Siofok v úterý

A je tu úterý, poslední celý den v Siofoku. Ve středu ráno odjíždíme domů. Manžel ve čtvrtek musí do práce. Chtěla jsem se jít vykoupat, ale počasí se postavilo na mírný odpor. Do lázní se muži nechtělo. Tak se šlo na procházku. Bylo příjemně teplo, ano horko, ani chladno, prostě tak akorát.

Ta dvě auta, tmavé a stříbrné, stojí u našeho apartmánu Bella.

Z mostu vedoucího do středu Siofoku bylo "domů" opravdu coby kamenem dohodil,

do slova a do písmenka...

Střed města není průjezdny i kdž to tak na první pohled vypadá.

Je tam podjezd.

Hezký altánek. Muž sedící v křesle a nad ním zvlářní lustr.

Všimla jsem si, že na domě vedle mostu do centra je zavěšena pamětní deska.

Znalci možná vědí, komu jsem se posadila na klín...

Malá nápověda:

Pusťe si operetní melodie na čase 2:14 :-)

Ano, sedla jsem si na klín panu Kalmánovi.

(fotka zůstala v rodinném archívu)

Mezi jeho nejznámnější operety patří třeba

Čardášová princezna, Hraběnka Marica nebo Bajadéra

Koupila jsem pohled a chtěla ho poslat do práce. Jenže poštovní schránka nikde.

Zato poklopů tu bylo povíc druhů.

Ten hranatý má nápis Magyar posta ležel přímo u pošty.

Jsou takové šedivé pod těmi deštníky, musela jsem je trošku oživit...

Tahle socha profesora sedí přímo před kulturním stánkem Siofoku,

na náměstí Imre Varga, kousek vedle "smutných deštníků"

Další zajímavé sousoší s kašnou.

Na trůnu sedí Ferenc II Rákoszy, Sedmihradský kníže,

doufám, že jsem to přeložila správně,

nerada bych Františka urazila :-)

Víte, co mě jako první napadlo

při pohledu na tuhle "sochu"?

Chcíply dobrý víly - písnička do Daniela Landy...

Hezká malba na štítu zavřenéo penzionu.

Na oběd jsme šli směrem k pláži.

Docela slušně se zvedal vítr, sedělo se jen venku a nejdlo se moc dobře.

Ono už je tam v září vlastně po sezóně, každá druhá restaurace byla uzavřená.

Na večerní procházku se mi podařilo vytáhnout i prskajícího (uondaného) mužíčka.

Ukázala jsem mu přístaviště místního Yacht clubu.

U jejich hotelu jsme při příjezdu do Siofoku hledali volné pokoje...

Namířila jsem nám to přímo k majáku.

Líbila se mi poklidná, domácká atmosféra.

Muž si pro jistotu sedl hned zkraje chodníku na lavičku...

Strašně dobře na mě zapůsobila podvečerní atmosféra.

Klid a pohoda, rybáři nahazující udice, prostě relax.

Když jsem procházela kolem nich, kývali mi na pozdrav, jako by mě znali.

Oplácela jsem jim úsměvem a tichým, nesmělým jó estét (dobrý večer).

Pamětní deska na majáku.

Maďarsky neumím, ale rusky to ještě jde :-)

Vzdává hold ruskému prezidentu Mezinárodní akademie kultury a umění

Petru Timofjenkoviči Stronskému.

A na konec pohled na maják zblízka.

Byla to moc hezká podvečerní procházka.