Dárek od dětí - Benátky 1. den

 Z domu jsme vyjeli v 8 ráno. Směr Vídeň. Ale před Brnem jsme se dostali do dlouhé kolony. V Rakousku jsme najeli na dálnici. Jelo se docela hezky. Před 11 jsme dorazili na letiště ve Vídni. Je to hodně velké letiště. My jsme odlétali z terminálu 3, brány F 23. 

Letadlo rakouských aerolinií je uvnitř docela malé. 

Sedadla jsou po 2 a ulička je uzoučká. 

Tentokrát nám používání záchranné vesty a kyslíkové masky ukazovaly přímo letušky.  

Při našich dvou minulých letech nám to pouštěli na videu. 

Než jsme stihli vypít vodu a sníst oplatek,

letadlo přistálo v Benátkách na letišti Marca Pola.

 Museli jsme najít východ a taky automat na Venezia unica card. Přes internet jsem nám předplatila cestovné po Benátkách. Ale bylo potřeba přes automat vytisknout jízdenky. V angličtině to docela šlo. Měla jsem strach, jestli  budu AJ umět použít "na živo", ale úplně zbytečně. Nasedli jsme do busu směr Benátky. Lístky se musejí pokaždé načíst. Platí 72 hodin, takže celou dobu našeho výletu.

První zádrhel přišel, když jsme hledali přístaviště na veřejnou lodní dopravu. Nakonec jsem se s lístkem v ruce zeptala v novinovém stánku a bylo to. Pak jsme ale nemohli nastoupit, protože jiný vstup na nástupiště pro loď  je pro  lístky Venezia unica  a jiný pro  normální listky. Zato když už jsme se na loď 2 směr Rialto dostali, seděli jsme venku na přídi a měli tak nádherný výhled. Sice hodně studený a větrný, ale krásný. 

Most Ponte della Costituzione, také známý jako Ponte di Calatrava

nad benátským Canal Grande 

a spojuje Piazzale Roma a vlakové nádraží Santa Lucia.

Počasí nám první den moc nepřálo, ale hlavně, že nepršelo.

Grand Canal směr čtvrť Rialto.

Kostel San Simeone Piccolo

Z druhé strany Canal Grande je železniční terminál.

Tato hezká budova je trh s čerstvými potravinami a rybami.

Jsem nadšená i když trochu zmrzlá.

Před námi je konec první plavby.

Ponte di Rialto. 

Za ním vystupujeme a jdeme hledat ubytování.

Majitelka našeho ubytování si s náma hrála na kočku a na myš. Nakonec jsme se našli. Komunikovali jsme v angličtině přes WatsApp. No a když nás pak vedla " na hotel", mluvila italsky do translatoru a já to měla v českém překladu. Od přístavu Rialto je to kousek, asi 5 minut. Ubytování je velké 1+1, takový krásný apartmán. Hotel to není ani omylem. Ale je to  prostorné. Když nám  ukazovala interiér, mluvili jsme pomalu anglicky a vcelku to šlo. Nerozuměla jsem sice každé slovo, ale v kontextu to bylo velmi pochopitelné. 

Pak jsme se šli navečeřet.

Prý abych udělala pár fotek, kdybychom náhodou bloudili.

Fotek s názvy ulic jsem tedy několik udělala,

jak se později ukázalo,

docela zbytečně.

Říká se, že patří k místnímu koloritu

alespoň jedenkrát se tu ztratit.

My jsme tomuto koloritu dělali čest každičký den...

Manžel našel pizzerku. Dal si pizzu s dary moře,

trochu ho udivily škebličky, ale chutnalo mu.

 

 Já si dala sýrovou. 

Pizza je tady jiná, než u nás.

Okraje nejsou až tak vysoké.

Pizzu vám tu nepředkrájí na dílky,

musíte si ji ukrojit sami.

Je to nezvyk a nejedlo se mi úplně dobře

i když mi velice chutnalo.

On ji zapil pivem, já prosecem a vodou. 

Měla jsem radost, 

když se mi povedlo hezky anglicky poprosit o platbu kartou. 

S plnými břichy jsme se vydali hledat supermarket. Měl být kousek od ubytka, ale my jsme podle navigace šli až zpět k Rialtu. V COOPu jsme si nakoupili a vydali se zpět. Ještě, že jsem si ulici kde bydlíme vyfotila. Stejně jsme bloudili. Navigace si v úzkých temných uličkách dělala co chtěla. Motali jsme se pořád dokola. Pak nás napadlo hledat podle čísla domu. No a když jsem si uvařila kafíčko, bylo už 19:30. Ucaprtaní jsme nakonec sedli k TV a na YouTube se dívali na pohádku...