Ona praskla

Od kamarádky Zdenči jsem měla slíbené okurky.  O prvním srpnovém víkendu. Sobotu jsme měla rozplánovanou úplně celou. Od rána až do večera. Vstávala jsem brzy, abych měla čas si na trhu mohla hezky v klidu vybírat. Mám to ráda, procházet se mezi stánky plnými zeleniny a ovoce. Kupodivu mi nevadí ani ta spousta lidí kolem mě. Mnohdy se potkám se známýma právě na trhu. Vybavená vším potřebným k zavařování okurek, krásnými jahůdkami, hroznovým vínem, brambory, mrkví, květákem, cibulí....Ještě, že jsem nejela na kole, nevím, jak bych to pobrala. Doma jsem to hezky uklidila a chtěla se pustit do vaření oběda. Jenže muž mě pozval na oběd do restaurace. Bylo to tak trochu alibistické, neměl prý chuť na smažený květák. A pak prý zajedeme nakoupit. Konečně na nákup nebudu sama a on mi nebude moct říct, že něco chybí. Hodně rychle jsem souhlasila, než si to rozmyslí. Docela dost mi to bodlo. Do toho volala Zdenča, mám prý natrháno. Dostala jsem  takový menší, leč vrchovatý kyblík okurek. Většina z nich byla malého lahodného vzrůstu. Zpracovávat jsem je začala až v neděli.

Zatím, co se vařil nálev....

 

skládala jsem okurky, mrkev i cibuli do sklenic. 

Šlo to jako po másle. 

Nahoru nezbytný kopr.

Aby se mi to nepopletlo.

Zavařovala jsem vždy jednu várku jednoho nálevu.

Pak jsem všechno zalila nálevem, 

zavíčkovala a naskládala 

do svého stařičkého zavařovacího hrnce.

Bylo toho několik várek.

Po 20 minutách na 85 stupních bylo hotovo. 

Otevřela jsem hrnec, nechala vyjít páru,

postupně vytahala jednu sklenici za druhou.

U té předposlední najednou puk,

sklo mi zůstalo v chňapce a okurky v hrnci... 

Dost mě to naštvalo.

A při poslední várce se mi to stalo znovu.

To už mi tekly slzy, byly to ty nejmenší, nejlepší okurky.

Nikdy předtím se mi to nestalo.

Měla jsem dva nálevy.

Znojemský, tekutý, prodává se v takové octové flašce.

Pikanta Haná, práškový.

Letos mám zavařeno dost okurek.

Z loňska mi zůstaly pouhé 4 sklenice.

Už se těším, až je budeme pojídat...