Boj

V hlavě mám zmatek, nechci ho tam mít. Chci míi jarně uklizeno.
Kdo vlastně jsem? Jsem normální? Kdo mi na to odpoví?
Jak nemyslet na staré věci, když se pořád cpou dopředu?
Chci myslet pozitivně, nehodlám žít ze vzpomínek,
ale nedokážu ani intezivně prožít kousek štěstí.
Jsem neschopná. Zlobím se sama na sebe. Už zase.
Je to strach, nebo sebelítost co mě svazuje?
Vrátí se nemoc beze jména? Kdo mi tentokrát uvěří?
Nechci, nejde proti tomu bojovat!
Chci se utopit v lásce svého muže.
Chci být oporou pro své děti.
Nechci ztratit čisté přátelství.
Mým posláním je dávat naději, vrátí se ta moje?
Na rtech nosím úsměv, v očích moře.

Solidarita

Pomaličku sepisuju bakalářskou práci. Sem tam mrknu na facebook abych se trochu odreagovala. A dnes jsem něco uviděla. Moc zajímavé video. Podívejte se na něj. Je v původním znění s anglickými titulky :-) Ale vůbec že anglicky neumíte. Je to sonda do lidské solidarity. V zimě posadili na zastávku malého kluka. Jen tak polehku, bez bundy, čepice a rukavic. A čekali, co se bude dít. jestli se najde někdo, kdo ho zahřeje svým oblečením. Výsledek mi roztáhl pusu od ucha k uchu. Na konec i slzička ukápla. Jsem cíťa? Tak ať! Pokud mě dokáže dojetím rozplakat takové video, je svět ještě v pořádku 

Zdroj obrázku:
http://www.ulekare.cz/clanek/srdce-1183

(Ne)smysl

Můj život mi momentálně nedává smysl. Mám pocit , že je všechno špatně. Visí nade mnou strašák zeleného zákalu. Brzy přijdu o své poslední stoličky. Nepřestávají se mi zdát nehezké sny. Obvykle platná erotická průpovídka o středě je dávnou minulostí. Při zkoušce nedokážu říct, že hlavním důvodem proč nepít kávu je, že odvodňuje. Na smsku:"dosla, ale nemel cas,musel se venovat me",došlou z kamarádova čísla, jsem odpověděla místo "sorry, já nechtěla rušit" "tak tomuhle nerozumím:-)"...
Šedivím nad překrucováním pravdy svého syna, které ho, potažmo i mě, bude stát několik tisícovek. Jaksi nedotáhl odhlášení zvrakovaného auta z registru vozidel do úspěšného konce a kancelář pojistitelů teď po něm chce penále za pojištění auta, které už neexistuje. Synova blbost, naše peněženka a chytrystika kanceláře pojistitelů...
Vzpomněla jsem si na mladého muže z Ameriky, který přijel na návštěvu za příbuznými a možná z nedostatku jiné činnosti je prostě vyvraždil. Nasedl do letadla a odletěl domů. Pokud vůbec bude trestaný, odsedí si doživotí nebo vyjímečný trest ve věznici, kde bude mít minimálně 3 x denně jídlo a pití zdarma. Za to že někomu vzal život? Na sociální síti jsem se začetla do rozhovoru jak to chodí ve věznicích v ČR a dověděla jsem se, že pokud pracujete, dostanete asi desetinu vydělaných peněz, zbytek jde na splácení vašich pohledávek a přispíváte na svůj pobyt ve vězení. Pokud ale nepracujete, válíte se na cele, dostanete stovku - měsíčně. Dává smysl takováhle převýchova člověka který kradl, přepadával, vraždil? Za trest je zavřený v kriminále a ještě za to dostane peníze?
Pořád se vrtám ve vlastní minulosti a nedokážu některé věci prostě hodit za hlavu a jít dál. Proč mi naši 18 let neřekli pravdu? Proč mi nikdy neřekli, že mě mají rádi takovou jaká jsem? Proč mi táta řekl ve zlosti, že jsem stejná ku**a jako byla moje matka a já to málem zabalila? Jsou to nesmyslné otázky? Na některé si dokážu dát odpovědi, které dávají jakýsi smysl, ale co ty ostatní...

Povídání u hraní

V baru je pološero a poloprázdno. Obří televize zavěšená na zdi nabízí přehled olympijského dne v Soči. Komentátor se marně snaží sdělit svoje postřehy. Místo jeho emotivních postřehů hraje music box. Stojí u něj docela nesourodý pár. Vysoký, štíhlý muž a menší žena. Vybírají písničky nejen pro svou kamarádku.
"Dej tam nejdřív Muse Black Hole", radí stojící žena.
"To by tady musel být", brání se muž sedící na barové židličce. "Mám ho. Co teď?"
"Tak třeba tu Katy Perry, tu tvoji, co se ti tak líbí", nakloní se víc nad displej a vůbec jí nevadí se trošku přitulit.
On se jen malinko pouměje a vyťukává název oblíbené písničky. "Co dál?", zmáčkne písmenko M z nabídky.
"Pusť", dožaduje se místečka na psaní vedle něj. Najde B a pod Beatles najde písničku Eleanor Rigby. "Ta se jí bude líbit", kývne hlavu k boxu, kde na ně čeká kamarádka. Přituleni k sobě vyťukávají další písničky. Ona trošku zavrávorá.
"Počkej, ať mi tu neupadneš, ještě bys mi udělala ostudu", se smíchem si ji přitáhne k sobě. Přitom ucítí višně. Jemná vůně se mu líbí.
"Teď najdi něco ty", postrčí ji před sebe. Opírá se se o jeho stehna. Nakloněná nad obrazovkou se pokouší soustředit. Vyťukat Nightwork je nemožné. Cítí kořeněnou vůni.
Přitiskne se, položí svoje ruce na její a pokouší se spolu vypsat anglický název české kapely. "Bobe, oni ty tepláky nemají v play listu, to je teda neskutečný", naoko se zlobí a ještě víc se k ní přitiskne. Čeká, jestli se mu nevykroutí a neuteče ke stolu. Pro jistotu ji pevněji obejme kolem pasu. Konečky vlasů ho šimrají po tváři. "Bobe, ještě jednu, co dáme?", ptá se jí hlubokým hlasem.
"Muse!" shodnou je jednohlaně a vyberou Map of Promlematique.
Je šťastná. Usmívá se. Je jí hezky. S ním. Má ho ráda, stejně jako on ji. Jsou kamarádi a překročit tenkou hranici by znamenalo ztratit jeden druhého. Oba najednou otočí hlavu ke stolu, kde seděli, jako by tušili, co se stane.
"Co je vy dva", naruší harmonii kamarádka. Nudí se. Nemá s kým pít a povídat si. Poslouchat písničky samotnou ji nebaví...

I tohle je stáří

Na sklonku života by si lidé měli užívat. Za nastřádané peníze jezdit po výletech. Dělat věci, na které dřív neměli čas. Prostě věnovat se svým zálibám. Mám pocit, že tohle je možné jen v zahraničí. Znáte ten vtip, jaký je rozdíl mezi českým a americkým důchodcem? Žádný, oba dva si za svůj měsíční důchod mohou udělat výlet do Prahy... Smutné? Bohužel ano.
Pokud starší člověk, důchodce, žije v páru, je pohyblivý, dokáže se o sebe postarat, tj. nakoupit, uvařit, vyprát si, vyžehli, tak se má v podstatě dobře. Jakmila zůstane sám, je to horší. Za jeden ubohý důchod zaplatit inkaso, případně i nájem, nakoupit jídlo a jednou za čtvrt roku léky...Není to žádná sranda....

Ten večer

Dost čtu knihy. Ještě se snad nestalo, abych neměla nějakou rozečtenou. Většinou si vybírám podle stručného obsahu z obalu. Občas dám na doporučení známých. Někdy najdu nějakou upoutávku v časopise, ofotím si ji do mobilu a pak si ji v knihovně najdu. Na prstech jedné ruky by se daly spočítat ty, které jsem nedočetla. Mezi nimi je i dílo Susan Minotové Ten večer. Objevila jsem ji přímo v knihovně. Nalákal mě přebal. To musím přečíst, řekla jsem si, příběh o tom, jak tři dny ovlivnily celý život, bude určitě zajímavý. A to, že kniha byla zfilmovaná tomu jen přidalo. Ale ouvej, nějak jsem se do ní nemohla začíst. Byla napsaná, promiňte mi ten výraz, "nečtivě". Docela rychle se střídala realita s minulostí. Navíc se autorka dost nešťastně rozhodla přímou řeč neuvádět uvozovkami, takže vynikající příběh dokonale zazdila. Knihu jsem tedy odložila a vrátila nepřečtenou. Jenže ten motiv mi přišel natolik zajímavý, že jsem si stáhla film. To byl vynikající nápad.
Nádherný film mohu jen doporučit. Mám ráda jak hraje Meryl Streep a ona opět nezklamala. Příběh je stejně jako v knize vyprávěn v současnosti i v minulosti. Umírající matka vzpomíná na několik dnů kdy byla družičkou na svatbě své nejlepší přítelkyně. Občas mluví ze sna a tak se její dvě dcery po částech dovídají o jistém mladém muži, do kterého se zamilovala.
Rakovině podléhající starou ženu přijede navštívit i její nejlepší přítelkyně. Jedna z dcer se pokusí z této staré dámy vymámit proč si umírající máma myslí, že v podstatě zabila člověka. Ta však o příhodě která zavinila smrt jejího bratra mlží. Dojala mě scéna kdy se matka snaží svoji těhotenstvím vystrašenou dceru uklidnit a dodat jí síly a optimismu.
Síla tohoto filmu je v emocech. Mateřská láska. Sourozenecká láska obou jejich dcer. Partnerská láska jedné z dcer k otci jejich nenarozeného dítěte. To vše konfrontované s blížící se smrtí.

Film mohu narozdíl od knihy jen doporučit.

P.S. Citlivější povahy kapesníky s sebou:-)

Jak na to?

Koupila jsem si knihu. Byla to nezbytnost. Není to žádný román. Pro mě to bude něco jako detektivka, nebo návod
k použítí, to je asi přesnější. Možná se to zdá jako nesmysl, píšu si blog a neumím správně používat program na psaní. Bohužel je to holá skutečnost. Docela nedávno jsem vůbec netušila, že existuje pevná mezera. Nebo že třeba není potřeba rozbít tlačítko enter, když z půlky stánky potřebuji přejít na další list. O nějakém počítadle znaků na stránce ani nemluvím. Jenže je nejvyšší čas psát bakalářskou práci. Dodržování pravidel správného používání Wordu je při tom jaksi samozřejmé.
Že nás to nikdo neučil? Smůla. Vysokoškolák, byť trochu pokročilého věku, musí samostudiem doplnit tuto do nebe volající mezeru ve vzdělání. Používání nápovědy přímo v programu nestačí. Vygooglit si daný problém se může samo o sobě stát problémem. Takže jem navštívila knihkupectví a podařilo se mi ve slevě koupit knihu se návody, tipy a triky jak ovládat nejen Word 2007. Tak a teď už můžu bez obav sepisovat svoji závěrečnou práci s 54 000 - 72 000 znaky tvořícími přibližně
30 - 40 normostran o komunikaci s rómským etnikem.
P.S. Asi to nebud tak snadné, při pohledu na druhý a třetí řádek...

Dnešní duhový svět

Dnešní svět má všech sedm pověstných barev duhy.
Červená na semaforech všech zemí světa znamená STOP, zastav se člověče, zpomal svoje rychlé tempo. Život je příliš krátký na to, abys ho promrhal úvahami coby, kdyby. Žij tak, aby ses za svoje činy nikdy nemusel stydět.
Oranžovou barvu má jantar. Mineralizovaná pryskyřice z pradávného světa třetihor. Vzpomínáte na Jurský park? DNA k oživení pravěkých dinosaurů se podařilo získat právě z hmyzu uvězněho miliony let v jantaru. Steven Spielberg v roce 1993 podle předlohy Michaela Crichtona vytvořil Jurský park plný naklonovaných tyranosaurů, velociraptorů. Svět, kam člověk vlastně vůbec nepatřil.
Žluté je slunce. Bez něj by na tomto světě byla tma a zima. Rostliny by nemohly dýchat a vyrábět nám kyslík. Zvířata ani lidé by neviděli. Slunce je symbol života na Zemi.
Zelené lesy. Písničku Wabiho Daňka Stromy asi mnozí znáte. Hledá v ní pro své děti les. Doufejme, že je to jen sci-fi. Procházky v chladivém tichém lesním světě jsou balzám na bolavou duši. Chovejme se k přírodě vlídně. Nemá nevyčeraptelné zdroje.
Modrou barvu má nekonečný oceán. Domov jednoho z největších živočichů na světě vůbec. Modrá velryba neboli Plejtvák obrovský. O tom že je opravdu obrovský svědčí třeba jeho 4 tuny vážící jazyk. Pro srovnání dospělý samec Slona afrického váží průměrně 3 tuny.
Indigovou barvu vypouští chobotnice na svoji obranu. Dokáží tak zmást nepřítele. Patří mezi hlavonožce, mořské dravce. Já jsem také předčasem začala žít v moři. Tohle moře je svět plný báječných lidí, kteří se nebojí sdílet svůj život. Píší o svých snech, přáních, tužbách i bolestech a prohrách. Odměnou za svoji odvahu jít s kůží na trh jsou jim reakce v komentářích od naprosto neznámých a často i věkově vzdálených lidí. A nejkrásnější v tomhle moři je získání přátelství. Tímto mořem je blog. Potápím se sem často a ráda.

Opět rozjíždím stres:-)

Jsem totálně nevyspaná, moje sny mě ničí, tak jsem jim vyhlásila válku!
Mojí zbraní je rotoped. Aby to nebylo tak jednotvárné a ubíjející, dívám se při své šílené jízdě na film. Panečku, to se to šlape. Takže jako správná ženská zase sedím jedním zadkem na dvou židlích - spaluju zimní zásoby, zabíjím zbytky volného času a ještě vraždím odporné sny. Jim totiž vůbec nevadí, že usínám s romantickou představou zamilované šestnáctky. Stejně se znovu a znovu vtírají do podvědomí. Ještě že psychiatrická léčebna je docela blízko. Pouhých 31 km.

Zase sním

Už několik dnů se mi zdá stále stejný sen.
Stojím u dveří a dívám se na štíhlého sympatického muže. Usmíváme se na sebe a kecáme o ničem. Najednou se mu zadívám přímo do očí. Nevidím je, rozplynou se mi v šeru a to se ztratí v temnostě... Probudím se vystrašená, perličky potu nad horním rtem. Než znovu usnu, snažím se myslet na něco hezkého. Ale ten hezký sen se později znovu zvrtne. Stojím na chodníku. Přede mnou je dvouproudá silnice překlenutá přechodem pro chodce s ostrůvkem. Rozhlídnu se, nic nejede. Vkročím na přechod. Zprava zasvítí reflektory auta. Je dost daleko. Světla se přibližují nějak moc rychle. Nestihnu to! Cítím pod sebou kapotu auta. Dopadnu na zem. Nic mě nebolí. Dívám se do někomu do očí. Snažím se dívat, ale stmívá se, je šero, není nic vidět...Opět se vyděšená vzbudím. Pak už neusnu. Bráním se. Mám strach. Pár dnů jsem tak trochu nevyspaná. Děsivé sny nepřichází každý den, naštěstí. Jinak bych byla zralá na blázinec.
Před třemi roky jsem měla jisté zdravotní problémy. Stručně řečeno jsem z ničeho nic upadla do kratičkého bezvědomí, z něhož jsem se vpodstatě sama probrala, ale s úplnou amnézií na tuto příhodu. Po měsících pečlivého vyšetřování během plné pracovní zátěži to lékaři uzavřeli jako vazodepresivní poruchu s netypickým průběhem. Nasazenou medikaci po roce a něco vysadili pro nepřtomnost příhod. Už celý rok vůbec beru pouze léky na vysoký tlak. Dva roky jsem nespadla.
Při jednom z posledních pádů jsem byla velmi obtížně probuditelná...

Co tyhle děsivé sny znamenají?
Předzvěst katastrofy?