Před pár dny jsem docetla knížku Bila Voda. Nechtěla jsem ji číst, protože jsem věděla, že je v ní spoustu smutných a bolestných věci z totalismu. Ale zrovna jsme byly na "babském sletu" a Martinka opěvovala knížku Žítkovské bohyně. Taky jsem ji četla a líbila se mi. A Bílá Voda je od stejné autorky, takže kamarádce nedalo moc práce mě ukecat. Vzápětí přede mnou ležely hned dvě knihy. Přidala i Patrila Hartla, prý na odlehčení....
Je to pořádný kus knihy. Má několik stovek stránek. S odhodláním jsem se tedy pustila do čtení. Je to psané z několika pohledů. Hodně dobře se mi to četlo. Přímo mě to vcuclo. Proto jsem si z knihovny stáhla i e- knihu do mobilu, abych si mohla číst i na noční směně. Často jsem při čtení brečela, protože totalitní režim byl fakt hodně krutý, místy až brutální. Kladla jsem si spoustu otázek. Jak může někoho vůbec jen napadnout říct matce, že její dítě zemřelo a přitom ho dát k adopci? Jak může otec dítě prodat? Jak to, že se může beztrestně střílet na jeptišky? Jak vůbec může někdo na povel zničit vzácné ostatky staré několik stovek let? Proč Papež to, co za totalismu v Česku podporoval, po revoluci popřel?
Když jsem dočetla, bylo mi z toho všeho tak nějak divně. Vím, je to román a ne literatura faktu. Jenže autorka čerpala ze skutečných událostí, ze skutečných lidských příběhů.
Tahle kniha se mi dostala pod kůži. Četli jste ji taky? Co na ni říkáte?
