Láska na první doušek

Všechno začalo na sociální síti FB. Rozklikla jsem odkaz na článek jednoho zajímavého blogu. Četlo se to jedním dechem. Stala se ze mě pravidelná čtenářka Markétčina blogu.  V jednom z článků vyhlásila soutěž. Ptala se, proč měla pauzu v publikování článku. Správná, nebo zajímavá odpověď měla vyhrát láhev Portskéo vína. Moje odpověď nebyla správná, ale pobavila. Vyhrála jsem. Nastal jeden malý problém, jak ji dostat z Portugalska na Moravu. Vše vyřešila Markétina máma, přes kterou se k jejímu bogu vlastně přes FB dostala. Letěla svou dceru navštívit a víno mi přivezla. Předávku jsem domluvila po denní v parčíku u nemocnice. Manžela jsem do akce vtáhla taky, pozvala jsem ho totiž na pivo s tím, že nejdřív převezmu výhru a pak se ochladíme na zahrádce. S Markétčinou mámou a tetou jme si hrávaly jako děcka, patří k rodině ze strany mojí mámy. Setkání bylo vřelé. Ona mě nejdřív nepoznala. Neviděly jsme se hezkou řádku let. Seznámila jsem ji i jejího muže s tím svým chlapem. Pivo mělo pořádné zpoždění...

Víno jsme si schovala až na dovolenou. Vývrtku jsem si vzala z domu. Jen jsem doufala, že ve vybavení kuchyňky na statku ve Vlčicích bude nějaká vhodná sklenička. Byla.

Takhle jsem si to všechno nachystala.

Portské ve společnosti dárku od syna a jeho slečny

a nezbytné brambůrky.

Po ujetých km na kole jsem si je zasloužila.

Vývrtky nebylo třeba. Láhev měla vtipně vyřešený špunt.

Posezení venku na dvoře.

To jsem Portské pila už druhý den.

Můj muž si se mnou dal pivo.

Tím pádem jsem měla tu dobrůtku sama pro sebe:-)

Možná se ptáte, jak vlastně chutná.

Božsky.

Je to taková plná sladká chuť něčím okořeněná,

ne, brambůrky to nebyly.

Je to tak trochu jiné víno.

Kdybych ho vypila vic než dvoudeci za den,

asi bych ho měla jako z praku...

Třetí den bylo dopito.

Unavená z cyklovýletu jsem si zabrla jedno lehátko...

Marťan se četl jedním dechem.

Z takové krásné číše se to pilo samo...

Portské ve společnosti chudobky...

Chudobka ve společnosti Portského...

Proč bloguju?

Líbí se mi, jak hraje Meryl Streep. Když dávali v telce film Julie a Julia, nenechala jsem si ho ujít. Film to byl pěkný, Meryl nezklamala. Zaujalo mě v něm jedno zvláštní slovo. Blog. do té doby jsem ho neznala. Otevřela jsem net a dala se do hledání. Založit si vlastní blog se stalo jen otázkou času...

Díky blogu jsem objevila úplně nový svět. Získala jsem nové přátele. Zvedla si sebevědomí. Lhala bych, kdybych teď řekla, že nezáleží na tom, jestli někdo mé články čte a komentuje. Bez toho by to nebylo ono. Zpětná vazba je pro mě nezbytá. Kladná i záporná. Jak jinak se dovědět, jestli jsem nevypustila do netu blábol? Zpočátku jsem si říkala, budu psát to, jak si představuju, aby se věci staly. Zůstanu naprosto anonymní. Jenže nakonec jsem takhle napsané články dala do rubriky Fantazie bez hranic. Proč si lhát do vlastní kapsy? Když nebudu upřímná já, jak moc budou upřímné případné komentáře? Asi moc ne. Často jsem si přečetla článek a zjistila, jak malicherný byl můj dosud neřešitelný problém. Sem tam jsem mohla svou radou pomoct jinému človíčku. Časem mi dalo blogování dárek největší. Mám totiž nové přátele. Některé z vás znám dokonce osobně. Moc si toho vážím, že vás mám a není to jen taková planá fráze. Bez vás by blogování totiž úplně ztratilo svůj smysl.

A proč, mimo jiné, vlastně píšu?

...protože psaní mě bavilo už na základce, za jednu povídku jsem dostala cenu

v krajské soutěži Požární ochrana očima dětí

...protože fantazii se zde meze opravdu nekladou, stačí ji uchopit a vznést se

...protože psaním si utřídím myšlenky a udělám si pořádek v hlavě

...protože dokáže potlačit samotu, smutek i bolest

...protože umí zvednout náladu

...protože sdílená radost je dvojnásobná radost

Na kolech v ZOO s kočičkami

Poslední část zoologické anabáze bude o kočičkách. Jsou roztomilé i když tak trošičku obrovské. Nijak netoužím se s těmito micikami potkat někde na savaně, stepi nebo prérii. Za sklem a v bezpečných výbězích vypadají docela mírumilovně, je jasné, že zdání klame...

Gepard štíhlý má hlad jako vlk.

Gepard je opravdu štíhlý...

Asi má rád focení, pózoval s hlavou nalevo, napravo i uprostřed.

Ať už je to levhart mandžuský

nebo jaguár americký,

každopádně ho nebavilo sedět modelem,

vzápětí vyskočil a zmizel z hledáčku...

Lvice v pozoru a lev si vegetí,

nepřipomíná vám to něco?

Tygr usurijský se tváří poněkud vážně.

A tady jsou ještě další dva tygříci.

I přes sklo naháněl strach.

Přišli jsme v době oběda.

Očividně mu chutnalo.

Prý je to ještě mládě,

no potěš koště,

takový macek kdyby si chtěl hrát...

Tady jako tygřík trochu vypadá,

stejně je ho pořádný kus.

Je vidět, že má dobré vychování.

Po dobrém jídle je třeba se pořádně vydrbat.

To byla poslední fotka z naší návštěvy v ZOO.

Snad se vám ty maxi micinky líbily.

Ráda bych se ještě letos jela podívat do Lešné na slony.

Budu hodná a zlobit budu taky jen malinko.

Třeba se mi to přání splní :-)

Rozkvetla ♥

Dnes ráno jsem se probudila hodně brzy. Protože už od soboty bojuju s rýmečkou a každičkou volnou chvilku jsem poctivě proležela a propotila, byla jsem navzdory časné ranní hodině vyspaná. S rozečtenou knížkou jsem ještě hupsla do peřin a teprve až za dvě hodiny přišla na řadu snídaně. Jak si to tak kráčím po kuchyni, najednou se mi hlava otočí k oknu u ledničky a z pusy mi vyletí hlasité jééé, ona kveteeeee. Lidi, já měla a pořád mám takovou radost. Je to orchidejka, kterou mi ke čtyřicátinám dala švagrová. Když odkvetla, už nikdy na květ nenasadila, až teď po šesti letech. Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale je to paráda. Vždycky jsem se potutelně usmívala, když si někdo povídal s kytkama. Považovala jsem ho za pošuka. Copak se dá mluvit s kytkama? To je přece blbost. Není! Poslušně hlásím, stal se ze mě pošuk nejpošukovatelnější. Pokecala jsem s nově vykvetlou orchidejkou, pokračovala s ibiškem, fialkama a pár milých slůvek pošeptala i palmě...

První pohled za záclonu mi vyrazil dech.

A tady je, holka moje jedna :-)

Jedna profilová fotečka.

Všechno jsem fotila mobilem,

protože byl nejblíž po ruce.

Já vám mám takovou radost :-)

Nezastavit a jet dál...

Člověk na sobě pořád pracuje. Ať už chce nebo nechce. V tom prvním případě je jeho snažení obvykle pozitivní, v tom druhém často negativní. Dokud ten obyčejný člověčí život nezastaví smrt. Přáli byste si žít navždy? Nebo aspoň tak dlouho, abyste viděli spokojený a šťastný život dětí vašich dětí? Myslím, že tohle je velmi časté přání.

Mé mámě se bohužel nesplnilo, ale táta viděl dospívat své vnuky. Ale byl příliš dlouho sám, bez partnerky a časem se z něj stal morous. Jednou jsem mu jela přát k narozeninám. Bohužel to nebylo přímo v den narozenin, to jsem byla v práci. Nepochopil to, prý jsem si měla udělat čas. Snaha vysvětlit mu, že v době dovolených to prostě nejde, se naprosto minula účinkem. Rozpálilo ho to do běla. Najednou mi začal vyčítat milion věcí. Mezi nimi i moji biologickou matku. Prý jsem stejná děvka jako byla ona. Peleším se v práci i mimo ni. Rozplakala jsem se a odjela. Nechtělo se mi žít ani vteřinu. Přála jsem si jet a už nikdy nezastavit, až v nebi. Noha na plynu ztežkla, auto nabralo rychlost. Pro slzy jsem neviděla na cestu. Najednou se auto zastavilo kousek od kmene stromu. Moje podvědomí mi nedovolilo udělat tu blbost. Sundala jsem nohu z brzdy a vzápětí se rozzvlykala. Ono mi totiž došlo, co se stalo. Ještě štěstí, že mám tak silný pud sebezáchovy. Zavolala jsem švagrové a jela rovnou k ní...

Táta se nikdy nedozvěděl co jeho smyšlená slova způsobila. Jak moc mě zranil. Při další návštěvě dělal jakoby nic předtím neřekl. Choval se mile a já nechtěla otvírat bolavou ránu. Z morouse byl opět příjemný a veselý důchodce. Odpustila jsem mu a svedla to na demenci. Táta už žije jen v mém srdci a ve vzpomínkách. Říká se, že časem ty ošklivé vzpomínky milosrdně zmizí. Není to tak úplně pravda. Taky se říká, co tě nezabije, to tě posílí. A to je fakt.

ZOO na kolech a opice

Minule jsem vás navnadila na opice, nebudu proto zdržovat a hned vám jejich fotky nabídnu:

Seděl tam a smutně hleděl.

Nereagoval na nikoho a na nic,

ani na ostatní opice...

Tenhle gibon už toho houpání na laně měl tak akorát.

Sedl si na bobek a odpočíval.

To jsou dlouhatánské "ruce"....

Před pikolou, za pikolou nikdo nesmí stát,

nebo nebudu hrát...

Před vstupem do volného výběhu makaků

visí tenhle veselý plakát.

Ve výběhu mají makakové obrovské" talíře" plné dobrot.

No, nechtěla bych tohoto "borce" potkat ve volné přírodě.

Tahleta malá opička byla hodně plachá.

Travička zelená,

to je moje potěšení,

travička zelená,

to je moje dobrota

V tomto výběhu spolu žijí opice a želvy.

Páni, těch průlezek,

kdybych byla mladší,

hned bych si tam s nima zařádila...

Lemur tmavý má takový divoký pohled...

Příště se mrkneme na "kočičky".

Bude to poslední nahlédnutí

do ZOO na sv. Kopečku u Olomouce.

ZOO na kolech a lenošící zvířata

Jak už jsem  psala, vyměnili jsme auto za kolo a jeli se podívat do naší oblíbené ZOO Na svatém Kopečku u Olomouce. Samozřejmě, že v mé tašce nechyběl foťák. Řekla jsem si, že nebudu fotit každou ptákovinu, no a takhle to dopadlo :-)

Manžel tohoto jeřába královského malinko rozdivočel,

on se pak urazil...

Druhý jeřáb byl kamarádský,

přišel hodně blízko.

Vlk arktický byl poněkd znaven.

Nebo znuděn?

Vlk iberský to zabalil a chrněl o sto šest

Další vlčí ochrapa...

Tak tohle je koza rohatá

alias kozorožec sibiřský

Mladé kamzíče .

Co si asi tak myslí...?

Klučina se koz rozhodně nebojí,

snad mu to vydrží do dospělosti . . .

Než tahle želva ostruhatá vylezla na sluníčko,

dala si pořádně na čas.

To želvičky v teráriu se měly panečku k světu :-)

Nádherné žirafy k sobě přitahovaly spoustu pozornosti.

Nejen venku u výběhu,

ale i uvnitř v pavilonu bylo plno návštěvníků.

Je hroznýš Dumerilův had nebo hadice?

Objevit v terárku tohohle krasavce dalo spoustu práce.

Pozorovat surikaty byla zábava...

Snad se vám procházka zoologoickou zahradou líbila.

Jestli ano, mám pro vás ještě další pokračování.

Můžete se těšit na opice.