E. T. volat domů

Po nekonečných letech práce na traumatologii začala přemýšlet o změně. Chtěla mit víc,, než pouhých 5 volných víkendů v roce. Potřebovala si mezi směnami odpočinout a nepracovat 6 dnů v týdnu. Ráda by trávila víc času s manželem. Poslední dobou na něj byla nevrlá. Únava z práce, nedostatek volného času k regeneraci sil, někde se to muselo odrazit. Začala přemýšlet o změně. Začala o ní mluvit. A začala hledat. Rozhodila sítě do okolí...

Když viděla rozpis směn na dialýze, nevěřila svým očím. Každá měla volný víkend v měsíci. Nabídli jí, až se zacvičí, může si udělat certifikovaný kurz, aby se dostala zpět na svou platovou třídu. Moc dlouho se nerozmýšlela, kývla.

První dny si ale připadala jako E. T. mimozemšťan. Oči navrch hlavy. Hlavu jak škopek. Příliš mnoho informací. Obsluhovat hned několik druhů přístrojů. Ne příliš vlídný kolektiv. Každá chyba byla řádně okomentována a nesčetněkrát jemně připomenuta. Cítila se jako na jiné planetě. Opuštěná. Sama. Ztracená...

Pak onemocněla. Vážná diagnóza jí zkomplikovala život. Léčba nebyla ani sandná, ani krátká. Ale poskytla jí čas k přemýšlení. Pochopila, že udělala chybu. Pracovní změna byla příliš razantní. Už se dál nechtěla cítit jako mimozemšťan. Natáhla E. T. svítící prst a ukázala s ním na cestu domů, do churugického oboru. Tentokrát si počká na volné misto...

Od prvního dne se na urologii cítila dobře. Nejsou tam takové pracovní výhody jako na dialýze. Mnohem víc služeb, ale mnohem lepší kolektiv. Rozuměla tomu, co dělala. Když udělala chybu, nebyl to konec světa. Ne, všechno tam nebylo zalité sluncem. Všude je něco.

Začala se znovu těšit do práce.

Už věděla, jak se E. T. cítil, když nastupoval do kosmické lodi vstříc domovu.

Ten velice příjemný pocit se rozhodla nikdy nezapomenout...