Na obláčku

Před rokem touhle dobou jsem se začala vyhrabávat z nemoci. Končilo mi ozařování a já pomaličku začínala normálně žít.

Začala jsem uvažovat o tom, kdy nastoupím zpět do práce.

Začala jsem uvažovat o tom, jestli se vrátím zpět na dialýzu nebo budu hledat jiné oddělení.

Začalo období rekonvalescence.

První krátká vyjížďka na kole s kamrádkou dopadla neslavně. Musely jsme zamýšlený cíl poněkud zkrátit a přesunout se k nedalekému občerstvení.

Postupně jsem se dostávala do své původní verze.

Došla jsem k rozhodnutí, že když jsem zvládla projít touhle pekelnou zkoškou, zvládnu i odchod z dialýzy. Už skoro rok pracuji na urologii a je to bezva. O tom, že začátky nikdy nejsou lehké psát asi nemusím...

Chodila jsem po třech měsících na onkologické kontroly. Minule mi změnily paní doktorku. Není sice samý úsměv, jako ta minulá, ale aspoň mě fyzicky prohlídne. Klidně si můžu zavolat na výsledky odběrů krve, jí to nevadí. Když jsem se zeptala n nějaké kontrolní CT vyšetření, řekla, že kromě mamografu a SONA prsu se jiné vyšetření u mého typu rakoviny nedělá. Ale pokud bych měla potřebu, můžeme se domluvit. Prodloužila mi kontroly na šest měsíců.

Včera jsem měla denní službu na IMP, něco jako malá JIPka. Přišla sanitárka s kytičkou na halence. 15. května je totiž kytičkový den. Smutnila jsem za květinku. Když za chvilku přišla znovu, měla na dlani květinku a chtěla po mě 20 peněz. Hned jsem se rozzářila jako sluníčko...

Je bezva vznášet se na obláčku.