Letní povodně 1997

Moje vzpomínka na povodně začíná trochu někde jinde.

Od první do osmé třídy jsem jezdila na "pionýrské tábory". Tenkrát to byly celé tři týdny většinou v Oklukách. Vůbec mi nevadilo jezdit na stejné místo, protože tábor byl pokaždé trochu jiný a zajímavý. S kamarádkou Magdou jsme prožívaly letní dětské lásky i zklamání. Bavilo nás starat se o sebe bez opečovávání maminek. Ani za nic bychom nepřiznaly, že se nám po 14 dnech začalo stýskat:-) Prostě bezva zkušenosti s bezva partou lidiček.

V červenci 1997 měl syn Honzík 7 a 1/2 roku. Přihlásila jsem ho na tábor, který vedl bývalý vedoucí z Okluk, pan Ondra. Napoprve jen na týden. Do Městečka Trnávka jsem ho vezla o víkendu, aby tam byl druhý (poslední) táborový týden. Půjčila jsem si od manželových rodičů auto, naložila i o 3 roky mladšího Jirku a jeli jsme. Celou cestu pršelo. Žádný velký liják, ale souvislý a vytrvalý déšť. Pláštěnku i gumáky měl Honzík v kufru, takže jsem byla docela klidná. Předala jsem natěšeného synka panu vedoucímu, mlaskla pusa a jeli jsme zpět domů. Mobily ještě nefrčely, musela stačit pevná linka do hlavní budovy tábora. Vůbec nikoho tehdy nenapadlo, že by mohly být nějaké záplavy. Potoky i rybníky v okolí sice byly dost plné, ale to nebylo nic vyjímečného.

A v pondělí 7. 7. 1997 to všechno začalo. Opavy, Úpa, Bečva, Morava a další řeky se vylily z břehů. Záplavy si vyžádaly první oběti. V úterý 8. 7. byly zatopeny Troubky. I když po několika dnech voda opadla, více než dva roky bylo na některých domech vidět kam až voda stoupla. Až 16. 7. se postupně začali lidé vracet do poničených domovů a uklízet škody. Tedy pokud vůbec měli kam se vrátit....

Honzíkovi i ostatní děti povodně přestáli bez újmy. Přijeli domů ve stanoveném termínu. Unavení, ale spokojení. Synovi táborový život učaroval stejně jako kdysi mě. Svým nadšením nakazil i brášku. Dnes už coby dospělí jezdí na tábor v roli o oddílového vedoucího a instruktora.

V červenci 1997 naší republiku zaplavila velká voda. Spoustě lidí změnila život v peklo. Zvedla se velká vlna solidarity. Lidé plnili nákladní auta balenými vodami, oblečením, přikrývkami a také potřebami na úklid. Vznikla konta pomoci postiženým oblastem, kam se posílaly nejrůznější finanční částky. Někteří z nás nečekali na organizovanou pomoc, naložili do auta potřebné věci a rozdali je přímo těm, co je potřebovali. Nikdo tenkrát netušil, že katastrofální záplavy by se za několik málo let mohly znovu objevit....