Plán prostě nevyšel.

Už nějaký ten měsíc jsem pracovala jako zdravotní sestra. Práce to byla (a stále je) těžká. Fyzicky i psychicky. Nejčastějí diagnózou na našem oddělení byla zlomeniny krčku stehenní kosti. To znamenalo pečovat o ležící, staršího věku, většinou mající celou dobu léčby extenzi s tahem od 5 do 10 kg:

Dnes je tento typ extenze (tah za tuberositas tibiae) používán zcela vyjímečně. Fyzička byla tedy velmi nutná, protože výměna prádla pod touto konstrukcí dala pořádně zabrat. Dříve se zlomeniny krčku operovaly jen málo, takže takovýchto extenzí u nás bylo i 6 zároveň. Po 5-6 týdech se sundávaly a teprve potom začal pacient cvičit a rehabilitovat. To znamenalo otáčet na bok, posazovat, pomáhat při náchůze o berlích. Po tolika týdnech byla psychika pacientů "na pochodu". Což znamenalo ze strany personálu mít nervy jako špagáty - když se pacientovi nedařilo, první na ráně byla vždy sestra. Pomocného personálu - ošetřovatelek tehdy nebylo mnoho. Nemohly jsme si dovolit urážet se, naopak, musely jsme pacienta povzbudit a namotivovat tak, aby příští pokus byl úspěšný a on se stal o kousíček mobilnější.

Nekonečný dril naší velice přísné staniční sestry spojený s namáhavou prácí vyčerpával. Některé z nás zatoužily po odpočinku a začaly plánovat mateřskou dovolenou. Jak bláhově si některé z nás tehdy myslely, že mateřská je opravu dovolená. Tak se stalo, že když se mě můj zeptal jestli může, řekla jsem že jo. Za 9 měsíců se narodil Honzík. Můj prví velký plán tedy vyšel. Až na tu matřeskou dovolenou. Dovolená to nebyla ani omylem. První půlrok jsme bojovali s atopickým exémem. Potom moje máma prohrála zápas s rakovinou. Celý první rok měl syn obrácený režim den a noc. Občas se mu podařilo usnout i na tři hodiny. Ale jen zcela vyjímečně, abychom si na to čistě náhodou nezvykli. Mateřská byla tři roky, po tu dobu měl zaměstnavatel povinnost držet místo v podniku, nikoli na pracovišti. Takže když se Honzíkovi blížily druhé narozeniny, naplánovala jsem si druhé dítě. Hrozně se mě, jedináčkovi, líbilo, jak o kamarádku pečují její dva starší bratři. Jejich vztah byl a dodnes zůstal úžasný. Přála jsem si podle stejného vzoru vychovat i své děti, nejlíp staršího kluka ochraňující mladší sestřičku. Otěhotnět se mi ale nedařilo. už už jsem se plány na druhé dítko loučila, když v tom to jedna maličká spermijka vyhrála. Začal ten krásný proces zvaná těhotenství. Tentokrát jsme si ho všichni tři pořádně užívali. Strašně jsem věřila, že podruhé to bude holčička. Po ultrazvuku přišlo zklamání. Ronila jsem krokodýlí slzy celou cestu domů. Malý Honzík na sporťáčku nechápal, proč pláču. V bříšku je přece brácha a on si s ním bude hrát a půjčovat mu autíčka, možná i velikou tatru. Moje plány s holčičkou vzaly za své. Dnes jsem ráda, že osud všechno zařídil podle svého. Kluci si od malinka dobře rozuměli. Samozřejmě, že se jako děti sem tam pohádali nebo poprali, ale to už k sourozeneckým vztahům patří. Někdy mě trochu zamrzí, že jsem nezkusila naplánovat ještě jedno dítko, možná by to byla ta vysněná holčička...

První plánování.... :-)

Druhé plánování.... :-)

P.S. Někdy i když plánováné nevyjde, tak to vcelku vyjde na jedničku :-)