Mirek

Nepříliš vysoký, štíhlý. Tmavě hnědé krátce střižené vlasy. Hezky tvarované obočí. Nádherné hnědé oči. Pod levým okem dvě pihy. První je menší, druhá větší. Krásně modelovaný nos. Nad úzkými rty rašící chmíří, základ budoucího kníru. Na bradě velké mateřské znaménko ve tvaru slzy. Poznáváte ho? To je on. Moje platonická láska. Mirek. Dělala jsem psí kusy, jen abych ho ten den spatřila. Když se na mě podíval, polilo mě horko, srdce bilo jako na poplach, zářila jsem sluníčko. On o mojí existenci nejspíš neměla ani zdání. Byla jsem jen pouhou spolužačkou a kamarádkou jeho bráchů - dvojčat.

Jednou jsme měli donést na schůzku turisťáku svoji fotku. Vedoucí nám vyrobili průkazky, kam budeme sbírat během putovního tábora razítka. Dvojčata měli jen jedno foto se sestrou a starším bráchou. Každý si vystřihl svůj obličej a zbytek fotky chtěli vyhodit do koše. Když uviděli můj vyděšený obličej(Mirka vyhodit do odpadků???), vystříhané tozro bylo moje. Tak jsem získala první a zároveň jedinou podobenku své platonické lásky. Mám ji dodnes.

Ač malé postavy, hrávala jsem volejbal. Jednak mě tahle hra bavila a jednak se hrála na dvorci u fotbalového hřiště, kde On trénoval. Občas Ho moje krátkozraké oko neomylně poznalo ve změti běžících těl. Rty se mi okamžitě samovolně rozáhly od ucha k uchu. Veškerá moje činnost šla do háje. Stála jsem jak solný sloup a s prominutím čuměla jak péro z divanu.

Lepší to bylo, když jsme trénovali hru a fotbalisti seděli přímo na kurtu. Tolik jsem toužila po Jeho potlesku, že jsem vybrala i nevybratelné míče, skákala vysoko na smeče a podávala hezky tvrdě.

Do školy se jezdilo autobusem. Bylo přesně dané, kdo si kde sedne, takže nebylo těžké stoupnout si tak, abych Ho viděla aspoň jedním očkem. Když jsme ze školy jeli "harmonikou" Jeho místo bylo na točícím se středu. Moje fantazie pracovala na plné obrátky. Kdybych tak stála u zábradlí, bus by prudce zatočil nebo zabrzdil a já mu upadla přímo do náruče...

Dvojčata neměli rádi chemii a tak mě jednou poprosili, abych jim trochu pomohla. Šla jsem strašně ráda. Ný, natý, ičitý mi nedělaly žádné potíže. Naučit to oba kluky byla hračka. Jenže celou cestu domů jsem proplakala. Mirek nebyl doma....

Jednou jsem si po nemoci od jednoho z dvojčat půjčila sešit do nějakého předmětu, abych si dopsala chybějící látku. Schválně jsem jim ho šla vrátit domů, i když jednodušší bylo vzít ho do školy. Šlapat kilometr tam a pak zase zpátky se vyplatilo. Otevřel mi totiž Mirek s puntíkovaným šátkem kolem krku. Když na mě promluvil, tetelila jsem se blahem. Samou trémou se stáhly hlasivky a já ze sebe nevydala ani hlásek. Ještě že si odpověděl sám: "Jdeš za klukama, že? Počkej, já ti nějakýho zavolám." Dvojčata se divili, že jim sešit nesu až domů. Kecali jsme na schodech hezky dlouho. Doma bylo plno křiku, že jdu nějak pozdě. Tentokrát mi to vůbec nevadilo. Viděla jsem Ho a On na mě dokonce sám od sebe promluviil. Lidi, já byla šťastná jak blecha.

Pracovala jsem jako zdravotní sestra už několik let. Vdaná, starší syn už chodil do školy. Jednou při předávání noční služby zahlásila kolegyně Jeho příjmení. Po večerním obcházení pokojů, šla jsem na chilku za ním. Povídali jsme si o všem a o ničem. Pokud věděl o mé pubertální náklonosti k němu, nedal to najevo. Našel v cizím prostředí spřízněnou duši a ocenil to příjemným klábosením.

Uplynulo přes dvacet let. Je vánoční čas. Já, muž a oba synové obcházíme hroby. Zapalujeme svíčky nejen na hrobě mých rodičů, ale svítíme i tetině, mámininým rodičům, panu D, a jednomu z dvojčat. Právě u jeho hrobu se setkáváme s Mirkem, jeho ženou a dvěma syny. Postupně si všichni podáváme ruce a přejeme si navzájem příjemné svátky. Jeho stisk je pevný, má příjemně teplé dlaně. Podíval se mi do očí.

"Příjemné svátky Reni."

"Tobě taky."

Hlas se mi třepotal. Ještě v autě jsem se usmívala. Na paltonickou lásku se nezapomíná.