Malé radosti

V pátek přijel domů mladší syn a vzal s sebou svoji sličnou slečnu. Moc jsem se na oba dva těšila. A oni mi udělali velkou radost. Dali mi k narozeninám parádní dárky. Každý jeden. Ráda čtu a tyto knihy byly na mém seznamu. Myslím, že sličná slečna mě už má taky docela slušně přečtenou.

Mám spadeno i na obě filmové verze.

Ne, tohle není kniha.

Je to růžička z papíru

a vystřelil mi ji syn na hodech u babičky

Ještě někdo mi udělal velkou radost.

Ibišek mladší se chytil.

Snad přežije i naši 10 denní dovolenou.

Ten původní bohužel nepřežil.

Jak žít?

Žijte tak, aby vám všichni záviděli. Znáte tohle přání pro novomažele? Asi ano. Je krásné, viďte. Nabízí se otázka, jak žít aby nám všichni záviděli? Co dělat, abyhom se měli jako v ráji? Vy to víte? Já ne. Ani nechci žít takovýmto způsobem. Nemám totiž ráda zavistlivé lidi. To raději budu žít úplně normální a pokud možno spokojený život. I když ani tohle není snadné. Co dělat pro spokojený život? Na to asi neexistuje žádný manuál. To, co platí pro jednoho, na druhého nestačí. Co dělám já pro příjemný život? Snažím se neubližovat jiným lidem i když občas musím prosadit svou.

Pomůžu kde můžu, ale ne za každou cenu.

Jsem ohleduplná k okolí a líbí se mi, jak mi to vrací zpět.

Svým blízkým a nejbližším dávám najevo svou lásku i drobnými projevy, maličkostmi.

Řídím se heslem s úsměvem jde všechno líp.

Stále se učím vidět ve všem tu lepší stránku.

Nejsem žádná superžena. Jasně, že mám i dny, kdy je lepší klidit se mi z cesty. Jsem zamračená na celý svět. Všechno vidím černě. Kdo takové dny nemá, kecá. Naštěstí mám blízko sebe prima lidičky. Pokud poznají temnotu uvnitř mé duše, snaží se ji rozehnat. Někdy se totiž tvářím jakože nic, takže nemají šanci něco poznat. Ale stačí naznačit a jsou tu pro mě. Samozřejmě, že to funguje i naopak. Bez toho by se nedalo mluvit o přátelství. A o tom přece život je. O lásce a o přátelství.

 

 

Pochlubím se cizím peřím

Bydlím v jednom z X bytů nevelké bytovky. Jedna paní z posledního, čtvrtého, patra se rozhodla, že nám to naše bydleníčko zpříjemní. A myslím, že se jí to podařilo na výbornou. Posuďte sami:

To prostě nešlo jít kolem tohoto modrého zázraku

a nevyfotit ho.

 

Takovou barvu jsem hodně dlouho neviděla.

 

Jedna profilovka :-)

 

Druhý květ se teprve rozvíjel.

 

Tenhle krasavec byl temně fialový.

 

Opěr pokus o detail.

 

Zrovna teď nám kvete tato krasavice.

Moc se mi líbí, jak květ kontrastuje se zeleným jehličím.

¨¨

Naše dlouholetá "paní správcová" zase

zdobí zelenýma kytkama vchodovou chodbu.

Není to taková pastva pro oči jako záhonek před barákem,

ale je to taky hezké

Tak a to je všechno,

tá dy dá dy dá..... :-)

První cigareta.

Kouříte cigarety? Já ne. Ale rozhodně nejsem cigaretou nepolíbená. Sedíme si tak s mužem u videa z pořadu Tvoje tvář má známý hlas, v němž Petr Rychlý velice realisticky předvádí Hanu Hegerovu.

Písničku Čerešně moc dobře znám. Mám s ní spojenou vzpomínka na svou první cigaretu. Můj muž se nestačil divit, tohle o mě vůbec nevěděl. Učila jsem se kouřit o polední přestávce na základce. Spolužačka mi v podkroví pouštěla LP Hany Hegerové a při tom si zapálila mentolku. Vonělo to naprosto úžasně. Chtěla jsem to taky zkusit. Dostalo se mi od ní praktického pounačení, jak na to. A bylo to úžasné. Užila jsem si to bez jediného zakuckání se. Jen ta písnička se mi tehdy moc nelíbila. Tak vyměnila LP za Abraxas. To bylo mnohem lepší.

No a když nakonec přehodila pod jehlu na gramec LP Progres 2, byla jsem na vrcholu blaha. Spolužačka měla dvě starší sestry a jejich sbírka vinylových desek se mi hodně zamlouvala. Začala jsem poznávat jiný styl hudby než disco Michala Davida nebo romantiku Standy Hložka a Petra Kotvalda. Vůbec jsem se nebránila, když mi kamarádka nabídla druhou mentolku... Najednou jsem si připadala jako dospělák.

Nezačala jsem kouřit, to ne. Rakovina byla hodně velký strašák. Ale na brigádě po prváku na zdravce jsem si jednu krabičku mentolek koupila a během několika dnů i vykouřila. Byla to moje první a zároveň poslední krabička cigaret. Sem tam mi někdo na zábavách nabídl, abych potáhla z cigarety, ale ono i to nějak přestalo chutnat.

Můj táta kdysi kouřil Marsky a Clejky. A docela hodně. Máma ho nenechala kouřit v domě, musel na dvůr. Pak s tím sekl. Ani nevím proč, prostě ze dne na den přestal, navždycky.

Můj syn, ten starší, na střední kouřil doutníky. Snažil se to tutlat, ale marně. Na oslavě manželových padesátin si ke mě přisedl, protože ho okolnosti donutily říct mi pravdu. Jeho nová slečna ho stáhla na cigarety. Je mi z toho smutno, ale co zmůžu? Nic. Řekla jsem mu, že se mi to vůbec nelíbí, ale víc udělat nešlo. Připomněla jsem mu, jestli si pamatuje, jak umíral můj bratranec? Ležel na onkologii s manželem na jednom pokoji. Rakoviny dýchacích cest mu nedovolila dočka se ani svatby svého jediného syna, ani své vnučky. Už několik let mu chodíme na hrob zapalovat svíčky...

V týdnu mi přál k narozkám můj přítel. Kecali jsme o o všm možném a řeč přišla i na marjánku. On to chtěl zkusit. Vypěstoval si ze semínka rostlinku. A pak si s kámošem upekli veselé brownies. Dokázal o tom básnit s takovým zápalem, že mě dostal. Chtěla bych to taky zkusit. Jenže on už nic nemá. Byl na tom jako já, kamarád ho zjančil a on chtěl vědět, jaké to je. Teď už ví a víc nepotřebuje. Stačilo mu to. Ale protože ví, jaké to je, možná to za pár měsíců zkusím taky....

Jaký názor máte na cigarety vy?

A jaký na marjánku?

Po službě...

Noční směna utíkala docela rychle. Sotva sestry dodělaly jeden příjem, už jim volali z ambulance další. Ráno tu bylo než bys řekl švec. Předaly službu denní směně a spěchaly domů, do postele. Čekal na ně zasloužený spánek. Předávání se však trochu víc protáhlo. Probiraly se nejen věci kolem příjmů a lidí na oddělení, ale hlavně plno organizačních informací. Do šatny se dostaly s dvaceti minutovým zpožděním. Jedna z nich už byla úplně prázdná. Unavená, ospalá sestřička odemkla svoji skříňku. Umála se na ni. Seděla na větracích otvorech. Čumáček nahoru. Hnědý kožíšek kontrastoval s šedivou barvou dvířek. Sestřička ji pozdravila a pohladila po hřbetě. Během převlékání se maličká myš dozvěděla ty největší drby z oddělení. Na konec dostal hlodavý mazlíček pusinku na hřbet a slib, že zitra se se sestřičkou opět uvidí. Zacvakla zámek, zhasla světlo a spěchala se domů vyspat.

Maličká myšička

Už toho začíná být až moc

Čeho je moc, toho je příliš. Začínám být docela slušně unavená. Během posledních tří měsíců jsem, nejen já, nasbírala přes 70 přesčasových hodin. Kdyby nám je alspoň proplatili...Ale to je stará a dost obehraná písnička. Máme smůlu, na našem oddělení se prostě nedají hodiny proplatit, tak nám to rok co rok opakuje naše vrchní sestra. Ale proč to na jiných odděleních jde? Prý nás přesčasů zbaví v létě, kdy s námi budou pracovat kolegové z vedlejšího oddělení. Ortopedie bude zavřená a personál bude makat u nás, na traumačce a tím se přesčasy odbourají. Jenže to bude až za měsíc... Skoro celý květen bylo naše oddělení hodně těžké, měli jsme dokonce 3 víkendy i příslužbu sanitářek, což je na naše poměry věc zcela mimořádná. Normálně to musíme o sobotách a nedělích zvládnout samy. Při plném oddělení jsme 2 sestry na 27 pacientů. Ve všední dny s námi ještě pracuje do půl třetí staniční, sanitář a sanitářka.

Možná, kdyby nás sester bylo víc a my neměly tak s prominutím hnusné služby, dalo by se to zvládnout s úsměvem na rtech. Ale při našem rozpisu služeb...Je nás celkově málo. Když se ozveme, staniční nám odpoví: "Jak to mám jinak napsat, nemám ty služby komu dát..." Ona nejde za vrchní a neřekne, že nemá z koho napsat služby. Vždycky to nějak nasmolí. No a my remcáme. podívejte proč:

Tam, kde je 14-18 dotyčná sedí doma a čeká, jestli vůbec bude mít odpolední službu.

Smazřejmě, že to čekání nemá zaplacené.

Do volného dne mezi dvě noční má dostat denní,

jenže tentokrát ji striktkně odmítla, protože je objednaná u lékaře specialisty.

O změně se dověděla včera...

Dva dlouhé bloky služeb nejsou žádnou výjimkou.

Ten první je proložený 3 dny volna,

ten druhý má mezi směnami jednu delší 36 hodinovou přestávku...

Tady je sice taky 36 hodinová pauza,

ale příliš pozdě,

až po 9 dnech v kuse...

Tohle je teda masakr.

Po třetí noční už chudera nebude vědět, čí je...

Moje služby.

V pátek jsem začala jsem maraton

a ukončím ho až po 11 dnech.

Žádná 36 hodinová pauza tam není.

Ale na konci měsíce mám dovolenou,

takže musím držet pusinku...

Nějak se člověk musí držet nad vodou a relaxovat.

Já odpočívám s háčkem v ruce

a tohle je výsledek:

Jak relaxujete po těžké práci vy?

Jak plyne čas

Konečně jsem se dokopala k tomu, abych si přehrála epizody Nemocnice Motol. Je to takové strovnání ve stylu oni tam a my tady. Vidět svoji práci z nadhledu je velmi zvláštní a mnohdy i poučné. Občas spokojeně pokývu hlavou, jo, tohle máme taky tak dobře zmáklé. Jak může být člověk nespokojený se svým životem, když skoro denně v práci vidí, co by se mohlo stát? Obyčejné starosti se tak nějak přesunují do pozadí. Nemáme žádné supervážné případy, ty jsou primárně ošetřovány ve velkých traumacentech v Olomouci nebo v Brně. Přesto u nás leží třeba muž zasypananý sutí se zlomenou pánví. Naprosto musel přehodnotit celý dosavadní život, protože ho čeká několik dlouhých týdnů v posteli, bez možnosti posadit se. Jeho spokojený život dostal trhlinu, ale nezlomilo ho to. Směje se s námi, má neustále dobrou náladu. Pozvbuzuje psychicky zlomeného spolupacienta po operaci bérce. Nejspíš dnes večer vtipně okomentuje můj nový účes. Byla jsem se nechat ostříhat a kadeřnice to malinko přehnala. Ve vedlejším křesle seděla starší paní, řekla bych tak přes 70. Své stříhání s foukáním brala jako malou společenskou událost. Užívala se to naprosto neskutečně. Rozdávala úsměvy na všechny strany. Udělala radost nejen sobě, ale i všem kolem. Nakazila nás perfektní náladou. Taky si umím udělat radost. Zůstaly mi od vánoc ještě dva dárkové poukazy. Tak jsem je proměnila v dobře padnoucí letní šaty na ramínka, sandály a nějakou tu bižuterii. Možná, že to byla i taková malá náplast na smutek po odjezdu staršího syna a jeho slečny. Přijeli v sobotu večer, viděli jsme se asi tak 10 minut, pak mi nezbylo než spěchat na noční službu. V něděli jeli na výlet do Zoo a vrátili se až hodně pozdě večer. V pondělí brzy ráno jeli na přijímačky do Zlína a přijeli zase chvilku před mým odchodem na noční. Do Jihlavy odjížděli v úterý odpoledne. Čas strávený společně utekl jako voda. Přesto jsem spokojená, že tu byli aspoň na skok. Nebudu tlačit na pilu, jak jsem si předsevzala k novému roku. Naše setkávání prozatím nechám jen na synech. Jen komunikaci po telefonu a intenetu jsem docela slušně zintenzivnila. Oni jsou spokojení, mají své slečny, mají práci, mají svůj život takový, jaký si sami přejí. Je fajn, že jsem (spolu s mužem) součástí jejich světa.

Jsem spokojená s tím, co mám.

Když je mi těžko, řeknu si, mohlo by být hůř, tak neremcej.

Mám prima kamarády a přátele, kteří mi ochotně nastaví rameno.

Co víc můžu chtít?