byl vidět propastný rozdíl mezi jednotlivými resorty a malými místními domečky. Kolem silnice byl chviklama děsný binec. Na silnici se střídaly čerstvě vyasfaltované úseky s napodobeninami českých silnic s dírami a množstvím záplat. Dopravní značky měly někdy nápisy v egyptštině, alias rozsypaný čaj. Řidič před sebou nesnesl žádné auto, všechny postupně předjel. Střídal strany podle stavu silnice. Nedělalo mu problémy jet přes plnou čáru. Cestou zpět, z výletu, jsme míjeli bouračku několika mrtvými. Bylo to dost děsivé. Ale našeho řidiče to nezpomalilo, spíš naopak.

Po dlouhé cestě busem jsme tedy zastavili u přístavu.

Hned nás obklopily děti a vnucovaly nám korálové náramky.

Ale náš vedoucí zájezdu nás pobizel, abychom šli rychle k lodi.

Jméno už nevím, ale bylo v něm slovo Almira.

Přejít přes houpající se lávku nešlo bez pomoci.

Jedna ruka mě držela z břehu a druhá z lodi.

V přízemí jsme se museli vyzout, pro naše bezpečí se na lodi chodilo bosky. Všichni jsme šli rovnou nahoru. Horní paluba byla zastřešená. Mezi laťkami prosvítalo sluníčko. Kolem zábradlí byla mista k sezení. Na dřevěných lavicích byla polstrovaná lehátka. Několik jich leželo i volně na zemi. Už v přístavu se loď slušně houpala. A to byla ukotvená. Vzala jsem si nabídnutý prášek proti nevolnosti. Můj muž také.

U toho zábradlí na přídi se hodně lidí fotilo. My dva ne. První půl hodinu jsem byla nadšená z lodi. ale potom mi začalo být nějak zvláštně. Mšla jsem žaludek jako na vodě. Vydržela jsem to jen chvíli, přemohl mě pocit nevolnosti. Téměř celý zbytek naší dvou hodinové plavby k útesu Sataya jsem problila. Bylo to fakt děsné. Zabrala jsem WC sama pro sebe. Jak se loď houpala, voda v toaletě stříkala ven přes mísu a když jsem se tak nejednou naklonila, abych se vyzvracela, byla jsem párkrát i omyta... Žaludek se mi svíral a když už jsem neměla co zvracet, šly ven žaludeční šťávy. Zkrátka jsem se vyblila z podoby....

Pak jsem uslyšela jásot.

Vedle lodi plavali delfíni.

Tohle foto je od profíka, zaplatili jsme si foto i video od cestovky.

Tohle foto je z mého foťáku.

Vplouvali jsme do laguny doprovázeni delfíny.

Spolu s námi k útesu Sataya mířilo i dalších pár výletních lodí.

Delfíni byli hodně blízko lodi.

Měla jsem strach, že nebudu schopná jít do vody, ale jedna slečna (nebo to byla možná mladá paní) mi řekla, že teď, v moři, to bude úplně jiné houpání, než na lodi. pro jistotu jsem si nechala nasadit záchrannou vestu. Cítila jsem se slabá a přesto natěšená na delfíny. Nasadili jsme si brýle se šnorchly a malý motorový člun nás zavezl dovnitř do laguny. položila jsem se na hladinu a začala šnorchlovat. Najednou se vedle mě objevilo hejno delfínů. Páni, to bylo něco!

To je náš skoro česky mluvící delegát.

Držela jsem se blízko něj.

Ten pocit, že plavu kousek vedle delfínů se nedá popsat.

Někteří si to opravdu užívali.

Delfíni byli hodně blízko.

Chvilkama jsem je cítila kousek od sebe,

propluli a voda se kolem mě chvěla.

Měla jsem podvodní foťák.

Jenže jsem to s ním neměla ncvičené.

A hodně se mi třepotala ruka.

Byla jsem přece jen docela unavená.

Na loď jsem doplavala úplně vycuclá.

Ale na jídlo jsem neměla ani pomyšlení.

Stačil mi balíček se snídaní z našeho hotelu.

Po obědě byla hvilku pauza a pak znovu šnorchlování.

Tentokrát u korálu.

Pod náma proplul rychlostí blesku rejnok.

A tohle je prosím Chudobka v celé své šnorchlovací kráse...

Unavená, ale šťastná se svým mužem.

Před cestou zpět se znovu rozdávaly tablety proti nevolosti, vzala jsem si. Poté se mě ujala ona slečna či mladá paní. Dala mi vycucat maličkou limetku. Fuj, to bylo tááák kyselé, ale poctivě jsem vysála obě malé půlky. Pak, na její radu, jsem nepohrdla nabízenými plátky pomeranče. Dostala jsem jedno z palubních lehátek a snažila se podle doporučení cestu zpět prospat. Chvilkama se mi i povedlo. Zvládla jsem to až do přístavu bez nevolnosti. Byla jsem se sebou spokojená.

Cestou minibusem zpět do našeho resortu jel řidič rally Paříž Dakar. Ani když míjel autonehodu nezpomalil.

Video lze přehrát i zde.

Zakoupili jsme si fotky a video od cestovky, která válet na Satayu zprostředkovala. Nejdřív nám ale dali nefunkční DVD. To druhé, vyměněné už fungovalo. Pokusila jsem se vystřihnout to nejzajímavější. Ale hudbu přepsat neumím.

Výlet za delfíny se povedl. Byl to parádní zážitek.

Ještě jsme si zaplatili jeden výlet.

Do pouště.