Ráno s hudbou

Když nemusím ráno do práce, nevstávám moc brzy. Ráda si pospím. Vždycky si k snídani pustím naše oblíbené rádio plné beatové hudby. Občas se ale stane, že hrají trochu tvrději, než snesu. To si pak pustím flešku s mým výběrem. Mám na ní i složku s písničkami o ránu. Takové ráno prostě nemá chybu. Někdy stačí ke štěstí jen pár příjemných tónů...

Ine Cafe - Ráno

Tuhle písničku mi objevili synové,

její motiv je totiž na jedné táborové hymně,

kde dělají vedoucí oddílu.

Václav Neckář - Je ráno Anno

Tohle je srdeční záležitost

Waldemar Matuška - Ráno

Je libo trochu kladiky?

Chinaski - Každý ráno

Jedno krásné vyznání...

Zlatovláska - Krásné ráno

Nostalgie z pohádky

Buty - Jednou ráno

Je tu někdo, kdo ji nezná?

Mám tam těch písniček víc,

ale ne všechny mají v názvu ráno

a vyvolají úsměv na tváři,

no a s úsměvem jde všechno líp

To nachystaly holky v práci pro mě :-)

Překvapení

Včera jsem přišla z denní směny pořádně utahaná. Hlava mě bolela jako střep. Potřebovali bychom na odpolední směnu sanitárku, ale to je jiný, nekonečný příběh. Jen tak, v oblečení, jsem si lehla na postel vedle muže a chvilku se s ním dívala na Ulici. Bylo mi divné, že televize jaksi divně svítí. Asi už zpívá svoji labutí píseň, říkala jsem si. Manžel, jak je jeho zvykem, v době reklamy přepínal kanály jakmo život. A sem tam prohlásil:" A nic." Jenže já se nechytala. No a potom to bylo jako ve zpomaleném filmu. Podívala jsem se mu na ruce, ve kterých držel nějaký jiný dálkový ovladač....

Tenhle ovladač já přece neznám...

No nazdar, k čemu je tahle jeho druhá strana?

Můj unavený mozek dostal impulz a já si konečně uvědomila, že se dívám na naši novou televizi. Obraz je ze zadu odsvícený. Protože naše obývací stěna má barvu tmavého ořechu, vytváří se za televizí červené světlo. Je to docela příjemné. Oči se tolik neunaví.

Druhá strana ovladače slouží k obsluze internetu.

Dnes jsme se tedy připojili.

Dalo to fušku, strýček Google v tabletu se pořádně zapotil.

Už ji umím zapnout, najít si ten si ten správný kanál.

Ale ani jeden neumíme označit kanály svým číslem.

Prý intuitivní ovládání...ha, ha, ha

Manželovi se podařilo otevřít hudební kanál.

Pouštěli jsme si skladby Daxe Johnsona,

Nirvánu a Pražský výběr.

Tohle je pokus vyfotit reklamu...

Kecky mám ráda,

ale vyfotit se mi je moc nepovedlo.

Jsem zvědavá, jak dlouho nám bude trvat, než se naši novou Phillipsku naučíme ovládat. Má vstup na "flešku", takže by se měly dát přehrávat filmy na ní uložené. Ale jak to celé spustit? Z TV se dá nahrávat na pevný disk USB, jen musí mít 250GB. Bude to boj, než to zvlaádneme. Ale zítra přijede mladší syn se svojí sličnou slečnou. Tak třeba pomůžou. A pak se možná budeme divit, jak jednoduché to bylo...

Nedělní siesta

Dnešní oběd se mi podařil jen z poloviny. Vepřové s mrkví a bramborovou kaší bylo docela dobré. Rozhodla jsem se, udělat k tomu nějaký malý zákusek. Volba padla na bábovku. Jsme jen dva, tak takovou maličkou, z poloviční dávky. Sladké pečení mi vcelku jde, bábovička chutnala skvěle.

Celá se vešla na dezertní talířek

Po obědě jsem si sedla k pohádce na ČT 1. Mužíček se po chvíli přidal. Ale moc nás to tentokrát nebavilo. On usnul a já si vzala tablet a pouštěla si písničky na sluchátka. Přehrabovala jsem se ve videích a tohle se na mě přímo usmálo:

Muse a jeho rytíř z Cydonie

Pak jsem zatoužila slyšet svého Vaška. No a to jela jedna jeho pecka za druhou. První byl Mýdlový princ. Je to jedna z mých srdcovek. Mezi dalšími písničkami mi v uších zněly i tyto hity: Mrs. Robinson, Madeimoselle Giselle, Hej pane zajíci, Chci tě líbat, Kdo vchází do tvých snů, Podej mi ruku a projdem Václavák, Stín katedrál....

Křižovatky byly poslední skladbou od Vaška

Když jsem se nasytila písničkami, začal můj souboj s kuličkami. Stáhla jsem si totiž jednu hru, která mi dřív pomáhala čistit si hlavu. Je to jednoduchá klikačka. Žádné velké přemýšlení. Žádná strategie. Jednoduchá likvidace barevných kuliček. Možná, že vám to přijde jako ztráta času, ale mě to uklidňuje. Stačí chvilka, pár minut. Nemusím u toho sedět půl dne.

Kliknutím na obrázek hry Candy Crush Saga se dostanete na zdroj obrázku.

Pak jsem si vzala do ruky háček a jala se dokončit další sovičku.

To už se vzbudil i muž.

Dodívali jsme se u toho na druhou pohádku ČT1.

Byla to příjemná siesta.

Venku pršelo, prádlo bylo vyžehlené,

tak proč si trochu nezalenošit...

Lidský cenník

Život je dar.

Cena lidského života nejde vyčíslit.

Koruny na konci řádku jsou pouze vyjádřením názornosti.

Dítě, student................................................................................1 000 000 000 Kč

Mladý člověk, pracující, v produktivním věku...................................... 100 000 000 Kč

Starší člověk, důchodce.................................................................... 50 000 000 Kč

Člověk romské národnosti ..................................................................10 000 000 Kč

Bezdomovec..................................................................... .................1 000 000 Kč

Přijde vám to jako bezcitné ohodnocení? Ale tohle je způsob, jak někdy společnost dokáže ocenit člověka.

Nejcennější je život dítěte. O tom v naprosté většině případů určitě není sporu. O jeho bytí na tomhle světě se bojuje do posledního dechu. Ovšem pokud se nejedná o dlouhodobě chronicky nevyléčitelně nemocné dítě, vyžadující speciální léčbu a péči. To pak cena jeho života pomaličku a nenápadně klesá. Proč do něj investoval statisíce, když stejně zemře.

Mladý člověk v produktivním věku se pro naši společnost stal velmi cennou položkou. Je jako drahý stroj. Když se pokazí, je třeba jej opravit a on nám bude sloužit ještě spoustu let. Není třeba šetřit na výdajích, však on to svojí prací stonásobně vrátí. Jen aby se dožil důchodového věku.

Důchodce by si zasloužil, aby mu společnost vrátila to, co on dal jí. Celý život pracoval. Vychoval děti, z nihž se stala čerstvá pracovní síla. Životní partner zemřel, děti chodí do práce a on potřebuje celodenní péči. Jenže ouha, je příliš drahá a důchod příliš nízký.

Člověk romské národnosti stojí naši společnost obvykle spoustu sociálních dávek. Společnost je velmi často barvoslepá. Stačí mít snědou barvu kůže a všechno je všem bohužel jasné. Cena lidského života náhle klesá. Co na tom, že je to slušný člověk, pracující, bezkonfliktní. Výjimka potvrzuje pravidlo.

Život člověka bez domova je na tom cenově nejhůř. Společnost se na něj dívá většinou spatra. Pokud jej vidíme s PET lahví vína v ruce a cigaretou v puse, není se čemu divit. Jenže i tohle jsou lidé. Pravda je, že někteří se na ulici dostali z vlastního přičinění. Ale v dnešní době stačí málo a bezdomovcem se může stát v podstatě kdokoliv. Na to by nikdo z nás neměl zapomínat.

Společenské třídy byly, jsou a budou a to je svým způsobem smutné. Každý chce, aby o něj bylo dobře postaráno. Jenže kvalita není zadarmo. Jsou lidé, kteří si mohou dovolit doléčit své neduhy v různých sanatoriích a lázních. Jsou i tací, a není jich málo, kteří na to nemají. No a pak jsou tací, kteří by si péči ve specializovaných ústavech zasloužili, jenže ona ta péče je příliš drahá a výsledek nejistý. Tak proč ji poskytovat člověku, který stejně zůstane v invalidním důchodu. Výdaje pojišťovny by byly příliš vysoké a nerentabilní.

Reklama na poskytovanou péči vyzvedává, že to, co je jinde nadstandart, zde se stává samozřejmostí. Jenže jak může malý počet personálu splnit pacientovi, co mu na očích vidí? Přidat velice potřebný pomocný personál? A kdo ho zaplatí? Podle tabulek je na určitý počet lůžek určitý počet personálu. Tak ať se snaží.

V honbě za výdělkem se zapomíná na člověka jako takového.

Nejde všechno převádět na peníze.

A cenu lidské bytosti už vůbec ne!

Nákup

Dnes mám volno. Musela jsem doplnit naše zásoby, začínají se tenčit. Vzala jsem tužku, bloček a začala sepisovat seznam. Je to můj letitý zvyk, psát si věci, které je potřeba koupit. První položkou byly kapky.

Bolívá mě docela často hlava a už zase mám rýmu.

Lékárnice mi doporučila i tabletky, tak uvidíme.

Hned vedle lékárny je maličký obchůdek s dárkovým zbožím.

Naše kolegyně z práce se s námi bude loučit,

a tenhle životabudič ode mne dostane spolu s dalším dárečkem.

No a když jsem vyšla z obchůdku,

můj nachlazený nos ucítil vůni pečeného koláče.

Neodolalal jsem a koupila čtyři,

dva pro mě a dva pro mužíčka.

Jeden jsem už sblajzla s horkým čajíčkem.

Pak moje kroky zamířily do Lidlu.

Občas si koupím hranolky do trouby.

Dnes to bude rychlý a bezpracný oběd.

Na plech dám pečící papír, nasypu trochu vlnek,

vedle položím rybí prsty Frosta a bude hotovo.

V regále se na mě usmálo tohle hezké oblečení.

Když jsem ho doma vybalila, chyběl polštář.

Tak jsem ho šla vyměnit,

jenže oni stejné už neměli.

Škoda, mě se moc líbilo.

Cestou domů jsem si udělala radost

v maličkém obchůdku.

Kuličkami vyplním malé sovičky,

jehlu k vyšívání na pletenině potřebuji jako sůl,

navlíkátko ocení moje mžourající oči

no a korálky zkusím ozdobit sovičky.

Tak to byl můj dnešní rozlítaný nákup.

Teď tu sedím u tabletu,

popíjím kafíčko

a periferním viděním sleduju

Nové příběhy doktora z hor.

Pokání

Tenhle film má velice zajímavý konec. Ale nepředbíhejme. Je to příběh o dospívání mladé dívky. Jako dítě byla svědkem něčeho, co si vyložila nesprávným způsobem. Ovlivnila tak životy dvou blízkých lidí. Jak dospívala, poznala, co vlastně svou dětskou najivitou a sobeckostí způsobila. Pokusila se napravit, co zpackala. Ale jestli se jí to podařilo nebo jestli s pocitem viny bude muset žít, to vám neprozradím. Rozhodně doporučuji se na snímek Pokání podívat. Já ho viděla na doporučení syna a nelituji. Režisér Joe Wright stvořil úchvatnou podívanou. Dario Marianelli ji podtrhl skvělou hudbou. O hereckém koncertu Jamese McAvoye, Keiry Knightley, Saoirse Ronanové a dalších se budete muset přesvědčit sami, pokud chcete.

Na uvedených zdrojích je i podrobnější obsah.

Film se mi hodně líbil.

Vtáhl mě do děje. Smetla mě smršť pocitů hlavních postav.

A jak jsem říkala na začátku,

posledních pár desítek minut mě docela překvapilo.

Zdroje obrázků:

Filmer.cz

Filmografie.cz

Kde je doma?

Do svých 14 let jsem měla domovy dva. V jednom jsem spokojeně žila se svými rodiči. Do druhého, kde žila Tetina se svým synem, jsem ráda chodila téměř denně a občas mě tam naši nechali i přespat.

Na střední školu jsem nastoupila v jiném městě, dojíždět se nedalo, takže jediným řešením byl internát. Páni, jak já se na něj těšila. Rozčarování přišlo příliš brzy. Na vlastní kůži jsem se přesvědčila, jak krutá může být odlišnost. Můj přechodný domov rozhodně první dva roky nebyl tak super, jak jsem si ho představovala. Třetím rokem si to sedlo a když jsme se na konci toho čtvrtého loučily, ani jedno oko nezůstalo suché.

Krátce po dokončení školy jsem se vdala. S téměř ročním synem jsme se stěhovali do nového bytu ve městě. Bylo hodně těžké si tam zvyknout. Nikdo se nezeptal, jak se dnes mám. Nikoho nezajímalo, jak roste naše dítko. Nikdo si nevšímal mých očí plných slzí. Stala jsem se neviditelnou. No a když jsem si konečně našla kamarádku, povedlo se jí obrat mě o peníze.

Snažila jsem se vytvořit našim dětem hezký domov. Ale hádky s mužem tomu asi moc nepomohly. Poslední dobou si zase říkám, proč starší syn nejezdí častěji domů. Proč ho to sem netáhne? Co jsem udělala špatně? Změní se to někdy? Když jeden nebo druhý kluk přijede domů, je to pro mě svátek. A troufám si říct, že pro muže taky. Pořád udržuju jejich pokojík, místo abych z něj udělala ložnici.

Domeček po mém tátovi se snažím udržovat v chodu. Nedokážu si představit, že by tam měl žít někdo cizí. Je to domov mého bezstarostného dětství. Plný krásných i smutných vzpomínek.

Uprostřed je domeček, v němž jsem vyrůstala.

Uprostřed vzadu chátrá domeček Tetiny.

Bývalý internát.

Za stromy je schovaný náš dům.