Každý den trochu smíchu

Smích je koření života. Bez jeho každodenní, byť maličké dávky, dávky bychom se tu asi zbláznili. Někdy stačí pouhý pohled do peněženky nebo do poloprázdné poslanecké sněmovny a už se nám chce brečet. No a protože těch blázinců zase tolik v naší hezké zemičce nemáme, pojďme se trošku zasmát...

Vzpomínáte na můj Legrační slovník? Myslím, že se docela povedl.

Předem se omlouvám, některé výrazy nejsou zrovna slušné, ale snad to nebude vadit.

Chodíte někdy nakupovat do vietnamských levných obchodů?

Dohadovali jste se o velikosti oblečení nebo ceně výrobků?

BÍDEN ................................. Dobrý den.

PANI MÁ VYSRÁNO? ............... Vybrala jste si paní?

ŠUŠI PANI, ŠUŠI ....................... Sluší vám to paní, sluší.

DITISOU .................................. Je vám to akorát.

ČÍSLO DOBLÝ, VY VELKEJ ........... Potřebujete větší velikost.

DVÁSET ŠEST ........................... 96 nebo 26

ČIČA PADE ............................. Universální cena (350)

TET KABELU? ....................... Chcete zboží zabalit?

NEMI CECKY .........................Universální odpověď (neumím česky)

Myslím, že skoro všichni jsme někdy jedli ve vietnemské restauraci nebo v jejich rychlém občerstvení.

CO KOMU? ........................... Co k tomu, jakou si přejete přílohu?

SE ŠUPEM ............................ S kečupem.

HOŠICÍ? ............................... Hořtici?

ČUS .................................... Džus.

SRAJT ................................. Sprite.

DOUCHUT ............................ Dobrou chuť.

Na závěr pro vás mám pár hádanek. Ale pozor, rozluštění je hned vedle zadání:

Kdo je to Malinový Dežo? (slovensky Limonádový Joe)

Co je to kombajn papulowy? (polsky holicí strojek)

Co je to fuči na čiču? (čínsky silonové kahotky)

Co jsou to trinitivriti? (japonsky tanga)

Tak to by byla dnešní nálož smíchu.

A nezapomeňte si zítra dát repete.

Čí só hode? Naše!

Dnes byly u nás hody. Pozvala jsem syna a jeho sličnou slečnu na oběd. Polévka byla hovězí, s knedlíčky a lukšemi. Naložené masíčko jsem ugrilovala v troubě, k tomu br kaše a trocha čerstvé zeleninky. Myslím, že to nebylo špatné. No a k nedělní hodové kávičce jsem včera upekla vdolky. Povidlové.

Nebyly špatné, ale mívám lepší.

A ještě něco slaného.

Nivové tyčinky.

Zmizely, jak pára nad hrncem

Na město jsem šla sama.

Manželovi se nechtělo.

Mladí se měli připojit až později.

¨

Veselé ptačí budky.

Stánků bylo na městě plno.

Kolem náměstí prodávali vesměs řemeslné výrobky,

středem byly stánky s občerstvením.

Keramické pivní tácky

Ručně šité kabelky.

Myslím že je to Mánes.

Zrovna zpívali Čí só hode...

Šla jsem se projít i ke kolotočům.

Docela z toho jde strach.

A tohle už je Jaroslav Uhlíř.

Zpíval a hrál jednu svoji pecku za druhou.

A my všichni s ním.

Potkala jsem spoustu známých.

Jen se synem jsme se jaksi minuli.

Až po koncertě jsme šli spolu domů

Máme tu posledních pár let

moc hezké západy slunce...

Kruhový objezd

Nedokážu za svou minulostí udělat trustou čáru. Motám se v citovém kruháči. Když už se mi z něj podaří vyjet, postranníma uličkama se na něj stejně za čas vrátím. Někdy se drásám sama. Třeba jako dneska...

Dívala jsem se na úplně nové díly seriálu Doktro z hor, nové příběhy. Miluju ho. Sympatický lékař, který má sice trable s láskou, ale umí to se svými pacienty. Jsou to příběhy pacientů doktora Martina Grubera propojené jeho rodinným životem. Tenhle díl vyprávěl o slečně z dětského domova. Snažila se pomocí blogu najít svou biologickou matku. Chtěla vědět, proč se jí po anonymním porodu vzdala. Moje hlava uvažovala úplně stejně. Proč??? Najednou jsem měla v očích slzy. Ovládla mě sebelítost a já přes slzy neviděla. Trvalo to jenom pár minut....

Příběhy z lékařského prostředí já opravdu můžu. Je mi vlastně jedno, jestli mají kriminální zápletku, jako v knihách Robina Cooka nebo se snaží ukázat na nešvary a pochybení v lékařské prax, jak o tom píše Henry Denker. Líbí se mi i seriál Sestra Stefany nebo Hamburská policie.

Stáhla jsem si do mobilu knížku Chybná diagnóza od Henryho Denkera. Mladý lékař, gynekolog, pečoval o pacientku, která díky operaci už nikdy nebude moct mít děti. Oba dva byli adoptovaní. Oba měli bezvadné, milující rodiče. Ona mi nějak připomínala sebe samu. Opět se to neobešlo bez slzavého údolí. Ale nešlo tu knihu jen tak z mobilu vymazat. Velmi čtivý příběh mě přitahoval jako magnet.

Synova slečna se mě zeptala, jestli jsem nikdy neměla potřebu najít rodiče. Možná jsem jí i sobě měla zalhat, že ne. Jenže to nešlo. Místo toho jsem jí řekla o tom, jak mě ani manžel nepodpořil, když jsem jela na matriku zjistit jména. Potřebovala jsem znát svou svou identitu.

Minulý týden ležel na urolce muž s mým úplně prvním příjmením. Já se bála si ho pořádně prohlédnout. Ale podoba tam trochu byla. Bydliště souhlasilo. Naštěstí tam na moji druhou službu nebyl, propustili ho domů.

Ten sám týden se mě jedna pacientka zeptala, jestli nemám příbuznou v tamtom městě. Ta žena se mi prý velice podobá. Prý vypadám, jako její dvojče. Dokonce mám i její pohyby a gesta. Mluvíme s dost podobnými výrazy. S úsměvem jsem jí řekla, že každý prý máme nějakého dvojníka, ale bylo mi přitom hodně divně.

Nechci vypadat jako nevděčnice. Mám ráda své rodiče. Vychovali mě a milovali mě. Měla jsem šťastné dětství. Ale měli mi to říct. Já to vím, že oni si mě vybrali. Možná si mohli vzít i jiné dítě, ale oni chtěli mě. Jsem to co jsem díky nim. Tak proč mě to čas od času smete a já mám hodně smutnou nebo plačtivou náladu. Proč se čas od času motám v kruzích...?