Českou Kanadou - místo koupání bizoni a Jára Cimrman

Ráno to moc nevypadalo na vytoužené koupání. Vlastně bylo vcelku pod mrakem. Zašla jsem do obchodu. Počasí se mezi tím trochu umoudřilo a vylezlo sluníčko. Oblékli jsme si tedy pod cyklodresy plavky a vyjeli směr Zvůle. Podle místního doporučení to mělo být suprové koupání v čistém rybníku s možností teplého jídla hned ve dvou restauracích. Strmý kopec do Kunžaku jsem zvládla poměrně dobře, stačilo si v duchu opakovat: neper se s kopcem, přehazuj včas a zvolni tempo.

Před Kunžakem se páslo stádo krav. Trochu lenivě a znuděně pozorovaly,

jak spousta šílenců na kolech jezdí kolem nich.

Na náměstíčku v Kunžaku zasadili jako poctu siru Nicholasi Wintonovi lípu.

Z Kunžaku je to do kopce všemi směry. Do Zvůle také...

Koupat se nakonec nedalo. Cestou do restaurace jsme projeli kolem této maličké kapličky.

Oběd byl trochu zklamáním. Na 5 knedlíků 4 malé kousky vepřového masa.

To UHO je rajská máčka.

Měla jsem náhradní trasu. Vedla na Bizonní farmu. Ty hnědé koule jsou bizoni.

Moc je nešlo vyfotit. Byli příliš daleko. Byla jsem docela zklamaná. A muž taky.

Kousek od plně obsazené restaurace stály parádní vigvamy.

Tak to vypadalo uvnitř dvou z nich. Prostor je to velký,

vešla se tam 3 masivní dřevěná lůžka

a stále zůstalo dost místa .

Také manžel měl náhradní plán. Památník Járy Cimrmana. Najít ho byl sám o sobě mistrovský kousek. Na mapě to vypadalo snadno, ovšem skutek utek. Líná huba, hotové neštěstí. Rodinka s kočárkem se na nás po dotazu na Cimrmana usmála a vedla nás lesem, doslova a do písmenka cestou necestou. Ale stálo to za to.

Železniční vlaková zastávka Kaproun a pomník Járy Cimrmana.

Pamětní deska.

Pomník je přesným zdokumentováním způsobu vyloučení Mistra z vlakové dopravy....

Kámen je přidrátkován, aby nedošlo k jeho odcizení.

I my jsme přidali svoje dva kamínky k uctění Mistrovy slávy.

Deska nad památným ohništěm.

Cimrmanovo ohniště

Na závěr dnešního výletu jsme pořádně provětrali plíce smíchem. Ani trošku nám nepřišlo líto zmařeného koupání. Sluníčko sice svítilo, ale teplota do vody nic moc. A ve finále jsme byli vysmátí jako dvě sluníčka. Jára Cimrman prostě nemá chybu. Je to nadčasová pecka. V dnešní úspěchané době je potřeba občas zpomalit a usmát se nad úplně obyčejnými věcmi. A to on uměl. Radovat se z maličkostí.

Naostro

Stáhla jsem si ji do tabletu s tím, že jde o knihu povídek. Hodilo se mi to do knižní výzvy z Databáze knih. Splnila podmínku vydání v roce 2016. Líbil se ten název. Už jsem nehledala o čem autorka vypráví. Prostě jsem začala číst.. Kniha měla předmluvu. Autorka varovala čtenáře, že se jedná o porno povídky. Já jí ale moc nevěřila. Měla pravdu. Žádné náznaky, ani erotika. Popis sexu bez kurlinek. Opravdu tvrdé porno. Jenže ono to bylo psané takovým způsobem, že během jediného pozdního odpoledne a večera bylo přečteno. Jednotlivé povídky na sebe nenavazovaly. Každá měla svůj obyčejný příběh, jehož součástí byl sex. Kdysi dávno jsem četla takový sešitek Justýna, aneb prokletí ctnosti od Markýze de Sade. Styl popisu sexu obou je docela podobný. Takže pokud vám nevadí poněkud surové popisování sexi scén, s chutí do toho. Mě se to parádně četlo. Ale všeho s mírou....

Naostro

Ta úplně první....

Musela jsem být ještě batole. Nevím, jak je možné, že právě tento střípek vzpomínky zůstal v mé paměti. Ale je tam uložený jednou pro vždy.

Sedím v postýlce. Držím se za očko z provázku. Ona je vlastně celá jedna strana postýlky samé očko. Zbylé tři strany tvoří studené kovové tyčky. Za ně se moc špatně chytá, klouže to. Moje malé buclaté ručičky tahají za očka. Chci ven. K mámě a k tátovi. Oni tu se někde jsou. Ale kde? Nevidím je. Položili mě do postýlky stojící za skříní. Nechci být sama. Chci za mámou a za tátou.

Postýlku si prý nemůžu pamatovat. Dali ji pryč hodně brzy. Podle našich jsem ještě neměla ani dva roky. Už když ji vezli domů, byla opravovaná. Původně měla síť ze dvou stran. Když se na jedné roztrhla, nahradili ji nějaký šikovný člověk kovovými tyčkami, no a naši ji pak se slevou koupili.

Lidská paměť je stejně zvláštní. Ukládá si jen to, co sama uzná za vhodné. Mám to opačně, než většina lidí. Moje podvědomí zahazuje místo ošklivých ty naprosto obyčejné zážitky. Nepamatuji si svůj první den ve škole. Nepamatuji si ani na první pusu od manžela. Ale nezapomenu na nespravedlivou facku od soudružky učitelky na zdravce. Ani na manželovo šílenství, protože ho nakonec musela řešit policie. A už vůbec nezapomenu na tátovo necitelné vyjádření o mém původu, díky němuž jsem to málem zabalila.

Jenže já nechci mít hlavu plnou naprd zážitků. Chci tam mít veselo a příjemno. Snažím se ke všemu přistupovat tak, aby to vyšlo na výbornou. Ne, pokaždé se to nepovede, jenže kdo z nás je dokonalý?

Kdo je ta žena držící mě na klíně?

To už se asi nikdy nedovím.

Českou Kanadou - nečekaně podařený výlet

Tenhle krásný plakát jsme uviděli hned první den naší dovolené na nádražíčku ve Střižovicích. Moc dobře se mi ho v podvečer nepovedlo vyfotit. Bez blesku to nešlo vůbec a s ním to házelo odlesky. Muzeum motorových kol nás zaujalo. Na zámku v Jindřichově Hradci jsem uzmula papírový letáček a tzěšila se na den, kdy tam vyjedem. Když muž řekl, dneska by to šlo, co říkáš? Odpověděla jsem mu bodovým itinerářem trasy do Horní Radouně. Počasí nám přálo. Na žádné opalování to rozhodně nebylo, ale pro jízdu na kole ideální.

Kousek za Vlčicemi...

Dva holoubci se na nás dívali a ni se nehli. Rychle jsem vytahovala foťák, aby neuletěli. Teprve po přiblížení se dalo poznat, že nejsou živí. Podle potutelných pohledů místní mládeže nás zařadili do dlouhé řady těch, co sedli na lep. Měli jsme před sebou ještě kus cesty, šlápli jsme tedy do pedálů. Jelo se skoro celou cestu do kopce, vyjímečně po rovince a naprosto ojediněle malý kousíček z kopce. Radouní je cestou docela dost. Dolní, Kostelní, Okrouhlá. V Horní Radouni jsem kopců měla plné zuby. Hnala mě dopředu jen vyhlídka na prohlídku zajímavého muzea.

Tohle je papírový letáček, který jsme si ani jeden pořádně nepřečetl. My jsme se totiž 30.6. vydali do Muzea motorových kol, které otvírá až 1.7. Když opadl první nápor vzteku na sebe (u mě i u manžela), zkusili jsme se najíst v místní hospodě. Nepovedlo se. Fungovala jen jako závodní jídelna. Nezbylo, než se nacpat zbytky svačiny a jet do Jindřichova Hradce. Cesta vedla tentokrát jinudy, ale zato skoro pořád z kopce. To byla panečku prima odměna.

V Jindřichově Hradci mi dal muž na výběr, kam chci na jídlo. Obvykle chodíme na meníčka. Jedno na nás vykouklo z tabule Indické restaurace. Když jsme byli v Hradci za synem, muž se ho ptal, jestli už ochutnal Indické pivo. Odpověděl, že tam točí naše, české. Říká se důvěřuj, ale prověřuj. Synátor měl pravdu. Vemku bylo zataženo a docela chladno. Pivo by mě zmrazilo a navíc jsou po něm těžké nohy. Dala jsem si zelený čaj. Indická polévka s kuřecím masem nám oběma moc chutnala. Krásně voňavý, silný vývar s drobnými kousky kuřecího masa měl mírně pikantní chuť.

Manželovu porci vepřových kousků Rara zakrývala placka Chápatí.

Já si dala Chicken baden - kuřecí kousky v omáčce s kokosem, mandlemi, s basmati rýží.

Ptáte se, jesli nám chutnalo? Ano a moc. Naše "talířky " mluví samy za sebe. Obsluhoval nás Ind. Prostředí uvnitř restaurace se mi líbilo. I když plechové tácky se jim tedy vůbec nepovedly. Špatně se z nich jedlo. Ovšem chuťově to byla pohádka.

Další část jídelny odděloval dřevěná stěna plná různých tretek. Mě zaujala kobra.

Maska visící nad manželem mě fascinovala.

Tádž Mahal, pomník postavený z lásky - namalovaný přímo na zdi

 

Pohled směrem k výčepu.

Cestou "domů" jsme se stavili v pasáži Sv. Florián. U jejího vchodu nás lákala Aqua show. Muž ji narozdíl oode mě už viděl. Padaly mu při ní noty. Pouští ji každou celou hodinu. Stačilo si pár minut počkat. Moc se mi líbila květinová výzdoba kolem fontány. Samé krásné sedmikrásky působivě naaranžované do koule.

Pokusila jsem se "zpívající fontánu" vyfotit i nahrát. Moc se mi to nepovedlo.

Když fontánu v akci viděl manžel, hráli mu Vltavu a padaly noty.

Naši projekci se mi nepodařilo najít.

Padali nám lidské postavičky.

Nádhernou skladbu Adeste Fidelis zpíval Andrea Boccelli.

Tahle projekce fontány se mi líbí. Na jejím úplném začátku je vidět, kde je vlastně aqua show umístěna. Ani se nám nechtělo odejít a sednout znovu na kola. Mě asi víc než mužíčkovi. Cyklistika se do mě zaháčkovala. Nebo já do ní? je to jedno. Prostě jak nasednu a začnu šlapat, zapomínám na všechno nedobré. Vyčistím si hlavu. Nabije se energií. Při každém zdolání kopce cítím nástup euforie. Moc příjemné. Když jsme dojeli na statek, hřál mě dobrý pocit z ujetých kilometrů. Nebylo jich až tak moc, ale to přece není důležité. . .

Změna názoru

Nerada se veřejně vyjadřuji k otázce uprchlíků. Se švagrovou občas vedeme diskuze. Ona je v podstatě proti tomu, aby pro ně byly hranice volně otevřeny. Já zase říkala, že utíkají před válkou a zabíjením. Ale změnila jsem názor. Pomaličku, krok za krokem, jsem nechtěně narážela na zvláštní, zajímavé informace. Pomaličku, krok za krokem, jsem měnila názor na uprchlíky.

Ano, pokud jsou to ženy s malými dětmi, mají mít možnost ochrany v cizí zemi. Je s nima chlap? Ať pracuje a zajistí jim živobytí. Nechce pracovat? Ať tedy nezapomíná, že je v té či oné zemi hostem a měl by se podle toho chovat. Staré moudré přísloví říká: koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Když přijedeme do muslimské země, musíme respektovat jinou kulturu. Proč tedy muslim v Evropě nemusí respektovat tu naši? Ne, nemám nic proti muslimské víře. Mezi nimi je spousta normálně myslících lidí. Snažím se věřit tomu, že těch radikálních je menšina. Jenže jak dlouho ještě? Kam to svět spěje?

Právě sledujeme olympijské hry v Rio de Janeiro. Taky vás šokovalo nesportovní chování muslimského judistu? Islam El Shehaby z Egypta odmítl stisknout ruku vítězi. Or Sasson z Izraele se na konci zápasu, stejně jako na jeho začátku uklonil a podal ruku soupeři, na znamení úcty k japonskému bojovému umění. Muslimský zápasník však potřásl hlavou a ruku nepřijal. Celý sportovní svět se nestačil divit. Chudák Pierre de Coubertin se asi obracel v hrobě. Jeho myšlenka o rovnoprávnosti všech sportovců bez rasové, politické a náboženské diskriminace, byla zadupaná do zeme.

Šokovala mě ombudsmanka svým vyjádřením ohledně nošení muslimských šátků a zahalujícího oblečení na zdravce. Je to smutné. Stejně jako doporučení německého ředitele školy, kam chodí i muslimské děti. Nabádá k úpravě oděvu dívek z obavy, aby nebyly znásilněny.

A tak se můj názor na uprchlíky mění.

Stále věřím, že ne všichni jsou stejní.

Nejsem rasista.

Ale už ani nejsem ta najivní Chudobka1970

Tohle video je docela surové...

 

Než přijdou deště

Dostala jsem dárkové poukazy do našeho obchoďáku. Nakoupila jsem si nějaké ty hadříky a dvě knihy. Tohle je jedna z nich. Ta druhá se jmenuje Očarovaná. Při vybírání knihy mě zaujal její podtitul, Africké momoáry.

Spisovatelka vzpomíná na Afiku a Ameriku. Necítí se nikde doma. Afičankou už není a američankou stále ještě není. Vyprávění začíná telefonátem ze Zambie. Její sestra Vanessa plánuje pohřeb dosud žijícího otce, který rozhodl , že nebude žít věčně...Alexandra ( Al, Bobo) se postupně ve vzpomínkách vrací do doby, svého dětství a dospívání v Africe. Její rodiče jsou chvílemi šílení, ale přesto milující. Al popisuje tragické události s nadhledem a bez zbytečného patosu. Život v Rhodésii je nebezpečný. AIDS, chudoba, malárie, divoká příroda, to vše je součástí nezkrotného afrického venkova, v němž dospívá. Kde také poznává svého budoucího manžela , američana Charlieho. Vdává se za něj a odjíždí do cizí země. Amerika je plná propastných rozdílů. Jiná kultura, jiná mentalita, jiný, rychlý způsob života. Musí vést domácnost, starat se o dům. Příliš věcí najednou. Časem se jí CHarlie začne vzdalovat. Jejich manželství se rozpadá...

Knihaje psanaá s nádechem klidu a pohody. A to i v kritických situacích. Po jejím přečtení jsme byla trochu zklamaná a strašně nadšená. Zklamaná tím, že tam nebylo víc setkání s nespoutanou Africkou přírodou. Nadšená ze síly samotného příběhu. Autorka nám dala nahlédnout až úplně dovnitř svého já. Ukázala, jak důležité mohou být vazby s kulturou, v níž žijeme. Jak moc záleží na tom, jakým způsobem žijeme. Ukázala nám, jak je důležité projevit svou lásku činy.

Sklep

Jana se na oslavu Haniných narozenin moc těšila. Pozvala je oba, Janu i Zdeňka, jenže on raděj odjel s kamarády na pivní festival. Měl přijet i Martin, ale omluvil se. Psal, že se zrovna vrací přítelkyní z pobytu v termálních lázní. Nakonec tam přece jen nebudou samé holky. Přijede Aleš, sice s nejmíň hodinovým zpožděním, ale přece. Takže se to nezvrtne na drby a pomlouvání.

Hanka ji poprosila, aby přišla dřív a pomohla s chystáním. Má nejvyšší čas vyrazit. Zkontrolovala jestli má všechno. Dárek, kytku, mobi, svetr přes rameno a vydala se na cestu. Hezky si s Hankou mákly, než všechno nachystaly. Grilovat se bude sice u altánku v zahradě, ale než tam nanosily naložené maso a zeleninu, pečivo a brambůrky, měly za sebou slušný turistický výkon. Měly po ruce všechno, kromě ledničky, ta byla ve sklepě rodinného domku Haniných rodičů. Jana se musela naučit ve sklepních místnostech orientovat. Bude chodit pro vychlazené pivo, limo nebo víno, aby se oslavenkyně mohla věnovat hostům. Ti se začali trousit krátce po páté hodině.

Oslava nabrala obrátky. Aleš měl jen půl hodinky zpoždění. V osm večer zamčeli branku k domu, nikdo už neměl dorazit a oni seděli na konci zahrady. Prázdný dům na konci ulice by mohl zlákat příležitostného zlodějíčka. Grilované masíčko se zeleninou mizelo rychlostí blesku. Chutnalo výtečně. Zapíjeli ho chlazeným pivem i vínem. Jana už sklep znala jako své boty. Zábava se rozjela na plné pecky. Všichni byli v náladě a přitom nikdo nebyl příliš opilý. Bavili se přímo královsky. Ještě že altánek stál docela daleko od domu, protože smát se potichu, to jaksi nejde. Po setmění byla Jana ráda, že se chodilo na wc do domu . Chodit sama temnou zahradou se jí moc nelíbilo. Hanka ji sice střídala, ale altánek osvětlený jen malými barevnými lampionky nebylo od domu vidět. Jana nebyla strašpytel, ale stejně...

V jedenáct Hance zazvonil mobil. Ozval se Martin. Stál před zamčenou brankou k domu a chtěl dovnitř. Jana byla zrovna ve sklepě. Ta bude mít radost, pomyslela si Hanka, když mu šla otevřít. Otvřela mu a on ji hned sevřel v objetí. Šli spolu k altánku. Tam ho veselá společnost přivítala hlučným ahoj. Martin šel z jedné náruče do druhé. Hledal Janu, ale ta se pořád ještě ze slepa nevrátila. Když uběhlo dalších 10 minut a Jana nikde, rozhodl se Martin, že Janu překvapí. Docela se na Janu těšil. Nechal se přítelkyní vysadit u domu Haniných rodičů. Tři dny s Majkou v termálech byly tak akorát. Prozatím si s ní nedokázal představit společné soužití. Vstal a zamířil za kamarádkou, která po něm nic nechtěla a brala ho takový, jaký byl. Cestou přes zahradu si představoval, jak bude mít vykulený pohled. Její radost bude prudká a hlasitá. Už teď se dopředu usmíval. Otevřel dveře domu. Sešel po schodech do sklepa. Uprostřed prostorné místnosti se svítilo. Dveře do obou postranních místností byly pootevřené. Zavolala tedy na Janu a poslouchal, odkjud se ozve její tady jsem. Ale odpověď nepřicházela. Vybral si tedy dveře vpravo. Nějaký chlap stál u police nad pultovým mrazákem. Velký batoh si plnil půllitrovými lahvemi domácí slivovice. Jakmile Martina zahlédl, pokusil se kolem něj proběhnout ven. To se mu ale nepodařilo. Martin ho chytl za bundu a zakřičel na něj, co o to dělá. Zloděj se mu ale vysmekl. Martin se za ním rozběhl. Zakřičel na něj stůj, zbytečně. Dohnal ho u zamčené branky. Hmátl po batohu. Zloději nezbylo než popruh vyvléknout z ramene, batoh shodit na zem, pak rychle přeskočit branku a zmizet ve tmě. Martinovi zůstal v ruce batoh s lupem.

To už přiběhl Aleš a za ním i zbytek slavící partičky. Jana mezi nimi nebyla. Hana hned poprosila Martina, aby zavolal policii. Dala mu klíče od branky a odešla s Alešem do sklepa hledat Janu. První ji uviděla Hana. Stála opřená o dveře zadní místnosti. Aleš vykročil k bledé, vystrašené ženě. Jemně Janu obejmul. Začal ji chlácholit jako malé dítě. Pomaličku s ní vyšel na dvorek. Hana donesla teplou deku aby do ní třesoucí se Janu zabalila. Už na ni čekli muži od policie. Chtěli Janu vyslechnout i když měli poměrně přesný popis zloděje od Martina. Jana velice pomalu vstala. Bledá tvář se jí zkřivila bolestí. Jana neuměla potlačit bolest. Zasténala a obejmula si rukama hrudník. Chtěla se skoulit dovnitř. Udělala krok směrem k Martinovi. Stál jen kousíček od ní. Přesto ji jen tak tak stačil zachytit. Neomdlela, jen se jí podlomila kolena. Cítila na zádech zvláštní teplo. Taky mokro. Těžce se nadechovala a ještě hůř vydechovala. Martin z ní shodil deku. Pod tenkou bundičkou uviděl malou tmavou skrnu...

Policií zavolaná záchranka přijela během nekonečně dlouhých 10 minut. Naložili zraněnou ženu na nosítka. Jana měla strach. V zádech nepříjemně tepalo. Oči se samy zavíraly. Nejraději by usnula. Jenže sotva zavřela oči, znovu viděla jak se po ní sápe cizí chlap. Jak ji shodil na zem a pak znovu a znovu. Jak vytáhl z kapsy vystřelovací nůž. Jak se jí zatmělo před očima po jeho ráně do žeber. Jak to pálilo za pasem.

Martin mlčky seděl u nemocničního lůžka a čekal, až se Jana probudí. Před chvilkou cestou k pokoji zaslechl jak se personál baví o výbuchu hněvu Janina přítele. Když zjistil, že jeho dívka stále spí, začal všem nevybíravě nadávat, že ho sem hnali úplně zbytečně. Martina napadlo, že se Zdeněk chová stejně hloupě jako jeho Majka. Hodně protestovala, že se rozhodl čekat u Janina lůžka, až se vzbudí. Martin trval na svém, odjel do nemocnice. Sedl si k posteli a díval se na spící ženu. V hlavě mu zněl Janin veselý hlasitý smích. Bloudil ve vzpomínkách a mimoděk se usmíval. Pak se zadíval na Janinu pobledlou tvář. Vzal opatrně její ruku do své a jemně stiskl. Jana ucukla. V široce otevřených očích se zrcadlil strach. Rozhlédla se kolem sebe. SMartin seděl na židli blízko ní. Usmál se. Pokusila se úsměv vrátit. Přisedl si k ní na postel. Vzal Janinu ruku opatrně do dlaně a velmi pomaličku ji přitiskl na své srdce. Usmála se.

Českou Kanadou - jedeme do Griesbachu

Otázka rána zněla, kam dnes pojedeme? Manžel navrhl Griesbach v Rakousku. Prý je pouhých 6 km za hranicemi, což zvládnu. Ve vesničce měl být kostelíček stojící na ostrůvku uprostřed rybníčku. Tak to viděl muž na internetu. Tak jo, kývla jsem na trasu a těšila se na onen kostelíček. Hned za Střížovicemi na nás čekal slušný dvojitý stoupák. Kousek za ním se na kraji vesnice Kunžak páslo stádečko krav.

Tahle vstávající kráva mě zaujala. Stihla jsem zastavit i vytáhnout foťák jen tak tak-

Dva snímky a už stála.

Jestli jsem si myslela, že kopec do Kunžaku byl masakr, tak ten krasavec z Kunžaku do Kaprounu to lehce trumfnul. U nás na prostějovsku máme kopec podobný tomuhle českému. Na cykloservru jsem si oba obry vykreslila.

Převýšení kopce do Kaprunu. Slovy klasika, bylo to krátké, leč intenzivní...

Převýšení našeho prostějovského drahaňáku (Plumlov - Drahany)

Cesta do Nové Bystřice mi připadla jako na houpačce. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Teprce až zpáteční jízda ukázala, že ono to bylo spíš nahoru než dolů. Ovšem nádherná příroda, všudypřítomná zeleň, stádečka krav na každém kroku, to vše jízdu zpříjemnilo. V Nové Bystřici muž našel příjemnou restauraci . Dali jsme si vynikající oběd a po něm sklonili hlavy nad mapou. Zbývalo nám pár kilometrů do cíle. Na bývalém hraničním přechodu do Rakouska Grametteenu nebyl ani živáček. Do cíle, vesničky vesničky Griesbachu se jelo jak jinak než z prudkého kopce.

Hledali jsme kostelíček na ostrůvku a našli zvláštní kameny.

Muž zůstal stát na rozcestí.

Já vzala foťák a šla zvěčnit ten zajímavý úkaz

Kameny ležely na sobě. Podpírají domek nebo dopedpírá kameny?

Vypadalo to docela zajímavě.

Nahoře je letecký snímek vesnice Greisbach. Kostelíček tam sice byl, ale ne na ostrůvku v rybníčku. Vlastně to byla spíš maká kapličky. Stála skoro uprostřed vesnice. Dole na snímku je jeden malinkatý rybníček, ten u žluté šipky. Stojí u něj malý dřevěný altánek. U modré šipky čekal můj muž, když jsem u zelené šipky fotila kameny.

Zdroj obou map

I takhle se dají oznávat krásy rakouskýh pohraničních vesniček. Ono bylo vlastně docela jedno, kam se jelo. Důležité bylo, že jsme jeli spolu a že nám bylo hezky. V Nové Bystřici jsme si dali pořádné kopečky zmrzliny a šlápli do pedálů směr Vlčice. Byla jsem zvědavá, jakou rychlost ukáže cyklometr z kopce do Kunžaku. 48 km/h je hodně slušné číslo, bála jsem se putit to víc. Muž měl na displeji přes km/h. Dnešní výlet jsme po večeři zakončili brambůrkama s pivem a vynikajícím portským .