Cestou z Brna jsem v pohodlné sedačce dálkovéh autobudu zavřela oči a snažila se přitom nemyslet vůbec na nic. Za chvilku moje víčka ztěžkla. Probraly mě až kruhové objezdy v Prostějově. Zdál se mi sen. Krátký úryvek z mé minulosti...
Tehdy jsem chodila do 4. třídy na základku do sousední vesnice. Byla to vlastně dvojtřídka. V jedné místnosti se učily dvě třídy. Ten rok to byla čtvrtá a druhá. Soudružka učitelka nejdřív zadala samostatnou práci starším čtvrťákům a věnovala se mladším druhákům. Po určité době se role obou tříd vyměnily. Nás bylo 7. Tři holky a čtyři kluci. Druháků bylo trochu víc, tuším že 10. Záchody byly rozdělené jen na kluky a holky. Učitelka musela na holky. Měla přednostní právo a my zatím křížily hubené nožky přes sebe. Opřela jsem se o kachličky a pomaličku sjížděla do dřepu a pak zase nahoru. Pořád kokola. Když učitelka otevřela dveře, vypadalo to, jako bych se dívala klíčovou dírkou, jestli už je hotová. Ani mě nenechala vyčůrat se, hned musela mít moji žákovskou knížku na stole, aby mohla svým úhledným písmem napsat poznámku. Následovalo ponížení před oběma třídami. Styděla jsem se a přitom nebylo za co. Já přece nikoho nepozorovala. Jen jsem si krátila čekání nevinným leštěním kachliček. Cesta domů mi trvala hodně dlouho. Snaha nezastihnout tátu čekající na autobusové zastávce vyšla. Stihla jsem mu jen zamávat, než odjel na odpolední směnu do práce. Doma nebyl nikdo. Ale na stole ležely noviny s hustě popsaným okrajem. Už si nepamatuju, co přesně všechno mi táta napsal, ale jistě tam bylo, že nesmím ani na krok, než přijde máma. A že dnes bude na stole ležet ten sešit, co jsem prý půjčila Marjánce, jinak že uvidím. Bylo mi do breku. Naši mě fyzicky trestali docela často. Nebyla jsem žádný andílek, spíš kluk v sukních. Ale tentokrát jsem v tom byla nevinně. Jak to ale dospělým vysvětlit, když jsou přesvědčeni o své pravdě. Marjánka lhala o sešitě jako když tiskne. K tomu dnešní poznámka. Na mě čekala v lepším případě vařečka, v horším řemen z tátových kalhot. Navíc budu mít zase několik dnů domácí vězení. Strach mi nedovolil normálně myslet, musím zmizet, jinak bude mazec. Kam jít? Nejdřív na hřiště a až půjdou lidi z autobusu, schovám se k tetině na zahradu. Hodinky jsem tehdy neměla, tak se čas odhadoval špatně. Dokud bylo trochu světla, hrála jsem si u tetiny na mlatě. Lozila jsem ve slámě a škvírami pozorovala, co se děje na dvoře. Když mě to omrzelo, sedla jsem si na nějaký zemědělský stroj a dělala, že ho řídím. Jenže jak se stmívalo, byl mlat plný podivných stínů a já se začala bát. Navíc jsem věděla, že Miroš půjde na noc mlat zavřít - dá závoru na vrata od hřiště a na dvůr vypustí oba psy. Kdybych tam zůstala, začali by štěkat a prozradili by mě. Pořád ještě převládal strach z výprasku nad strachem z neznáma a tmy. Když jsem uslyšela, jak jde Miroš zavírat vrata, utekla jsem do zahrady a schovala se pod obracečku sena. Potom se čas nesnesitelně vlekl. Než mě málem našla máma. Slyšela jsem, jak říká tetině, že jak mě najde, dostanu takový výprask, že si týden nesednu. Přitiskla jsem se pod lískový keř a čekala, až obě odejdou. Tetina se snažila mámin vztek tlumit, ale marně. Jakmile obě odešly až na dvůr, rozplakala jsem se. A taky se začala pořádně bát. Listí stromů a keřů v zahradě zvláštně šustilo, jako by si povídalo. A já k těm zvukům začala mluvit. Řekla jsem jim, jak to všechno bylo. Za stracený sešit mohla Marjánka, půjčila jsem jí ho, aby si mohla dopsat učivo, když byla nemocná a ona ho někam zašantročila. Jenže to já dostala už dvě poznámky, že nenosím pomůcky do školy. Mluvila jsem nahlas, zabraná do své sebelítosti. Vůbec jsem si nevšimla, že máma, tetina i Miroš stojí vedle mě a nic neříkají. Máma mě vzala za ruku a mlčky dovedla k tetině do kuchyně, abych se trochu ohřála u kamen. Oheň plápolal za dvířky a plotna příjemně hřála. Za chvilku mě máma odvedla mlčky domů. Nepadlo ani jediné slovo, ani jedna výčitka. Výprask se nekonal. Marjánka sešit našla, i když mírně zmačkaný a potrhaný. Ale z klouzání se na záchodě soudružka uřitelka udělala důtku ředitelky školy. Nepomohlo dosvědčení obou mých spolužaček, že jsem opravdu nekoukala klíčovou dírkou. Soudružka učitelka trvala na exemplárním potrestání a toho taky dosáhla...
Je zvláštní, že můj mozek vzpomněl na tuhle nepříjemnou příhodu z mého dětství. Asi se v brzké budoucnosti něco stane, co s tímhle mým několika hodinovým útěkem souvisí.
Kamna u tetiny byla hodně podobná, jen dvířka pod plotnou byla s otvory
