Strašidlo tam není...

Pojďme se vrátit v čase o hezkých pár let nazpět. Jsem malá holčička, možná chodím ještě do mateřské školky, možná už jsem na prvním stupni základní školy. Mám hodné, ale přísné rodiče. Abych se mohla podívat na večerníček, musím být po večeři, vykoupaná a mít umyté zuby. Po televizní pohádce se ještě jdu vyčůrat, ale na chodbě musí být rozsvíceno. Dveře od záchodu nikdy nezavírám. Už tak se sama v tmavé chodbě bojím. Pokojíček mám v prvním patře. Máma nebo táta chodí po chodech nahoru se mnou. Občas mě vynesou v náručí a to se mi moc líbí. Uloží mě do postele. Dostanu pusinku na dobrou noc. Potom se za nimi zavřou dveře a já zůstanu v pokjíčku sama. Bojím se tmy. Jakmile uslyším klapnout dveře v přízemí, vím, že jsem s bubáky sama. V okně se míhají stíny ořešáku ze dvora. Hračky na skříni začínají ožívat. Panenka něco šeptá méďovi. Dělo na podstavci se pohybuje dopředu a dozadu. Veliký žlutý medvěd si bručí svoji písničku. Nemám žádnou oblíbenou usínací hračku. Pomaličku odkryju kapnu, seskočím na zem a opatrně se podívám pod postel. Co kdyby se tam ukrývalo strašidlo? Musím to zkontrolovat! Naštěstí pod lůžkem nikdo není. Honem si vlezu zpět do lůžka. Zakryju se až pod bradu. Pevně stisknu víčka a snažím se myslet na něco moc hezkého. Na nějakou krásnou princeznu z pohádky, na veselé opičky ze zoologické zahrady, na to, až máma půjde do obchodu koupit brášku nebo sestriču... Někdy se mi o tom pak i zdá krásný sen. Když ne, nevadí, hlavní je, že pod postelí dnes nečíhá žádný strašák...