Natočila jsem si TV pořad o Karlu Hašlerovi.
Nejsem jeho fanynkou, ale mám ráda některé jeho písničky. Provázely mě dětstvím. Naučil mě je táta, zpíval si je v autě cestou k babičce a já se k němu pokaždé přidala. Do dneška mám ráda tuhle:
Pokaždé když v Praze po zámeckých schodeh jdu, vzpomenu si na ni.
Naposledy to bylo cestou na synovu vojenskou přísahu.
Dnes jsem si natočený příběh našeho slavného písničkáře pustila k obědu. Asi po 15 minutách jsem zjistila, že se na tenhle dokument dívám už podruhé. Ale vlastně proč ne, řekla jsem si a sledovala ho znovu:
Opět jsem se zaposlouchala do Hašlerových písniček. Do vzpomínek paní Kabátové, Filipovské, pánů Žilky, Taussiga a dalších. Do vyprávění o Hašlerově nepříliš šťastném manželství. O jeho vlastenectví. A nakonec o jeho zatčení a smrti v koncentračním táboře Mathausen...
Dokument na mě opět udělal dojem. Myslím, že na prostou českou písničku, lidovku, se zapomíná. Mám trochu obavu, že kdybych se zeptala synů, jestli znají nějakou písničku od Karla Hašlera, nebudou vědět. Možná budou znát osobnost, vzpomenou si na bonbóny Hašlerky, ale na písničku asi ne. A to je škoda.
veľmi plnohodnotný článok :)
OdpovědětVymazat[1]: Děkuju
OdpovědětVymazat