Muchomůrky bílé

Tato písnička mě na rádiu Hey vrátila zpět do mladých let. Ne že bych byla stařena před hrobem, ale nějaký ten křížek na hřbetě už mám:-) Text téhle hitovky skupiny The Plastic People of the Universe geniálně a jednoduše sepsal básník Ivan Martin Jirous zvaný Magor. Milan "Mejla" Hlavsa tak zpívá o zoufalém, pomateném člověku hledajícím útěchu v bílých muchomůrkách, které ho důsledku ukojení něhy přivedou až na onen svět. Bohužel Magor ani Mejla už nejsou mezi námi.

Na jejich pohřbech se sešlo několik set lidí. Mezi květinovými dary nechyběl ani věnec od Václava Havla.

The Plastic People of the Universe patří od svého založení v roce 1968 mezi nejoriginálnější české undergroundové avantgardní kapely. Název skupiny vznikl podle písně Franka Zappy - Plasic People. Protože neustoupili kompromisům tehdejšího totalitního režimu, jejich persekuce vyvrcholila v roce 1976 uvězněním několika jejich členů. Na pomoc přišel Václav Havel a Charta77 a kapela se tak stala podnětem k semknutí opozice, které nemělo v tehdejších komunistických zemích obdoby. Když byl v roce 1982 Vratislav Brabenec donucen k emigraci, přestali "Plastici" veřejně vystupovat a rozpadli se. Část členů přešlo do Hlavsovy kapely Půlnoc, on sám hrál také ve skupinách Garáž, Echt a Fiction.

Na oslavu Hlavsových nedožitých padesátin nahráli zbylí muzikanti Plastic People (Vratislav Brabenec, Josef janíček a Jiří Kabeš) album dosud nevydaných skladeb Líně s tebou spím a kapela znovu ožila. Současnou sestavu doplňují Joe Karafiát, Eva Turnová a Jaroslav kvasnička. Odehrají několik desítek koncertů v České republice i v zahraničí.

Výstřednost

Zkuste si zadat slovo výstřednost do abc slovníku českých synonym. Vyhledá vám dva výrazy - podivnost a zvláštnost.

Mám ráda hudbu a tak jsem si začala broukat:" ...jde to se mnou jako stín, říkají mi podivín, proč..." Písničku Podivín od skupiny Olympic mám ráda, má opravdu zvlášní text:" ...alchymií zkouším zhmotnit vzpomínky, sám na sobě zkouším jejich účinky, chci zkapalnit sen až budou k tomu podmínky..."

Při pohledu na druhé synonymum jsem měla trochu problém. Naskočila mi slova, ale nemohla jsem ani za nic přijít na to, kdo tuhle pecku zpívá:"...ten den táta mámu zved a šli si na tržiště koupit květ, aha ha ha, zvláštní krásnej den..." Chvilka bloumání po internetu a musela jsem se smát. Znovu jsem si totiž vybavila písničku od skupiny Olympic. Ten den zpívá Petr Hejduk, proto ta moje skleróza.

No uznejte, není to podivné a zvláštní :-))

Cestička k domovu

Cestička k domovu, známě se vine, lepší je, krásnější, než všecky jiné...

Tuhle básničku K.V. Raise jsme se na základce učili zpaměti. Moje děti už ne. Není to škoda?

Jezdím k tátovi každý týden, ale pěšky jsem přes dědinu nešla ani nepamatuju. Až dnes.

Náš Citronek (Xara Picaso) potřeboval vyměnit výfuk. Zůstal nad vesnicí v autoopravně a já šla pěšky domů.

Trvalo mi to 10 minut. Do kroku mi v peckách vyhrával Muse.

Chvilku jsem s tátou poseděla v kuchyni. Měl vzpomínavou náladu. Zabrousil do svého dětství. Znovu vozil mléko na voze

s koňským potahem až do města. Půldne tam a půldne zpět. Byl z deseti dětí, rodiče se museli ohánět aby je všechny nasytili a ošatili. Známé vyprávění přerušil telefon ze servisu, auto je hotové...

Cestou zpět jsem si znovu nasadila sluchátka. Tentokrát jsem nepospíchala. Šla jsem vyloženě pomaličku. Hudbu jsem moc nevnímala. Hlavou se mi honily vzpomínky.

V tomhle domě měla mámina kamarádka na chodbě pověšeného drhaného pavouka z lýka a já se tam bála chodit.

O pár desítek mětrů dál jsem se na dvoře fotila s kuřátkama. Bylo to před velikonocema, sluníčko už hřálo a já měla na hlavě slamáček.

Přes dva domy bydlela spolužačka. Dělávaly jsme si společnost cestou na autobus do školy, pokud jsem ovšem vyšla všas. Za kapličkou bydlela mámina teta - Tetina. Už nežije, nedočkala se ani mého prvního syna. Měla jsem je velice ráda. Vykala a onikala jsem jim.

U obchodu, který dnes už není obchodem (ani nevím co tam vlastně za těma zamřížovanýma oknama je), se kdysi stala hrozná nehoda. Náklaďák přejel malou holčičku. Přebíhala silnici kousíček od svého domu.

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Jen o pár domů vedle nepřežily autonehodu matka s dítětem. Její manžel, to přežil a stal se tečem pomluv.

Když jsem procházela kolem mateřské školky, usmívala jsem se. Obrovské barevné pneumatiky z traktora zapuštěné do zeme tam dávno nejsou. Ani kolotoč s dřevěnými sedátky. Dokonce ani žluté kovové průlezky. Ani nevímjak se mi ze vzpomínek vynořily právě ony.

Kousek za školkou jsem potkala kamarádčinu tetu. Pozdravily jsme se a povílady si, jako bychom se rozloučily před pár dny. Přitom jsme se neviděly minimálně 20 let.

První profesionální setkání se smrtí mi přippomněl dům téměř u konce traasy. Tehdy jsem to nesla velice těžce a dlouho jsem se s tím vyrovnávala. Člověk, který mě viděl vyrůstat umíral na oddělení kde jsem začínala coby nezkušená a docela vyplašená devatenáctiletá sestřička.

U bytovek jsem se na chvilku málem zastavila. Není za záclonou moje platonická láska? Není! Žije se svou rodinou v jiné vesnici. Byla jsem do něj blázen. Stačilo zachytit jeho pohled, nebo úsměv a má nástiletá bytost se rozplývala štěstím. On nejspíš ani netušil, že existuju. Můj idol měl bráchy, dvojčata. Dost jsme se spolu kamarádili. Jeden z nich už nežije. Mladý život vyhasl cestou z taneční zábavy. Jeho pohřeb byl, kromě pohřbu mojí mámy, ten nejsmutnější, jaký jsem zažila. Pokaždé, když jdu na hřbitov, zapálím mu svíčku. Stejně jako mámě a Tetině.

Cesta k autoopravně končí. Citronek má nový výfuk, ostřikovače stříkají, světlo u SPZ svítí.

Nasednu a jedu domů. Do svého nového domova, ke svojí rodině, do bytu ve městě.

A kdybych ve světě bůhví kam zašel, tu cestu k domovu, vždycky bych našel.

Polibek

Vlak žívota

Vlak života, vlak, co nikde nestaví. Jízdní řád je platný po celou dobu jízdy. Průvodčí s námi jedou jen část cesty. Když přijde jejich čas, uloží se ke spánku v lůžkovém voze. Zpočátku jede vlak vysokou rychlostí, uhání krajinou dětství a mládí. V regionech dospělosti začíná zpomalovat. Trasa vede rovinami, úbočím vysokých hor i srázy. Ve stanicích vlak zpomalí a záleží jen na nás, kolik a jakých lidí si posadíme do útulných kupé. Krajina, kterou projíždíme zrcadlí naše myšlenky, naši duši. Jízda je nádherná, slovy nepopsatelná. Cena jízdenky je nevyčíslitelná.

Žil jsem jako pedofil

Muse

Seděli jsme u kamarádky v jejím novém bytě a popíjeli vínko. Nezůstalo jen u jedné lahvinky. Nálada byla výborná. Připojili jsme do TV moji MP4 s písničkama a dokonce jsme i zaploužili na Bruce Sprinsgteena jeho nepříloš známou My Hometown(jako v mých sladkých devatenácti)

Pak přišla řada na internet, poslouchali jsme Muse na podiu ve Wembly v maličkém netbooku. Netušila jsem, že jeho Supermasive Black Hole znám ze ságy Stmívání. Kamarád mě doslova Musem nakazil. Byla to zhoubná virová nevyléčitelná infekce Matt Bellamy není sice žádný krasavec, alepsoň podle mého (i kamarádova) měřítka, ale hlas má úžasný. Jako první mě oslovil jeho Time is Running Out. A pak už to se mnou šlo z kopce

Hodně se mi líbí jejich produkce na vyprodaném stadionu Wembley v Londýně. Koncert zachycený na DVD i CD jsem koupila na oficiálních stránkách skupiny Muse a darovala ho kamarádovi k narozeninám. Docela mě mrzí zmeškané vystoupení v Praze. Cena vstupenky byla dost vysoká na to že živím dva studenty a tím třetím jsem já. Na internetu jsemněkolik dnů poté našla záznam koncertu v HD kvalitě. Mám už i CD The 2nd Law. Jsou tam skvosty jako Madness nebo Panic Station. Před pár týdny mi můj metalově založený syn položil otázku, co se mi na nich tak líbí. Moje odpověď byla - oni hrají moje nálady. Jednu jejich písničku jsem poznala v reklamě. Zrovna jsem žehlila, najednou slyším známou melodii i slova ale s jiným hlasem. Na internetu jsem tuhle písničku našla z roku 1965 nazpívanou Ninou Simone. Je součástí repertoáru George Michaela, The Pussycat Dolls nebo Franka Sinatry juniora: Feeling Good.

Jedna písnička od lyrické variace po rockovou. Hudba má spoustu podob a záleží jen na nás, kterou si oblíbíme...

Setkání

Setkání s Adélkou bylo super. Povídaly jsme si a při tom se hodně nasmály. Třeba když mi vyprávěla o nadměrné spotřebě třívrstvého WC papíru - během jedné vyprazdňovací akce jedné slečny zmizela skoro celá rulička. Hrála nám k tomu bezva hudba, dokonce pustili i mého oblíbeného Muse. Měla jsem pocit, že mi naslouchá osůbka, které nejsem lhostejná, to je moc příjemné. Snad i ona měla tento libý pocit. Při kávičce, mimochodem velmi lahodné, jsme si navzájem vybrebendily své tajnůstky. Je škoda, že pracuje tak daleko, zhruba 270 km. Neuvidíme se tak často, jak bychom chtěly. máme sice mejly a smsky, ale to není ono. Má to i svou kladnou stránku. Na naše setkání se budeme o to víc těšit.

Adélka

Dnes se po nekonečně dlouhé době uvidíme. Jsou to minimálně 4 měsíce. Seděli jsme U Dudka a zapíjeli přítelovy narozeniny. To bylo někdy v září. Odcházela jako první a zůstala střízlivá. Jediná. Potom jsme se viděly ještě v práci. Je sestřička stejně jako já. Neprodloužili jí smlouvu, tak odešla hledat štěstí do Prahy. Začátky nebyly jednoduché. Na Nový rok ráno jsme si posílaly jednu smsku za druhou. Nejraděj bych ji objala, ale po telefonu to nejde. Pak jsme si párkrát poslaly mejly. Zkoušela jsem dát naši partičku dohromady a vydat se do matičky stověžaté navštívit ji. Ale ona mě předběhla. V pondělí večer jsem jí poslala delší mejl. Odpovědí na něj byl v úterý dotaz, co dělám ve středu dopoledne. Jsem po noční. To není nejlepší kombinace. Ale spát rozhodně nepůjdu. Doma si dám sprchu, navoním se, vyfintím se a úderem sedmé budu stát u vchodu do Fiesty. Už se na kamarádku Adélku těším jak malá holka.

Místo, kde chci žít

Ptáte se nás na místo, kde chceme žít.

Má odpověď je prostá, možná naivní.

Chci žít tam, kde je láska a přátelství.

Chci milovat a být milována. Vidět radost v rozzářených očích.

Chci žít s lidmi které mám ráda, na kterých mi záleží a kterým nejsem lhostejná.

Chci vidět vyrůstat děti svých dětí. Být při tom, když budou poznávat tento složitý svět. Pomáhat, když o to budou stát.

Chci, aby v mém srdci bylo vždy spoustu místa pro dobro.

Místo, kde chci žít? V srdcích svých blízkých.

Dovolená

A je po týdenní dovolené. Utekla jako voda. Jak jinak, tak už to s dovolenýma přece chodí.

Nezbývá než nachystat do kabelky věci na pondělní denní službu - vstupní kartu, drobné na svačinu a bílé ponožky. Ta poslední položka je velice důležitá, nemůžu si do bílé pracovní obuvi vzít barevné ponožky. Světle zelené bych měla do barvy k halence a kalhotům, ale červené nebo černé by moje nadřízená minimálně hodně barvitě komentovala.

Ještě nesmím zapomenout nařídit budík v mobilu, abych nezaspala. Manžel má dnes noční službu, neměl by mě kdo vzbudit. Tak a můžu se těšit na zítřejší směnu. Začne stejně jako spousta předchozích. Otevřu dveře pokoje číslo 4: "Dobré ránko" pozdravím s úsměvem ještě napůl spící pacienty...

Dnes odjel

Přijel, pár dnů pobyl a zase odjel.

Už teď je mi po něm smutno.

Ani nepopřál svému tátovi k pátečním narozeninám. Jejich vztahy jsou blízko bodu mrazu. Oba jsou dospělí a zároveň i jako malí kluci. Život je tak krátký. Až to ti dva konečně pochopí, může být pozdě.

Popravdě musím přiznat, že větší díl viny nese jeho táta.

To ale neznamená, že by nepotřebovali v těch svých makovicích trochu rozsvítit. Oba dva!

Deprese

Pryč s depresema! Vlastní zkušenost mi velí myslet pozitivně. Nebo se o to alespoň snažit.

Trochu mi to připomíná pokusy o hubnutí - musíš to mít v hlavě, věřit tomu co děláš. Snažit se hledat ve všem to dobré. Nepovedla se zkouška? Nedala jsem tomu co jsem měla dát. Už ale vím, jak kantor zkouší. Dnes si s přáteli u dobrého vínka zanadávám, ale zítra se přihlásím na nový termín. Já vám ukážu, že to dokážu!

S úsměvem jde všechno líp. Možná někdo namítně, že je to klišé. Není! Třeba takový úklid. Jinak se bude uklízet v pohodě a dobré náladě a jinak ve vzteku a rozčílení. To pak začnou pracovat Murphyho zákony - co se ještě nepokazilo, to se jistě pokazí... No a ve finále je takový uklízející vzteklounek vlastně k smíchu.

Všem posílám známý citát :"Nikdo není tak chudý, aby nemohl darovat úsměv. Neboť nestojí nic a udělá mnoho."

Malé sobotní radosti

Vlastně to začalo hned v pátek večer na country večeru s výbornou kapelou Poslední kovboj. S manželem, přáteli, dobrým jídlem a pitím jsem relaxovala v příjemné hospůdce po náročném pracovním týdnu. Chvilku před zalehnutím do peřin mi sjel pohled k pokojíku. Dva páry přezůvek mi udělaly velkou radost, konečně mám oba dva synátory doma.

Ráno mě probudilo první březnové sluníčko. Po dlouhé době jsem vyjela nakupovat na kole. Po hromadách sněhu na okrajích silnic nezůstalo zhola nic. V obchodě bylo sice přelidněno, ale vlídno a usměvavo. Když jsem po půl hodině otevřela dveře do bytu, stál za nima mladší syn s přeplněným kuchyňským odpadkovým košem. Chtěl ho vynést než se vrátím. Uděla mi tímhle malým gestem radost. Další překvapení na mě čekalo v kuchyni. Kluci uklidili čisté věci z myčky. Když o tyhle činnosti nemusím své dospělé potomky prosit, je to důvod k radosti.

Ale ani manžel nezůstal pozadu. Jeho nenechavé ruce a oslovení broučku a babulko vykouzlily úsměv na mé tváři hodný reklamy na zubní pastu Signál whitening. Radost mi udělala i orchidej, opět nasadila na krásný růžový květ.

Sobotní odpoledne prosvětlila i sms od přítele. Ozval se více jak po měsíci.

Radost mi udělala i kamarádka která večer na chvíli přišla pokecat. Další světlý bod a důvod k radosti. Stejně jako služba s prima kolegyní. Hned se mi líp pracovalo. Při čekání na příjem jsem z radosti vytvořila tenhle článek, na jehož závěr přikládám parafrázi: Z čeho se můžeš radovat dnes, neodkládej na zítřek.

P.S. Mladší syn také parafrázoval: Co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří...budeš mít dva dny volna :-))