Předsevzetí

Nechci si slibovat nic, co bych nedokázala splnit. V momentě, kdy bych slib nedodržela, zaplavil by mě smutek, lítost a možná i zlost. Raději tedy vstoupím do dalšího roku bez planých nadějí. Jsou věci, které udělat musím, které udělám, protože bych měla a které udělat chci.

Musím dát do pořádku vlastnictví zahrady. Máme sice darovací listinu z minulého století, jenže v katastru nemovitostí je všechno jinak. Bude to docela oříšek.

Musím dát také zlegalizovat stavbu na konci této zahrady. Táta ji kdysi postavil jako zděnou kůlnu, ona chvíli fungovala jako garáž, ale už hezkou řádku let stojí bez užitku a zároveň bez zapsání v katastru i bez kolaudace. To bude běhání po úřadech...

Co bych měla udělat? Měla bych postupně vymalovat na domečku. Taky bych tam měla konečně položit koberce.

No a nakonec to, co bych ráda udělala. Chci zapracovat na frekvenci návštěv se syny. Hlavně s tím starším. Přála bych si vidět ho aspoň jednou za měsíc. Někomu to přijde málo, ale pro mě je to hodně. Jeden měsíc pojedu za ním já a další měsíc by měl přijet on domů. Snad se mi to povede.

A tady je jedno přáníčko pro vás.

...těší mě, Chudobka...

Ve své podstatě jsem klidná a trpělivá osoba. V práci mě po létech praxe hned tak něco nezaskočí. Dokážu se domluvit i s málo komunikativními lidmi. Při práci zdravotní sestry je to docela potřeba. Zvladnutí psychologie přístupu k pacientovi je polovina úspěchu k získání jeho důvěry k ošetřujícímu personálu. Ale jsou situace, kdy vystrčí růžky mé temné já. Existují osoby, které mě spolehlivě dokáží během pár vteřin vytočit. To se pak neznám. Vyletím jako čertík z krabičky. Ze zdravotní sestry se vylíhne saň. Umím i být velmi nepříjemná. Pak stačí opět malá chvilka, abyc byla opět hodná, milá a přívětivá. Nabízí se dvě otázky. Co a proč probouzí mé druhé já k jepičímu životu. Je to jednoduché. Jsou to dvě dámy, nespravedlnost a lež. Nemám je ráda. Pokud se dotýkají jen mě, dokážu je spolknout, ale pokud se nabourají do druhých lidí, saň ve mě ožívá. Vím, není to dobře. Měla bych se umět ovládnout. Jenomže ono je to někdy hodně těžké. Ovšem mám ve svém nejbližším okolí lidi, kteří mou občasnou neschopnost krotit se a nebuchnout jako malá činná sopka, trénují. Pod jejich vedením zvládnu sem tam jen tak lehounce vypouštět páru a neexplodovat. Dráždí moje vznětlivé já a dělá jim moc dobře, když začínám soptit. Jenomže v ten moment se procitne moje pravé já, uvědomí si absurditu situace a trenéři utřou nos. No a díky nim si pak můžu říct sportem k trvalé asertivitě... :-)

Ono to nejde...

Koncem léta jsem se přece jen rozhodla nasbírat švestky do bečky. Muž bude za pár měsíců slavit kulatiny a slivovice se shodne. Ze dvou stromů toho moc nebylo. Ale nakonec jsme to odvezli do pálenice. Den před tím svítil na palubní desce auta klíč. Zajela jsem k našemu servisákovi, ale on ho jen vypl s tím, že pro výměnu oleje nemáme najety kilometry a na cedulce byl datum až 11/2016. Při odvážení kvasu nám autíčko celou dobu parádně pískalo. Navíc zase cosi svítilo na palubce. Zajeli jsme do servisu, kde pracuje náš soused. On si tam našeho hvízdajícího bobka rovnou nechal.

Dnes jsem šla pro něj. Cena za totálně vysypanou spojku, kompletní rozvody, diagnostiku + práci se vyšplhala na 15000. Je to vlastně první velká oprava za 10 let. Dokonce máme funkční centrální zamykání. Nefungovalo ani při koupi auta z bazaru. Když mi to soused opravář ukazoval, líbilo se mi to. Jela jsem ještě koupit svícny na hroby a před obchodem chtěla klíčkem naše autíčko úplně poprve zamknout. Jenže ono mi to nešlo. Smutně jsem ho tedy zamkla klíčkem v zámku. Ani později mi to nešlo. Vrátila jsem se tedy zpět do opravny a udělala ze sebe blondýnu. Ono je totiž jen jedno místo, kde centrální zamykání funguje. To jsem ale nemohla, já blond, tušit. Teď už to vím.

V pálenici jsem mile překvapeně naložila 9,5 litru slivovice a zamířila dozdobit hřbitov. Cestou domů jsem doplnila zásoby v supermarketu. Najela jsem si s nákupem a "chlastem" v kufru až před vchod. Stačilo chvilku počkat a muž mi pomohl všechno odnosit. Ukázala jsem mu nový klíč. Taky hleděl jak puk. Chtěl si to skusit. Jenže ono mu to nešlo... :-)

Její královská výsost

Tenhle příběh jsem přímo hltala. Jak jinak, když je z pera Danielle Steelové.

V Lichtenštejnském království platí pravidlo, že vládnout smí pouze muž a sňatek s neurozeným člověkem je tabu. Mladá princezna Christina to moc dobře ví. Po ukončení studií se vrací domů. Její volný čas je minulostí. Každičký den má naplánovaný. Čeká ji spousta oficiálních setkání a povinností, politických rozhodnutí a knížecích formalit. Její lehkomyslný bratr Fredy si stále ještě užívá mládeneckého života, zatímco odpovědná Princezna pomáhá svému otci, knížeti Hans Josefovi nést těžké břímě vlády. Ale velmi ji to vyčerpává. Vymůže si tedy poslední osvobození od státnických povinností a se svolením otce, s ochrankou za zády, odjíždí naprosto inkognito do Eritrei v Africe. Stává spolu s knížecí ochrankou, Samem a Maxem, pomocnicí v centru pro postižené AIDS. Oba muži mají tak "Cricky" neustále na očích a pravidelně informují knížete Hanse o tom, jak dobře si jeho dcera vede. Velmi brzy se mladá žena stává v novém kolektivu oblíbenou. Dokáže si podmanit naprosto všechny. Nejvíc se přátelí s Fionou, brzy se z nich stávají kamarádky. Podmaní si také srdce lékaře Parkera. Zpočátku se vztahu brání, protože moc dobře ví, že s jejím odjezdem mu bude muset zlomit srdce. Nakonec ale lásce podlehnou oba....

Její královská výsost

Co se stae Fioně?

Jak se Parker zachová,

když zjistí kdo Cricky vlastně je?

Zůstanou spolu Christiana a Parker v kontakru

i když opustí Afriku?

Bude kníže Hans tvrdohlavě

trvat na tom,

aby princezna vztah ukončila?

Co se stane v Curychu?

Adventní výzva 27 -30

27. den - 16.12. Něco kyselého

Nevím jak vy, ale já zrovna moc kyselému neholduji. Úkol jsem si četla krátce před odchodem do práce, takže ke špagetám s kuřecím masem přibyl kyselý okurek a bylo to.

28. den - 17.12. Jedlé ozdoby

Vyrobit ččokoládu nebylo až tak složité. Daleko větší problém byl udělat něco, aby šla pověsit na stromeček. Začala jsem celofánem, pokračovala potravinářskou fólií a skončila alobalem. Výsledky byly žalostné, čokoláda chuťově vynikající. Naštěstí mě osvítilo a já vytáhla z kolekce háčky. Čokoládky jsem jimi prostě probodla. V jednoduchosti je krása.

29. den - 18.12. ???

Zahrála jsem si na detektiva. Úkol byl totiž v lednovém čísle časopisu Apetit. Ještě než jsem odešla na pracovní večírek, uplácala jsem vánoční salám. Vypadal dobře. Uvidíme, jak bude chutnat.

30. den - 19.12. Vánoční kultura

Poslední úkol byl na nás. Prostě prožít den s vánoční náladou. Mám ráda hudbu, takže jsem si pustila písničky

Kliknutím na fotky uvidíte originál zadání k danému dni.

Tohle byl poslední úkol.

Dnes jsem vyplnila soutěžní formulář

a děj se vůle boží

aneb třeba se štěstíčko unaví...

A když ne, taky nevadí,

vyhrála jsem sama nad sebou.

Vánoční výva 22 - 26

22. den - 11. 12. Tradiční cukroví

Dnes jsme měli za úkol upéct nějaké tradiční vánoční cukroví. Pro mě jsou vánoce spojené s vůní vanilkových rohlíčků a medvědích pracek. Letos se mi povedlo dost pracek rozbít...

23. den - 12.12. Cvičná vánočka

Zkusit si na nečisto upéct vánočku je docela legrace. Myslím, že se povedla...

24. den - 13. 12. Společné pečení

Tak tady jsem se zapotila. S angínou se horko těžko peče s někým. Takže jsem zpacifikovala svého muže. Těch keců, co u toho měl...jako malé dítě. Bylo to hodně veselé "pečení"

25. den - 14.12. Podělte se

Tohle bylo super. Do malé krabičky jsem dala vzorek toho nejpovedenějšího co se mi podařilo vytvořit a zamířila jsem si to za naší rodinnou kamarádkou. Prodává v masně. Měla radost. A já měla radost z její radosti. Prostě jsme si obě užily pár radostných chvil.

26. den - 15.12. Jedlé dárky

Hned mezi prvním úkoly bylo vyrobit vánoční nápoj. Namíchala jsem dva. Vaječný likér a sirup na svařák. Zbývalo jen koupit malé skleničky a trochu si pohrát...

Kliknutím na fotky se vám zobrazí

originální zadání.

Adventní výzva mě docela pohltila.

Ještě nikdy jsem nebyla tak

dobře připravená na vánoce.

Je bezva užívat si advent.

Jsem to já?

Doba, kdy se mi hlavou honila myšlenka Co jsi zač? je naštěstí pryč. Prožívala jsem ten čas dost intenzivně. V 18 letech jsem ze zdravotní dokumentace zjistila, že mě adoptovali. Rodiče se k mé identitě neradi, a když už, tak velice neochotně vyjadřovali. Čas běžel, starosti s prvním dítětem, mámina nemoc, druhý prcek, puberta našich miláčků, tátovo úmrtí...Neměla jsem prostor myslet na sebe. Jenže pak se všechno zpomalilo. Kluci dospěli, osamostatnili se. Hlavou se mi honily chmury, kdo vlastně jsem? Sourozence nemám. Rodinu, která by o mém původu mohla něco vědět, se nedařilo kontaktovat. Nejjednodušší způsob, jak o sobě něco zjistit byl zajet do místa narození a prohlédnout si matriku. Svěřila jsem se manželovi, švagrové, ale oni neslyšeli, vlastně nechtěli slyšet. Prý abych nepřinesla nějakou pohromu. Nechtěla jsem kontaktovat biorodiče, chtěla jsem jen nahlédnout do matriky ve městě, kde jsem se narodila. Stáli při mě pouze tři lidé, nejlepší kamarád, nej kamarádka a spolupracovnice, dnes vlastně kamarádka. Oni pochopili, jak moc je pro mě důležité znát svou identitu. Pochopili, že si nepřeju dát šanci bio rodičům. Proč taky. Moji rodiče mě milovali, dávali mi pocit bezpečí a jistoty. A já milovala je. Ale člověk potřebuje vědět, kdo vlastně je. Trvalo to ještě nějaký čas, než jsem se se svou staronovou identitou sžila a přestala se užírat. Díky vám, blogovým přátelům, jsem si maličko pozvedla sebevědomí. Vaše podpora i záporné komentáře mi pomohly mnoho pochopit. Děkuji.

Jsem snědá, biologicky romka, no a co? Vychovala jsem dva syny, kteří stojí na vlastních nohách. Pracuji jako zdravotní sestra, dodělala jsem si vysokou. Abych pochopila některé spojitosti, svou bakalářskou práci jsem věnovala romským tradicím ve spojitosti k ošetřovatelství. Možná ještě tak úplně neznám všechna svá já, ale kdo může říct, že se dokonale zná? Mohu jen předpokládat, co bych udělala, jak bych se zachovala. Žiju tak, abych se nemusela bát ohlédnout se zpět. Aby se nemuseli kluci stydět za nic, co jsem udělala. Abych se mohla usmát nad včerejškem, radovat se z dneška a těšit se na zítřek.

Adventní výzva 18 - 21

Jedno ráno své týdenní dovolené jsem se probudila s horečkou. Nejsem žádný troškař, rtuť se vyšplhala až na 39,5. Musela jsem zrušit vícero plánovaných akcí a nakonec mě muž dovezl k lékaři. Beru ATB, mám prodlouženou dovolenou, abych nemusela na neschopenku. Naštěstí, když mi bylo šoufl, byly úkoly lehké.

18) 7.12. Vaření při pečení

A tohle je jeden z těch nefajn dnů.

Jednoduché rizoto nedá skoro žádnou práci.

19) 8.12. Sušené ovoce

Paralen a čaj....

20) 9.12. Pečené kaštany

Jít na vánoční trh a dát si pečené kaštany?

Asi těžko s ATB.

Takže nahradní úkol, upéct něco a nepoužít při tom pšeničnou mouku.

Celožitný chleba za mě upekla pekárna a že se jí povedl!

S máslem a medem, to byla mňamka

21) 10.12. Přání

Poslat papírové přání. Lehčí úkol nemohl být.

Pohledy posílám tradičně na vánoce i velikonoce.

Opravdu jsem měla štěstí v neštěstí,

úkoly se daly plnit i s angínou.

Mějte se moc hezky

Rozsvěcení vánočního stromku

Poslední pátek v listopadu se u nás rozsvícel vánoční stromek. Těšila jsem se, že se na město půjdeme podívat se synem. Jenže dostal pohotovost, takže nepřijel. Tak jsem své těšení přesunula jen na muže, ale on se prostě šprajcl. No a já nakonec šla sama. Ono to bylo spojené s vystoupením Václava Neckáře.

Tohle je jediná fotka co mi vyšla.

Bylo to smutné a k tomu i kratičké vystoupení,

první písničkou se netrefil do rytmu.

Další tři nebo čtyři mu šly mnohem líp.

I tak ho mám ráda, moc :-)

Nějak se to pořadatelům vymklo,

rozsvítili ho až po třetím odpočítávání.

Abych se vyhla strašné tlačenici po vystoupení,

šla jsem se podvat na náš krásný dřevěný betlém.

Každý rok v něm přibude jedna figura.

A pak jsem se pomaličku šinula uličkou.

Není tenhle stánek roztomilý?

Loni jsme si stěžovali, že je tam plno stánků s "chlastem".

Letos přibylo pár opravdu vánočních.

A tenhle stánek věnuji Ježurce.

Je plný teploučkého ovčího rouna

a taky nádherných zvířátek.

Některé děti se bavily podle svého.

Na druhém konci náměstí,

před bývalým Priorem, dnes Zlatou bránou,

máme nasvícený druhý stromek.

A kousek od toho druhého stromku nám vyrostlo kluziště.

Kdyby mi to nebylo blbé, šla bych si taky zabruslit.

Normálně jsem těm na ledu záviděla,

užívali si to plnými doušky.

Cestou zpět jsme si dala jeden "vídeňský " svařáček,

pečené kaštany

a asi uprostřed stánkové uličky jsme narazila na švagrovou.

Domů jsem přišla hezky vymrzlá,

ale maximlně spokojená.