Nejprve mi dovolte dodatečně vám popřát do Nového roku hlavně pevné zdraví. V dnešní neklidné covidem promořené době je to velice ceněná komodita. Přeji také rodinnou pohodu, bez ní se člověk necítí zrovinka dobře. Ať se vám daří v práci a také také tam, ať vládne klid. No a také přeji trochu toho pověstného štěstíčka. Bez něj by to prostě nebylo ono.
Jaký byl ten uplynulý rok?
V lednu jsme se s mužem pomaličku vzpamatovávali z covida. Na neschopence jsme ale zůstali ještě hodně dlouho. Na ten zoufalý pocit, když jsem pozorovala, jestli manžel dýchá, nikdy nezapomenu. Ale už je to pryč a pevně věřím, že napořád. Jsem proti těžkému průběhu naočkovaná, takže příště bych to mohla zvládnout v relativním klidu domova.
V únoru jsem rozjela se svolením původní autorky projekt Hudební abeceda. Myslím, že se docela rozjel. Zpočátku se dokonce zapojoval i můj muž a to byla pro mě pocta. Teď je mi spíš rádcem, než přispěvatelem. A taky se mi vrátil syn z mise v Lotyšsku. To bylo radosti. Sice hned spadl do karantény, pak si bezpříznakově prodělal covid. A pak v březnu konečně skončil v mém objetí.
Od března jsem se pustila do pečení chleba. A peču pořád. Sem tam sice koupím bochník, ale opravdu jen vyjímečně. Zrovna tenhle týden jsem musela, protože mám založeno na nový kvásek. Teprve až ve středu jím budu moct zadělat. Moc se na to těším. Mám novou troubu, ta stará odešla do věčných lovišť, peče se v ní docela dobře.
V červnu jsem měla narozeniny a dostala jsem nádherný dárek. Slony. Byli úžasní.
Na přelomu července a srpna jsme byli na dovolené v Adršpachu. V srpnu jsme s kamarádkou a manželem jeli na Litovelský Miniotvírák. Ani o něm jsem ještě nepsala.
V srpnu bylo v práci trochu volněji,
blbly jsme s mobilními aplikacemi....
V září jsme letos už podruhé sjížděli vodu. poprvé to bylo na jaře. A rozbalila jsem si dárek od kamarádky, kurz vaření v restauraci Lobster. A konečně jsem mohli jet na několikrát odložený muzikál Galileo. Fotek mám hafo, jen je zpracovat.
V říjnu jsem dostala nádherný dárek. Syn donesl svatební oznámení. Sami si ho vytvořili. To je pro mě top loňského roku. Roztočil se kolotoč příprav. Ale my s manželem jen stojíme opodál a sledujeme, jak mladí plní svá přání. Chtějí si všechno zajistit sami. My jim jen podáváme pomocnou ruku a sem tam poradíme. Oni mají jasnou představu a jdou si za ní.
V říjnu jsem nadšeně tleskala na koncertě 4 Tenoři v Prostějově. Užívala jsem si 3 dny v lázních. No a taky se fotila s Přemkem Forejtem. Zapojila jsem se do akce 10 000 kroků. Ale o tom vám ještě povyprávím.
V listopadu jsem jela na výstavy do Prahy. Už se těším, až vám o tom budu povídat.
No a je tu prosinec. Překvapila mě cysta na vaječníku o jejíž existenci jsem neměla ani tucha. Klidně si praskla. Z ničeho nic. Musela jsem jít na pár dnů na neschopenku. Bolelo to jako čert. Moje skoro snaška mi pomohla nazdobit perníčky a dělat vosí úlky. Bylo to moc fajn. Letos byly pracovně vánoce bezvadné. Měla jsem služby jenom 26. a pak až 29. Oddělení sice bylo docela naplněné, ale operativa skoro nebyla. Tak jsem si je pořádně užila. Upekla jsem vánočku...
Je trochu obrovská, ale chuťově moc dobrá
Stromeček nazdobil synátor.
Na Štědrý večer jsme seděli všichni u stolu a já si to užívala. měli jsme bramborovou kaši, kapra, bramborový salát i kuřízky. Přiťukli jsme si pivem i vínem. To jsme pak vypili se synem. Dostala jsem ho k padesátinám, Ryzlink Vlašský, a byl výborný. Letos jsem nezlobila. Pod stromečkem na mě čekala knížka, kabelka, dárkové poukazy na masáže a cvičení na Slendr stolech, obal na mobil i se sklem.
Přála jsem si ji. Je obrovská a krásná.
Kabelka je ručně šitá.
Šli jsme s přáteli. Vlakem se jelo z Prostějova do Čelechovic
a pak hezky na vrchol Kosíře po svých
Nahoru jsme s mužem došli jako číslo 173 a 174
Všichni jsme si dali tradiční gulášek ze zvěřiny,
moc nám chutnal.
Začalo mírně poprchávat, tak ještě foto a pomalu dolů, na vlak.
Do Čelechovic to šlo docela rychle, jenže tím pádem jsme tam byli brzo.
Chtěla jsem počkat tu hodinu na vlak, ale začalo zase poprchávat, nebylo se kde schovat...
Ve Smržicích jsem byla totálně vyčerpaná,
s vypětím posledních sil jsem se došourala domů...
Druhého jsem měla dennní.
Naprosto přesně jsem cítila každičký sval,
kolegyňka mi říkala, že chodím jako "naprcaný kačer"
Ale nejvíc to odneslo koleno. Dva dny jsem opravdu věděla, že ho mám.
Tolik moje letošní Kosířstory.
Takže ještě jednou
Šťastný Nový rok 2022
P.S. Těším se na vaše písničky
