Taky máte občas pocit, že se k vám do bytu nastěhoval ten bláznivý Němec? No, ten, jak on se to jmenuje? No přece Alzlheimer. Já někdy ano. Jdu si pro něco a v půli cesty zapomenu kam mířím a pro co. Jo, za vteřinku či dvě mi svitne, ale ten zvláštní pocit tam zůstává.
Včera jsem měla noční službu. Na pokoji blízko pracovny leží po operaci krčku stehenní kosti paní. Má lehce nad 80 let. A je silně dementní. Když před ní připravíme jídlo, vůbec netuší, co s tím má dělat. Musí být krmena a samozřejmě i napájena. Když jsem jí přikládala skleičku k ústům, jen se usmála, ale rty zůstaly sevřené. Oči hleděly upřeně neznámo kam, prázdným pohledem, bez náznaku pochopení. Jako kdyby se ona paní proměnila v mrkací panenku. Operovaná noha jí nedovolila otočit se na zdravý bok a tím si ulevit od bolesti. Tak jsme ji s kolegyní napolohovaly. Pohled v jejich očích se okamžitě změnil. Zrcaldlily se v nich strach a bolest. Pokoušela se nám něco říct. jenže demence pronikla i do oblasti řeči. Sotva začala jedno slovo, po první slabice zapomněla, co vlastně chtěla říct. Po chvíli ticha zkusila říct další slovo, bohužel opět neúspěšně. Její tvář neměla daleko k výrazu štvané zvěře. Do očí mi vhrkly slzy. Kolegyně na tom nebyla o moc líp než já. Stiskla jsem staré paní ruku, pohladila ji po rameni a snažila se ji trochu uklidnit. I s naordinovanou noční medikací jsem však dosáhla mizivého efektu. Mírný neklid trval až do ranních hodin....
Život je někdy krutý. Zvrásněné, mozolnaté ruce oné paní vyprávěly svůj vlastní příběh o jejím životě. Rozhodně nebyl plný přepychu. Místo radosti z vnoučat, vůbec netuší o jejich existenci. V poslední etapě života by měl člověk odpočívat a radovat se. Ne přežívat pod závojem nevědomosti. Netuším, jaký život měla tahle paní, je mi smutno z jeho závěru. Je mi líto jejich dětí a vnuků. Maminka a babičku s nimi žije s nimi, přesto je úplně osamocená...
Chudobko jsi obdivuhodná osůbka. Zvolit si jako práci poslání starat se o takové lidi o kterých píšeš, to mohou jen lidé s velmi dobrý srdcem! Musíš být silná nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Vydržet snášet tu bolest s těmi starými lidmi, dovést jim pomoct a dodat jim sílu do zbytku života...nu, když tady tak čtu na blozích s čím se lidi svěřují a na co si stěžují a myslí si, že jsou chudáci jak trpí, že jsou staří, znovu se skláním nad tvým dobrem a úžasnou povahou! To by jen tak někdo nezvádl!
OdpovědětVymazatK nám nechodí jeden Němec, k nám chodí dva - Alz a Heimer se jmenují . Ale to jen tak pro odlehčení, pro rodiny takto nemocných lidí to musí být opravdu náročné, nemluvě o těch, kteří se o ně musí starat. Zvolila sis opravdu obdivuhodné povolání!
OdpovědětVymazatKrásně napsaný článek, ale život by neměl být tak krutý. Je otázkou, jestli si to ta paní uvědomuje (aspoň někdy). Měla jsem na patře sousedku, u které jsem postup té nemoci pozorovala, u ní se to střídalo, pár dní byla v pohodě, pak zase s ní nebyla řeč. ... Reni, máš opravdu náročné povolání a musí to být tlak na psychiku v některých případech. Tohle je jeden z mnoha a člověk si uvědomí, že tak by stáří fakt vypadat nemělo. Máš můj obdiv.
OdpovědětVymazatV nemocnici jsem dělala 6let na koronární jednotce, dnes jsem mimo už 25let a jsem za to nesmírně ráda, protože bych to psychicky nedala. Mám náročnou práci,s porovnáním se špitálem je to srandička, skoro polovina mých kolegyň ze zdravotnictví odešla,nezvládla ten tlak...
OdpovědětVymazat[1]: Děkuji Po pravdě, když jsem si v 8. třídě napsala jako první na přihlášku zdravotní sestra, vůbec jsem netušila, do čeho jdu. Ale pravdou je i to, že dnes bych neměnila. Baví mě to
OdpovědětVymazat[2]: Zvláštní na tom je, že jsem vlastně dětská sestra a pracuji jako registrovaná zdravotní sestra. S dětmi jsem pracovala, jen když bývaly hospitalizovány na našem oddělení. Teď už každé dítě leží na dětském a je jedno s jakou diagnózou.
OdpovědětVymazat[3]: Někdy mám chi´t dát si doma panáka. Jenže to bych nesměla mít strach, abych si na něho nezvykla, takže si dám hrnek čaje nebo obří kafe a jede se dál.
OdpovědětVymazat[5]: Chudobko i já jsem po takovém zaměstnání strašně toužila, ale nepovedlo se mi na tu školu tenkrát dostat, brali dvě z Prahy a já byla ta třetí! Nicméně, jako administrativa jsem se tam stejně dostala! Hurááá!
OdpovědětVymazat[4]: Někdy je to opravdu velký "záhul". Mám tu práci ráda, jinak bych ji nedělala a pro peníze už vůbec ne, to by nám museli sakra přidat Ale z toho tedy strach vůbec nemám
OdpovědětVymazat[8]: Je fajn, když tě baví to co děláš. Já chtěla být paní doktorkou, ale když jsem pochopila, že na gympl nemám, brala jsem zdravku. Tam byl příslib, že ty sluchátka (fonendoskop) budu nosit taky
OdpovědětVymazatTo je hrozné a nejhorší na tom je, že to postihne i lidi, kteří jsou po celý život inteligentní a moudří. Takže můžeme mluvit o štěstí, pokud to nepostihne zrovna nás.
OdpovědětVymazatJe to moc hezké obětavé, co děláš.
[11]: je to strašné. Můžeš trénovat mozek jak chceš, demence je nenasytná potvora....
OdpovědětVymazatVyhrkly mi slzy do očí..a zavzpomínala jsem na své začátky na gynekologii. Taky mě tahle práce moc bavila, jen osud se ubíral jinými cestami.
OdpovědětVymazat