Platonické zasnění

Jeden zajímavý komentář vyprovokoval moji fantazii a tady je výsledek.

Chodím do práce ráda. Baví mě. Ale od jisté doby tam chodím ještě raději. Do téměř zcela ženského kolektivu vklouzl muž. Vlastně by se dalo říct mladík. O dost mladší než jsem já. Nejdřív jsem si na něj nemohla zvyknout a pořád mu vykala. Na práci byl vcelku šikovný, ale jinak krásy moc nepobral. Nevím jak to vedoucí dělala, ale nejvíc směn jsme měli spolu. Já, mamina s téměř dospělýma dětma a manželem, který si občas hraje na pána všeho tvorstva. On, svobodný, leč do své slečny zamilovaný mladíček. Při práci nám to přes věkový rozdíl velmi dobře klapalo. Stačilo se podívat a ten druhý věděl, co udělat. Zvláštní druh pracovní telepatie, fungující skoro na sto procent. Bavilo mě pracovat s ním. Choval se ke mě jako k princezně. Tu podržel dveře, tam povzbudil, tady rozesmál. Sám moc neměl rád zdrobněliny, ale moje jméno pokaždé nějak zjemnil. A chválil mě téměř za všechno, co se mi podařilo. Což jsem mu samozřejmě velmi ráda oplácela. Moc se mi líbilo, jak něžně dokáže telefonovat se svou láskou. Jednou mi kolega v téměř důchodovém věku řekl, že jsem v poslední době přímo rozkvetla. Co tím chtěl vlastně říct? Najednou mě to cvrnklo přes nos jako Popelčiny oříšky. Já se do něj bláznivě zamilovala. Jenže co teď? Kdyby si pár let ubral, mohl by být mým synem. Na dalším podnikovém večítku jsem se snažila bavit víc s ostatníma než s ním. Jenže my dva si rozuměli moc dobře. Samozřejmě hned zavětřil změnu v mém chování a začal tlačit na pilu aby zjistil co se děje. No a já na to zkusila jít od lesa. Řekla jsem mu, že někteří si myslí, že spolu něco máme, proto se snažím mlžit. Jeho to je blbost mě jedovatě bodlo přímo do srdíčka. Ve vteřině se moje rty roztáhly do úsměvu aby zamaskovaly atomový výbuch uvnitř hlavy. Když pak navrhl, že je všechny převezeme, nezbylo mi, než souhlasit. Přesedli jsme si k sobě, odcházeli spolu na WC, pili stejné víno a když kolegyně pustila hudbu, rozjeli jsme to spolu na Kabáty. Docela snadno se nám povedlo téměř všechny přesvědčit o vzájemné náklonosti. Celou dobu, kdy u nás pracoval, jela podnikem šuškanda o mém vztahu k němu. Přiznávám, nemusela jsem až zas tolik hrát, bylo docela snadné (ne)předstírat "jako" zamilovanost. Když za pár měsíců odešel pracovat zase jinam, bylo to strašné. Na první směnu bez něj nebylo vůbec snadné dojít. Těžké, olověné nohy jako by odmítly poslušnost. Hlavou se mi homily samé smutné myšlenky. Ale čas je nejlepší lék na bolavé srdíčko. I to moje za několik měsíců vyléčil.

Když jsme se za necelý rok opět setkali, už byla moje zamilovanost pryč. Zůstal pro mě kamarádem, vlastně dalo by se říct i přítelem. Můj manžel si totiž v mezičase uvědomil, co za poklad má doma. Dost možná, že viděl, co se se mnou děje a sáhl si do svědomí. Každopádně můžu onomu mladíčkovi, své bývalé platonické lásce, poděkovat za záchranu manželství...