Už nějaký ten měsíc jsem pracovala jako zdravotní sestra. Práce to byla (a stále je) těžká. Fyzicky i psychicky. Nejčastějí diagnózou na našem oddělení byla zlomeniny krčku stehenní kosti. To znamenalo pečovat o ležící, staršího věku, většinou mající celou dobu léčby extenzi s tahem od 5 do 10 kg:
Dnes je tento typ extenze (tah za tuberositas tibiae) používán zcela vyjímečně. Fyzička byla tedy velmi nutná, protože výměna prádla pod touto konstrukcí dala pořádně zabrat. Dříve se zlomeniny krčku operovaly jen málo, takže takovýchto extenzí u nás bylo i 6 zároveň. Po 5-6 týdech se sundávaly a teprve potom začal pacient cvičit a rehabilitovat. To znamenalo otáčet na bok, posazovat, pomáhat při náchůze o berlích. Po tolika týdnech byla psychika pacientů "na pochodu". Což znamenalo ze strany personálu mít nervy jako špagáty - když se pacientovi nedařilo, první na ráně byla vždy sestra. Pomocného personálu - ošetřovatelek tehdy nebylo mnoho. Nemohly jsme si dovolit urážet se, naopak, musely jsme pacienta povzbudit a namotivovat tak, aby příští pokus byl úspěšný a on se stal o kousíček mobilnější.
Nekonečný dril naší velice přísné staniční sestry spojený s namáhavou prácí vyčerpával. Některé z nás zatoužily po odpočinku a začaly plánovat mateřskou dovolenou. Jak bláhově si některé z nás tehdy myslely, že mateřská je opravu dovolená. Tak se stalo, že když se mě můj zeptal jestli může, řekla jsem že jo. Za 9 měsíců se narodil Honzík. Můj prví velký plán tedy vyšel. Až na tu matřeskou dovolenou. Dovolená to nebyla ani omylem. První půlrok jsme bojovali s atopickým exémem. Potom moje máma prohrála zápas s rakovinou. Celý první rok měl syn obrácený režim den a noc. Občas se mu podařilo usnout i na tři hodiny. Ale jen zcela vyjímečně, abychom si na to čistě náhodou nezvykli. Mateřská byla tři roky, po tu dobu měl zaměstnavatel povinnost držet místo v podniku, nikoli na pracovišti. Takže když se Honzíkovi blížily druhé narozeniny, naplánovala jsem si druhé dítě. Hrozně se mě, jedináčkovi, líbilo, jak o kamarádku pečují její dva starší bratři. Jejich vztah byl a dodnes zůstal úžasný. Přála jsem si podle stejného vzoru vychovat i své děti, nejlíp staršího kluka ochraňující mladší sestřičku. Otěhotnět se mi ale nedařilo. už už jsem se plány na druhé dítko loučila, když v tom to jedna maličká spermijka vyhrála. Začal ten krásný proces zvaná těhotenství. Tentokrát jsme si ho všichni tři pořádně užívali. Strašně jsem věřila, že podruhé to bude holčička. Po ultrazvuku přišlo zklamání. Ronila jsem krokodýlí slzy celou cestu domů. Malý Honzík na sporťáčku nechápal, proč pláču. V bříšku je přece brácha a on si s ním bude hrát a půjčovat mu autíčka, možná i velikou tatru. Moje plány s holčičkou vzaly za své. Dnes jsem ráda, že osud všechno zařídil podle svého. Kluci si od malinka dobře rozuměli. Samozřejmě, že se jako děti sem tam pohádali nebo poprali, ale to už k sourozeneckým vztahům patří. Někdy mě trochu zamrzí, že jsem nezkusila naplánovat ještě jedno dítko, možná by to byla ta vysněná holčička...
První plánování.... :-)
Druhé plánování.... :-)
P.S. Někdy i když plánováné nevyjde, tak to vcelku vyjde na jedničku :-)




Někdy až časem zjistíme, že některé události dopadly vlastně dobře jinak za tu práci v nemocnici palec nahoru, měla bych s ní problémy a každý, kdo si do toho troufne a nesloží se, je pro mě borec
OdpovědětVymazatMoc děkuji za komentář. Těší mě to.
OdpovědětVymazatJinak jsem se ze začátku lekl. Už jsem si myslel, že je to Vaše noha.
Jinak ta práce v nemocnici musí být dost těžká a stresující. No já s nemocnicemi moc hezké zkušenosti nemám tak Vám to moc nezávidím, ale smekám.
Tihle nádherní kluci šli podle plánu?
OdpovědětVymazatTééda, nezbývá než manželovi gratulovat, protože dělat děti na přání manželky, to už se dneska nevidí!
Nelituj, že nemáš děvče, oni ti kluci dají vnuček tolik, že budeš ráda, že ty dva kluky vůbec v rodině máte, uvidíš! Mám jednoho syna, vysokoškoláka, dělá mi jen a jen radost, neměnila bych za holku, nikdy!
Moc hezky napsané. Mimochodem, tvé stránky mají moc milý design. :)
OdpovědětVymazatJe to tady vlastně o dvou různých věcech. Nejdříve k práci v nemocnici - zdravotníků si moc vážím, sama mám výbornou obvodní doktorku, má tam bezvadnou zdravotní sestru, která je i dobrý psycholog jak tak pozoruji a k pacientům přistupuje individuálně, nejen podle závažnosti choroby, ale asi i podle úrovně. Ve vchodě bydlí řidič záchranky, ti to také nemají jednoduché. Ale je fakt, že zdravotní sestra je v první linii a ten kontakt s pacientem má asi nejbližší. Je to práce hodně náročná i psychicky, myslím, že jako mladší bych to také mohla dělat, ale rozhodla jsem se jinak. Tobě dávám velkou jedničku, že to zvládáš . ... K tomu druhému - možnost mít děti je dar, který bohužel, není spravedlivě rozdělen. Ve svém okolí vidím, že v rodinách, kde by se děti měly jako v bavlnce, je jich minimálně nebo vůbec. Ono je vlastně jedno, jestli se narodí holka nebo kluk, hlavně když nemá nějaké zdravotní postižení. Každému ta radost, bohužel, dopřána není ...
OdpovědětVymazatDostalo mě: "že když se mě můj zeptal jestli může, řekla jsem že jo". Přesto je naše dcera jedináček. To jsme si moc neužili, co?
OdpovědětVymazatPěkné čtení, krásné plánování a výsledek ještě hezčí
OdpovědětVymazat[1]: Děkuji Ne nadarmo se říkávalo: člověk míní, Pán Bůh mění
OdpovědětVymazat[2]: No, moje nožka by byla poněkud širší Doufám, že se na extenzi nikdy neocitne Nemohli bychom si tykat? Děkuji
OdpovědětVymazat[3]: Máš pravdu, ve finále jsem ráda za kluky. Manžel taky Někdy ho ale podezírám, že by bral holku Hlavně že jsme zdraví, to je ze všeho nejvíc
OdpovědětVymazat[4]: Děkuji
OdpovědětVymazat[5]: Naše práce je opravdu náročná, ale my jsme si vybrali, takže se každá snažíme dělat ji jak nejlíp umíme. S darem mít děti máš 100% pravdu. Hluboce smekám před rodiči, kteří pečují o postižené dítě. Ať už je zdravotní vada jakkoliv malá či velká. Mají můj obdiv a moji úctu
OdpovědětVymazat[6]: Vypadá to že ne? To je omyl!!! Užívali jsme si celou dobu těhotenství, dokonce i v měsíci, kdy se Honza narodil
OdpovědětVymazat[7]: Namyšleně souhlasím, že kluci se nám teda povedli
OdpovědětVymazatOno mít holku zas nemusí nutně znamenat, že máš doma něžnou holčičku v šatičkách s culíčkama hrající si s panenkama Do naší holky by nikdo neřekl že to holka je Šatičkám a panenkám se vyhýbala obloukem, honila mičudu na fotbalovém hřišti, lezla po stromech a kamarádila zásadně s klukama Teď jen čekám, jestli se vnučka pomamí nebo bude s babičkou šít na panenky
OdpovědětVymazat[14]: To není namyšlené [15]: Souhlasím, taky máme doma jednu takovou "princeznu" , v kočárku vozila vrtulník, hraje všechny klučičí hry, na stromě je jako první a během prvních čtrnácti dní ve škole, stihla ve třetí třídě tři poznámky , ale jinak je nejhodnější.
OdpovědětVymazatNám šlo taky všechno podle "plánu". Ale když do plánu zasáhne osud...
OdpovědětVymazatNakonec máme dva kluky - je jedno, že to jsou kluci, protože jsou zdraví a já teď už vím, že zdraví je opravdu nejvíc .
" Je to tak, plán prostě nevyšel !
OdpovědětVymazat... noc je pryč, nikdo však nepřišel !!"Lubosch Pitelka, s Jossefem Macckem
marně čekali za rohem s klackem" Jak někdo projde kol, pěkně ho majzni !"
( marně si šeptali oba ti blázni )... " Hleď ! ... strážník !" ... Mužové zvedli se rychle
pryč běží s prázdným ruksakem, ... s pytlem ...
Hlavně, že máš krásné zdravé kluky. Já jsem také chtěla po klukovi holčičku. Povedlo se, ale dcera je "kluk v sukních". Jako malá nejraději chodila v kalhotech, lezla po stromech a podobné. Vystudovala zdravotku, má dva zdravé kluky a teď pracuje v ústavu se zdravotně postiženými dětmi. Tak zde je také vidět - člověk míní a .....
OdpovědětVymazatTo je krásné!Za svoji praxi jsem tyhle extenze neviděla a popravdě bych ani nevěděla, jak se o takového pacienta postarat...občas si říkám, že nás ve škole učí hovadiny, protože praxe je naprosto o něčem jiném...
OdpovědětVymazatRenátko, buď ráda, že vše dobře dopadlo a že se nakonec kluci povedli je jen dobře. Já měla prvního kluka a po třech letech plánované další dítě - holčičku. Ta mi však brzy umřela a já bych byla tenkrát bývala brala cokoliv, jen aby to dítě žilo. Holčička pak přišla po dalších 2 letech. Jsem ráda, taky, že mám šikovné, hodné a zdravé děti a už i velká vnoučata.
OdpovědětVymazat[15]: Naši dva bobánci nebyli žádní nažehlení frájové, ten mladší byl pyroman jako ze žurnálu ....
OdpovědětVymazat[16]: Mám je oba moc ráda, jinak to ani nejde
OdpovědětVymazat[17]: To je pravda pravdoucí, když není zdraví je to zlé...
OdpovědětVymazat[20]: Dnes se vrtaná extenze používá při fraktuře acetabula, když nejde operovat. Nebo přechodně pokud nelze operovat frakturu femuru. Péče není těžká, je pouze fyzicky namáhavá, taková malá posilovna u lůžka
OdpovědětVymazat[21]: To je hodně smutná a dost tvrdá zkušenost. Máš šikovné děti i vnuky a jakou z nich máš radost je vidět z tvého blogu
OdpovědětVymazatHezky napsané. Plán nevyšel, ale myslím, že jsi spokojená. Práce sestřičky je jistě velmi namáhavá na psychiku i fyzičku.
OdpovědětVymazat[27]: Jo jo, protentokrát jsem velmi spokojená, že nevyšel
OdpovědětVymazatMáš krásné kluky. Člověk míní, Pán Bůh mění. Taky jsem si to kdysi představovala jinak, ale jsem za své děti vděčná. Ani si nedovedu představit, jak se pod touto konstrukcí mění prostěradlo, tohle mě minulo.
OdpovědětVymazat