Mlýnská dolina

Dnes bych vám ráda ukázala nějaké fotky z Mlýnské doliny rožnovského skanzenu. Začnu pohřebním vozem. Podle bohatství zemřelého vůz táhlo několikero párů koní. Muselo to být opravdu krásné. Jen škoda, že dotyčná vezoucí se mrtvolka uvnitř prosklenné parády nic z této podívané neměla. Byla to pouhá ukázka moci a majetnosti pozůstalých.

S takovou parádou se ujíždí přímo do nebe.

Kovářská dílna s hamrem nám byla předvedena přímo mistrem ve svém oboru. Hned u vrat mi do očí padla decimálka. Co já si na ní nahrála a co jsem se nadostávala, když po mě tetina musela uklízet rozházené "kvichty". Nebavilo mě totiž zasouvat závaží zpět do minituhličky. Hamr se v Mlýnské dolině spouští jen minimálně - pouze když je dostatek vody. Má totiž velkou spotřebu. Mlýnské kolo (na fotce nad hamrem) roztočí obrovská kola s kovovými zarážkami (nad Chudobka1970) a síla se pákou přenese na obří kladiva, která pomáhala kovářům v jejich fyzicky velmi náročném řemeslu. Vedle tohoto obrovského stroje si člověk uvědomí, jak moc dobře mu v dnešní době je a jak těžce si vydělávali na živobytí v minulosti.

A tak si tady žili...Chudina měla velmi jednoduchá obydlí. Obvykle se v jediné místnosti pracovalo i spalo. Tkalcovské stavy jsme viděli ve více chalupách a pokaždé byly trochu jiné.

Okolí jednoho z mlýnů stylově hlídal vodník. Veliká kamenná kola opřená o chalupu sloužila jako drtičky obilí, malá jako brusky. Jednu takovou maličkou brusičku nožů znám opět od tetiny. Kámen byl připevněn na klice, kterou se při broušení nožů točilo. Pod kamenem byl malý žlábek naplněný vodou tak, aby se při každém jeho otočení namočil. Vlhčený kámen měl nádherně ohlazené plošky. Vždy, když mě tetina nechala točit, cítila jsem se strašně důležitě :-)

V tomhle mlýně se mlela mouka. Hrozně hlasitě to klapalo, když mlynář pustil vodu na mlýnské kolo. Vlastně to byl přímo rachot. Za chvíli se do džberu (nad Chudobka1970) začala sypat mouka. Hezky pomaličku a nebyla to žádná kvanta. Na vedlejší fotce je vidět taková bednička s otvůrky a provázky. Pro návštěvníky skanzenu je zavěšena pod oknem, ale v dřívějších dobách ležela na zemi. Jde totiž o pasti na myši. Těmi se to v mlýnici prý jen hemžilo.

A tady je mlýn zezadu nebo zepředu? Přeberte si to jak chcete. Prostě na fotce vedle starobylého "patníku" jsou dvě mlýnská kola. Na spodních fotkách jsem se pokusila zachytil vodu padající nejdřív na menší horní a vedle i dolní kolo. Zcela neplánovaně jsem zapla i kameru, tak se můžete podívat na dvě krátká, poněkud neumělá videa:

Voda padá nejdřív na spodní kolo a posléze je nakratičký okamžik vpuštěna i na horní kolo.

A tohle je to, co ta voda pohání. Pila.

Snad se vám tahle krátká procházka po některých mlýnech alespoň trochu líbila.

Afrika od Sahary ke kapskému městu

Další z přečtených knih mě zavedla do mé oblíbené Afiky. Tenhle skvost mezi cestopisy barvitě popisuje afický život v minulosti i současnosti. Protože autor zde žil přes deset let žil, autenticita z jeho vyprávění přímo sálá. Dává nahlédnout do zvláštního způsobu myšlení a neobyčejných zvyků domorodců. Popisuje mnohdy drastické rituální obřady. Nezapomíná ani na zážitky se slony, lvy, pštrosy, krokodýly a dalšími africkými zvířaty. A co dál nám autor nabídne? Dozvíme se, jak je to s pojídáním lidského masa. Připomeneme si známé cestovatele i snahu obrátit domorodce na křesťanskou víru. Projdeme se pod posvátným Kilimandžárem a budeme obdivovat nádhernou podívanou u Viktoriiných vodopádů. Nahlédneme do dolů, kde se těží diamanty a jiné drahokamy. Podíváme se jak žijí hrdí Masajové a jak umí v poušti přežít Křováci.

Autor velice čtivě odhahluje některá tajemství a mýty černého kontinentu,

kterými je Afrika zahalena i v tomto moderním třetím tisíciletí.

Afika v podání Jiřího Zemana

Slovensko v nás.

Vyrůstala jsem v Československé socialistické republice. Bylo naprosto přirozené dívat se na pohádky ve slovenštině. Takový seriál Spadla z oblakov přitáhl k obrazovce i mámu. Když se Majce rozsvítily oči nebo chodila po vodě, ani jsme napětím nedýchaly.

Majka z Gurunu

Tuhle znělku jsem měla také hodně ráda.

Večerníček po Slovensku

Slovenština mi vždycky přišla taková měkčí a jemnější než tvrdá čeština. Ani dnes mi nedělá žádné potíže sledovat film v originálním znění a ještě si můžu říct, že vcelku slušně ovládám jeden světový jazyk... :-)

V dobách temného socialismu bylo díky ROH docela dobře postaráno o dělnicko třídu. Oba rodiče pracovali v OP Prostějov a tak jsme mohli každý rok jezdit na velice levnou třítýdenní odborovou rekreaci. Na zotavovně ROH Hrebienok ve Vysokých Tatrách tak vzniklo česko - slovenské dětské přátelství. On byl stejně starý jako já. Vydrželo nám to dlouho. Jeho blahopřání k sňatku mám dodnes schované.

Díky slovutnému ROH jsem také každým rokem jezdila na pionýrský tábor do Okluk. Jednou byla možnost výměnného pobytu v Solivarech u Prešova... a zrodila se další, tentokrát pubertální láska. On hrál na kytaru a já zpívala. Naši vedoucí z nás chtěli udělat duo pro soutěžní vystoupení Táborového Zlatého Slávika. Jenže já z něj byla tak ztrémovaná, že zazpívat Dajánu prostě nešlo. Tak jsme nakonec účinkovali každý zvlášť. Já vyhrála 1. místo a on mě ignoroval...

Když mi o víc než 20 let později řekli, že budu pracovat ve dvojici s s mladým klukem, nebylo mi zrovna do zpěvu. Mluvit tak nějak zvláštně. Chtěl, abych ho opravovala, aby češtinu zvládal naprosto dokonale. Zpočátku bylo po jeho. Později jsem některé jeho zvláštní výrazy přijala za své. Zrodilo se nádherné, česko - slovensko-maďarské přátelství.

Za čala jsem si psát blog a narazila přitom na jednu ženu píšící slovensky. Nejdřív mě zaujal desing jejího blogu. Vzápětí styl psaní. To co já napíšu přímo ona nádherně květnatě popíše. Postupně jsem pročetla všechny její články. Dnes ji mám ve svých oblíbených jak na blogu tak na bloglovinu. Troufám si říct, že se rodí další mezinárodní, tentokrát holčičí přátelství.

Tuhle písničku mám moc ráda.

P.S.:

Neřeším jestli Slováci žijící v u nás mluví česky nebo slovensky. Jsou však profese, které by měly ctít jazyk země. Učitelé, lékaři a zdravotní sestry by měli během své práce mluvit v Česku česky a na Slovensku slovensky.

Prázdné hnízdo

Předevčírem jsem se radovala ze synova rozhodnutí přece jen dát přednost rodinné sešlosti k narození miminka před táborovým setkáním. Myslím si, že hlavní vinu na tomhle dobrém skutku nese jeho slečna. Má můj obdiv a jedno obrovitánské plus. Včera jsme byla s kolegyní v Brně na Frejkových dnech. Přebreptů bylo pomálu a prezentace se myslím docela podařila. Odpoledne jsme vyrazili na prýgl - brněnskou přehradu a tam jsem přestála šok. Pozvala jsem syna a jeho slečnu aby za náma přišli, ale oni se učili na státnice. A syn mi jen tak mimochodem oznámil, že už má umístěnku, tedy pokud úspěšně zvládne státnice, do Jindřichova Hradce. V první chvíli mi vhrkly slzy do očí. Tak daleko? To budeme s manželem úplně sami. Ten starší syn totiž státnice ani na poslední pokus nedal a rád by zůstal v Jihlavě. Je mi do breku. A už teď se mi stýská. Ten starší je vlastně rozhodnutý, že Jihlava vyhraje. Ten mladší by asi rád zůtal poblíž, ale vybral si vojančení a musí brat to co mu nabídnou. Moc mu přeju, aby státnice dal hned napoprvé i když to znamená, že 3. 8. odjíždí do Jižních Čech . . .

Tak tady budou. Obrázek je z mapy.cz

Vím, není to až zas tak daleko, nějakých 200 km. Co se dá dělat, zkrátka z dětí se stali dospělí a velice samostatní synové.

Co by za to někteří jiní dali....

Jurkovičova rozhledna

Druhý den pobytu v Rožnově pod Radhoštěm nám už od ránav místy poprchávalo. Ale to nás neodradilo. Plán dne zněl pokořit Valašské muzeum v přírodě a večer se neutopit v Rožnosvkých pivních lázních. Tkže jsme nasadili bundy s kapucí a vyrazili. Ještě před návštěvou skanzenu manžel chtěl vylézt na Jurkovičovu rozhlednu.

Prošli jsme tedy touhle krásnou bránou a začali pomaličku stoupat.

Cestou na Karlův kopec se šlo docela dobře.

Zabloudit fakt nešlo, protože lesní stezku lemovaly kromě směrovek

ještě informační cedule se zajímavým povídáním.

Architekt Dušan Samo Jurkovič má na svědomí také Libušín a Maměnku na nedalekých Pustevnách.

Jurkovičův chodník má celkem čtyři zastavení.

Tohle je druhé.

Dušan Samo Jurkovič byl nazýván básníkem dřeva.

A to už jsme těsně pod rozhlednou. Byli jsme tam strašně rychle.

A to je ona. No není krásná?

Mě se zalíbila na první pohled.

Vypadá jako z pohádky.

Paní v červeném a my dva jsme v tu chvíli byli jediní návštěvníci.

Koupili jsme si lístky a pomaličku s pohledy upřenými na rozhlednu jsme ji obešli.

Moc vidět to není, ale okénka nad základnou jsou ve tvaru zvonku.

Ve dveřích nás průvodce seznámil nejen historií, ale i se zajímavostmi rozhledny.

Je vysoká 32 metrů a vyhlídková plošinka 19 metrů.

Na její stavbu bylo použito 200 metrů kubických kulatiny.

A jde se šlapat hezky nahoru. Jeden schod za druhým.

Po schodech se jde dobře, nejsou ani příkré ani příliš úzké, prostě tak akorát.

Tohle je pohled shora dolů.

Nahlídla jsem průzorem na doškovou střechu.

Páni, to je ale výška...

Takhle nádherně to mistr Jurkovič nazdobil nahoře.

Nevěděla jsem, jestli se mám dívat nad sebe nebo kolem sebe.

A jsme nahoře. Tam někde v dáli je Rožnovský pivovar i s pivními lázněmi...

Paní v červeném nám ten směr naznačila. Byla tu už vloni.

Stejně jako my dostala lázně jako dárek od dětí.

Pohled na posečenou louku je zamlžený.

Opěr chvilkama poprchávalo.

Já moc výšky nemusím, ale tahle rozhledna mi nevadila.

Cítila jsem se na 19 metrů vysoké vyhlídkové plošině naprosto bezpečně.

To na Akátové rozhledně v Židlochovicích u Brna rozhodně neplatilo....

Tyhle obrovské stromy mě prostě fascinovaly. A nejen mě.

Na rozhlednu přišli další turisté. Fotili je stejně jako já.

Začali jsme tedy sestup do přízemí a tam se rozloučili s průvodcem.

Ještě jeden pohled na Jurkovičovu rozhlednu.

Je z cestičky vedoucí do skanzenu,

konkrétně do Valašské dědiny.

Ale o té až příště...