Sklípek

V mejlu mi přistálo zajímavé pracovní oznámení. Zvali nás do vinného sklípku Jožky Šmukaře. Hned bych jela, řekla jsem si. Jenže ... kdo pojede ještě? Co když si mezi ostatní nezapadnu? V práce na noční směně se mě kolegyňka zeptala, jestli jedu taky. A bylo to vyřešeno. Napsaly jsme si o volno a začaly se těšit, jaképak to asi bude...

V pátek byl sraz na autobusové zastávce pod fakultkou. Původní odjezd se o hodinu posunul díky panu řidiči. Nějak si zaměnil šestnáctou hodinu za osmnáctou. Takže z Olomouce vyjel směr Hustopeče u Brna krátce po sedmnácté. První kolona na nás čekala u Drysic. Jeli jsme v levém pruhu a pomaličku se posouvali dopředu. Z nudy jsme začali hodnotit řidiče kamionů jedoucí v pravém pruhu. Většinou zrovna něco pojídali. Ale několik na nás zareagovalo. Někdo se jen usmál, někdo nám i zamával. A pak, že je v kolonách nuda...

Vstup do sklípku.

S každým z nás si Jožka Šmukař podal ruku.

V chodbě má pan Šmukař pověšeny zarámované fotky se známými osobnostmi.

Fotilo se to špatně, protože se od zasklených snímků odráželo se světlo.

Hrála nám tam cimbálovka.

Zpívali jsme lidovky.

Až na dvě jsem znala slova všech.

Někdo měl dobrý nápad a ofotil zpěvníček,

takže zpívali i ti, co slova moc neznali.

Bylo to strašně fajn, živá hudba je prostě živá hudba...

Pan Šmukař si na nic nehrál.

Sedl si k nám a povídali jsme si úplně o všem.

Je to veselá kopa.

A má strašně dobrý vdolečky.

Jedny plněné tvarohem, druhé povidly.

Samy nám skákaly do pusy a pak se musely pořádně zapít tím výborným Rulandským šedým...

Kolem druhé ráno jsme se rozjeli k domovu.

Pan řidič byl tak hodný, že mě vysadil v Prostějově.

Přesto, že jsem toho ve sklípku vypila docela dost,

ráno mi nic nebylo.

Žádný bolehlav se nekonal.

Takže už teď se těším na příště.