Nezmizelo, jen se na chvilku schovalo

Slunce mohlo zmizet v den, kdy mi umřela máma. Táta mi tehdy řekl: "Reni, už nemáš maminku." Pak se rozplakal. Byl to těžký den. Ale ještě těžší byl její pohřeb, jsou chvilky, které z něj můj mozek vytěsnil. Mým sluníčkem se stal roční syn. Držel nad vodou mě i svého dědečka .

Slunce mohlo zmizet v ráno, kdy urolog řekl mému muži, že má rakovinu. Tehdy se sluníčko schovalo za mraky, ale pořád vykukovalo. Dávalo nám všem tolik potřebnou naději.

Slunce mohlo zmizet v tu chvíli, kdy se mi manžel, plný strachu, svěřil, že se nemoc vrátila. Ani tehdy však nezmizelo. Nedovolili jsme mu to. Nutně jsme potřebovali jeho energii, aby se to všechno podařilo manželovi zvládnout a přežít.

Slunce mohlo zmizet, když mi telefonovali tátovo zmizení ze zahraničního zájezdu. Tehdy se skoro celé schovalo za mraky. Měla jsem o něj strašný strach. Byl tam někde sám, opuštěný, bez pomoci. Hodiny, kdy jsem o něm neměla zprávy, byly nekonečné. Nutila jsem se do optimismu, nechtěla jsem si připustit černý konec. A slunce vysvitlo..

Slunce mohlo zmizet v den smrti mého táty. Ano, tehdy z něj koukal jen maličký kousek. A trvalo hodně dlouho, než opět celé vykouklo z tmavých mračen.

Mám ráda slunce.

Ráda se vyhřívám v jeho hřejivých paprscích.

Když svítí slunce,

všechno jde hned líp.