Profese jako poslání

Říká se, že je životním posláním pomáhat nemocným lidem k uzdravení. Platí to pro lékaře i zdravotní sestry. Při nástupu na zdravku jsem neměla ani špetku tušení, co všechno tohle povolání obnáší. Tak nějak jsem do toho vlítla po hlavě. Je docela náročné, pracovat ve směnném provozu. Ve dvaceti to šlo skoro samo. Noční jsem zvládala hravě. Pak přišly děti a já měla občas výčitky, že nemám každý víkend volný. Jak šel čas, služby byly těžší a únavnější. Pak přišla nemoc a s ní strach, jestli mi dovolí dál dělat tuhle práci. Od té doby si jí vážím víc. Ne že bych ji předtím neměla ráda. Ale když jsem směla dál pracovat na oddělení a zůstat přitom ve směnném provozu, uvědomila jsem si, co pro mě povolání zdravotní sestry znamená. Cítím se potřebná. Pacienti vědí, že můžou kteroukoliv denní nebo noční dobu zazvonit a já se budu snažit vyhovět jejich potřebám. Chovám se k nim tak, aby se nebáli zvonek použít. Není pokaždé jednoduché získat si jejich důvěru. Někdy se mi to nepodaří. Nejde se zavděčit každému. Mým cílem je spokojený pacient a snažím se jak nejlíp umím. Sama na sobě jsem si vyzkoušela, jaké to je bát se přivolat personál. Když jsem rodila druhého syna, dostala jsem kartáč i za to, že jsem se pozvracela. Brr. Nepomohlo vysvětlování, že na můj zvonek přišla sestra až za hodně dlouhou chvíli. Před pár lety jsem měla ohromné štěstí. Začala moje spolupráce s mužem na pozici sestřičky. Co se péče o nemocné týká, padli jsme si do oka. Pacienti nás vítali na směně s úsměvem. Byli rádi, že ten den se kolem nich budeme točit my dva. Příjemně se četla krásná slova díků za péči. Jeden z důvodů proč tuhle práci dělám je rozdávání radosti druhým lidem. Ne nadarmo se říká sdílená radost, dvojitá radost. Zkrátka v práci, kterou už hezkých pár let dělám, jsem se našla. Nemělnila bych dobrovolně ani za nic.

Akční sestřička