Strach

Bojím se ladasčeho. Pavouků, bolesti a taky mě děsí smrt...

Ale nejhorší noční můrou je strach o rodinu, o své nejbližší. Nepřeji si nic víc, ani míň, jen aby byli zdraví a spokojení. Není to zrovna skromné přání, vím. Jenže taky vím jaké to je, když zdraví chybí...

Rakovina je zlá nemoc. Rozsévá kolem sebe strach a bolest. Manžel ji překonal. Vyhrál až v druhém kole a byl to pro hodně krutý boj. Zatím co on zvítězil, jeho táta rakovině podlehl. A muž to sledoval v přímém přenose bez možnosti zasáhnout. Jeho už tak nalomená psychika dostávala pořádně zabrat. Strach mu byl každodenním nevítaným společníkem...

Pokud to jde, dělám manželovi doprovod na kontrolách u onkologa. Je statečný, snaží se svůj strach zamaskovat. Někdy se mu to podaří víc, někdy míň. Ale ve dvou se strachu mnohem lépe vzdoruje. Stačí drobnost, pohled do očí, stisk rukou, úsměv a hned je člověku líp...

Strach má i svou kladnou stránku. Dokáže vyburcovat. Seřadit žebříček životních hodnot. Ne, to není žádné otřepané klišé, to je život osobně. Teprve když začnete ztrácet někoho vám blízkého, pochopíte ve strachu o něj, co pro vás vlastně znamená. A když vám za to stojí, dáte mu najevo, jak moc vám na něm záleží. Máte-li tuhle druhou šanci, nepromarněte ji prosím. Ten prima pocit je k nezaplacení...

Čísla mého života.

6 let sem Žena.

Po operaci už nemůžu mít děti. V mém věku bych je ani mít nechtěla. Zdravotní rizika jsou příliš vysoká. Ti dva "bobánci" mi docela stačí. Ono to není špatné, nemít dělohu. Odpadly starosti s antikoncepcí. Manželské povinnosti, zproštěné strachu z možného těhotenství, se pomaličku stávají koníčkem. Můžu k vodě kdy chci. No a kdybych se nakrásně rozhodla, že "zahnu", zůstane to bez násladků. Ne že bych se dosud cítila jinak než jako žena, ale teprve těch 6 posledních let si své ženství užívám plnými doušky.

27 let jsem manželkou jednoho muže.

Vdával jsem se hodně mladá. Máma mi kdysi řekla moudrost. Slyšela ji od jedné paní krátce před svatbou:"Děvenko, jestli si myslíš, že jdeš na hody, tak to se pleteš." Dlouho jsem to nechápala. Až několik let po svatbě mi došlo, co tím ta žena vlastně chtěla říct. Moje, naše, manželství prošlo několika krizemi. Na vině nebyl vždy jen můj muž. Má uzavřená povaha není zrovna parťák do nepohody. Dnes už vím: překonat strach, mluvit, hledat řešení a kompromisy. Kdybych se dřív tolik nebála kousnout do kyselého jablka, možná jsem se nemusela tolik trápit. Přes všechny nesnáze, které nás potkaly, mám svého muže stále moc ráda. A je moc hezké vidět, že je to oboustranné.

Téměř 27 let jsem matkou jednoho a bez mála 24 let i druhého syna.

Mateřství je neskutečně krásný pocit. Ovšem umí taky pořádně bolet. Starší syn prostě nebude jezdit domů tak často, jak bych si představovala. Ani mladší ne. Ten sice jezdí častěji, ale i tak je to pro mě málo. Každé setkání si snažíme užít co to jde. Hodně si píšeme a sem tam i voláme. Oba mají své životy, své slečny. Občas si říkám, kde se výchově stala chyba.

27 let pracuji jako zdravotní sestra i když dnes se správně říká všeobecná sestra.

Občas mám pocit, že v práci mám inventární číslo. Patřím mezi služebně starší sestry. S léty praxe jsem nasbírala hodně zkušeností. Mám jedno velké štěstí. Práce je mým koníčkem, mám ji ráda. I přesto, že se mi tam někdy vůbec nechce. Strašně ráda bych měla víc volný víkendů, abychom s mužem mohli být víc spolu. Jezdit na kole nebo na výlety autem. Nebyl by problém třeba zajet za klukama. Jenže pokud si nenapíšu dovolenou nebo požadavek, volný víkend nedostanu. No a ono nejde psát si volno každý měsíc. A tak mi nezbývá než si říct:"Menrč! Máš cos chtěla."

3 roky si před jméno může psát titul Bc.

Snaha nastartovat syna, aby dodělal vysokou se minula účinkem. Zůstala mu pouze maturita z gymplu. Má práci a prozatím je spokojený. Já školu dotáhla do konce. Byly to tři roky stresu. Mám hraničně vysoký nitrooční tlak a bylo mi řečeno, že VŠ tomu jistě nemalým dílem přispěla. A titul? Vlastně mi není vůbec k ničemu. Zaměstnavatel mi sice nechal na vizitku a razítko připsat Bc., ale finančně to nijak neohodnotil.

Už 3 roky nemám ani jednoho rodiče.

Máma umřela hodně mladá. Nebylojí ani 47 let. Ještě si stihla užít své první a bohužel i poslední vnouče. Táta za ní odešel před třemi roky. Jeho smrt jsem ještě pořád ještě nepřekonala. Stále to hodně bolí. Tehdy, před 26 lety mě držel nad vodou náš maličký, roční, chlapeček. Potřeboval mámu na celý úvazek a smutek neměl šanci. Dnes jsem na to sama. Muž mi moc nepomáhá. Jeho "nemysli na to" se míjí účinkem. Jenže ono stačí vidět ve filmu scénu, kdy si dcera parádně rozumí se stárnoucím otcem a jsem v háji. Já to totiž nedokázala...

Šťastná 13.

Zvláštní, že? 13. jsem se narodila a 13. mám i svátek. Mám to číslo moc ráda. Ještě můžu 5 a 17. To se narodili kluci. No a 8. přišel na svět můj muž.

To všechno a ještě mnohem víc jsem já, Chudobka1970.

Proplouvám životem pokud možno s úsměvem na tváři.

Snažím se brát život s nadhledem.

Dobrodružství milovníka knih

Zjistila jsem, že mi v podstatě jedno, jestli mám knihu tištěnou, nebo elektronickou, uloženou v tabletu. Mám ráda příběh, který autor vypráví. Při jeho čtení knihu, jako takovou, moc nevnímám. Jsem ponořená do děje a ztrácím kontakt s realitou.

Příběh mladého muže, introverta a samotáře Petera je vyprávěn ve třech časových osách. Ty se navzájem prolínají a doplňují. Mladý muž se po smrti ženy Amandy odstěhuje na anglický venkov. Jeho koníček, restaurování starých knih, ho přivede k zajímavému objevu. V jenom svazku z 18. století vypadne akvarel ženy. Je velice podobná Amandě. Až na to, že v době vzniku portrétu ještě nemohla žít. Peter začně pátrat po původu malby. Postupně se odkrývá čas před 10 lety, kdy v sobě objevil lásku ke knihám, jejich restaurování a lásku k ženě svého života Amandě. Iniciály autora akvarelu Petera přivedou k dílu Williama Shakespeara Pandosto.

Přinese milovníkovi knih, novodobému antikváři Peterovi, osud této divadelní hry, její putování staletími, splnění životního snu vytoužený "svatý grál bibliofilů" ?

Jaká bude spojitost mezi Peterovou ženou Amandou a dámou z akvarelu?

Podaří se Peterovi navázat nový vztah se ženou nebo zůstane pouze tichým milovníkem knih?

Mě se tedy tahle e-kniha moc líbila. Nechyběla tu láska ani nenávist. Napětí se chvilkama dalo krájet. Dokonce se i vraždilo. A to vše pro knihu. Ona to nebyla jen tak ledajaká kniha. Poskytla důkaz o autentičnosti děl W. Shakespeara. Strašně moc se mi líbilo, jakým způsobem autora příběh vyprávěl. Když Peter poprvé ve svém životě spatřil nejstarší dochovalé vydání knihy, mimoděk jsem spolu s ním zadržela dech. Ta úcta, s jakou v rukavicích obracel list za listem a četl, byla fantasticky popsaná. Nebo způsob, jakým se Amanda s Peterem poznávali. Její empatické chování vůči jeho neohrabanosti. No, nebudu se tu už rozplývat. Prostě se mi tento příběh moc líbil. Ale o tom, jestli se bude líbit i vám, se budete muset přesvědčit sami.

Dobrodružství milovníka knih.

Českou Kanadou - zámek v Telči

Tentokrát nejezdíme na kolech, ale hezky se vozíme v autíčku. V plánu je Telč a Dačice. Nejprve vám tedy ukážu zámek v Telči. On to byl původně gotický hrad. Od 14. století byl po požáru přestavován na zámek. Poslední, třetí etapa, se datuje do roku 1580.

Vstup do zámeckého areálu.

Na nádvoří se konaly řemeslné trhy. Museli jsme tedy zaplatit vstupné. Bylo úplně jedno, že chceme pouze na prohlídku zámku. Na stáncích se daly koupit hrníčky, skleničky, ručně šité nákupní tašky, háčkované i pletené oblečení i ozdoby. Měli tam i vařečky s krásně vypracovanými otvory. Koupili jsme jednu pro babičku, až ji bude zase zlobit neposedná vnučka....

Erb Pánů z Hradce s pětilistou růží.

Ornamentální výzdoba zbrojnice.

Uvnitř zámku se mohlo bez omezení fotit, jen se nesměl použít blesk.

Kaple Svatého Jiří.

Naše průvodkyně se vyjadřovala trošku zvláštně. Šetřila slova. Nepoužívla slovesa, hodně ukazovala rukou: "Svatý Jiří, drak, stropní klenba, bez blesku! ..." Chtěla-li něco zdůraznit, zvýšila hlas. Připadali jmse si jako děti ve škole. Znalosti měla o tom žádná. Jen to bylo takové strohé.

Tato krásná výzdoba je součástí sálu, kde probíhají slavnostní akty, jako je třeba předávání maturitního vysvědčení.

Modrý sál

Dostal svůj název podle barvy stropní výzdoby. Nepodařilo se mi ho bez blesku vyfotit. Zde je tedy zdroj obrázku.

Uprostřed, pod lustrem, je erb Pánů z Hradce. Vedle něj vidíte čtyři přírodní živly. Vzpomínám si pouze na oheň a vodu...

V Modrém sále mě však ještě zaujala veliká skříň vykládaná zlatem. Téměř celou kratší stěnu pokoje , kromě dveřního otvoru, pokrývá obrovská tapisérie. V 17. století ji nechali přivézt z Belgie. Představuje zásnuby Juno a Jupitera.

Zlatý sál

Obrovský sál sloužil hlavně k tanci. Strop je tvořen dřevěnými kazetami velmi bohatě zdobenými zlatem. Každá z osmibokých kazet zobrazuje výjev z mytologie nebo ze Starého zákona.

Rytířský sál.

Mramorová podlaha prý zde není mramorová, je to velice zdařilá napodobenina. Strop ovšem původní je. Herakles je na něm vyobrazen jako bojovník v plné síle. A navíc v tomto sále straší. Nejslavnější bílá paní, Perchta z Rožmberka. Brrrr.

Africký sál

Naplněný trofejemi. Dostaly mě lví oči. Byly plné zlby a vsteku. Vedle "lví předložky" , pod podpisem Chudobka1970 je velice zvláštní kus zvířete. Poznáte, co to je? V tomto úzkém, dlouhém sále plném ulovené zvěře mi bylo poněkud úzko.

Hodně zajímavá kombinace. Paroží, sumec a Neptun.

Při pohledu z akrády do zámecké zahrady nás návštěvníky zaujalo "cosi" velikého, bílého, ležícího na trávníku. Pak nějaký muž to "cosi" vzal a ono se mu to začalo kroutit v rukách. Najednou měl kolem sebe spoustu přihlížejících. Ozývalo se samé jů a ách. Než jsem si zajímavý úkaz stačila přiblížit, leželo to "cosi " opět na trávníku. Byl to obrovský bílý had. Pohádkový?

Hadí atrakce sice zmizela, než jsme ukončili prohlídku zámku. Ale štukový reliéf s Neptunem veliosti XXL je na stěně stále.

V kašně kvetou lekníny.

Dva obrovské stromy v zámecké zahradě. Jeden hodně vysoký, druhý zvláštně rostlý.

Tichá krása....

Chtěla jsem se jít podívat do skleníku, ale byl pro veřejnost uzavřen. Před ním probíhal svatební obřad. Tahle malá princeznička patřila ke svatebčanům. Využila nestřeženého okamžiku a vydala se na průzkum. Byla kouzelná :-)

Příště vám ukážu své úlovky z náměstí a motorového muzea v Telči.

Či só hode?

Či só hode, naše hode,

poďme stará do hospode,

hojája, hojája, hojajaja.

Bodem tam do rána,

tancovat holána

hojajája.

V neděli 11. září, na prostějovské hody, jsem vstávala hodně ztuha. Cítila jsem každičký sval svého těla. V sobotu jsem si totož splnila dávné přání zkusit projít lanové centrum včetně horolezecké stěny. Ale o tom až příště. Po snídani jsem zadělala na vdolky. Jen z poloviční dávky, protože kluci nepřijeli a já hody nedržela. Zvát tchýňku, z toho už jsem vyrostla. Ona vždycky vymyslí milion důvodů, proč nepřijet. Mám ji ráda, ale jsou situace, kdy jdu cestou nejmenšího odporu.

Cukroví jsem nepekla. Ale protože muž má moje vdolky rád, pustila jsem se do nic s chutí. Myslím, že se povedly, chuťově tedy určitě. Když jsem je vytahovala z trouby, jako by mnou projel blesk. Až v jednu odpoledne jsem si totiž vzpomněla, že je výročí tátova úmrtí, už třetí. Jenom na malou chvilku se mi hlavou mihla myšlenka, že nepůjdu na město, zapálím svíčku a uctím tak jeho památku. Vzápětí jsem si uvědomila nesmyslnost vlastních myšlenek. Tátovi by se jistě nelíbilo moje smutnění. Utřela jsem slzy, nachystala si kabelku, vytáhla sandály, vzala muže za ruku a šlo se na město. Čekaly tam nejen na nás stánky, burčák, pivo a kolotoče...

Hned v Kravařově ulici nás mile překvapil koňský povoz.

Myslíme si s mužem, že jej řídil pan Václav Obr

Hned první stánek jsem musela vyfotit

Letošní novinkou jsou malované konvičky.

Fotila jsem mobilem a tohle je jediná použitelná fotka s nimi.

Medovina na X způsobů

Stánků s perníčky bylo na městě plno.

Tihle ježečci za malý okamžik pocestují internetem za Ježurkou.

Jsou parádní.

Vedle tohoto stánku byl mistr kovář v akci.

Nepostrádá smysl pro humor.

Kdo Měl hlad, mohl se pořádně najíst.

Specialita stánku: Hanácké hambáč

(sekaná, zelí a tvarůžky)

Každý rok zde vystupují tradiční taneční soubory.

Sluší jim to v hanáckých krojích.

Třpytivé barevné kovové ozdoby se točily

a sluníčko na nich vytvářelo

nádherné světelné efekty.

Plechové cedulky leckdy dotvářejí příjemný interiér hospůdek i restaurací.

A nakonec jsem si nechala jednu z kolotočových atrakcí.

Maxi houpačka stála hodně blízko budovy KaS centra.

Zpočátku jsme náměstím procházeli s mužem ruku v ruce. Ale jak jsme potkávali známé, naše cesty se rozcházely a zase scházely. S kamarádkami z práce jsme si poslechly skupinu Jelen. Líbila se mi jejich verze písničky božského Káji. No aještě jedna skladba mi byla hodně povědomá. Nejspíš ale budete z rádií znát tuhle písničku:

A to je všechno z našich hodů. Mrzelo mě, že kluci tu nebyli. Mají své životy, vím, ale stejně...Snažili jsme si to s mužem užít. Ochutnala jsem burčák a tentokrát mi i chutnal. Byla to moc fajn hodová neděle.

Nepřemýšlím nad myšlenkami

Myslím si, že chmury občas přepadnou i naprosto pohodového človka.

První černé myšlenky přišly s manželovou nemocí. Leželi jsme vedle sebe. Já měla hlavu na hrudi a poslouchala tlukot jeho srdce. Přepadl mě strašný smutek. Co když to nezvládne, co pak? Jak to sama zvládnu s klukama? Bez něj budu ztracená. Když pak ležel na onkologii a já spala sama, cítila jsem beznaděj. Ovládl mě strach. Hluboko uvnitř jsem věděla, že to zvládne, že se uzdraví, ale červík uvnitř mé hlavy nahlodával naději i víru v dobrý konec. Pak zemřel tchán. Po jeho pohřbu jsme se dívali na fotky ze smuteční síně. Pohled na ně byl děsivý. Kolik smutku a beznaděje čišelo z těch barevných snímků...

Po roce se nemoc vrátila. Navenek jsem byla manželovi a klukům oporou. Muselo to tak být. Někdo musel dodávat naději. Ale uvnitř mě to rvalo na kusy. V noci se moje myšlenky rozutekly a žily si svůj vlastní život. Spřádaly katastrofické scénáře jako důsledek manželovy prohry s nemocí. Budila jsem se tehdy zpocená a vyděšená. Snažila jsem se myslet při usínání jen na hezké věci, ale moje hlava si prosadila svou. Svůj podíl na tom měl i muž, který první řadu chemo léčby nezvládal ani psychicky, ani tělesně. Byl protivný a zlý. Ve finále ná obviňoval z příčiny vzniku nemoci. Možná proto mě občas napadla nějaká ta myšlenka na prohru manžela s nemocí...

Naštěstí už je všechno pryč. Snad napořád. Muž už je pár let v pořádku. Ťukám to.

Já měla to obrovské štěstí, že když se mi znovu začala bortit pod nohama zem, stál při mě přítel. Ne, milenec ne, přítel v tom nejčistějším slova smyslu. Jako kdyby mi viděl do hlavy. Stačil mu jediný pohled a pár slov, aby věděl, jak na tom opravdu jsem. Před mím nemělo smysl předstírat jakékoliv happy. Naučil mě myslet pozitivně. Přiznávám bez mučení, že to nebylo zrovna jednoduché. Přepadení romy a nenávistný postoj pokladní ve mě zanechal otevřenou ránu, která se místo hojení stále otevírala. Přítel na mě viděl to, co já sama v sobě popírala. Stála jsem na okraji deprese. Můj muž to bagatelizoval, umocňoval ve mě pocit, že dělám z komára velblouda. Přítel viděl, že to nezvládám, donutil mě vyhledat odbornou pomoc a nestydět se za to. Moc si ho za tento postoj vážím.

Nechci se bát vlastních myšlenek. Když večer usínám, myslím na to, na co chci myslet. Občas směle popustím uzdu své fantazie. Na jednu noc se ze mě stane třeba hrdinka z právě přečtené knihy. Prožiju si svůj snový příběh a ráno se vzbudím spokojená a s úsměvem na rtech vstávám. Je pravda, že někdy mi myšlenky trochu ztmavnou. To si pak o tom s někým promluvím. S mužem, s kamarádkou, s přítelm nebo s vámi. Pomůže mi to rozptýlit negatiní myšlenky. Zase je mi pak fajn.

Hraju si ráda

Kdo si hraje, nezlobí. No a já jsem prozatím hodná holka. Stačí mi málo. Když mě omrzí barevná klubíčka, vezmu do ruky barevné papíry. Veselé barvičky já ráda.

Další háčkovaná sovička

Sovičky trochu jinak,

tentokrát z papíru

technikou

3 D origami

Moje první háčkovaná hračka

žabička rosnička

Taky si umíte hrát?

Pokrok a já

Nedávno jsme se s kamarádkou dohadovaly, která z našich dvou rodin měla jako první barevnou televizi. Ona tvrdí, že my. Já si donedávna myslela, že oni. Docela jsme se u toho vzpomínání nasmály. Mívali jsme doma psa. Vlčáka Ritu. V době dovolené se nám o ni starali právě kamarádčiny rodiče. Oni měli dlouho černobílou televizi, stavěli rodinný dům a peněz nebylo nazbyt. No a když jsme odjeli, udělali si z našeho obýváku domácí kino. Byl to prý svátek, vidět pohádku barevně. To, co já jsem brala jako samozřejmost, ona vnímala jako modernu za odměnu.

Telefon nebyl vždy součástí mého domova. V naší vesnici nestála ani telefonní budka. Pamatuji si, že když naši potřebovali telefonovat, šli k sousedům přes jedno. Jejich krásný oranžovo-hnědý telefon se mi moc líbil. No a když náhodou stejný přístroj "hrál" v televizi, byl jsem na vrcholu blaha...

Jak šel čas, zavedli jsme do naší i tátovy domácnosti pevnou telefonní linku. Oba dva přístroje byly už digitální, s automatickou volbou telefonního čísla. Ten náš měl dokonce i záznamník...

A čas běžel dál. Přišla doba internetu a mobilních telefonů. Pořídili jsme si počítač a nechali do něj připojit internet. Kluci s radostí vyměnili hry na televizi za hry v počítači. Přiznávám bez mučení, i já se zaháčkovala. Mým favoritem se stal Princ z Persie...

Už nevím, kdy přesně starší syn dostal svůj první mobilní telefon. Ale vím s naprostou jistotou, že pro mého tátu to byl mobil hodně dlouho španělská vesnice. Trvala jsem na tom, že by ho měl mít. Jezdil hrát do kostelů na varhany, na výlety s klukama a kdyby potřeboval pomoc... Koupila jsem tedy jednoduchý model a kluci dědu u nás doma učili telefonovat. Nový telefon zvonil a syn dědečka pobídl, aby to zvedl. Děda chytil mobil do ruky a aniž by se dotkl zeleného tlačítka zvedl ho do výšky očí...Na tuhle veselou příhodu jsem si opět vzpomněla docela nedávno. Dostala jsem totiž nový, chytrý mobil s dotykovou obrazovkou. Ten starý sice porád ještě fungoval, ale starší typ dotykové obrazovky už sem tam odmítal poslušnost. Jak dopadlo moje první přijetí hovoru na novém mobilu? Mobil zvonil, já mačkala zelené kolečko a mobil pořád zvonil... Syn mi potom, co se s mým mužem dosyta nasmál, ukázal, jak na to. Tak proto všichni čmárají prstem po obrazovce mobilu...

Ještě se vrátím k televizi. Pokrok nezastavíš. Takže dnes se může brouzdat internetem prostřednictvím televize. S mužem jsme si oblíbili You Tube. Sedíme si spolu v obýváku u telky a díváme se na videioklipy svých oblíbených zpěváků a skupin. Pokud nás to přestane bavit, v telce nic není a nám se nechce jít ven, pustíme si buď film nahraný v TV nebo z flešky. Balada.

Hodně jezdíme na kolech. Naši známí si pořídili kolo s motorkem. Usnadní to šlapání do kopce. Prostě když toho mají plné kecky, přepnou páčku a jedou jako na babetě, bez šlapání. Tenhle pokrok není pro mě. Kam by pak zmizel ten prima pocit, že jsem vyšlápla kopec? Já raději potrápím své tělo a dám mu zabrat.

A co vy, jak vnímáte pokrok?