Pořád se něco učím

Člověk je tvor učenlivý. Učí se během celého svého života. Ze všeho nejdřív se učíme jíst. Začínáme maminčiným mlíčkem, za nějaký ten měsíc přijdou na řadu ovocné sťávičky, zeleninové polívčičky, kašičky a jiné dobroty. Někomu to jde velmi dobře, někomu naopak moc ne. Jenže jíst se musí. Když se mrňouskům moc nechce, rodiče zkoušejí osvědčené finty, při nihž se lžička stává autíčkem jedoucím do garáže nebo letadlem letícím do hangáru. Jak rosteme, učíme se hrou. Hrou na maminku a na tatínka. Panenka se stává naším dítětem. Učíme ji papat, oblékáme ji do krásných šatiček, vozíme ji v kočárku na procházky, přebalujeme a koupeme ji. Sladké bezstarostné dětství. Když pak přijde puberta, učí se rodiče od svých potomků, jak ji ve zdraví řežít. Z dítěte se stane dospělý člověk. Učí se žít se svou drahou polovičkou. Učí se starat o své děti, stává se z něj rodič. Výchova je úplně někde jinde než před 20 - 30 lety. Pokrok nezastavíš. Když děti opustí rodné hnízdo, učí se rodiče žít bez nich. Není to snadné. Pokud však mají nějakého koníčka, mají napůl vyhráno.

Já mám ve stáji hněd několik hřebců. Občas mezi sebou závodí. Miluju čtení knih. Pořád mám nějakou rozečtenou. I na čtečce v mobilu. Baví mě něco tvořit. Před časem jsem se zbláznila do frivolitek. Momentálně vedou háčkované hračky. Ráda jezdím na kole. No a v neposlední řadě mě zase chytlo psaní blogu. A k tomu nutně potřebuju fotky. Bez nich to není ono. Foťák po tátovi odešel do věčných lovišť. Chtěla jsem si koupit nový, jenže když tomu houby rozumím, jde to ztuha. Jenže za pár dnů jedeme na dovolenou do Egypta a to fotit prostě musím. Mobil mi stačit určitě nebude. Pomohl mi syn. On si kdysi koupil bezzrcadlovku. Prý ji stejně nepoužívá, tak si ji můžu nechat. Naučil mě, jak s ní zacházet. Já si ji trochu dovybavila krytem na objektiv a taškou. No a začala jsem se učit s tím mým staronovým foťáčkem dělat fotky. Jde to pomalu. Ale ono to půjde. Nechci fotit jenom na automat. Zatím trénuju před našim.

To je on, nových fotek šampion...

Neměl ani krytku na objektiv, chudáček malý.

Má obří nabíječku na baterku

Pořídila jsem mu nový slušivý obleček...

Nesnesla bych foťák jen tak, bez chránícího krytu.

A takhle umí fotit.

Hezky nám to vykvetlo

To je práce jedné paní z domu, je moc šikovná.

Je to nádhera.

Ta barva...

A tady ho máte zblízka.

Je jich strašná škoda.

Přišel silný vítr a všechny je polámal...

Tak jak se vám to mé focení líbilo?

Expedice Javoříčko

Kdybych to bývala věděla, tak bysem tam nejspíš nejela. Byl to mazec. Ale je bezva, že to mám za sebou. Překonala jsem sama sebe. O co šlo? Vlastně o stmelení pracovního kolektivu. Cyklovýšlap do Javoříčka spojený s prohlídkou jeskyně. Kolo můžu a v Javoříčské jeskyni jsem už taky byla, takže nebyl důvod nejet. Oni nám říkali, že si do jeskyně máme vzít nějaké staré oblečení, které nevadí zašpinit. Mohli jsme ho spolu se spacákem dát do doprovodného vozidla. Jenže jsme si říkali, to bude jenom hec. Tak se na tu legraci pojďte podívat...

Do Olomoucje jsem jela vlakem.

Pak jsem si přejla na místo srazu, do Hejčína.

Nejprve se jelo po rovince - Litovelským Pomoravím.

V Litovli jsme se občerstvili.

Následovaly kopce.

S plnými břichy to šlo ztuha.

Do cíle, chaty v Javoříčku, jsme dojeli dost unavení.

Patnáct vteřin dlouhé video z dojezdu.

Netušila jsem, že mě naše vrchní natáčí...

Večer byl moc příjemný.

Zpívalo se u kytary, popíjelo se všechno možné

a zajídalo se to domácí buchetkou jedné sestřičky.

Spalo se jen na lehátkách a ve vlastních spacácích.

Probudili jsme se do slunečného rána

Pak nás navlékli do slušivých kombinéz a jiných oblečků,

vybavili nás přilbami s čelovkami a šlo se do jeskyně.

Jenže to nebyla jeskyně pro komerční návštěvníky...

První metry se šlo, ale pak jsme klekli na všechny čtyři a bylo to...

Cestou tam se lezlo nahoru. To ještě šlo. I když prostor byl velice úzký.

Žebříky mi moc nevadily...

než jsem zjistila, že nesjou moc stabilní...

"Urologický" krápník a bláťulák

Stalagnáty?

Öbčas jsem si říkala, jestli se nahoru nějak vyšplhám...

Tohle video ukazuje 22 vteřin z obtížněho stoupání.

Když jsme si sedli, museli jsme se šoupat stylem zadek - nohy po úzké římse

Když jsme se doplazili do první jeskyně,

mohli jsme si na chvíli stoupnout

Nádherná podívaná

Dóm, to je obrovský, nádherný prostor.

Hloubka je tam taky pořádná.

Ulička vzdechů

Kratičký úsek do a z Dómu je nutné se plazit,

těch vdechů bylo habaděj...

Cesta zpět se musela "jít" hlavou dolů.

Přemlouvala a utěšovala jsem se nahlas...

Měla jsem opravdu strach.

Díra byla temná, na konec nebylo vidět

a my se spouštěli do malého, hlubokého otvoru po hlavě...

A tady je na videu vidět 12 vteřin ze sešupu dolů

Konečně venku...

Špinaví, unavení, ale šťastní, že jsme to zvládli.

Byl to opojný pocit.

Na chatě jsme dojedli včerejší guláš a opekli si vynikající špekáčky.

Někteří jeli zpět autem.

Já se už dopředu rozhodla, že pojedu přímo do Prostějova.

Bylo to dost náročné, celou cestu mě brzdil protivítr.

Ale za tři hodiny jsem to zvládla.

Zbytek skupiny, co jel do Olomouce, taky dojel za tři hodiny.

Na památku jsem si dovezla oteklá kolena

na kterých se začaly krásně vybarvovat modřiny,

lokty na tom byly o malinko líp,

cítila jsem každičký sval i ten nejmenší,

netušila jsem, že jich máme takové množství...

Druhý den to bylo v práci čiré utrpení.

Jeskyňář nám nechal udělat nádherné album,

jednu fotku z něj máme přímo na pracovně...

Vyčerpaní v první jeskyni.

Máme před sebou Uličku vzdechů a celou cestu zpět...

Smutná...

Sedím u televize a bulím. Právě skončil romantický film. Ona si měla brát muže, jenž jí byl oporou. Na scéně se nečekaně, po 4 letech, objevil její manžel, aby podepsal papíry k rozvodu. Jenže celé se to zašmodrchalo. On papíry podepsal, ale ona se nevdala. Znovu se zamilovala do svého, nyní už ex manžela. Protože on si pamatoval, co má ráda. On ji respektoval, takovou, jaká opravdu je...

Domluvili jsme se, že zároveň s kufy z Lídlu objednáme i světla na kola. Jenže já to úplně zasklila. V sobotu jsem zaplatila pouze za kufry. Světla se mi z hlavy vypla. V neděli mě muž zavolal, aby mi je ukázal a já mohla všechno objednat. Ztuhla jsem. Hned jsem se přiznala. To, se dělo pak, jsem opravdu nečekala. Muž se rozžhavil do běla. Nadával jak špaček. Lehké děvy, ženská přirození a hospodářská zvířata obou pohlaví létala vzduchem. Syn se svojí slečnou bohužel všechno slyšeli. Naprosto konsternovaná jsem odešla do kuchyně a tam se rozbrečela.

Neumím dobře vařit a tak platí dohoda, že si vaříme každý zvlášť. Vcelku to funguje. Jsou jídla, která děláme dohromady a jídla, která děláme každý zvlášť. Po onom výstupu jsme se v kuchyni sešli a dodělávali každý ten svůj oběd. On vytáhl hrnec a nelíbilo se mu, jak je umytý. Na dně zůstal bílý okolek od vody. Já bych to normálně umyla, ale on začal znovu běsnit. Vytahoval další hrnec i s poklicí. Jenže já si nevím proč myslela, že tu poklici nebude potřebovat. Nebo jsem prostě nemyslela vůbec. Poklici jsem schovala do skříně. A to ho znovu popudilo. Z očí se mi spustily vodopády slz. On začal vyčítat. Nejvíc háčkování hraček. Nevydržela jsem to a řekla mu, že když jsem tak nechopná, ať se se mnou rozvede nebo mě rovnou zabije a bude ode mě mít klid. On odpověděl v tom smyslu, že by to bylo nejlepší, že na to taky myslel...

Nevím, co mě to napadlo. Asi to bylo čiré zoufalství. Vím, že to řekl ve vzteku, jenže stejně mě to hodně ranilo. Srazilo mě to na kolena. Znovu jsem ta neschopná manželka, co neumí navařit. Jenom sedím a nic nedělám. A když už, tak háčkuju.

Odpoledne jsem zavezla jeho mámě nákup. Ptala se, kde je on. Přiznala jsem barvu. Vynechala podrobnosti a řekla stručně, co se stalo. Bába se bez rozmyšlení postavila na mou stranu.

V práci, na noční, jsem měla skoro celou dobu skleněné oči. Moc mě mrzí, že jsem ta jeho světla zazdila. Jednou jsem se mu omluvila. Ale víckrát se omlouvat nebudu. Po tom, jak hnusný na mě byl už vůbec ne. Měl právo se na mě zlobit. Mohl klidně zvýšit hlas. Ale to co předvedl budu zapomínat ještě hodně dlouho.

Na obláčku

Před rokem touhle dobou jsem se začala vyhrabávat z nemoci. Končilo mi ozařování a já pomaličku začínala normálně žít.

Začala jsem uvažovat o tom, kdy nastoupím zpět do práce.

Začala jsem uvažovat o tom, jestli se vrátím zpět na dialýzu nebo budu hledat jiné oddělení.

Začalo období rekonvalescence.

První krátká vyjížďka na kole s kamrádkou dopadla neslavně. Musely jsme zamýšlený cíl poněkud zkrátit a přesunout se k nedalekému občerstvení.

Postupně jsem se dostávala do své původní verze.

Došla jsem k rozhodnutí, že když jsem zvládla projít touhle pekelnou zkoškou, zvládnu i odchod z dialýzy. Už skoro rok pracuji na urologii a je to bezva. O tom, že začátky nikdy nejsou lehké psát asi nemusím...

Chodila jsem po třech měsících na onkologické kontroly. Minule mi změnily paní doktorku. Není sice samý úsměv, jako ta minulá, ale aspoň mě fyzicky prohlídne. Klidně si můžu zavolat na výsledky odběrů krve, jí to nevadí. Když jsem se zeptala n nějaké kontrolní CT vyšetření, řekla, že kromě mamografu a SONA prsu se jiné vyšetření u mého typu rakoviny nedělá. Ale pokud bych měla potřebu, můžeme se domluvit. Prodloužila mi kontroly na šest měsíců.

Včera jsem měla denní službu na IMP, něco jako malá JIPka. Přišla sanitárka s kytičkou na halence. 15. května je totiž kytičkový den. Smutnila jsem za květinku. Když za chvilku přišla znovu, měla na dlani květinku a chtěla po mě 20 peněz. Hned jsem se rozzářila jako sluníčko...

Je bezva vznášet se na obláčku.

Jehelníček

Jednou jsem si tak povídala se svou švagrovou po telefonu. Kecaly jsme o všem a o ničem, jak už to my ženský dokážeme. Ona se mezi řečí zmínila o tom, že by potřebovala pro svou kolegyni, jako doplněk k dárku, nějaký hezký jehelníček. Po asi hodinovém hovoru jsem vlezla na net a hledala. 

Myslím, že jsem i našla. Přízi nebylo nutné kupovat. Stačilo si vybrat ze zbytků. Jeden den mi pod rukama vyrostl hrneček, druhý den odpadla z háčku hladinka čaje i se sáčkem. Stačilo to všechno sešít a bylo hotovo. Když jsem za pár dnů šla se švagrovou na kávičku, vůbec neměla potuchy o tom, co si to nesu v kabelce....

Tak tohle je on, můj první háčkovaný jehelníček.

Švagrové se moc líbil

Dala jsem fotku na FB.

126 shlédnutí mi udělalo velkou radost.

Během pár dnů jsem začala háčkovat další,

protože je nutně potřebovali další a další lidičky :-)

Mějte se krásně,

 Vaše Chudobka

MDŽ po našem

V každé normální rodině se 8. března slaví MDŽ. Jen v té naší ne. Manžel tenhle svátek prostě neuznává, stejně jako Den matek nebo Valentýna. On, pán tvorstva, má totiž na MDŽ narozeniny...Tentokrát byli doma oba synové i se sličnými slečnami, tak se slavilo. A protože já jsem s vařením na štíru, nechali jsme si navařit.

Na Hamburgerech ujíždí jedna slečna.

Tenhle vypadá velice dobře.

Synova krkovička a synova svíčková

Víc se mi nafotit nepodařilo :-)

Já si dala po obědě mátový čajíček

Útratu v restauraci platil nakonec manžel. Kartou. Nechal jim tam slušné dýško, protože nám všem moc chutnalo. Hned po platbě mu na mobil přišlo oznámení o platbě. V dolarech, s převodem na naši měnu. Dělalo to o pár desítek korun víc, než bylo na displeji terminálu v českých korunách. V restauraci to řešit nemohli nebo nechtěli, tak si schoval účtenku a šel ve všední den do banky. Na netu si mezitím zjistil, že majitel je cizinec. Proto ta platba v dolarech. Dost se naběhal, než mu rozdíl v ceně vrátili zpět na účet. Jedno je však jisté, v téhle restauraci mě hned tak nikdo neuvidí....

Po obědě jsme jeli společně za babičkou.

Večer jsme šli pěšky do naší oblíbené hospůdky U Dudka

Já si dala kuřecí prsíčka s opečenými brambory a sladkou čili omáčkou.

Tohle jídlo tam prostě miluju.

My holky jsme pili růžové vínečko, chlapi rumíček.

A tady je můj dárek pro manžela.

Tričko přišlo ze zahraničí jen jediný den před oslavou.

Ale měl z něj radost.